Jednoho dne musela maminka na nákup a nechala chlapecka doma samotného. Chlapeckovi bylo uz pet let, a tak mel dost rozumu na to, aby vedel, ze má maminku poslechnout.

"Zustan pekne doma," nakázala mu, "nikam nechod a nikomu neotvírej. Nehraj si s nicím, s cím si hrát nemás."

Chlapecek tomu vsemu rozumel, zejména té poslední veci, kterou maminka ríkala. Moc dobre vedel, co tím myslí.

On totiz chlapcek se k smrti rád fotil. Vzdycky, kdyz byl tatínek doma, zatahal ho chlapecek za kosili, a táta sel az k té vysoké skríni v obýváku, sáhl az do té úplne nejvyssí policky, kam chlapecek nedosáhl, a vytáhl z ní foták. Pak chlapecka fotil - tu s vláckem tu s autem - a chlapecek se vzdycky sel podívat na malý display, co byl vzadu na fotáku, a tam videl sám sebe - tu s vláckem tu s autem - a velmi se z toho radoval. Kdyz byl ale doma sám, jako napríklad dneska, mel prísne zakázáno si s fotákem hrát.

"Takový pekný den," posteskl si chlapecek. "a zrovna dneska by se to tak krásne fotilo. Skoda, ze si nesmím s fotákem hrát sám."

Jenomze maminka dlouho nesla a chlapecek se sám v byte nesmírne nudil. Uz prosel celý byt nejméne trikrát kolem dokola, prerovnal vsechny svoje hracky, otevrel dokonce i lednici, aby zjistil, jestli tam nezbyl jeste kousek cokolády, ale nic nepomohlo. Porád se nudil, az najednou zjistil, ze stojí v obýváku vysoko nad zemí na malé krabici, pod kterou je vetsí krabice a jeste docela pod ní zidle a on sám, ze má v ruce tátuv foták.

"Jak se to mohlo stát?" podivoval se chlapecek, kdyz slézal dolu, pridrzuje se polic skríne.

Kroutil hlavou nad tou záhadou, ale uz premýslel, jak to zarídit, aby se zase videl vzadu na tom malém display.

"Táta není doma, máma není doma," premýslel usilovne, "kdo me ted vyfotí?"

Chodil sem a tam po byte, jako to vídával u tatínka, kdyz premýslel, ale nevedel si s tím vubec rady. Az mu náhle pohled padl na okno, za kterým byla ulice.

"Tam venku chodí spousta lidí," uvazoval. "Docela urcite by nekterý z nich vedel, jak me vyfotit. Skoda, ze nesmím sám ven."

Maminka ale stále nesla, chlapecek se cím dál tím víc nudil. Znovu prosel celý byt, a jeste jednou prerovnal vsechny svoje hracky. Dokonce se podíval i do skrínky nad kuchynskou linkou, jestli tam maminka neschovává nejaké susenky, ale neschovávala. Chlapecek se stále tak ukrutne nudil, az najednou zjistil, ze stojí uz skoro venku na chodbe, dvere bytu jsou otevrené a on drzí v ruce klíce.

"To jsem blázen?" pravil chlapecek, kdyz seskakoval po schodech dolu. "Jak se to mohlo stát?"

Sebehl vsechny schody, co jich na schodisti bylo, otevrel venkovní dvere a zastavil se az venku na ulici pred domem. Po ní spechalo nekolik lidí sem a tam, ale zádný nevenoval chlapeckovi pozornost.

Chlapcek si povzdychl a uz, uz se chtel vrátit domu, kdyz si vsiml starce, který nikam nespechal. Ten starec mel sedé vlasy a dlouhé vousy, podepíral se za chuze hulkou a pres rameno mel starou kozenou brasnu. Chlapeckovi se pán líbil a dokonce se mu v jednu chvíli zdálo, jako by na neho pán mrknul.

"Ten pán by jiste vedel, jak me vyfotit," mudroval chlapecek. "Tot se ví, takový starý pán uz toho v zivote hodne videl. Skoda, ze nesmím mluvit s cizími lidmi."

A tu se poprvé chlapecek zarazil a uvedomil si, ze drzí v ruce foták, se kterým si nesmí hrát, a ze je venku, i kdyz má zakázáno chodit sám ven a otocil se, ze pujde zpátky. Pekne hezky domu, nez se maminka vrátí. V tu chvíli ale starý pán najednou poskocil, udelal dva tri rychlé kroky a ocitl se u chlapecka.

"Jak tak na tebe koukám," rekl príjemným, hlubokým hlasem. "Jestli ty bys nechtel vyfotit?"

A chlapecek uzasl. Jak to pán ví?

"Chtel," priznal.

Starec rozepnul kozenou brasnu a z ní vytáhl krásný foták, jaký chlapecek jeste nikdy pred tím v zivote nevidel. Byl mnohem vetsí, nez ten tatínkuv, byl celý ze dreva a vepredu mel mosazný objektiv. Na prední strane bylo nekolik kovových pácek, po strane kozený mech a celý foták byl jakoby svázaný kozenými remínky. Chlapecek z nej nemohl spustit oci. Tak moc se mu ten stareckuv foták líbil!

"Jestlipak má vzadu taky takový display?" zeptal se chlapecek.

A starec se znovu zasmál tím svým príjemným, hlubokým hlasem.

"Ale to vís, ze má," odpovedel starec a ukázal chlapeckovi display.

A skutecne! Chlapecek videl, nejen, ze má stareckuv foták display, ale ze ten display je dvakrát vetsí, ze je na nem nejaké holcicka a za ní dalsí deti a ty deti se hýbají! Byly jako zivé a chlapeckovi se zdálo, ze na nej mávají a dokonce, ze na nej cosi volají.

To by bylo prím, kdybych se na tom display videl taky, pomyslel si chlapecek.

A starý pán, jako by vedel, na co chlapecek myslí, vzal foták a namíril ho na nej. Chlapecek okamzite zapózoval, tak jak byl zvyklý a celý se tesil, jak se pak honem na sebe pobezí podívat do toho velkého krásného displaye.

Starec jeste cosi upravil na mosazném objektivu, pak zmáckl spoust a... chlapecek zmizel.

O minutu pozdeji se temi místy vracela maminka. Cestou minula jakéhosi starce, ale protoze se na nákupu zdrzela, spechala a nevenovala mu zádnou pozornost. Tak jí docela uniklo, ze má starec na rameni zavesený starobylý foták, na zadní strane toho fotáku, ze je velký display a na tom display fotografie jejícho chlapecka. Nevidela ani to, jak na ni chlapecek mává a cosi na ni volá.

Tak se stalo, ze se chlapecek propadl az na samé dno fotáku. Byla tam tma a zima a kdyz se chlapecek rozhlédl, zjistil, ze kolem nej stojí spousta dalsích detí, a ty si ho zvedave prohlízejí.

Kousek pred temi detmi stála holcicka, kterou chlapecek prve videl na display. Byla dosiroka rozkrocená a ruce mela v bok. Trochu se na chlapecka mracial, ale zároven vypadala, ze se mu chystá neco ríct a chlapecek byl zvedavý co.

"Ty jsi ale hloupej!" uslysel.

Teprve v tu chvíli se chlapecek konecne vzpamatoval. Taková protivná holka! Vyskocil na nohy a rázne se ohradil.

"Nejsem hloupej!"

Holcicka naspulila pusu.

"Tak to asi jsi hloupej, kdyz jsi se nechal vyfotit," trvala si na svém. "A pri tom jsme na tebe vsichni volali, abys to nedelal."

"Já jsem vás ale neslysel," bránil se chlapecek.

"Prf!" mávla holcicka rukou. "To by mohl ríct kazdej."

"Vsak to taky nejspís klazdej ríká," zabrucel si pro sebe chlapecek, ale jeslti to holcicka slysela, nic na to nerekla.

Namísto toho chlapeckovi vysvetlila, ze se ocitl v zajetí zlého carodeje Kosteje Nesmrtelného, který chodí po svete a unásí deti do svého sídla vysoko v oblacích. Tam z nich pak vysává zivot, aby se tak sám stal nesmrtelným.

Kdyz holcicka skoncila, rozhlédl se chlapecek kolem sebe a tu si teprve vsiml, ze v zadních radách stojí deti s dlouhými sedivými vlasy, vráskami na obliceji a nestrihanými nehty. Deti chlapeckovy pohled smutne vracely a jemu se pri pohledu na ne málem zastavovalo srdce zalem.

To jsou asi ty deti, rekl si, ze kterých uz Kostej docista vysál zivot.

"A to se odsud nikdo nepokusil utéct?" zeptal se nakonec.

Ale deti mu odpovedely:

"Odsud se nedá utéct."

Chlapecek se ale nevzdával.

"A to si pro vás nikdo neprisel?" zeptal se znovu.

A deti mu znovu odpovedely:

"Sem nikdo netrefí."

Chlapecek si zamnul bradu.

"To je mi divná vec," rekl. "To bych se na to podíval, ze bychom se odtud nedostali."

"To jsem an tebe teda zvedavá," utrousila holcicka.

Chlapecek si jí nevsímal a namísto toho dosel az k veliké cocce, která byla z vnitrní strany fotku v objektivu. Podíval se ven. Uz dávno nebyli na ulici, ale kdesi vysoko v oblacích na strese nejakého mrakodrapu. Kolem se stahovaly veliké cerné mraky a létaly blesky.

Celý tenhle výhled náhle zakryla obrovská a ohyzdná tvár Kosteje Nesmrtelného.

"To se dneska pomejeme," zaradoval se Kostej. "To se dneska budmeme mít. Dneska omládneme nejméne o pet roku!"

Uz se nepodobala tomu milému, sedobradému starci. Nemísto nej na chlapceka zírala zlá, kostnatá tvár, na které nebyl ani kousícek lidského. Nemela zádnou kuzi, maso z ní viselo v cárech a namísto vlasu mel Kostej pavuciny. Zuby v hube mel zluté a rozviklané jako planky v plotu.

Kostej se jeste jednou zle zachechtal, pak zmizel a chlapecek zase videl ty samé cerné mraky, které se kolem strechy mrakodrapu honily, jako velcí cerní draci. Zamyslel se.

"Holcicka má pravdu," zamumlal pro sebe, aby nikdo neslysel. "Co budu jenom delat?"

Vedel, ze za ním holcicka stojí a netrpelive podupává nohou. Vedel ale také, ze tam stojí i deti a ty napjate cekají, co vymyslí. Chlapecek se nespokojene osil a najednou ucítil, jak ho cosi jemne uderilo do boku. Podíval se dolu a uvidel, jak se mu u pasu houpe tatínkuv foták. Vzdyt on na nej docista zapomel! A pri tom ho mel celou tu dobu zavesený pres rameno! Co mu to jenom tatítnek vzdyky ríkal? Aby byl na foták opatrný, ano, ale proc? Aha! Chlapecek se otocil na ostatní.

"Mám nápad," rekl, "ale budete mi muset pomoci."

Vysvetlil vsem co a jak a vsichni, dokonce i starecci a starenky, souhlasily. Jenom holcicka skrízila ruce vzpurne pred sebou a rekla, ze jsou vsichni hlupí a ze to nemuze nikdy fungovat.

Chlapecek mávl rukou a odvedl vsechny deti na druhý konec fotáku. Tam je vyfotil, pekne jednoho po druhém, i ve skupinkách a vsichni se pri tom náramne pobavili. Kdyz s focením skoncili, napocítal chlapecek do trí a to se vsichni rozebehli zpátky a narazili do steny.

Foták se celý zachvel.

"Co to tam deláte, nezdárníci," ozval se odkudsi hlas Kosteje, který si zatím pripravoval svá kouzla, to aby z nich mohl vysát zivot.

Deti mu ale neodpovedely a znovu se rozebehly a znovu narazily do steny fotáku.

"Povídám, budte chvíli v klidu, holoto!"

Ale deti se rozebehly i potretí a tentokrát narazily do steny takovou silou, ze se foták celý posunul a okamzik na to uz padal pres okraj stolu dolu na zem.

Kdyz dopadl, tak ta veliká cocka, která byla v objektivu se rozbila a rozsypala se do milionu malých strípku. Ty strípky byly jako dést, kterým deti probehly ven na svobodu. Dokonce i holcicka, která se ovsem celu tu dobu náramne mracila.

Kdyz se vsichni dostali ven, postavila se holcicka pred carodeje, zkrízila na prsou a rekla:

"Ty jsi ale hloupej!"

Nejtemnejsí carodej, který se uz, uz chtel na deti vrhnout, aby je zahnal zpátky, se zarazil.

"Coze? Já, ze jsem hloupej?" rozcílil se. "Já jsem Kostej Nesmrtelný! Já nemuzu bejt hloupej!"

"Tak to asi muzes," stála si za svým holcicka, "kdyz si pokládás takovou drahou techniku na okraj stolu."

Kostej musel uznat, ze na tom, co holcicka ríká, nakonec neco je. Hned se zase ale vzpamatoval, vztycil ruce a zacal cosi odríkávat. Neznámá slova se mu drala mezi zkazenými rozviklanými zuby a vsichni videli, jak mu z rukou zacaly slehat zelené plameny.

A deti, kdyz videly, ze je zle, se otocily na chlapecka. Tu chvilku, kdy se ale holcicka bavila s Kostejem, vyuzil chlapecek k tomu, aby zmáckl ta správná tlacítka na tatínkove fotáku. Ted na zadním display byly deti, které pred tím vyfotil, vypadaly, jako by mávaly cosi volaly.

"Dost kosteji!" zavolal chlapecek a ukázal Kostejovi deti na zadním display fotáku, "nebo te ted já zakleju do svého fotáku!"

Kostej se straslive lekl a plameny v rukou mu rázem pohasly. Byl tak vystrasený, ze si ani nevsiml, ze na zadní strane jsou ty samé deti, které stojí pred ním.

"Ne, prosím, ne mocný kouzelníku," skemral a málem, ze se pred chlapeckem neplazil na kolenou. "Kdyz me usetrís, splním ti jakékoliv prání!"

Chlapecek delal, ze o tom premýslí.

"Hm," poskrábal se na brade, "kdyz já nevím. Jenom jedno?"

Pak vzal foták, namíril ho na Kosteje a dokonce zacal vselijak kroutit objektivem.

"Ne, prosím, ne mocný kouzelníku," ted uz se Kostej opravdu válel v prachu na zemi. "Kdyz me usetrís, splním ti tri prání."

Chlapecek se znovu zamyslel a pak kývl.

"Tak tedy dobrá," rekl. "Tak poslouchej. Moje první prázní zní, abys mi prozradil, kde schovávás svuj zivot."

Kostej zaskrípel zuby, ale protoze slib byl slib, rekl:

"Muj zivot, mocný kouzelníku, je schovaný uvnitr vejce, to je schováno v trhulci a ta je ukryta na vysoké hore."

Chlapecek pokýval hlavou.

"Dobrá. A ted chci, abys vycaroval orla, který zaletí na vysokou horu a tu trhlici mi prinese."

A Kostej znovu zaskrípel zuby, ale za okamzik uz nad mrakodrapem zapískal orel a chlapeckovi do náruse spadla malá cerná truhlice, bohate kovaná.

Chlapecek se ji pokusil otevrít, ale marne. Uz uz chtel prikázat Kostejovi, aby mu dal klíc, címz by si vycerpal tretí prání, ale holcicka mu zakryla rukou ústa. Druhou rukou si sundala z vlasu sponu a truhlici jí otevrela.

A skutecne, uvnitr truhlice bylo vejce, presne jak rekl Kostej.

Chlapecek podrzel vejce vysoko nad hlavou a premýslel, jaké by melo být jeho poslední prání. Mezi tím se holcicka, která pochopila, co se chlapecek chystá udelat, obrátila na Kosteje.

"Ty jsi ale hloupej!" rekla mu.

A chlapecek konecne vedel, co by si mel prát naposledy.

"Preju si, aby jí to nezustalo."

Pak pustil vejce na zem, to se rozbilo a z nej se vyvalil ohromný smrad. Kostej se zacal scvrkávat, doslova se ztrácel pred ocima a hrozne pri tom kricel. Zároven s tím, jak slábl, stareckové a starenky zase mládli a stávali se znovu detmi. Kdyz se o chvilku pozdeji Kostej docista rozpadl v prach a vítr ho rozfoukal po celém meste, stály kolem chlapceka uz jenom samé deti. Ty chlapcekovi podekovaly a rozebehly se domu ke svým maminkám a tatínkum.

I chlapecek se rozebehl domu s trochou obav. Maminka o nej ale mela takový strach, ze mu ani nevyhubovala, ze si vzal bez dovolení tatínkuv foták a odesel z domova.

Druhý den si chlapecek sel hrát s tatínkem na hriste, ale pred tím jeste premluvil tatínka, aby mu odmontoval malá kolecka vzadu, která mu dodávala stabilitu. Nekdo, kdo premohl Kosteje Nesmrtleného, ríkal si, preci nemuze mít vzadu primontovaná kolecka!

Kolo si na hriste jeste dovedl, ale hned jak tam byl, nasedl na nej a presne v tu chvíli zahlédl holcicku. Dívala se na chlapecka i na jeho odmontovaná kolecka a nesouhlasne se mracila.

Chlapecek si z toho ale nic nedelal a stejne na kolo nasedl. Objel hriste, pak jeste jednou a vypadlalo to, ze to nakonec zvládne i potretí, ale v tom se mu do cesty pripletl obrubník a chlapecek se rozplácl na zemi.

Kolena i ruce mel plná písku a vubec byl celý umazaný. Najednou ucítil, jak na nej padl stín. Podíval se nahoru a videl, ze nad ním stojí holcicka a podává mu ruku.

Kdyz chlapecek vstal, oprásila mu holcicka kolena a vubec nic nerekla.

Zavetrí. Ucítí vodu. Je blízko.

Pong je chytrý. Ví, ze voda by takhle blízko být nemela. Znervózní. Nekolikrát prebehne od okna ke schodum a zase zpátky. Pak se rozhlédne po ostatních. Nezdá se, ze by cítili nejaké nebezpecí. Jsou klidní. Kijivu okusuje z vetví cerstvé lýko, ostatní odpocívají.

Premýslí. Voda byla vzdycky blízko, to ví. Nekde ji tam vzdycky cítil, obcas ji dokonce slysel. Jenomze tentokrát je voda blíz. Mnohem blíz. Temné hucení slysitelné i tady, uvnitr budovy.

Nekolik dní pred tím prselo. Lidé prestali chodit. Pong zatuká prstem do skla. Kde jsou lidé? Ví, ze lidé by meli chodit. Ví, ze takhle blízko by voda být nemela. Premýslí.

Znovu se zvedne a zastaví se kus od mríze, pred níz lezí Tadao.

Chci tam!

Samec ho jako obvykle ignoruje. Vedle mríze je okno. Pong se jím pokousí nahlédnout. Marne. Okno je mensí nez to, od nehoz prisel, ale i za ním bývají lidé. Lidé, kterí se nemení. Odtud prichází jídlo. Je to Tadaovo místo.

Chci tam!

Samec ani napodruhé nereaguje. Svuj nezájem dává okázale najevo. Pong ale musí s lidmi mluvit. Musí jim ríct, ze voda je blízko. Dodá si odvahu a zkusí Tadaa obejít. Náhle se pred ním tycí ohromná silueta.

Co chces?

Chci tam! Pong ukazuje na mríz.

Místo je moje! Tadao si nekolikrát uderí dlanemi o hrud.

Pong ví, ze Tadao ho nemá rád. V tuhle chvíli na tom ale nezálezí. Voda je blízko. Pong je chytrý. Musí mluvit s lidmi. Je to Tadaovo místo.

Nechci místo, chci tam!

Zmizni! Tadao pred sebou zabubnuje do zeme hrbety rukou.

Pong se jeste jednou pokusí projít, avsak znovu bez výsledku. Tadao se pred mrízí spokojene rozvalí. Pong se pokorne vrací na své místo, rána na rameni ho bolí.

Uz si zvykl, ze není nejsilnejsí. Uz není clovek. Hlavou mu sice jeste obcas probleskne vzpomínka na dobu, kdy zil s lidmi. Uz je to ale prílis dávno, nez aby ta vzpomínka mela nejaký význam. Ted se rídí jinými pravidly. Vudcem je Tadao.

Kdyz voda vystoupá az ke sklu, Kijiva znervózní.

Co se to deje? Rukama si rychle hladí hlavu, jako kdyby si ji myla – potom zkroutí dlane a prilozí si z obou stran ke spánkum. To se mi nelíbí!

Pong se znovu postaví pred Tadaa a znovu se dozaduje pruchodu. Samec uz je podrázdený.

Co más za problém?

Nebezpecí! Chci tam!

Vypadni!

Tentokrát musí dát Pongovi tri rány, nez to chlapec konecne vzdá. Tadao si znovu lehne na své místo, z Ponga uz ale nespoustí oci. Vody si nevsimne.

Tadaa útok chlapce prekvapil. Myslel si, ze uz to chápe. Myslel si, ze ví, kde je jeho místo. A zatím to vypadá jako na zacátku. Jako kdyz se jeste choval po clovecím zpusobu. To proto ho zprvu neprijali. Pak se ale prizpusobil, a dokonce se sblízil se vsemi samicemi. Nejvíc práve s Kijivou. I Shindu a Kambu si postupne získal na svojí stranu.

K Pongovi se priblízí Kijiva a cosi mu ríká. Tadao poprvé v zivote pocítí docela neznámý strach. Radeji se odvrátí.

Bojím se!

Pong se snazí Kijivu uklidnit. Lidé je tu nenechají. Zvencí preci slysí burácení jejich vozu. Lidé pro ne prijdou. Jediné, co musí udelat, je odejít co nejvíc nahoru. Tam pockat. Pong ale nechce odejít bez Kijivy.

Co se to deje? Nekdo dalsí tiskne dlane ke stranám hlavy.

Voda prosákne dovnitr a vyplasí podrimující Shindu. Ta nejprve vyskocí na nohy, potom naríká jako Kijiva.

Konecne se zvedá i Tadao. Skoro líne dojde k velkému oknu a pozorne zkoumá prosakující vodu. Svými pomalými pohyby pri tom dává najevo, ze má vsechno pod kontrolou.

Musíme nahoru! Pongova ruka ukazuje ke schodum.

Konecne se mu darí presvedcit Kijivu, aby sla za ním. Shinda se po krátkém zaváhání pridává. Kamba se sice nejprve ohlédne na Tadaa, ale i ona jde nakonec za nimi. Schody vedou nahoru do veze, tam voda urcite nedosáhne.

Stát! Tadauv vzteklý rev.

Ohlédnou se. Bezí k nim Tadaoo, k smrti vydesené tríste vody se mu klidí z cesty. Samec se zastaví v otvoru, za nímz se v seru rýsují schody.

Na neco jsi zapomnel!

Pong váhá. Na co?

Na moje rozhodnutí! A já ríkám, ze zustáváme! Tadao uderí pestmi do zeme.

V tu chvíli samice znejistí. Voda, kterou svým gestem Tadao vyhodil do vzduchu jeste stéká po okolních stenách.

Chci odejít! Pong se o to nekolikrát pokusí.

Nemás na výber.

Chceme odejít! Samice se pripojují k Pongovi.

To Tadaa jeste víc rozzurí.

Zustáváme!

Samice nic nechápou. Proc nemohou nahoru? Jindy by jim preci Tadao v odchodu nebránil. Není to nijak výsadní místo. Chce Tadao Pongovi ukázat, kdo je tu séf?

Kijivu se Shindou utíkají nahoru na kamenné stupne. Tam naríkají. Kamba se drzí Tadaa, který obchází poblíz východu. Prechází ve vode sem a tam a po ocku vsechny sleduje. Nejvíc ze vseho Ponga. Odnekud sem doléhá krik podrázdených a vydesených slonu. Nikdo nemuze pryc.

Tadao povolí teprve tehdy, kdyz voda vystoupá tak vysoko, ze dole uz není mozné chodit po ctyrech. Tehdy odchází s Kambou do veze. V tu chvíli uz je ale pro Shindu s Kijivou pozde. Obe samice jsou stále na kamenných stupních, az úplne nahore, voda je desí a odmítají slézt.

Pong váhá. Také on se bojí stoupající hladiny. Volá na samice, ale ty jenom dál opakují to svoje.

To se nám nelíbí! Bojíme se! Pryc s tím!

Pong vyleze za nimi. Tam bere vystrasenou Kijivu za ruku, ale samice ho odhání. Nechápe, ze jí chce Pong pomoci. Chlapec ji chvíli hladí po tvári, pak ji znovu bere za ruku. Samice se nechá a zdá se, ze je ochotná jít dolu. Váhave udelá krok, Shinda vse z nejvyssího stupne zvedave pozoruje. V tu chvíli se odnekud ozve výstrel. Kijivu se Pongovi vytrhne a bezí nahoru. Tam se obejme se Shindou a sloni uz tolik nekricí.

Musíme nahoru! Pong ukazuje k otvoru - Pong busí do vodní hladiny. Musíme do vody!

Samice ale odmítají opustit svoje místo nahore. Pong tedy znovu vybehne za nimi, a znovu hladí rozrusenou Kijivu po tvári. A znovu se mu ji darí uklidnit. Kijiva se nechává odvést do vody. Dokonce se v jednu chvíli s Pongem ponorí pod hladinu.

Kdyz vylezou na druhé strane, uvidí pred sebou Kijiva volnou cestu. Nejprve radostne vybehne nekolik schodu, pak se zastaví. Otocí se.

Bez sama.

Váhá.

Bez! Pong udelá nekolik kroku smerem ke Kijive.

To zabírá. Kijiva bezí nahoru a Pong se norí znovu do vody. Kdyz se Kijiva za okamzik vrátí, není uz na míste víc, nez neklidná vodní hladina.

Pojd! Musís! Pong se snazí uchopit Shindu za ruku, ta to ale odmítá.

Voda stoupá výs, uz je jen docela malý kousek od nich. Pong si tiskne Shindinu hlavu ke své. Jasne cítí tvrdý dotyk ploché lebky. Oko pod obrovským nadocnicovým obloukem rychle mrká. Opona vícka odhaluje nová a nová dejství strachu.

Pojd! Musís!

Shinda dlouho nevnímá. Kdyz ji ale voda v jednu chvíli vystríkne na nohu, samice se na okamzik vzpamatuje.

Voda.

Vypadá prekvapene. Pong toho vyuzívá.

Já vím. Musíme jít!

Shinda se nechává vzít za ruku a spolecne dojdou k vode. Spolecne se norí pod hladinu.

Tentokrát je cesta delsí. Voda uz vystoupala prílis vysoko, je zelená a kalná. Cestu skoro nevidí. V jednu chvíli si Pong dokonce není jistý, zda plavou správným smerem. Ví jenom, ze se nemohou vrátit, protoze podruhé uz by Shinda do vody nevstoupila. Plave dál a zoufal se snazí neztratit s ní kontakt.

Kdyz se vynorí na druhé strane, ceká na ne Tadao. Sám.

Zabiju te! Dve dlouhé rady vycenených zubu zazárí ve tme.

Pro Ponga je to sok. Nic nechápe. Celá tahle situace se nepodobá nicemu, co zná. Jeste nikdy taky nevidel Tadaa takhle rozzureného.

Uklidni se!

Tadao namísto odpovedi mírne zvrátí hlavu dozadu a ohrne pysky. Jakoby mimochodem tak jeste víc odhalí bílé zuby. Oranzové oko ve stínu pod velkým obloukem se zlovestne zaleskne. Shinda vidí, ze veskerá Tadaova pozornost je namírena proti Pongovi a rychle se protáhne kolem nej. Zamírí nahoru do veze. Pong se zkusí také priblízit, ale Tadao se okamzite postaví na zadní.

Proc?

Neznás svoje místo!

Pong se pokousí Tadaa obejít, ale samec mu zastoupí cestu. Ted se musí Pong budto vrátit a nebo se také postavit, jinak by byl v nevýhodné pozici. Postaví se. Tadao to bere jako prijatou výzvu. Oba protivníci se do sebe krátce zaklesnou, ale Pong se skoro okamzite zrítí se zpátky do vody. Tadao za ním okamzite skocí a nekolikrát ho uderí. Pong se rychle prestává orientovat. Dopadá rána za ranou. V závojích vody Pong tu a tam zahlédne malé zlé oranzové oko. Jinak se nezmuze na nic. Voda mu ztezuje pohyby.

Konecne se mu podarí alespon vysmeknout. Oba samci ted stojí jen docela malý kousek od sebe a zprudka oddychují.

Nikdy tu nebudes vudcem!

Nechci být vudce!

Chces. Jenom to jeste nevís.

Teprve ted dostává Pong strach. Pochopí, ze tohle není souboj, ze kterého by slo utéct. Ted se nemuze zachránit tak, ze uzná Tadaovu nadrazenost.

Kdyz Tadao znovu zaútocí, neschovává si Pong zádnou sílu na potom. Bije se doopravdy. Tahle náhlá prudkost Tadaa prekvapí. Na okamzik se Pongovi dokonce podarí ho zatlacit výs na schody, tam se ale Tadao vzpamatuje. Nekolika údery srází chlapce k zemi. Ani tam se vsak Pong neprestává bránit a podarí se mu alespon Tadaovi podrazí nohy.

Chvíli se zmítají na zemi, okamzik na to jsou ale oba na nohou. Ani jeden z nich hned neútocí. Oba jsou zaprení o prední koncetiny. Zlehka prenásejí váhu. Prudce oddechují. Pohledem jako by se vzájemne vyhýbali, presto kazdý z nich ví o kazdém protivníkove pohybu.

Pres to dalsí Tadauv pohyb Pong nepostrehne. Temná masa je u Ponga tak rychle, jako by mezi tím ani neuplynul zádný cas. Pong je prekvapený. Nemá cas reagovat. Dva páry velkých rukou, které se po nem sápou. Dve rady silných zubu, které se mu snazí zakousnout do krku. Oko.

Ucítí první úder. Druhý. Kdyz ucítí na síji ostrou bolest, pochopí, ze tohle je konec. Jeste jednou se vytrhne a zkousí úder vrátit, vede to ale jenom k tomu, ze ztrácí rovnováhu. Dalsí Tadaova rána ho posílá do vody. Rychle se otocí.

Z vody mu ted kouká jenom horní cást hlavy, nad ním se tycí hrozivá Tadaova silueta.

Nech me zít!

Tadao okamzik váhá.

Ne! Jednou bys byl vudce.

Vzápetí Tadao skocí za Pongem, aby ho konecne dobil. Kdyz ale dopadne, Pong uz tam není. Tadao rychle prohledává vodu kolem sebe, busí pestmi do hladiny, sátrá po dne, ale bez výsledku.

Vyleze o nekolik stupnu výs, chvíli uprene pozoruje neklidnou vodní hladinu, ale Pong uz se neobjeví. Tadao odchází nahoru a voda stále stoupá.

Dne dvanáctého cervna roku osmnáct set padesát sest se v jednom zapadlém baru v Buenos Aires seslo sedm lidi, sedm podivných bytostí, a zacali tancit do té doby neznámý tanec. Mezi nimi sedel Ernst Meier, bandoneonista z Nemecka, jemuz se od tech sedmi bytostí dostávalo nebývalé pozornosti. Ernst Meier, který odjel na druhý konec sveta, aby se tam postavil tezkostem zivota, se cítil stastný. Ukazoval jim svuj nástroj a chlubil se, ze tím, ze dal nástroji své jméno, mu dal také dusi. Oni okamzite pochopili, co mají pred sebou. Na druhý den ráno nasli policisté v baru zvaném Limbo solar mrtvé telo jednoho z tech bezejmenných imigrantu z Evropy bez jediné kapky krve. Vecer predtím to bylo vubec poprvé, kdy si nekdo zatancil tanec dneska známý jako argentinské tango.

Konec

Vratme se na chvíli tam, kde to vsechno zacalo. K tangu.

Tango muzete tancit ruznými zpusoby, ale pokud ho chcete tancit správne, tedy pokud nejste príznivcem nekterého z tech nových, ze smyslu vykloubených stylu, které spíse nez ze vzdoru ke smrti a lpení na zivote vycházejí z potreby si porádne zacvicit, potom se k partnerce pritisknete tak tesne, ze bezmála cítíte tlukot jejího srdce. Vase ruce se ovinou kolem ní a hlavy se o sebe oprou, to aby i vase duse k sobe mely blíz. Pot, který stéká po její tvári, je stejný jako ten, který stéká po té vasí.

Nekdy, kdyz jsem sel po milonze druhý den ráno do práce, bral jsem si na sebe tutéz kosili, jakou jsem mel predchozího vecera ve Slunecním kruhu. Mel jsem rád, jak na mne ty zeny pak celý den vonely. Byl to vlastne zvyk, který jsem si odnesl jeste z doby, kdy jsem tancil prevázne jenom s Karolínou. I pres odhodlání utratit vsechno do poslední koruny jsem si totiz nemohl dovolit prestat chodit do práce, a takhle jsem ji na sobe alespon mohl celý den cítit.

Pozdeji jsem se postupne naucil rozeznávat od sebe jednotlivé vune dalsích partnerek, stejne jako jsem se naucil rozeznávat i jejich obetí, tlukot srdce a jejich potreby pri tanci. Mezi smrtelnou Karolínou a nesmrtelnými upírkami existovalo nekolik rozdílu, které spocívaly treba v tom, jak se vás drzely, v dynamice kroku a v celé rade dalsích podobných vecí. Ten zdaleka nejvetsí rozdíl byl ale v tvrdosti. V takové té tvrdosti, jakou muzete cítit jen z nekoho, kdo v zivote udelal více tanecních kroku, nez kolikrát vy jste se nadechli.

Ani se neobtezovaly s predstíráním, ze je vedu. Vedely mnohem lépe, jak tancovat, a tak to také delaly. A pres to! Cas od casu se mi podarilo vyvzdorovat si jeden vlastní krok, který byl stejne tak prekvapivý jako dobrý. Predpokládám, ze z podobného duvodu se mnou tancily i ony.

Vecer pred svou poslední milongou jsem vytáhl ze dna skríne igelitový sácek. Mel na vrchu takový ten plastikový jezdec, jaký ho umoznoval neprodysne uzavrít. Z nej jsem vyndal kosili, kterou jsem mel na sobe toho vecera, kdy jsme s Karolínou tancili naposledy. Nebudu predstírat, ze ta kosile vonela po Kastilské ruzi, jak jsem ríkal její oblíbené vonavce. Byla cítit potem cloveka, který umírá, a taky pachem nemocnice, ale víte co? Porád to byla Karolína!

Znovu jsem si zopakoval plán, oblékl si kosili a vyrazil. Opravdu jsem si myslel, ze to vyjde. Nikdo nic netusil, a kdyz se to vezme kolem a kolem, nemusel jsem udelat nic jiného nez se podívat zblízka na bandoneon a precíst si jeho jméno, bude-li tam nejaké. Kolikrát jsem ho videl jen tak lezet bez dozoru? Nemel by to být tezký úkol. Ve Slunecním kruhu jsem se prezul do tanecních bot, a protoze Ucitel sedel na své staré muzikantské zidli a nástroj drzel v ruce, vyzval jsem k tanci Marii-Claire. Nebylo kam spechat. Zlehka se ke mne pritiskla a nechala se ode me obejmout. Nezne mi polozila ruku na rameno a oprela se celem o moje celo. A bylo to. Z toho obetí, z toho, jak jí tlouklo srdce, z letmého pohledu, který mi venovala tesne predtím, nez se její tvár ocitla nad mým ramenem, jsem vedel, ze Oni to vedí.

Jak jsme si jenom mohli myslet, ze by nám to mohlo projít? Copak jsme si neuvedomovali, proti komu tady stojíme? Meli jsme co docinení s nekým, kdo má pred námi staletí zkuseností náskok. Instinktivne jsem sebou cuknul, ale Marie-Claire me u sebe pridrzela.

Cekali nás ctyri písne v sérii za predpokladu, ze se budou dodrzovat bezná pravidla. Musel jsem se tomu zasmát. Nekdo, kdo má takovouhle sílu, si prece muze dovolit dodrzovat pravidla.

Její kroky byly tvrdsí nez obvykle. Nikdy jsem si o sobe nedelal prehnané iluze jako o tanecníkovi, ale ted jsem si pripadal doslova jako loutka. Pres její rameno jsem videl pohledy ostatních. Vsichni do jednoho se na me dívali a v tech jejich pohledech nebylo ani stopy po onom vecném klidu a nekonecném smutku, který v nich býval jindy. Dokonce ani v ocích Ucitele jsem ho nevidel. Cítil jsem z nich jen chlad. Chlad a taky neukojitelnou zízen. Z falesného trámu odkudsi ze tmy nade mnou seskocil uciteluv pes, oci mu zhnuly tak, ze se jejich okolí vlnilo horkým vzduchem a kousek nad nimi se vznásel dým ze spálených chlupu. Vzápetí kamsi zmizel. Prisel konec ctvrté písne a Marie-Claire se mnou rozloucila. Merci et adieu, mon garçonnet. Pak se ke mne náhle jeste jednou naklonila a zaseptala mi do ucha, abych cekal a byl pripraven.

Zustal jsem stát uprostred parketu. Cekal a byl pripraven? Chtel jsem se jí na to zeptat, ale prirozene to nepricházelo do úvahy. Jestli mám mezi nimi spojence a jen pán Buh ví, proc bych ho mel mít, je ted ve stejném, a mozná ze jeste vetsím nebezpecí nez já. Uz takhle riskovala. Ale nebyla to jen nejaká hra? Podíval jsem se ke dverím. Byly dokorán otevrené. Videl jsem za nimi ulici, na kterou padal soumrak. Nikdo u nich nestál, a nikdo nestál ani za nimi. Mohl jsem kdykoliv odejít. A pres to! Zdálo se mi to, nebo jsem v tom temném koutu za pravým krídlem zahlédl jeste jeden, mnohem hlubsí stín?

Dvere se vzápetí samy od sebe s tresknutím zavrely. Mráz mi projel od hlavy az k patám. Stal jsem se tedy veznem. Obetí. Jejich lovnou zverí, která jim sama vbehla do pasti. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Bylo tu celkem jedenáct upíru, kterí budto stáli tak, jak skoncili, kdyz dohrála poslední skladba, anebo uz sedeli a navzdory vseobecnému mínení o upírech pili cervené víno a krvave rudou brandy. S docela nepatrným zájmem si me prohlízeli. V hlave mi stále jeste znelo tresknutí dverí.

Ne, neveril jsem, ze by si se mnou Marie-Claire takhle hrála. At uz byly její duvody jakékoliv, veril jsem, ze to myslí uprímne. Pokud mi mela pomoci, musel jsem zustat nazivu. Pokud jsem mel lovcum, kterí uz si urcite nekde nabíjejí revolvery stríbrnými kulkami, prinést jméno bandoneonu, nesmel jsem ted zpanikarit. Podíval jsem se nejprve na Ucitele a pak jsem si namátkou vybral jednu upírku a vydal se k ní.

Aurora pocházela odnekud ze Svýcarska a její nestestí spocívalo predevsím v tom, ze ackoliv jí uz táhlo na devadesát, porád vypadala jako ctrnáctiletá holcicka. Na deset kroku pred ní jsem se zastavil a podíval se jí do ocí. Vypadala sice jako ctrnáctiletá holcicka, ale bylo to uz dávno, co si ji v Saint-Brais posílali její adoptivní rodice do lesa pro dríví. Hrozne dávno. Tak dávno, ze jste se museli podívat pres celé to krvavé dvacáté století, abyste ji videli, jak krácí s otepí podél cesty a zvedave si prohlízí kocár s erbem, v nemz je vypálen kruh jako od slunce a který práve zastavil nedaleko od ní. Vstala a dosla az ke mne. Polozila si hlavu na moji hrud a vlozila do mé ruky svou. Otocil jsem se na Ucitele.

Mozná ze byli nesmrtelní a mohli se procházet za dne na ulici, aniz by je slunce spálilo na prach. Mozná se nebáli kostelu ani krízu a svecené vody, jelikoz uz chodili po tomhle svete prílis dlouho na to, aby se báli Boha, kterého za celou tu dobu ani jednou nepotkali, ale i tak meli svoji slabinu. Vzpomínky. Zili prílis dlouho a pamet jim slouzila dobre. Byli zatízeni velkým mnozstvím sentimentu a nostalgie, a co je hlavní, byla to jediná vec, kterou jeste meli. Vse ostatní uz pominulo. Nemohli, nebo spís nechteli to znehodnotit. V jistém smyslu to pro ne bylo svaté.

Ucitel zaklesnul ruce do remenu, co jsou na koncích bandoneonu, naklonil hlavu na stranu, a kdyz ho rozlomil, vydal nástroj presmutný vzlyk. Vsechny ty vzpomínky pro ne proste znamenaly az prílis mnoho, nez aby podnikli cokoliv, dokud tu zustanu a dokud budu tancovat. A milonga byla teprve na zacátku.

Ostatní upíri se po mém vzoru také zvedli a potkali se na parkete. Dokud budu tancit, budu zít. Druhá série zacala.

Následující hodiny jsem se objímal s upírkami a sdílel s nimi svou nesmrtelnou dusi, rozrázel jsem jejich kroky v sacádách a mátl je alternacemi a zároven jsem cekal a byl jsem pripraven, jak se po mne chtelo. Sla série za sérií a vsichni ti dávno mrtví skladatelé Di Sarli, Pugliese, D’Arienzo a jeste mnoho dalsích, kterí byli tak starí, ze jejich jména uz byla dávno zapomenuta, na me skrze uciteluv bandoneon promlouvali pres propasti casu. Vypráveli o tech starých tancírnách tam v mladém Baires, kde jste kazdý vecer obcovali se smrtí, jenom abyste mohli dalsí den zase zít. Presne tak, jak jsme to skoro celý rok delali s Karolínou. Presne tak, jak jsem to ted delal já.

Ztratil jsem pojem o case. Kolik ho uplynulo od té doby, kdy mi Marie-Claire rekla, abych cekal a byl pripraven? Nevím. Docela urcite uz se blízila pulnoc, kdyz se bandoneon náhle zajíkl.

Vecne mladá upírka, s níz jsem práve tancil, me od sebe odstrcila. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Vsichni se dívali nahoru na galerii, kde stála Marie-Claire a mávala necím nad hlavou. Cosi na Ucitele volala. Netusil jsem, o co jde ani co ríká, ale podle toho, jak byli ostatní upíri neklidní, jsem pochopil, ze chvíle, na kterou jsem mel pockat, práve nastala.

Marie-Claire drzela ve vztycené ruce jakousi medenou nádobu se dny na obou stranách. Podle rýhy uprostred bylo zrejmé, ze se v tech místech dá otevrít. Jak s ní Marie-Claire ve svetle pohybovala, nádoba se mírne blýskala.

Ucitel opatrne odlozil bandoneon a zavolal neco zpátky. Marie-Claire zavrtela hlavou. Jakou recí to na sebe mluvili? Rekl bych, ze vsemi najednou. Já z toho vseho zachytil jenom jedno jediné slovo: Josette.

Ucitel se rozebehl nahoru za Marií-Claire a byl vázne rychlý. Ovanul me lehký závan horkého vzduchu. Za dobu, za kterou se mu podarilo prekonat vzdálenost ke schodum a vybehnout je, bych se nestacil ani nadechnout. Byl doslova jako strela. Ani ona ale nebyla spatná. Kdyz dorazil na galerii, Marie-Claire uz tam nebyla.

Aniz by se obtezovala preskakovat zábradlí, ocitla se náhle dole na parkete. Drobné trísky se na nás snásely jako sníh. Stála skoro vedle me a to jediné, co stálo mezi námi, byla zidle, na které lezel bandoneon.

V ocích Ucitele uz nebyl jenom neklid, ted uz v nich bylo zdesení. Marie-Claire stále drzela nad hlavou onu nádobu z medi. Drzela ji bezmála vítezoslavne, jako nejakou pochoden, jako trofej, kterou si prinesla z jakési bitvy. Vsiml jsem si, ze nádoba má na sobe vyrazena dve data a stítek se jménem.

Josette Vigée-Lebrun *12. 4. 1786 – +9. 1. 1977

Marie-Claire pomalu polozila volnou ruku na vrchol nádoby. Na tvári jí pohrával mdlý úsmev. Ozvalo se slabé zaskrípání, to jak Marie-Claire otocila horní polovinou. V tu chvíli se upíri konecne vzpamatovali a vrhli se na ni. Uz bylo ale prílis pozde. Jestli vubec byl kdy cas neco delat, propásli ho. Nejblizsí upír stál nejakých sedm metru od ní, ale i tak stihla Marie-Clair skubnout horní polovinou urny, zahodit ji a druhou rukou, která svírala polovinu dolní, zavírit drív, nez se stacil dotknout jejího rukávu. Kolem dokola v okruhu nekolika metru se snásela k zemi Josette Vigée-Lebrunová, známá kdysi téz jako Matka ohavnosti, a v jejím popelu viseli ve vzduchu upíri, kterí strnuli v roztodivných pózách.

Konecne mi doslo, co se tady stalo. Marie-Claire vedela, jaký úcinek na ne na vsechny bude mít popel jednoho z nich. I upíri umírají, a kdyz zemrou, ostatní nezapomínají. Ba naopak. Vzpomínky jsou pro ne vsím. Jakmile se ocitnou v takhle silném obetí nekterého z nich, zastaví je cosi jako sentiment a nostalgie. Utápí se kdesi v minulosti, ve vsech jeho a také svých vzpomínkách, a okamzik pro ne prestane existovat. Marie-Claire to vedela a udelala to pro me. Cekala jen na tu správnou chvíli. Vedel jsem, ze nemám mnoho casu. Dríve ci pozdeji se popel snese na zem a oni se zase casove zaostrí.

Naklonil jsem se nad bandoneon. Nástroj dýchal! Nebyl jen mrtvým kusem hmoty, byl zivoucí. Byl víc nez to. Dlely v nem stovky zivotu. Byl doslova naplnen vulí k zivotu, kterou vzal lidem, jez Ucitel i ostatní zabili. Kdyz jsem ho bral do rukou, mel jsem pocit, jako by se mi chtel vyskubnout. Otocil jsem ho.

Zádné jméno tam nebylo, a nebylo ani na boku, ani po stranách, ani na kuzi mezi pevnými cástmi. Nebylo proste nikde.

Popel ve vzduchu pomalu rídnul a upíri se zacali nepatrne, ale prece hýbat. Uz nezbýval zádný cas. Bylo po vsem. Vsechno bylo marné!

Vstal jsem a podíval se na Marii-Claire. Chtel jsem se s ní jeste jednou pohledem rozloucit, nez se alespon sám pokusím o útek. Pomáhala mi a já ani nevedel proc. Mozná netusila, co jsem mel v úmyslu, ale na druhou stranu, mozná uz mela toho vecného zivota dost. Treba uz takhle nechtela zít, a nemela sílu skoncit to sama, a tak mi pomohla ke znicení sebe i ostatních. Kdo ví?

Cas bezel a já stále neodcházel. Naklonil jsem se k ní blíz. A pak jeste blíz. Z úst jí koukal malý kousek papíru. Zatahal jsem za jeho konec a vytáhl ho ven. Precetl jsem si, co na nem bylo napsáno. Pak jsem ho zahodil a konecne se dal na útek. Uz bylo taky na case. Jeden z upíru uz dokonce zacal ztezka obracet hlavu mým smerem.

Dvere sly kupodivu otevrít. Za nimi lezel na zemi v kaluzi vlastní krve uciteluv pes s ocima pohaslýma. Nechal jsem za sebou dvere dokorán a vybehl na ulici. Na jejím konci jsem uvidel Valtra Poláka. Uz musel být zjevne nervózní. Preslapoval na míste a co chvíli vrhal pohledy na hodinky nebo ke dverím. Predstavoval jsem si, jak se tmou ke Slunecnímu kruhu stahuje skupina lovcu upíru. Kazdý z nich má za pasem nekolik revolveru a v ruce ostre orezaný kul. Cekají uz jenom na me, aby na nej mohli vyrýt jméno.

Valtr Polák si me konecne vsiml a na jeho tvári se objevilo ulehcení. Nekde za mnou se ozval kovový zvuk. To nejspís na zem dopadla jedna polovina urny, coz znamená, ze to, co drzelo upíry v nehybnosti, pominulo. Udelal jsem jeste pár kroku a ohlédl se. Nebyl jsem zatím tak úplne v bezpecí a nevedel jsem, co upíri udelají. Zatím nedelali nic. Mozná byli jeste dezorientovaní. Znovu jsem se rozbehl k Valtrovi Polákovi, který ke mne naprahoval ruku, jako kdybych byl tonoucí a on se me chystal vytáhnout na breh.

„Poslední ctyri,“ ozvalo se za mnou.

Byl to Ucitel. Nemohl jsem tomu uverit. Namísto toho, aby se za mnou vrhli, oznamoval Ucitel jako obvykle, ze zahraje poslední ctyri písnicky, nez ukoncí milongu. Zastavil jsem se.

Valtr Polák se na me díval a zdesene vrtel hlavou.

Vzápetí se kdesi za mnou ozval bandoneon. Znelo to, jako by plakal, jako by naríkal a stezoval si na nejakou nespravedlnost, která se mu v zivote stala. Najednou jsem vedel, co tím myslí. Stále jeste jsem se díval na Valtra Poláka, který me k sobe zval rukama a neco na me zrejme volal. Neslysel jsem ho. Otocil jsem se.

Otevrenými dvermi jsem videl, jak se upíri na parketu párují. Ohlédl jsem se znovu a naposledy na Valtra Poláka a pak se pomalu vrátil zpátky ke Slunecnímu kruhu. Hráli se poslední ctyri. Poslední ctyri jsme s Karolínou nikdy nevynechali. Nikdy! Nevím, jestli to Vlatr Polák pochopí, ale rekl bych, ze ano. Vedel, ze se tohle muze stát. To proto me pred nimi neustále varoval. Jenomze jak jsem ríkal, mám je spojené s necím, co vsechny ty kecy o boji dobra se zlem zdaleka presahuje. S Karolínou.

Vrátil jsem se zpátky a rty naznacil jedno neslysné promin. Marie-Claire se chápave usmála a já ji vzápetí vzal do náruce.

Ráno, dlouho poté, co doznela Cumparsita, nasli v podniku, který je známý jako Slunecní kruh, na zemi moje mrtvé telo bez jediné spetky krve. Nemám to nikomu za zlé.

Pokracování zítra...

„Príjezdem do Argentiny se Ucitelovy metody mení. Uz to není ten brutální vrah, který za sebou zanechává hromady mrtvol povetsinou bez hlav. Ano, stále je to vrah, ale jeho zpusoby jsou mnohem jemnejsí. Jeho obetí je mín a vsechny mají decentne prokousnutou tepnu na krku. Kdybych to mel nejak jednoduse shrnout, rekl bych, ze od té doby krev nelemtá, ale pije.“

Valtr Polák odnekud vytáhl notebook, otevrel ho a cekal, az se inicializuje systém. Mezitím se na me varovne podíval.

„To ovsem nic nemení na jeho zlocinech proti lidskosti. Ba naopak, v tomhle ohledu je jeste horsí. Jako by své obeti chtel jeste predtím, nez je zanechá s takovým mnozstvím krve v tele, jaké by mela zahradní mys, videt na dne. Dalo by se ríct, ze si s nimi více hraje. Bohuzel pro nás se také z jakéhosi duvodu stává prakticky nezranitelným. Dríve se on i jeho nohsledi stranili denního svetla, nyní se nestydate procházejí behem dne po ulici bez jakýchkoliv problému. Dríve stacilo znát upírovo jméno, které jsme pak vryli do dreveného kulu nebo stríbrné kulky, a sance se ho jednou pro vzdy zbavit byla tak padesát na padesát.“

Nasel ve slozkách nejaký videosoubor a spustil ho. Byl to záznam porízený ze satelitu. Snímal stredne velkou jachtu, která se plavila osamocena kdesi uprostred more.

„V boji s upíry byly vzdycky ztráty, na to jsme si uz zvykli, jenomze za posledních sto padesát let se ani jeden z lovcu vyslaných na Ucitelovu likvidaci nevrátil. Dlouho jsme nemohli prijít na to proc, az asi pred deseti lety jsme meli stestí.“

Bylo to zvlástní, ale i na takhle nekvalitním záznamu porízeném z nesmírné vzdálenosti, kde ze vsech nezbylo víc nez postavy z osmibitových her, z nich charisma sálalo. Muselo být uz k veceru, protoze na palube byly rozsvíceny lampiony. Upíri lezeli ruzne po palube a zrejme do poslední chvíle vubec netusili, co se na ne chystá. Vzápetí se z vody kolem lodi vynorilo dvacet postav oblecených v cerných neoprénech a já nepochyboval, ze bodec kazdé z tech harpun, které ty postavy svíraly v rukou, je stríbrný a nese jedno konkrétní jméno. Útocníci dokonale vyuzili momentu prekvapení. Za chvíli bylo po vsem.

„Zatímco drív jsme nemohli upíry fotit, protoze k výrobe filmu se pouzívalo stríbro, pozdeji jsme zjistili, ze elektronická zarízení mají v jejich prítomnosti tendenci selhávat.“

Na palube zbyla jenom jedna jediná vec, která byla zivá, a nebyl to zádný z lovcu. Nikdo jí nevenoval pozornost. Ona mezitím zacala dýchat a hýbat se a já skoro slysel zvuk, jaký pritom vydávala. Kdyz si jí konecne nekdo vsiml, bylo uz pozde. Strnulé skvrny predstavující upíry zabírané z mnohasetkilometrové výsky se daly znovu do pohybu. I z nekvalitního záznamu bylo jasné, ze se na palube muselo odehrát doslova peklo. Na jeho konci naházeli upíri lovce do more.

„Pravdu známe jenom díky tomu, ze tenhle záznam pochází ze zarízení, které je mimo jejich dosah.“

Valtr Polák zaklapl víko notebooku.

„A pravdou je, ze potrebujeme znát jméno bandoneonu. Jinak je nikdy neporazíme.“

Celou noc jsme pak probírali podrobnosti plánu. Bylo uz nad ránem, kdyz se mi Valtr Polák ustarane podíval do ocí a zopakoval to, co mi predtím i potom rekl mnohokrát:

„Hlavne si je moc neidealizuj. Upír zustane vzdycky upírem a neco jako hodný upír neexistuje.“

Pokracování príste...