Krátce po obede vyrázím do Esquela Argentina de Tango na lekci Giros, Sacadas Al Piso y Enrosques a jiných disociacních opicáren – to je ta, co byla v pondelí zrusena – vede jí Eduardo Villegas, který se tentokrát dostaví. Tak hurá!

Vzápetí po nem prichází vetchý sedovlasý starík, který vypadá, ze to tango snad i vymyslel, a uz od pohledu je patrné, ze i samotná chuze mu ciní problémy. A nemyslím tím onu elegantní tango chuzi. Mám na mysli chuzi jako takovou.

Abyste tomu rozumeli, název hodiny slibuje, ze behem ní budeme stát po vetsinu doby na jedné noze, jenomze starík se musí pri chuzi pridrzovat zdi, aby neupadl. Jakkoliv se to muze zdát kruté – vás to samozrejme neprekvapí, uz dávno víte, ze tohle není blog, který by oplýval nejakým laskavým lidským humorem – ale jediné, na co ted dokázu myslet je, jak tohle chce, sakra, ustát?

Eduardo nás pozdraví a jednoho po druhém se nás ptá, odkud jsme. Kanada, Austrálie - zívacka, ale kdyz se dostane ke mne, zcela necekane se mi hluboce ukloní. Ríkám si, ze v Caminitu – prazská skola Argentinského tanga - asi odvádejí dobrou práci, a ze jako tanecníci platíme ve svete za celkem slusnej oddíl. Eduardo ale vzápetí vykrikne heslo: „Nedvet!“ a uz jsme doma.

Ríká mi, ze Nedved je super hrác, a ze je skoda, ze uz nehraje.

„Hrál za Juventus, co?“ ptá se.

No vim já? Ale, ze je treba udrzovat lektory v dobré nálade, tahám z rukávu jedno falesné eso za druhým. Tak napríklad si bez mrknutí oka zcela cynicky vymýslím, ze Nedved porád hraje, akorát hraje za jeden lokální klub. Jaký? A jéje, no tak treba Lokomotiva Kolín? To zní dobre, ne?

Nastestí brzy zacíná lekce, protoze Australané ani Kanadané na debaty o ceském fotbale nejsou moc zvedaví, a ta lekce se brzy ukáze jako rozhodne nejlepsí, jakou jsem tady zatím mel. Bez falesné skromnosti musím jeste dodat, ze na tom mám bez pochyby lví podíl. Dokázu motivovat, to je jasný. Jenom skoda, ze se príste Eduardo dozví, ze Lokomotiva vzápetí po Nedvedove nástupu zkrachovala a ten to pak definitivne zapíchnul, proto se o tom ani nikde moc nepíse.

No vázne, schválne si to zkuste vygooglovat. Nic!

Protoze je pomer zen a muzu na lekci o jeden ve prospech kolecka s krízkem, mám dokonce cas se zaujetím pozorovat staríka.

Tak rozhodne se nejak nehoní. Na kazdý krok spotrebuje tolik taktu, kolik je zkrátka treba. Kdyz je zapotrebí udelat parádu, rozumejte, náhle jakoby nastavit partnerce nohu zabránit jí udelat krok, docela klidne si jí podrzí na míste, pomalinku si preslápne z jedné nohy na druhou, a pak jí teprve tu nohu nastaví. Prekvápko!

Dívám se na jeho botky, kterým chybí u obou prezek pásky a ríkám si, ze nemá moc penez a nejspís mu nezbývá ani mnoho casu, a tak vzal ty poslední pesos, které mu jeste zbyly a koupil si za ne jednu lekci ve skole tanga, to aby si pripomnel, jaké to bylo, kdyz to jeste vytácel, aby se mozná naposledy pritisknul k nejaké holce a nebo docela obycejne jenom proto, aby nebyl sám doma a dostal se mezi lidi.

Inu, pripoustím, ze trochu dojemný to nakonec preci jenom bylo.

Vecer necekane pripisuje k predchozí fiktivní povídce dalsí cást.

Cili! Nás hrdina, kdyz vidí ceduli Zavreno, prijdte zítra, sejde zpátky dolu do vesnice, ale nedá mu to, a tak se druhý den na horu vrátí. Dvere mistrova obydlí najde tentokrát otevrené a v prítmí domu se setkává s hochem, který se k nemu hned hrne.

„Nazdárek,“ ríká s prátelským úsmevem, „mistr tady zrovna není, v poslední dobe mu to tady nahore nedelalo dobre na klouby, ale já jsem mistruv asistent, klidne se me muzes na cokoliv zeptat, hodne jsem toho od mistra okoukal.“

Jsem díte stesteny. Akorát nechtený.

Na vecer tedy po dalsí dvouhodinové ceste dnes uz legendární Baireskou autobusovou dopravou dorázím do Sunderlandu, kde se dovídám, ze Carlos y Rosa odjeli na dovolenou, a ze hodinu vedou jejich asistenti. Dva kluci a jedna holka. Kdyz uz jsem jel takovou dobu, rozhodnu se zustat. Lekce trvá dve a pul hodiny a je koncipovaná trochu víc jako praktika. Jeden z nich k me hned na zacátku prijde a rekne:

„Ted chodíme.“

No kdyz chodíme, tak chodíme.

Nazuju si botky a celou první hodinu chodím od jedné steny k druhé. Po cáre. Jsou namalované na zemi, takze tanecní sál díky nim vypadá jako plavecký bazén z detských vtipu o bláznech. Pekne od jednoho konce na druhý a pak zase zpátky. Kdyz se asistentum na chuzi neco nezdá, opraví chyby a pak vás nechají chodit dál. Krok si muze kazdý zvolit sám. Po hodine zacíná cosi jako mini-milonga. Seberete partnerku a tancíte a zase, pokud se asistentum na vasem tanci neco nezdá, prijdou a opraví.

Mozná to vypadá, jako kdyby po odpolední hodine s Eduardem, kterou jsem oznacil jako nelepsí, následovala – snad pro rovnováhu – hodina nudná a zbytecná. Opak je pravdou! Reknu vám to takhle: Kazdého mistra poznáte podle toho, jakou skolu po sobe zanechal. Tady jsem nasel vyrovnanou vysokou úroven, to správné tango a nadstandardne prátelské lidi – dokonce i na pomery i jinak prátelských Argentincu.

Takze tak.