Pred nejakou dobou jsem usoudil, ze tanecník mého formátu nemuze mít jenom jedny tanecní boty, a tak k polednímu vyrázím opet do ulice Suipacha do pekne kulatého císla popisného 256 – programátori vedí, ostatní holt budou muset verit, ze je to vtipný.
Zakoupit vkusné pánské boty v latinské Americe není úplne jednoduchý úkol, a tak teprve kdyz si zadání výrazne zjednodusím, mohu konecne jeste s novými botami odejít na hodinu k Eduardovi Villegasovi. To je ta, kde se po vetsinu doby stojí na jedné noze.
Dobrá zpráva je, ze pro vetchého staríka to posledne nebyla poslední lekce.
Holka, která tu tehdy byla, ale jenom nás pozorovala, je tu ted znovu, a mne konecne dochází, ze je to staríkova osetrovatelka. Krome opory, kterou starickému milonguerovi poskytuje na ceste sem a zase zpet, s sebou nosí i velkou sportovní tasku. V ní má krome jiného i sadu pánských náhradních trenek. No ba ze. Oni tyhle Giros a Enrosques bejvají nekdy pekný divocárny.
