Jednoho dne musela maminka na nákup a nechala chlapecka doma samotného. Chlapeckovi bylo uz pet let, a tak mel dost rozumu na to, aby vedel, ze má maminku poslechnout.

"Zustan pekne doma," nakázala mu, "nikam nechod a nikomu neotvírej. Nehraj si s nicím, s cím si hrát nemás."

Chlapecek tomu vsemu rozumel, zejména té poslední veci, kterou maminka ríkala. Moc dobre vedel, co tím myslí.

On totiz chlapcek se k smrti rád fotil. Vzdycky, kdyz byl tatínek doma, zatahal ho chlapecek za kosili, a táta sel az k té vysoké skríni v obýváku, sáhl az do té úplne nejvyssí policky, kam chlapecek nedosáhl, a vytáhl z ní foták. Pak chlapecka fotil - tu s vláckem tu s autem - a chlapecek se vzdycky sel podívat na malý display, co byl vzadu na fotáku, a tam videl sám sebe - tu s vláckem tu s autem - a velmi se z toho radoval. Kdyz byl ale doma sám, jako napríklad dneska, mel prísne zakázáno si s fotákem hrát.

"Takový pekný den," posteskl si chlapecek. "a zrovna dneska by se to tak krásne fotilo. Skoda, ze si nesmím s fotákem hrát sám."

Jenomze maminka dlouho nesla a chlapecek se sám v byte nesmírne nudil. Uz prosel celý byt nejméne trikrát kolem dokola, prerovnal vsechny svoje hracky, otevrel dokonce i lednici, aby zjistil, jestli tam nezbyl jeste kousek cokolády, ale nic nepomohlo. Porád se nudil, az najednou zjistil, ze stojí v obýváku vysoko nad zemí na malé krabici, pod kterou je vetsí krabice a jeste docela pod ní zidle a on sám, ze má v ruce tátuv foták.

"Jak se to mohlo stát?" podivoval se chlapecek, kdyz slézal dolu, pridrzuje se polic skríne.

Kroutil hlavou nad tou záhadou, ale uz premýslel, jak to zarídit, aby se zase videl vzadu na tom malém display.

"Táta není doma, máma není doma," premýslel usilovne, "kdo me ted vyfotí?"

Chodil sem a tam po byte, jako to vídával u tatínka, kdyz premýslel, ale nevedel si s tím vubec rady. Az mu náhle pohled padl na okno, za kterým byla ulice.

"Tam venku chodí spousta lidí," uvazoval. "Docela urcite by nekterý z nich vedel, jak me vyfotit. Skoda, ze nesmím sám ven."

Maminka ale stále nesla, chlapecek se cím dál tím víc nudil. Znovu prosel celý byt, a jeste jednou prerovnal vsechny svoje hracky. Dokonce se podíval i do skrínky nad kuchynskou linkou, jestli tam maminka neschovává nejaké susenky, ale neschovávala. Chlapecek se stále tak ukrutne nudil, az najednou zjistil, ze stojí uz skoro venku na chodbe, dvere bytu jsou otevrené a on drzí v ruce klíce.

"To jsem blázen?" pravil chlapecek, kdyz seskakoval po schodech dolu. "Jak se to mohlo stát?"

Sebehl vsechny schody, co jich na schodisti bylo, otevrel venkovní dvere a zastavil se az venku na ulici pred domem. Po ní spechalo nekolik lidí sem a tam, ale zádný nevenoval chlapeckovi pozornost.

Chlapcek si povzdychl a uz, uz se chtel vrátit domu, kdyz si vsiml starce, který nikam nespechal. Ten starec mel sedé vlasy a dlouhé vousy, podepíral se za chuze hulkou a pres rameno mel starou kozenou brasnu. Chlapeckovi se pán líbil a dokonce se mu v jednu chvíli zdálo, jako by na neho pán mrknul.

"Ten pán by jiste vedel, jak me vyfotit," mudroval chlapecek. "Tot se ví, takový starý pán uz toho v zivote hodne videl. Skoda, ze nesmím mluvit s cizími lidmi."

A tu se poprvé chlapecek zarazil a uvedomil si, ze drzí v ruce foták, se kterým si nesmí hrát, a ze je venku, i kdyz má zakázáno chodit sám ven a otocil se, ze pujde zpátky. Pekne hezky domu, nez se maminka vrátí. V tu chvíli ale starý pán najednou poskocil, udelal dva tri rychlé kroky a ocitl se u chlapecka.

"Jak tak na tebe koukám," rekl príjemným, hlubokým hlasem. "Jestli ty bys nechtel vyfotit?"

A chlapecek uzasl. Jak to pán ví?

"Chtel," priznal.

Starec rozepnul kozenou brasnu a z ní vytáhl krásný foták, jaký chlapecek jeste nikdy pred tím v zivote nevidel. Byl mnohem vetsí, nez ten tatínkuv, byl celý ze dreva a vepredu mel mosazný objektiv. Na prední strane bylo nekolik kovových pácek, po strane kozený mech a celý foták byl jakoby svázaný kozenými remínky. Chlapecek z nej nemohl spustit oci. Tak moc se mu ten stareckuv foták líbil!

"Jestlipak má vzadu taky takový display?" zeptal se chlapecek.

A starec se znovu zasmál tím svým príjemným, hlubokým hlasem.

"Ale to vís, ze má," odpovedel starec a ukázal chlapeckovi display.

A skutecne! Chlapecek videl, nejen, ze má stareckuv foták display, ale ze ten display je dvakrát vetsí, ze je na nem nejaké holcicka a za ní dalsí deti a ty deti se hýbají! Byly jako zivé a chlapeckovi se zdálo, ze na nej mávají a dokonce, ze na nej cosi volají.

To by bylo prím, kdybych se na tom display videl taky, pomyslel si chlapecek.

A starý pán, jako by vedel, na co chlapecek myslí, vzal foták a namíril ho na nej. Chlapecek okamzite zapózoval, tak jak byl zvyklý a celý se tesil, jak se pak honem na sebe pobezí podívat do toho velkého krásného displaye.

Starec jeste cosi upravil na mosazném objektivu, pak zmáckl spoust a... chlapecek zmizel.

O minutu pozdeji se temi místy vracela maminka. Cestou minula jakéhosi starce, ale protoze se na nákupu zdrzela, spechala a nevenovala mu zádnou pozornost. Tak jí docela uniklo, ze má starec na rameni zavesený starobylý foták, na zadní strane toho fotáku, ze je velký display a na tom display fotografie jejícho chlapecka. Nevidela ani to, jak na ni chlapecek mává a cosi na ni volá.

Tak se stalo, ze se chlapecek propadl az na samé dno fotáku. Byla tam tma a zima a kdyz se chlapecek rozhlédl, zjistil, ze kolem nej stojí spousta dalsích detí, a ty si ho zvedave prohlízejí.

Kousek pred temi detmi stála holcicka, kterou chlapecek prve videl na display. Byla dosiroka rozkrocená a ruce mela v bok. Trochu se na chlapecka mracial, ale zároven vypadala, ze se mu chystá neco ríct a chlapecek byl zvedavý co.

"Ty jsi ale hloupej!" uslysel.

Teprve v tu chvíli se chlapecek konecne vzpamatoval. Taková protivná holka! Vyskocil na nohy a rázne se ohradil.

"Nejsem hloupej!"

Holcicka naspulila pusu.

"Tak to asi jsi hloupej, kdyz jsi se nechal vyfotit," trvala si na svém. "A pri tom jsme na tebe vsichni volali, abys to nedelal."

"Já jsem vás ale neslysel," bránil se chlapecek.

"Prf!" mávla holcicka rukou. "To by mohl ríct kazdej."

"Vsak to taky nejspís klazdej ríká," zabrucel si pro sebe chlapecek, ale jeslti to holcicka slysela, nic na to nerekla.

Namísto toho chlapeckovi vysvetlila, ze se ocitl v zajetí zlého carodeje Kosteje Nesmrtelného, který chodí po svete a unásí deti do svého sídla vysoko v oblacích. Tam z nich pak vysává zivot, aby se tak sám stal nesmrtelným.

Kdyz holcicka skoncila, rozhlédl se chlapecek kolem sebe a tu si teprve vsiml, ze v zadních radách stojí deti s dlouhými sedivými vlasy, vráskami na obliceji a nestrihanými nehty. Deti chlapeckovy pohled smutne vracely a jemu se pri pohledu na ne málem zastavovalo srdce zalem.

To jsou asi ty deti, rekl si, ze kterých uz Kostej docista vysál zivot.

"A to se odsud nikdo nepokusil utéct?" zeptal se nakonec.

Ale deti mu odpovedely:

"Odsud se nedá utéct."

Chlapecek se ale nevzdával.

"A to si pro vás nikdo neprisel?" zeptal se znovu.

A deti mu znovu odpovedely:

"Sem nikdo netrefí."

Chlapecek si zamnul bradu.

"To je mi divná vec," rekl. "To bych se na to podíval, ze bychom se odtud nedostali."

"To jsem an tebe teda zvedavá," utrousila holcicka.

Chlapecek si jí nevsímal a namísto toho dosel az k veliké cocce, která byla z vnitrní strany fotku v objektivu. Podíval se ven. Uz dávno nebyli na ulici, ale kdesi vysoko v oblacích na strese nejakého mrakodrapu. Kolem se stahovaly veliké cerné mraky a létaly blesky.

Celý tenhle výhled náhle zakryla obrovská a ohyzdná tvár Kosteje Nesmrtelného.

"To se dneska pomejeme," zaradoval se Kostej. "To se dneska budmeme mít. Dneska omládneme nejméne o pet roku!"

Uz se nepodobala tomu milému, sedobradému starci. Nemísto nej na chlapceka zírala zlá, kostnatá tvár, na které nebyl ani kousícek lidského. Nemela zádnou kuzi, maso z ní viselo v cárech a namísto vlasu mel Kostej pavuciny. Zuby v hube mel zluté a rozviklané jako planky v plotu.

Kostej se jeste jednou zle zachechtal, pak zmizel a chlapecek zase videl ty samé cerné mraky, které se kolem strechy mrakodrapu honily, jako velcí cerní draci. Zamyslel se.

"Holcicka má pravdu," zamumlal pro sebe, aby nikdo neslysel. "Co budu jenom delat?"

Vedel, ze za ním holcicka stojí a netrpelive podupává nohou. Vedel ale také, ze tam stojí i deti a ty napjate cekají, co vymyslí. Chlapecek se nespokojene osil a najednou ucítil, jak ho cosi jemne uderilo do boku. Podíval se dolu a uvidel, jak se mu u pasu houpe tatínkuv foták. Vzdyt on na nej docista zapomel! A pri tom ho mel celou tu dobu zavesený pres rameno! Co mu to jenom tatítnek vzdyky ríkal? Aby byl na foták opatrný, ano, ale proc? Aha! Chlapecek se otocil na ostatní.

"Mám nápad," rekl, "ale budete mi muset pomoci."

Vysvetlil vsem co a jak a vsichni, dokonce i starecci a starenky, souhlasily. Jenom holcicka skrízila ruce vzpurne pred sebou a rekla, ze jsou vsichni hlupí a ze to nemuze nikdy fungovat.

Chlapecek mávl rukou a odvedl vsechny deti na druhý konec fotáku. Tam je vyfotil, pekne jednoho po druhém, i ve skupinkách a vsichni se pri tom náramne pobavili. Kdyz s focením skoncili, napocítal chlapecek do trí a to se vsichni rozebehli zpátky a narazili do steny.

Foták se celý zachvel.

"Co to tam deláte, nezdárníci," ozval se odkudsi hlas Kosteje, který si zatím pripravoval svá kouzla, to aby z nich mohl vysát zivot.

Deti mu ale neodpovedely a znovu se rozebehly a znovu narazily do steny fotáku.

"Povídám, budte chvíli v klidu, holoto!"

Ale deti se rozebehly i potretí a tentokrát narazily do steny takovou silou, ze se foták celý posunul a okamzik na to uz padal pres okraj stolu dolu na zem.

Kdyz dopadl, tak ta veliká cocka, která byla v objektivu se rozbila a rozsypala se do milionu malých strípku. Ty strípky byly jako dést, kterým deti probehly ven na svobodu. Dokonce i holcicka, která se ovsem celu tu dobu náramne mracila.

Kdyz se vsichni dostali ven, postavila se holcicka pred carodeje, zkrízila na prsou a rekla:

"Ty jsi ale hloupej!"

Nejtemnejsí carodej, který se uz, uz chtel na deti vrhnout, aby je zahnal zpátky, se zarazil.

"Coze? Já, ze jsem hloupej?" rozcílil se. "Já jsem Kostej Nesmrtelný! Já nemuzu bejt hloupej!"

"Tak to asi muzes," stála si za svým holcicka, "kdyz si pokládás takovou drahou techniku na okraj stolu."

Kostej musel uznat, ze na tom, co holcicka ríká, nakonec neco je. Hned se zase ale vzpamatoval, vztycil ruce a zacal cosi odríkávat. Neznámá slova se mu drala mezi zkazenými rozviklanými zuby a vsichni videli, jak mu z rukou zacaly slehat zelené plameny.

A deti, kdyz videly, ze je zle, se otocily na chlapecka. Tu chvilku, kdy se ale holcicka bavila s Kostejem, vyuzil chlapecek k tomu, aby zmáckl ta správná tlacítka na tatínkove fotáku. Ted na zadním display byly deti, které pred tím vyfotil, vypadaly, jako by mávaly cosi volaly.

"Dost kosteji!" zavolal chlapecek a ukázal Kostejovi deti na zadním display fotáku, "nebo te ted já zakleju do svého fotáku!"

Kostej se straslive lekl a plameny v rukou mu rázem pohasly. Byl tak vystrasený, ze si ani nevsiml, ze na zadní strane jsou ty samé deti, které stojí pred ním.

"Ne, prosím, ne mocný kouzelníku," skemral a málem, ze se pred chlapeckem neplazil na kolenou. "Kdyz me usetrís, splním ti jakékoliv prání!"

Chlapecek delal, ze o tom premýslí.

"Hm," poskrábal se na brade, "kdyz já nevím. Jenom jedno?"

Pak vzal foták, namíril ho na Kosteje a dokonce zacal vselijak kroutit objektivem.

"Ne, prosím, ne mocný kouzelníku," ted uz se Kostej opravdu válel v prachu na zemi. "Kdyz me usetrís, splním ti tri prání."

Chlapecek se znovu zamyslel a pak kývl.

"Tak tedy dobrá," rekl. "Tak poslouchej. Moje první prázní zní, abys mi prozradil, kde schovávás svuj zivot."

Kostej zaskrípel zuby, ale protoze slib byl slib, rekl:

"Muj zivot, mocný kouzelníku, je schovaný uvnitr vejce, to je schováno v trhulci a ta je ukryta na vysoké hore."

Chlapecek pokýval hlavou.

"Dobrá. A ted chci, abys vycaroval orla, který zaletí na vysokou horu a tu trhlici mi prinese."

A Kostej znovu zaskrípel zuby, ale za okamzik uz nad mrakodrapem zapískal orel a chlapeckovi do náruse spadla malá cerná truhlice, bohate kovaná.

Chlapecek se ji pokusil otevrít, ale marne. Uz uz chtel prikázat Kostejovi, aby mu dal klíc, címz by si vycerpal tretí prání, ale holcicka mu zakryla rukou ústa. Druhou rukou si sundala z vlasu sponu a truhlici jí otevrela.

A skutecne, uvnitr truhlice bylo vejce, presne jak rekl Kostej.

Chlapecek podrzel vejce vysoko nad hlavou a premýslel, jaké by melo být jeho poslední prání. Mezi tím se holcicka, která pochopila, co se chlapecek chystá udelat, obrátila na Kosteje.

"Ty jsi ale hloupej!" rekla mu.

A chlapecek konecne vedel, co by si mel prát naposledy.

"Preju si, aby jí to nezustalo."

Pak pustil vejce na zem, to se rozbilo a z nej se vyvalil ohromný smrad. Kostej se zacal scvrkávat, doslova se ztrácel pred ocima a hrozne pri tom kricel. Zároven s tím, jak slábl, stareckové a starenky zase mládli a stávali se znovu detmi. Kdyz se o chvilku pozdeji Kostej docista rozpadl v prach a vítr ho rozfoukal po celém meste, stály kolem chlapceka uz jenom samé deti. Ty chlapcekovi podekovaly a rozebehly se domu ke svým maminkám a tatínkum.

I chlapecek se rozebehl domu s trochou obav. Maminka o nej ale mela takový strach, ze mu ani nevyhubovala, ze si vzal bez dovolení tatínkuv foták a odesel z domova.

Druhý den si chlapecek sel hrát s tatínkem na hriste, ale pred tím jeste premluvil tatínka, aby mu odmontoval malá kolecka vzadu, která mu dodávala stabilitu. Nekdo, kdo premohl Kosteje Nesmrtleného, ríkal si, preci nemuze mít vzadu primontovaná kolecka!

Kolo si na hriste jeste dovedl, ale hned jak tam byl, nasedl na nej a presne v tu chvíli zahlédl holcicku. Dívala se na chlapecka i na jeho odmontovaná kolecka a nesouhlasne se mracila.

Chlapecek si z toho ale nic nedelal a stejne na kolo nasedl. Objel hriste, pak jeste jednou a vypadlalo to, ze to nakonec zvládne i potretí, ale v tom se mu do cesty pripletl obrubník a chlapecek se rozplácl na zemi.

Kolena i ruce mel plná písku a vubec byl celý umazaný. Najednou ucítil, jak na nej padl stín. Podíval se nahoru a videl, ze nad ním stojí holcicka a podává mu ruku.

Kdyz chlapecek vstal, oprásila mu holcicka kolena a vubec nic nerekla.