Takovou hospodu, jakou máme my, vy nemáte. Jiste, kdejaká ulice dneska má své restauracní zarízení, a nekteré movitejsí ulice dokonce dve nebo i tri, ale ta vase zaplivaná putyka je proti té nasí jenom takové nijaké smrdli-mrdli. No jo, já vím, ze i tam u vás máte nejspís velkou obrazovku, na které se nejméne kazdý druhý den parta milionáru kope do holení, ale tu my máme taky a urcite vetsí! Jeden z tech milionáru tu nasí hospodu totiz kdysi koupil v docela férové drazbe, které se dodnes ríká: Mlcení jehnátek.

Kolem té velké obrazovky se den co den, v case necase, svátek nesvátek, schází u dreveného stolu, do nehoz je nozem vryto poetické vyznání neznámé autorky chcyi to od barosa, skupina zenových mistru a cvicí se ve starobylém umení bezeslovného sezení u pullitru. Povím vám, nekterí ti chlapíci v tom zacínají být fakticky dobrí! Tu a tam nekdo z nich sezení prerusí, bezí pocurat zed kolem pisoáru, a uz je zpátky, a já nevím jak, prenosem vedomí nebo snad souznením bokonistického charakteru, ale rozhodne ne slovy, privolává císníka s pul kilem tekutých duvodu nejít jeste domu.

Mezi nimi se v choreografii hodné nejvetsích svetových baletních scén proplétají servírka s krecovou zilou a pingl s krecovým úsmevem a zdánlive chaoticky, ale presto v jakémsi rádu, vnitrním a neuchopitelném, roznásejí Gambác pro delníky a Plzen pro snoby. A támhle v tom rohu vedle obrázku kozla a umolousaného krucifixu vidíme starenku jako vechýtek, sátecek uvázaný kolem hlavy, hulcicku oprenou o stolecek, jak svými bystrými ocky neduverive pozoruje jedno malé pivo a sedm velkých rumu na stríbrném tácku rozestavených v pulmesíci kolem nej. Byl ten císník ale sprýmar, matko, kdyz se ptal, zda to pivísko chceme s oblohou, co?

Ale já vím, ze to tam u vás máte nejspís také tak, a dost mozná, ze obcas uzijete i nejakou tu legraci, prosím, muze být, ale kdyz se vás zeptám, jestli ta vase hospudka také stojí pred branami ústavu pro choromyslné? Vidíte, mlcíte! A pritom to je vám takové jako, no jako úcastnit se nikdy nekoncícího výprodeje. No reknete, kde jinde porídíte horské kolo za dve piva?

„Jestli vám muzu radit,“ povídá pan Racek pánovi v sedivém saku, který stále nemuze uverit svému stestí a rozsírenýma ocima prohlízí zánovní kolo znacky Shimano, které práve porídil opravdu, ale opravdu velmi levne, „tak být vámi dopiju a jdu. Já jsem v pohode, já mám papíry na hlavu, ale vy máte tak dvacet minut, nez se tu objeví fízlové.“

Pan Racek si sedá ke stolu stamgastu, kde sedí chovanci, dozorci i ti, kterí si odpykávají trest za prícetnost kazdodenním chozením do práce, a nechává se pozvat na tretí kousek od místního milionáre, kterého rodina nechala prohlásit za nesvéprávného, ale mela alespon dost slusnosti na to, aby mu z jeho penez kazdý mesíc vyplácela slusnou apanáz.

„Tak jak se más?“ zeptá se Pralinky.

„Ale jo, vsecko klape,“ zacne Pralinka hlasem z nehoz je slyset stahování kalhotek v setmelém pokoji, „ale tyhle dve pí bys do jmenovatele dávat nemel,“ dokoncí pak úplne jinou vetu, nez jakou zacala, protoze Pralinka je schizofrenicka.

Má prísne zakázaný alkohol a tak dál nezaujate cmrndá kolu. Zavládne ticho, které prerusí az hlas za zády pana Racka:

„Tak uz muzes.“

Vsichni se otocí. Pan Bílý, kterého práve privedl dozorce, si sundá sátek z ocí a ty se mu pri pohledu na spolecnost rozzárí nadsením jako malému díteti. Pan Bílý trpí fóbií z otevrených prostor a tak ho vzdycky nekdo musí ten kousek odvést. Stejne ale celou cestu tusil, ze tam nekde za tím sátkem ten otevrený prostor je, a tak si ted utírá pot z cela a sedá si vedle Legionáre.

Totiz Legionárovi se ríká Legionár, protoze dva roky byl opravdu v cizinecké legii, ale nikdo ho tak neosloví prímo, leda tak nejaký blázen. On to nemá rád. Ten poslední co to zkusil, odesel z místnosti po ctyrech – víceméne svých. K nim si pak sedá i dozorce na tri zidlicky v rade mezi Legionárem a panem Rackem. Dozorce je muz, tedy s nejvetsí pravdepodobností, takových telesných proporcí, ze by si Helena Ruzicková z jeho trenek udelala troje tanga, sest podprsenek a dvanáct baretu a zbytkem by pak mávala na prvního máje jako praporkem. Chlap, o kterém nemuzete ríct, ze je jako hora, protoze byste upadli do podezrení, ze ten nejvetsí kopec, který jste kdy v zivote videli, byla hromádka hnoje.

Kdyz se pak den zmuchlá do kulicky a hodí se za obzor, kdyz se blázni odsourají do svých pavilonu a v kraji zavládne klid, tehdy se prícetní zeptají dozorce:

„A ty, bijes blázny?“

„Biju,“ odpoví dozorce, „ale kdyz oni zbijou me, tak si taky nestezuju.“