Následuje román Agathy Christie, v jehoz prubehu dorázím k Mnichovskému letisti. Vrazda lady Cavendishové tedy zustává nedoresená, urcite to ale neudelal Albert, to bych se vsadil. Bylo by to moc nasnade. Tipoval bych Johna, je to takový milý clovek a mel po paní Cavendishové zdedit vsechno, tedy do té doby, nez se v predvecer své smrti rozhodla závet zmenit.

Cekám na spoj do Madridu a mezi tím vyrizuji textové zprávy, které dorazily predchozího vecera pod schody.

Ríkám si, ze tentokrát nebudu delat zádné vtipy o létání, aby si treba nekdo nemyslel, ze se toho létání skutecné bojím.

Dopiji kávu a vyrázím k check-inu zamluvit si místo u emergency exitu.

Urcité podezrení, ze vzdor dobré vuli nebudu moci svuj slib dodrzet, me jímá uz pri nástupu do letadla. Airbus 360-600? Co to jako je? Tak je to 360 nebo 600 nebo neco mezi tím? To tedy rozhodne nebudí moc duvery. To je jako kdybych rekl, ze mám Skodu MB az Superb. Podle me by aspon meli vedet, v cem me povezou. Cekám, ze letuska kazdou chvíli oznámí: „Tak pilot uz docítá manuál a za chvilku startujeme,“ ale nakonec se tak nestane. Namísto toho nekdo na monitory hodí zábery z kamery umístené na ocasním krídle, coz znamená, ze celou tu legraci se startováním a pozdeji s pristáváním budeme moci sledovat v prímém prenosu. Bezva! Zajímalo by me, jestli by to vypnuli, kdybychom opravdu padali. Nejspís asi ne, ale ten chlápek, který k tomu celou dobu preluduje na piáno, by tam asi vrazil neco sviznejsího.

Dvanáct hodin letu se ukazuje presne tak smrtících, jak jsem predpokládal. Ani se nedivím, ze si s sebou lidi, kterí cestují z jizní Ameriky, berou do letadla kokain. Jinak se ta cesta snad ani podruhé prezít nedá.

V Buenos Aires na letisti se ucím první nonverbální argentinskou komunikaci. Kdyz se ptám taxikáre, zda umí anglicky, ukáze mi mezeru mezi palcem a ukazovákem, ve níz je místa asi jako pro vlasský orech, coz v prekladu znamená: „ani hovno“.

Se svojí spanelskou-jazykovou výbavou se v jedenáct vecer ocitám v centru na tríde Perú, aniz bych mel zajistené ubytování. Beru zavazadla z taxíku a platím. Napadá me, ze to gesto prve taky mohlo znamenat: „Vojedu te jako poslední devku a az s tebou skoncím, nezustane ti ani pesos, kámo.“

V Casantonio s malou dobrou restaurací San Telmo Plaza, která se nachází v prízemí, volno mají a co víc, zena majitele umí trochu anglicky.

Jeste nez jdu spát, sednu si do restaurace dole, zabodnu prst do stránky v menu, kde je velkým a jasným písmem na vrchu napsáno Lomos, a pak to na ne konecne vybalím:

„Copa de vino tinto, por favour.“