Je vseobecne známo, tedy já doufám, ze je to známé alespon tak, jako ze voda se varí pri sto stupních, upíra zabijete dreveným kulem, a Klaus ze je homosexuál, tak tedy je vseobecne známo, ze máme devadesát osm procent genu spolecných se simpanzem. No dejme tomu. Problém je, ze máme taky ctyricet sest procent genu spolecných s hlávkovým zelím, ale o tom uz se tolik nemluví. A pritom je to od vedy tak trochu podraz, ze jo! Takhle se nám jako odvdecuje za to, ze zcela slepe pouzíváme vsechno, co nám predlozí? To máme za vsechna ta léta poctivého mackání cudlíku PLAY, praní v automatických prackách a pouzívání vibrátoru, i kdyz zrovna to poslední vrhá osklivé svetlo na schopnost sociální komunikace nekterých dívek? Tady totiz prestává veskerá legrace! Kdyby na to prislo, tak zenský zase klidne muzou prát na valse, ze jo holky. Tak pozor!
Tyhle úvahy o genech a nasem tise trpeném príbuzenském vztahu s jistými druhy zeleniny me vracejí ve vzpomínkách o nekolik let zpátky do tech jediných trí mesícu v mém zivote, v nichz jsem poprvé a zatím naposledy nekomu prokázal tu cest, a dovolil mu, aby me zamestnal. Zrovna je cas obeda, a tak nikoho neprekvapí, ze se nacházím ve spolecné jídelne administrativní budovy v níz sídlí nase vydavatelství. Naproti mne sedí kolegyne a nejspís neco ríká. Tedy bud to a nebo se jí nejak moc divne pohybují celisti pri zvýkání.
Sedím tam se skelným výrazem, vubec jí neposlouchám, muj duch dlí nekde hodne daleko od ní v teplých krajinách, kde zena vypadá ve srovnání s almarou docela subtilne, a snad proto je jich tolik odených do tak malého mnozství látky, ze by z ní mrkací panna nemela ani sátecek. Devcata pobíhají po plázi sem a tam, obcas se u me zastaví a zasmejí se i vtipu, který obsahuje víceslabicná slova. Jsem zkrátka na míste, kde je mi dobre, a tak mám navenek reakce zákaznického centra Telecomu. Takhle nejak si predstavuju, ze me na ten obed vubec dostala. Nez jsem stacil ríct ne, uz jsem tu sedel.
„Ach jo, me to nechutná,“ prohlásila Almara znechucene a rýpla vidlickou do talíre, v nemz byl, vidím to jako dnes, kvetákový mozecek.
V duchu jsem si povzdechl, zamával holkám v bikinkách na rozloucenou a neochotne se vydal na cestu zpátky do zarízení, kterému se zdráhám ríkat závodka, protoze v necem tak ordinérním, jako je závodka, bych já nikdy nejedl, ale které se závodce nejakou nestastnou shodou okolností nápadne podobá.
„Copak, nechutná ti mozecek?“
„Neeee…“ zasklebila se.
„No jo,“ odtusil jsem, „já se ti ani nedivím. Buh ví, z koho ten mozecek je, co?“
Helejte se, tak já vím, ze to nebylo buhvíjak vtipné ani chytré, tak me treba zabte, ale jediné jediné, co vám na to reknu je: bikinky!
„No fuuuuj! Mozecek!“ odfrkla si Almara znechucene.
„To más fuk, jestli jís mozek nebo svaly,“ opácil jsem mechanicky, aniz bych celé veci venoval vetsí pozornost nez Knizák verejnému mínení.
„Fuuuuj! Svaly!“
Neco mi ríkalo, ze bych mel konverzaci venovat preci jenom vetsí pozornost.
„Pockej, ty nejís maso?“
„No maso jo, ale ne svaly. Fuuu...“
„No jo, dobrý, dobrý,“ prerusil jsem jí, „kdyz ale jís maso, tak jís i svaly. Vís to, ze jo.“
„Ne, tak to teda neeeejim,“ otrásla se Almara odporem.
Rozhodl jsem se dát Almare rychlou lekci z anatomie, at jsem taky firme k necemu uzitecný.
„Ale jak to, ze ne? Maso, to není nic jiného, nez svaly!“
„Nene, tak to teda nejsou!“ protáhla Almara poslední slovo a dost neduverive se na me podívala.
„Ale jo, jsou,“ povídám, „jako jsou ledvinky fakt z ledvin a játra fakt z jater, tak maso je fakt ze svalu.“
„Jsi nechutnej,“ prohlásila Almara a odhodila vidlicku.
Rozhlédl jsem se bezradne kolem sebe.
„Jak to nechutnej? Vzdyt ty to jís taky, ne?“
„Ne, tak to teda nejím! Já jím maso, ale ne svaly,“ stála si dál Almara na svém a já jsem musel obdivovat tu zarputilost, s jakou vzdorovala provereným faktum.
„Hele a vís aspon to, ze maso se bere ze zvírat, ze jo?“
„Nejsem blbá,“ odsekla Almara.
„Tak dobre,“ presel jsem tu do nebe volající lez, „tak mi teda rekni, kde je teda podle tebe na zvíreti to maso?“
Almara se nadechla, zamyslela se a pak mi sdelila tajemství, které si s sebou rozhodne nehodlám vzít do hrobu.
„No já myslím,“ rekla, „ze tam jsou proste ty ledviny, ta játra, ten mozek, svaly, no a pak proste to maso, ne?“
Te buh! Tak a ted uz je to jasný. Ona Almara má v sobe proste ten mozek, ano, dokonce i ona ho má, protoze je dokázáno, ze jen s páterí se zít nedá, pak taky játra, ledviny, srdce, svaly a navrch jeste maso. Ani se nedivím, ze se tam do toho vseho uz neveslo tech padesát ctyri procent genu, které by jí odlisily od hlávky zelí.
