Navíc jsem se dostal do momentu, kdy by se meli dva z hlavních hrdinu, jak bych to rekl, sblízit, a vubec se mi do toho nechce. Napsat to tak, aby to nevypadalo jako trapná pornografie, nebo zase na druhou stranu jako obrázek s vílou, jednorozcem a liniemi vytazenými stríbrenkou, je docela tezké.

Dost mozná to nakonec vyresím jako ve starých komunistických filmech: hrdinové si dávají pusu, klátí se mimo záber, strih a následuje pohled na ptáky na obloze.

Po obede se nejprve probírám El Tangautou a plánuju co vecer. Pak beru foták a jedu do Recolety na hrbitov.

Abyste tomu rozumeli, tak hrbitov, to tady není jen tak. To jsou ulice s mensími domy, kde kazdý dum obsahuje dost místa pro rakve - v nichz skutecne lezí neboztíci - i pro rodinu, aby se kolem neboztíku mohla scházet. V nekterých prípadech má dum krome prízemí i podzemní cást – de facto dvoupatrový hrob - a zahlédl jsem i hrob s vlastní kaplí. Ostatne zahlédl jsem hrob i s komínem! Ne, pockejte, tohle jeste není nejdivnejsí, zahlédl jsem tu hrob se sedmiramenným svícnem! Nejaké vysvetlení?

Tohle vsechno vím predem, a tak predpokládám, ze to na me bude pusobit podivne az morbidne, ale není to tak. Prijde mi to vsechno v porádku. Ba víc nez v porádku. Líbí se mi to! Tady se totiz jeste umí truchlit! Rozumíte, to není jako u nás, kde se to odbude jednou urnickou s popelem, který se pak, kdyz se hloupe zvedne vítr, rozhází pozustalým do obliceje. Tady dokáze být i smrt okázalá.

Prirozene se vydám nejkratsí cestou k hrobu Evy Duarte rozené Perónové. Já vám, já vím, zádné vtipy o mrtvých, ale predstavte si, kde bysme asi tak na ty vlaky cekali, kdyby jí nebylo (uz zase!). Hrob je v jedné úzké ulicce, je obklopen houfem turistu a me napadá, ze je to rozhodne poprvé, kdy na hrbitove vidím trafic jam.

Lenin se nepocítá, vzdor dvouhodinové fronte bylo na rudém námestí vse rádne organizováno.

Vecer zajdu do Porteno i Bailarin na kurz milonguero k Alicii Pons a pozdeji zustávám na milongu.

Kdyz prijdu, je tu celkem pet chlapu a jedna zenská veku tak pozdního, ze jí opet budu muset ríkat dáma. Dost me to vydesí, zejména proto, ze v sousedním sále se na salón stosují mladé holky. Pozdeji se to ale spraví - tedy co do poctu - a vcetne Alicie jsme spárováni.

Je to legrace, ale tady se prý pro zmenu zase predkláním. Tlacím do partnerky hrudníkem, coz se prý nemá. Cím tedy vést? Je to takový styl Chytrá horákyne, musíte vést, ale zároven vést nesmíte. Velmi me to baví. Je to celé o chuzi, o vedení, které vychází od nohou, a o tom, jak navést do ocho atras bez preslápnutí ci prekrízení, jenom pouhým prenesením váhy.

Nic víc, ale vlastne hodne.

Milonga jako taková se mi ale nelíbí. Nevím proc, proste nelíbí, takze jdu brzo domu.