Já o tom létání tak nerad mluvím, ale on uz je opravdu pomalu cas vrátit se domu.
To máte treba tyhlety bezpecnostní kontroly. Pred rokem mi pri odletu z Nairobi v malém batohu objevili zavírací nuz. Celou Afriku jsem ho mel u sebe a nakonec jsem ho v tom batohu proste zapomnel. Takze prijdu na letiste, kde ho najdou a já se s ním tím pádem musím definitivne rozloucit.
Házím ho do takového velkého pruhledného kotle, ve kterém se behem doby nakupily nejruznejsí predmety, jez kontrola posoudila jako nebezpecné. Nuzky, nuzky a zase nuzky. Muj nuz dopadá na hromadu snad desítek, mozná stovek malých nuzticek na nehty. Hned vedle krokodýlích zubu.
Já sice uznávám, ze zapomenout si v prírucním batohu zavírací nuz není moc chytré, ale uznejte, ze v porovnání s nekým, kdo se pokusil pronést na palubu letadla krokodýlí zuby vcetne celistí, porád jeste vypadám jako inteligent.
Kdyz jsem jel o rok pozdeji do Spojených státu, zuli ze me i boty. Vubec postupem casu pozoruji ty vzrustající nároky na to, co vsechno ze sebe musíte pri kontrole svléknout. A také jak se to lisí zem od zeme. Ale já tomu rozumím. Státy, to není jen tak, tam nemuzete jen tak v prestizkách. Tedy ne ze bych je nosil, snazím se ríct, ze nekteré zeme jsou v proverování jaksi dukladnejsí.
Prijízdím na letiste v Buenos Aires, na dne batohu dva a pul kila yerba mate. Jinými slovy, dal jsem na dno batohu vec, která bude na rentgenu pripomínat marihuanu a celý batoh jsem navíc zabalil do igelitu. Pokud by to nekdo chtel opravdu kontrolovat, nemohl jsem si uz pridelat víc práce.
Marihuana ale projde bez povsimnutí, to az v Madridu si me u kontroly podrzí déle.
„Otevrete to,“ ukazuje policista na jinou brasnu s notebookem.
„Mám otevrít tu brasnu?“ ptám se.
„No ano, ted vám to ríkám,“ ukazuje znovu na brasnu.
S patricným znechucením ala zdrzujete tady obcana Evropské unie otevírám brasnu. Policista jí prohledává, ale nic nenajde. Podívá se na rentgen a znovu prohledává brasnu. Zase nic. Zkoumave se zadívá na obrazovku, kde se zobrazují streva mé brasny. V tu chvíli mi prijde, ze me u kontroly drzí nejak moc dlouho a tak se mu podívám pres rameno.
„Nechte me hádat,“ ríkám, „hledáme asi ten predmet ve tvaru granátu, co?“
No co k tomu ríct? Pokud si to chcete udelat zelený, kupte si v duty free shopu parfém ve tvaru granátu jako já. A pak reknete tuhle vetu, která si v top-ten Co nikdy neríkat pri letistní kontrole vubec nevede spatne. Jeste tak zarvat Allah Akbar a mám to na jistotu.
„Sí!“ prisvedcí klidne celník.
Drbu se na hlave. Vubec si nevzpomínám, ze bych si do brasny dával nejaký granát. Na neco takového bych si urcite pamatoval. Parfém policista vyndal jako první, takze ted si na nej ani já ani on nevzpomeneme – ostatne lahvicka granát pripomíná jenom v urcitém profilu - dál si lámeme hlavu, co z mých vecí, které v brasne zbyly, by mohlo dát dohromady tvar granátu. Kdyz na to konecne prijdeme, nabízím policistovi, ze parfém klidne rozdelám a jsem ochoten na nej koneckoncu i stríknout.
Mávne rukou a nechá me jít.
