At uz jste kdekoliv a kupujete cokoliv, predpokládá se, ze budete mít dostatek mincí lomeno malých bankovek, abyste prodávajícího nezatízili nejakými nadstandardními pozadavky ohledne distribuce obeziva. Takze treba platíte obed za tricet dva pesos a rádi byste udali svou tezce vydrenou padesátipesosku, jenomze servírka si jí nejprve podezírave prohlízí a nakonec se jde poradit se séfem, co s tím má jako delat.

Nikoho neprekvapí, ze o mém kousku, behem nehoz jsem se stovkou nakrácel do nadnárodního retezce Mc Donalds zakoupit zmrzlinu za dve padesát - címzto jsem si zajistil drobné do autobusu na celý týden – se psalo dokonce v místním tisku.

A ano, ty autobusy.

Jízdenku si tady kupujete az ve voze, takze bez mincí jste tu celkem nahraní. Me konkrétne se sice jednou podarilo presvedcit ridice, aby mi rozmenil, a jednou jsem ho dokonce primel, aby me svezl zadarmo, jenomze to víte, já mám na své strane slona a kachnu. Cili vám bych shora uvedený postup spís nedoporucoval.

Celý systém je podle zákonitostí stupnovaného vtipu vylepsen o to, ze nejprve musíte ridici sdelit, kam chcete jet, ten podle toho namacká príslusnou cástku na klávesnici, jez vám pozdeji zasvítí na display automatu, a teprve tehdy do automatu muzete naházet mince. Jízdné se tu pohybuje od pesa deseti do pesa dvaceti peti – coz znamená od peti korun sesti haléru do peti korun sedmdesáti peti haléru – no a to jiste uznáte, ze to uz stojí za tu organizacní zátez, tedy aby se ridic namísto rízení venoval komunikaci s cestujícím, a aby se u predních dverí vytvorila fronta. A protoze si ridic presto pripadá nevytízen, hraje s vámi hru Schválne jestli s tím cuknu tak, ze se ti ty mince rozsypou.

Navíc nikdo presne neví, jak se má ridici sdelit cíl vasí cesty – ptal jsem se místních, postup není standardizován – lec pokud chcete vypadat jako profík, rovnou muzete ríct cástku. Já treba vzdycky ríkám una y veinty sinco – jedna, dvacet pet. Por favor, kdyz si vzpomenu, ze mám vychování. Tech pár halíru za image profíka rozhodne stojí.

Kdyz se pak pasazéri konecne nastosují do autobusu, zacnou zase oni pro zmenu hrát neco jako Skatulata, hejbejte se. Moc to nechápu, ale tady se v narvaném autobuse neustále nekdo nekam presunuje. Obvykle to vypadá tak, ze si pasajero zabere první volné sedadlo a upre ostrízí pohled na sedadlo, které se mu líbí. Pak ceká do té doby, nez ten parchant, který mu na sedadle sedí, konecne vystoupí a rychlostí blesku se tam presouvá. Ve finále na kazdé zastávce, jako kdyz do lidí strelí. A pokud uz si dotycný nemuze nikam sednout, nu, pak je mozné se alespon s nekolika nákupními taskami presouvat narvanou ulickou tam a zase zpátky. Tam a zase zpátky.

Nerad bych, abyste si mysleli, ze vsechno co písu o místních autobusech jsou výhrady. Ba naopak, vsechny tyhle veci se mi vlastne líbí. Mám rád ty drobné kulturní rozdíly kdekoliv jsem, pripadá mi to takové jako kdyz folklórní. V podstate jsem ten druh turisty, kterému kdyz reknete, ze k folklóru patrí kourit uschlý velbloudí trus, tak vám nadsene preblafne celou karavanu.

Hm, tohle zní trochu divne, ale víte jak to myslím.

Abych taky o místních autobusech napsal neco, co bude uz od pocátku pozitivní, pak se mi vyslovene líbí to nejednotné zbarvení místních vozu. Tady má kazdá linka jinou barvu s jinými vzory. Pravda, variací bude celkem tak kolem ctyriceti, zatímco linek jen ve vnitrním Buenos Aires bude odhadem kolem trí set, takze zabarvení se po case opakují, ale i tak je fajn, ze prijízdející autobus poznáte uz jenom podle barvy a vzoru.

No takze zkrátka uz z dálky vidíte, ze vám to práve ujelo.

Vyhlízím zlutý autobus linky 93 – uz druhý - který me má dovézt az do Villy Urquiza, coz je ctvrt opet na okraji Buenos Aires, tentokrát na tom vzdálenejsím. Nachází se tam Klub Sunderland, který mi byl doporucený uz tady v Praze. Lekce tam dávají Carlos i Rosa, kterí podle legendy meli vsechny ostatní to tango naucit, kdyz zase pred dveceti lety vstalo z mrtvých. Mám tedy za to, ze se jedná o tanecní skolu, takze tam vyrázím aniz bych si v El Tangaute nebo v BA Tango nasel pro daný cas jedinou lekci.

Na svojí obhajobu bych takhle dopredu rád uvedl dve veci: Jednak i kdyz jsou v obou magazínech na kazdý den uvedeny desítky lekcí i milong, stále jeste tam nejsou vsechny – skoly uvádejí treba jenom nekteré z porádaných lekcí. Za druhé, a to je dulezité, doted mi to vycházelo.

S tímhle prístupem se ale asi nikdo nediví, ze moje stastná hvezda zacíná ted tak trochu unavene poblikávat.

Zcela profícky si objednávám jízdenku za peso dvacet pet a dnes mám dokonce i dobré vychování. Usazuji se vedle ridice a zapínám GPSku. Asi tak za hodinu me ridic z autobusu vyrazí – nedá se ríct, ze úplne bez vysvetlení – presto, ze podle GPSky evidentne jeste nejsme na míste!

Taky mu to hned sdeluji.

Tedy jak jsem naznacil, vysvetlení by bylo, to zase ne ze ne, jenomze to, co ridic ríká a vlnícím se prstem ukazuje, muze stejne dobre znamenat Takze ted pujdes doprava, rovne, doleva, doleva, doprava, rovne doprava a tam najdes navazující spoj, stejne jako A tkanicky si zavazuju tak, tak, tak a tak a pak je porádne utáhnu. Mám tak nejak tusení, ze celá moje profesionální image je v tahu.

Nakonec usuzuji, ze ta pravdepodobnost, ze mi ridic práve popsal, jak zachází s polobotkami, je pomerne malá, a vyrázím priblizne naznaceným smerem.

Protoze mám hlad jako toulavý pes, usazuji se pred tím v místním podniku na neco rychlého. Moje stastná hvezda práve definitivne chcípla a jako zázrakem si objednávám nejakou specialitu, jejíz príprava trvá az neskutecne dlouho. Aby to bylo jasnejsí, vesel jsem do pizzérie a objednal si pizzu. Co na tomhle chcete pokazit?

Zatímco mlsne pozoruji vsechny ty, kterí prisli az po me ale uz dávno jedí, napadá me námet na povídku. Byl by to príbeh muzi - bylo by to tak trochu ve stylu triceti sesti komnat Shaolinu, poprípade Kill Billa - tedy príbeh o muzi, který se doslechl, ze nekde na konci sveta nekdo ucí nejaký fantastický tanecní krok a vydá se tam. Cestou pochopitelne hrozne strádá a celí nejruznejsím príkorím a kdyz si pred konecným výstupem na horu, kde uz konecne má být mistr, sedne do místní restaurace, kde podávají akorát misku s rýzí, neví, jak se ta miska s rýzí rekne a tak má hlad.

O hodinu pozdeji jsem na míste. Nacházím klub Sunderland, jenomze namísto tanecní skoly se jedná spís – no já se vám to skoro bojím ríct – o take-won-do dózó.

Takhle to vypadá, kdyz zivot kopíruje umení. Vubec jsem s temi úvahami o Shaolinu nemel zacínat.

Nastestí se ukazuje, ze v prvním patre se skutecne nachází také tanecní sál, kde se vyucuje a porádají milongy. Bohuzel, jako na potvoru, zrovna dneska tu nic není. Je zavreno. Mám prý prijít zítra v osm.

Napadá me záver povídky: Hrdina se konecne vysplhá na horu – pod ním uz jsou jenom mracna – a nachází skrovný mistruv príbytek. Uz z dálky ale tusí, ze neco není v porádku a kdyz prijde blíz, na dverích vidí kovaným hrebem pribitu ceduli:

Zavreno, prijdte zítra.

Vecer milonga v Salónu Canning.

Do milongy je zarazeno prekvapive show. Super! Potkávám tu tanecnici z El Balcónu. Celkove je tu hodne mladých lidí, ale jsou budto turisté a nebo lidé, kterí prisli v páru, poprípade v parte.

Jak jsem posledne psal, ze vyzývání pohledem je umení, které si po case zamilujete, tak konkrétne já na tom budu pracovat leta.