Jeste porád jemne prsí. Navzdory tomu i navzdory snídani, kterou bych si mohl dát nahore ve spolecenské místnosti vyrázím do cukrárny.

Zprvu to vypadá, ze je cukrárna zavrená, ale majitel prispechá zamcené dvere otevrít a za mnou je zase hned zamkne. Neco mi marne vysvetluje, ve výsledku mám ale dojem, ze mi povídá o nejakém vládním narízení, podle kterého se nesmí otevrít drív, nez v urcitou hodinu, címz pádem má oficiálne zavreno. Kdyz ale nekdo zalomcuje dvermi, tak je odemkne a pustí ho dovnitr. Tím to obchází. Mám náhle pocit, ze jako národy k sobe máme neobycejne blízko.

Jako obvykle si dávám dva kousky cehosi, jenom zapomínám, ze Sladké mléko se tu dává do vseho. Kdyz dojídám druhý kolác, na kterém je ho centimetrová vrstva - trochu zelatinová - je mi regulérne spatne a Dulce de Leche mi leze i usima.

K polednímu se dést na chvíli vypne a já vyrázím na Plaza Dorrego, kde zástupy turistu hledají ve vetesnictvích i starozitnictvích zapomenuté poklady. Zprvu mi predstava, ze mezi tisíci turisty to budu zrovna já, kdo najde nejakou vzácnost, pripadá legracní, ale pak tomu pricházím na chut. Jako zábava je to chytlavé. Takové mnozství vetese jsem na jednom míste jeste nevidel! A je to vetes, kterou doma jen tak neuvidíte!

Procházím se mezi policemi s pouzitými kovovými brcky se sítkem na konci, které vypadají, ze jimi kdysi pila maté i Evita Perón – svetove proslulá vynálezkyne nástupních mustku (jak laciné!) – probírám se mezi knihami – vydání Borgese z roku 1966 by treba nekomu jazykove lépe vybavenému mohlo udelat radost – a vzpamatuji se az teprve tehdy, kdyz v ruce drzím ceduli s nápisem Renault 21.

Konecne zacnu hledat to, kvuli cemu jsem tady: tango.

Popravde predstavoval jsem si toho tu asi víc, ale je to nejspís dané tím, ze v predstavách vsechno vzdycky tak nejak nabobtná. Na celém námestí, mimo jiné nijak velkém, je jednom jeden mobilní parket, a i kdyz se k nemu stále vracím, kytarista sice porád hraje, zato tancovat se nikomu nechce. Pokud chci tady na tom míste videt tango, dochází mi, budu muset zajít do nejaké z okolních restaurací s predrazenými steaky a Tango show v cene.

Tak zacíná velkej príbeh o mém malém tango vystoupení.

Objednám si steak s výse popsanou chybou a cekám az skoncí prestávka ve vystoupení, které jinak trvá nepretrzite sest hodin.

Zacíná koncert pro dve kytary, ke kterým se pozdeji pridává zpevacka, jíz zase pro zmenu strídá zpevák. Vsechno je to tango a vsechno je to dost dobrý. Po nich teprve nastupuje dvojice tanecníku, vidím je, jak se stosují vedle jeviste. Tanecnice se na me usmívá, takze mi dochází, ze asi zase vejrám.

Tancují opravdu velmi hezky, hned bych si u nich vzal lekce. Bohuzel netancují moc dlouho.

Kdyz skoncí, zustávají na pódiu. Dochází mi, ze tady se schyluje k necemu opravdu velmi nepeknému. A skutecne, vybírají si mezi publikem první obeti a tahají je nahoru. Je to ten druh performance, kterého se ochotne úcastní prekvapivé mnozství turistu kdekoliv na svete. Tak hlavne, aby byly nejaký fotky, aby bylo doma co ukazovat.

Výsledkem je obvykle stastne se tvárící knedlík v obetí nejaké lepé devy.

Meli byste vedet, ze podobnému druhu zábavy moc neholduju. Mám na tohle navíc desnou smulu a príkladne jsem jeste nezazil striptýz, aby se me striptérka nepokusila nejak zapojit. Myslím, ze to delají kvuli bezpecnosti – mám takový neskodný oblicej. Z toho duvodu se striptýzum dusledne vyhýbám a nejméne deset let jsem uz na zádném nebyl. Vyhýbám se i akcím, kde by mohl mít kdokoliv pocit, ze hlediste pro me není to pravé místo. Ono totiz je!

Tolik k mým názorum a ted jak to skutecne bylo.

Jmu se studovati talír a krájím cím dál tím mensí kousky - to aby vydrzelo. Zprvu takhle taktika zabírá a na jevisti se vystrídá nekolik lidí, jejichz vystoupení pripomíná více pozdní lovení bobríku odvahy nez tango jako takové. Kazdý z nich si tam nahore uvedomí, ze meli tango radeji zvencí.

Kdyz se tedy vedle me objeví tanecnice – zajímavé na periferním videní je, ze zádný talír není dost hluboký, abyste nevideli zenu s rozparkem po krk, která s vámi chce mluvit – ríkám si, ze chte nechte tu padlou zástavu musím zvednout a vynést jí znovu nahoru.

Dalsí vetu bych rád zacal slovy: nechci se chlubit, ale byla by to tak zjevná lez, ze se jí snad ani nebudeme obtezovat, ne? Proste to slo dobre. Vlastne víc nez dobre. Ta holka byla fakt dobrá, tango umela a nechala se vést. Co vám mám povídat, bylo to poetické odpoledne.

A nejaký knedlíkový fotky z toho mám taky.

Pozdeji odpoledne se vydávám znovu a naposledy hledat casopis El Tangauta.

Moc dobre to nejde. Kdybych ho v Praze na vlastní oci nevidel, myslel bych si touhle dobou, ze je to jenom nejaká baireská urban legend.

Jakýsi starík, který prodává v zapráseném krámku s tango hudbou – trochu to zvelicuju, je to méne prachu pro krám i méne let pro staríka – si vzpomene, ze o takovém casopise slýchával uz jako malý chlapec – porád jeste zvelicuju - ale prý uz na nej nejsou peníze, a tak se nevydává – uz nezvelicuju. Pozdeji se na jiném míste dovídám, ze casopis normálne vychází, ale staré císlo uz je rozebráno a nové vychází vzdy první týden v mesíci.

Tím toho mám dost a s hledáním El Tangauty koncím. Nadále nasazuji taktiku nic nedelání, která spocívá v tom, ze proste pockáte, az se problém vyresí sám. Funguje prekvapive dobre a nekteré veci proste nelze lámat pres koleno.

V okolí Avenidy Corrientes priblizne v místech, kde jsem dva dny pred tím kupoval boty, náhodou nacházím milongu jménem Ideal. Popravde to vrhá úplne jiné svetlo na poznámky v mape.

A jeste jedna vec stojí dneska za zmínku: peruánstí indiáni, kterí v ulicích Baires hrají ústrední melodii z Titanicu za vydatného prispení zesilovacích aparatur.

Nejvíc me ten folklórecek dojímá, kdyz se hraje elektricky s bicíma.