Bernský salasnický pes - „Standard popisuje povahu jako: jistý, pozorný, bdelý...“

wikipedia.cz

Kdyz do mé postovní schránky dorazila minulý týden pozvánka na financní úrad, organizaci nechvalne známou jako bernák, zmocnil se me zhruba stejný pocit, jako generála Cambronneho, kdyz se kolem nej a zbytku jeho gardy zacaly u Waterloo stahovat muzi plukovníka Halnetta. Tak uz me mají, rekl jsem si. Avsak zatímco generál Cambronne na výzvu, aby se vzdal, odpovedel: „Leda hovno“, já jsem se na výzvu skutecne vydal na ono obávané místo, kde i cedulky s nápisy jsou umísteny v úrovni pasu, nebot se predpokládá, ze návstevníci vchází do budovy v uctivém hlubokosklonu.

Kdysi jsem cetl clánek, který srovnával jednotlivé berní úrady podle prumerného casu mezi dvemi namátkovými kontrolami úcetnictví. Pamatuji se, ze ten muj byl se svými sedmdesáti sedmi lety v cele zebrícku, a ze jsem na nej byl tehdy nálezite hrdý. Nejaká kontrola u me hrozí az za opravdu hodne dlouho.

Jak ten cas letí.

Povzdechl jsem si a vstoupil do budovy, která vypadala mnohem více jako sídlo cernoknezníka, nez jako dum v nemz prebývá nástroj práva, abych ke svému prekvapení zjistil, ze namísto namátkové kontroly mám naopak podat vysvetlení k docela konkrétní zálezitosti. Dali mi tam nahlédnout do nejakých lejster, ve kterých se o me psalo jako o danovém subjektu. Nepripadalo mi to zrovna moc hezké, protoze co já jsem komu udelal, aby o mne takhle psal?

Dnes se o vás vyjádrí jako o danovém subjektu a zítra po vás budou chtít peníze!

Jako zákonu dbalý obcan jsem presto plne spolupracoval, vsechny otázky zodpovedel a pripojil autogram ke kazdému protokolu, který mi predlozili. Jen jedno ulicnictví jsem si nemohl odpustit a totiz to, ze jsem se vytrvale podepisoval jako danový subjekt. Zajímavé je, ze to nikomu neprislo divné. Snad za to mohl krik hladových netopýru létajících kolem vrcholu veze, nebo zvuk srkání horké krve danových poplatníku z vedlejsí místnosti. Nevím.

Pripomnelo mi to jednu príhodu, která souvisí s mou extra ordinérní schopností komunikovat s úrady.

Je to uz dávno, co mi umrela babicka. Kdyz si pánbuh poklepal na hodinky a rekl Tak Marenko, uz je cas, bylo babicce víc, nez kdy bude me nebo vám, tedy pokud se nejak zásadne nepohne s klonováním orgánu, a snad proto pak dodal: Já na tebe, Marenko, zapomnel jako na smrt. Zkrátka babicka se dozila veku, ve kterém adjektivum pozehnaný ztrácí svuj puvodní lesk a stává se z nej tak trochu archaismus.

Po babicce mi zbyl byt. V tom byte byl elektromer a ten elektromer bylo treba odhlásit. Abych pravdu rekl, dostal jsem se k tomu az dlouho po babiccine smrti, az po letech, kdy se naopak plechová urnicka, která nám po babicce zbyla, zacala zive zajímat o význam výrazu pozehnaný vek, protoze to bylo neco, co se jí bezprostredne týkalo.

Inu vstoupil jsem zas do jiné budovy, která pro zmenu vypadala jako továrna na roboty. Secna na prepázce byl moc hezký kus, tedy v technickém slova smyslu, servo motorky byly sotva slyset a pohyby byly skoro plynulé. Ackoliv jsem byl vybaven doklady o vlastnictví bytu, coz dle mé logiky melo stacit, pres to me 3PO zaskocil pozadavkem na doklad o babiccine úmrtí. Ten jsem nemel. 3PO prohledal databázi mozných postupu a doporucil mi napsat na míste cestné prohlásení.

Tak jsem ho sepsal. Znelo to asi takhle:

Prohlasuji na svou cest, ze moje babicka umrela. Stalo se to uz moc dávno, odhadem tak v sestadevadesátém, mozná sedmadevadesátém, no nejpozdeji v osmadevadesátém, ale rozhodne ne pozdeji. Byla uz stará. Byt je stejnak od ctyriadevadesátého muj, takze co? No a já ted chci prehlásit elektromer. Mám na to právo! Na mou dusi!

Pripojil jsem podpis.

Hádám, ze mám docela kliku, kdyz si 3CPO tento literární skvost neprecetl. Jinak si nedovedu vylozit, ze mi na jeho základe ten elektromer prehlásili. No a ten dokument tam ted lezí a archivári si tam o me vypráví legendy.