Jako obvykle si pruvodce beru s sebou, sedám si vedle ridice a podle názvu ulic sleduji prujezd jednotlivými kvadranty. Pripadám si jako GPSka a v jednu chvíli dokonce odolávám nutkání odríkávat hlasem Darth Vadera navigacní perly typu: za sto metru jedte rovne a pak rovne. Zadrzí me jedine myslenka, ze by to patrne mohlo ridice ponekud rozrusit. Netouzím dnes rozhodne s nikým zkrízit svetelné mece.

Asi pul, mozná tri ctvrte hodiny jedeme jednou jedinou ulicí, která jen obcas zmení jméno. Nakonec preci jenom zahneme a já vidím neco jako Holesovickou trznici.

Na rozdíl od Holesovické trznice se tu dá mezi chleby koupit svícková za bratru sedmdesát korun rovnou z grilu. Tady jeste chápou, ze kdyz si kupuju bagetu se svíckovou, kupuju si hlavne tu svíckovou, ne zeleninový salát. Mozná tady tu bagetu vyfotím a nechám v Praze mezi stánky kolovat.

Ferria de Mataderos je rukodelný trh a i kdyz je velký, velmi brzy se jednotlivé výrobky zacnou opakovat.

V podstate tu lze koupit set pava & bombilla – tedy tyglík a brcko na pití maté – sedlo a dalsí jezdecké náciní – to kdybyste si doma chteli neco osedlat – kreslené cedulky s nápisem cucina – to kdybyste doma nemohli najít kuchyn – a konecne nekolik extrémne nevkusných výrobku snad z molitanu, které má mysl v rámci zachování dusevního zdraví radeji vytesnila - az vám bude nekdo tvrdit, ze na Ferria de Matadores se nic takového neprodává, budete vedet, ze jeho mozek odvedl slusnou práci v oblasti dusevní hygieny.

Protoze vím, ze je to naposledy, kdy navstevuji v Baires jakýkoliv trh, nakupuji nekteré z tech vecí, na které mé oko snese delsí pohled.

Odpoledne jedu znovu do La Bocy.

Je to prístavní ctvrt, jedna z nejstarsích v Buenos Aires, kde se behem velké vlny migrací v polovine devatenáctého století usadili pristehovalci predevsím za Spanelska a Itálie. Nekolik ulic, zejména Caminito má dodnes ten autentický ráz drevených a plechových kostek rozházených jakoby pres sebe – chudých, narychlo zbouchaných obydlí prístavních delníku, kterým se jejich majitelé snazili dodat na lesku tím, ze je natreli ruznými kriklavými barvami.

Ti samí delníci pak prý vecer chodili s místními prostitutkami vydupávat do zeme první tanecní kroky tanga a kdyz tu jste, docela veríte, ze tady to tango opravdu vzniknout mohlo. Jenomze kdo ví, taky to docela klidne mohlo být za vodou v Montevideu. Bylo by ale hezké, kdyby to bylo tady.

Dneska si tady porcováním kravicek – puvodní pristehovalci se casto uchytili v mastném prumyslu - uz asi tolik lidí nevydelává, za to si tu spousta lidí vydelává tangem. Tango se tu tancí na ulici, ale ríct, ze na kazdém rohu, by nebylo presné. Dosly rohy. Tancí se tu tedy po celé délce ulice a v nekterých prípadech je vzdálenost mezi tanecníky tak malá, ze jedni málem tancí na muziku tech druhých.

Nez jsem odjel, upozornovali me, ze Caminito není víc nez tech nekolik málo barevných ulic a tak to také je. Navíc je pomerne obtízné odmyslet si ty stovky, mozná tisíce turistu. Nicméne i tak to stojí alespon za jedno shlédnutí.

Vecer jdu na tango show do podniku El Querandí v ulici Perú.

Zdá se to skoro neuveritelné, ale na jejich webových stránkách je uvedeno skoro vsechno - vcetne císla bot Carlose Gardela - jenom ne, kdy show zacíná. Podle místních zvyklostí ale predpokládám, ze by to mohlo být v deset a jsem si skoro jistý, ze to nebude drív jak v devet. Dle svého zvyku, ze radeji dríve, nezli pozdeji – kterýzto fakt mi vseobecne ubírá na coolnessnosti – dorázím v pul deváté.

Bez ohledu na to, jak dobrá ta show je, takovéhle veci tu nemohu delat casto. Krome toho, ze se brzy ukáze, ze je to KD – kurva dobrý - je to totiz taky KD – hádejte. Show vcetne vecere stojí 87 dolaru, pozdeji platím v pesos a marne premýslím, jaký druh matematiky pouzili na prevod.

Show je mixem koncertu, zpevu, tance a divadla, je rozdelená do peti dejství a je koncipována jako historie tanga od jeho pocátku pres vlnu pristehovalcu, uz zmíneného Carlose Gardela – mimochodem císlo 43 – Piazzolu, az po víceméne soucasnost – bez neo tanga.

Na pódium prichází dva borci a vytahují noze. Policejní pístala brzo souboj prerusí a oba zápasníky na scéne strídá policista. Jako obvykle uz ale na míste cinu nikoho nenajde, tedy krome dvou dam povesti ne snad prímo pochybné, jelikoz tady nelze pochybovat, ze jsou to slapky.

Dle zákonu muzikálové logiky se policista a kurtizána vzápetí dávají do tance. Z toho si pamatuji uz jenom to, ze policista kurtizáne neustále sahal na zadek a to tak dlouho, az ho dotycná klepla pres prsty.

V druhém dejství privází zaoceánská lod mladou pristehovalkyni. Z cudné, vyplasené holky se vsak behem nekolika zázracných minut stává také prostitutka. Mezi námi, myslím si, ze to ta holka tak trochu cekala, protoze kdyz jí v jednom momentu z ramen strhli kabát a z hlavy sátek, uz mela pod tím vsím uniformu prostitutky – sítovaný puncosky, podvazky, a tak dále.

No já nevím, jak vy, ale já zacínám mít o historii tanga jakous takous predstavu.

Následují dalsí dejství a historie, která presouvá tango ze zatuchlých tancíren do salónu. Je to dle mého mínení velmi zdarilá akce, byt bych osobne jedno KD ubral. Pobavili jsme se, pobavili.

A na záver malá douska o tom, ze alkohol je metla lidstva. Staré vinarské pravidlo ríká, ze máte vypít tolik vody, kolik vypijete vína. No a nejspís proto, ze jsem celý vecer lemtal vodu jako zíznivý pes, koupil jsem si v záveru vecera jeste DVD se záznamem predstavení.