Dopoledne mám v plánu zajít vyfotit místní vlakové nádrazí, abych pozdeji mohl udelat jeden ze svých klasických vtipu o Eve Perónové, ale nakonec z toho sejde. Namísto toho zkousím proniknout do doku, v cemz mi zabrání plot, ostraha a jeden rozzlobený toulavý pes - v tomto poradí.
Toulavých psu je tu v ulicích prekvapive hodne, ale obvykle se k lidem chovají netecne. Obejdu tedy jen ty cásti prístavu, které jsou verejne prístupné.
Pozdeji se jedu projet metrem. Jen tak. Tady totiz i metro stojí za to. Jak uz jsem zminoval, jednotlivé autobusové linky jsou zde odliseny barvou, ale v prípade podzemky jdou místní jeste dál a treba ácko je drevené!
Dvere obvykle moc nedoléhají a dají se behem jízdy kdykoliv otevrít. Do metra se tady naskakuje klidne jeste v dobe, kdy souprava opoustí stanici - asi jako to muzete videt ve filmech z první republiky, ale tam je to u tramvají. Nikdo si s bezpecností hlavu neláme, ostatne proc taky. To platí i pro autobusy. Ridic otevírá dvere uz za jízdy daleko pred stanicí. Evidentne tady nikdo z jedoucího autobusu neskáce, címz pádem ani není treba predpisu, který by to reguloval.
Fakt, ze u nás takový predpis máme, nutí k zamyslení.
