Skácel se k zemi jako podtatý. Ono to takhle vypadá, jako kdyby to bylo hned, jenomze tohle byl kníze pekelný, pán temnot a zahradník abbadonský. Tady nemluvíme o nejakém hejlovi, kterého kuchnete v temném ulicce a seberete mu penezenku. Tady se bavíme o samotném El Diablovi, peti metrácích svalu, rudé kuzi se supinami a dvou ostrých vecech na hlave, které spís nez sikovného kaderníka potrebují dvakrát do mesíce tri chasníky s pilníkama. Zkrátka se snazím ríct, ze to proste nejakou chvíli trvalo, nez se tohle vsechno, i se svými magickými schopnostmi, poskládalo na zem u mých nohou. Taky by asi bylo dobré zmínit vsechno to chroptení, skubání a dalsí mnohé, zejména tedy svetelné, efekty.

A efekty byly, bylo jich hodne a já si myslím, ze jsem si je fakt zaslouzil! Zaslouzil jsem si, aby ten Starý kozel zemrel nejakou spektakulární smrtí. Vzdyt jsem se na to taky nadrel, no ne? Sest dní, a kdyz se nad tím tak zamyslím, tak i sest nocí, jsem postupoval se dvema dvoubritými sekerami nejprve proti hordám Belialovým a po té i pohunkum Diablovým. Pres den jsem byl jako vetrný mlýn, krouzil sekerami jako lopatkami a ceril jimi cervánky neprítelovy krve. V noci jsem pak videl tytéz hordy, jak se ke mne vrací, vyhání ze snu jeden speciální kmen patriarchálne orientovaných amazonek, a vrhají se na me a já je musím znovu a znovu zabíjet.

Jedna vlna za druhou. Ve dne i v noci. Sladoval jsem ukazatele nad jejich hlavami, ty podlouhlé obdélnícky, které tam visely jako takové malé praporky, a které mi ríkaly, jak jsou na tom se zdravím. Neúnavne a trpelive jsem víril zelezem, az se z velkých praporku stávaly malé, to jak se ukazatel scvrkával, a z malých praporku pak jeste mensí praporky. Pak uz to nebyly praporky, ale spís takové jako kdyz ponozky, ty se dál rolovaly, az z nich zbyla jen malá cárka, sotva viditelná nitka a kdyz zmizela i ta, postava se skácela k zemi. Ale na její místo hned nastoupila dalsí. Slabým postavám se ponozky srolovaly hned, ty silné nad sebou mávaly praporem treba i pár minut, nez je mé verné sekery konecne poslaly k zemi.

Prapory a ponozky, to je ono! Takhle se tomu ríká. A to mi tedy verte, ze El Diablovi se sakra nechtelo svesit prapor a stáhnout fusky. Na takovéhle hygienické libustky zjevne nebyl naucený. Ale já mu ukázal, jak na to, a ty ponozky mu stáhnul! Dal jsem mu co proto a kdyz jsem s ním skoncil, poprvé za poslední týden jsem vypnul pocítac drív nez v jednu v noci.

Byly ctyri odpoledne a já se bezradne rozhlízel po stenách pokoje. Muj unavený mozek nebyl schopen zpracovat informaci, ze uz je dobojováno, a tak dál promítal na kazdou volnou plochu démony, strygy a golemy, kterí tam vselijak skotacili a dovádeli. Videl jsem je vsude. Jinak jsem ale v sobe cítil prázdno. Tak jako po kazdé dohrané hre. Budu si zjevne muset najít nový smysl zivota, pomyslel jsem si, a zvedl telefon.

„Nazdar Lípo, kamaráde, muzes mluvit?“ zahlaholil jsem a pockal az odpoví povinné to vís, ze jo, ty vole, cistej vzduch a pak jsem mu udelal neodolatelný návrh: „pojd na pivo!“

Lípa souhlasil, ale ze prý si musí jeste neco zarídit, takze jsme si dali sraz az na sestou a to U líný kobyly. To je zhruba na pul cesty mezi námi, treba já to mám patnáct minut. Rozhodne nebylo proc spechat, a tak jsem si zase lehl na postel a dál civel do stropu.

Minuty preze me prebíhaly jako housenky na nozkách z vterin, ale ze je vterina tak krátká a udelá jen malý krucek, tak i ty minuty lezly pomalu a celé se mi to neskutecne vleklo. Mozná se to taky vleklo proto, ze jsem mel v sobe spoustu nahromadeného adrenalinu z toho, jak jsem se od rána poflakoval v nejnizsím patre pekla a kosil hordy certu, takze je docela mozné, ze by se mi v té chvíli vlekla i moderní televizní reklama. Díval jsem se na mapy, které nám na strope zanechala voda, kdyz minulý rok zatékala strecha. Ty mapy mi najednou zacaly pripomínat okolí Diablova sídla a já úplne cítil jak mi zacukalo v ukazovácku, který ted sest dní tiskl levé tlacítko mysi. Tlacítko, které spoustelo útok.

„Tak a dost, pujdu se projít,“ oznámil jsem osamelému pokoji a vyskocil na nohy. Osamelý pokoj proti tomu nic nemel, a tak jsem tedy sel.

Nejsem z tech, kterí by díky nadmernému sezení u pocítace ztráceli kontakt s prírodou a s lidmi. To vubec ne. Vzdycky si napríklad otevru okno dokorán, kdyz je venku hezky. Tak se také stane, ze mi vítr tu a tam hodí do pokoje hrst okvetních plátku ze sakury, která nám roste pod okny. Rekl bych, ze je to od nej docela milé. Kdyz jsem ale po týdnu zase vysel pred dum, uderil me venkovní prostor s takovou silou, ze jsem se musel na chvíli zastavit. Vsechny mé smysly se naráz ocitly v orkánu vuní, barev, pachu a hluku lidského hemzení. Usoudil jsem, ze návsteva nedalekého psího hrbitova je docela dobrý nápad. Je to takové klidné tiché místo, rozumný kompromis mezi nejtemnejsím místem pekla, ze kterého jsem se vrátil, a realitou, do níz jsem se vrátil, a na kterou si zase budu muset chvíli zvykat. A tak jsem zasunul casopis do kapsy u kalhot a vyrazil.

Cestou jsem míjel postavy nebo ony míjely me. Nekteré jen tak postávaly a hovorily mezi sebou. Jiné sedely na tráve a cetly si. Dalsí sly proti mne, rozrázely horký letní vzduch, který jim neochotne uhýbal z cesty a jak me míjely, tím vzduchem me vzdycky ovanuly a zase zmizely kdesi za mnou. Vzbuzovalo to ve mne velmi nezvyklý pocit. Neco mi tu chybelo a pak mi to najednou doslo. Vzdyt ona na me ani jedna z tech postav nezaútocila! Ani jedna! Uvolnil jsem se a zacal si to uzívat. S velkou pravdepodobností hranicící s jistotou na me nikdo z kolemjdoucích nevytáhne obourucní mec, aby me roztal vedví, ani me neprokleje mystickou kletbou, po které shorím v plameni modrého ohne. Proste skvelý! Mozek sice dál zarputile odmítal uznat zmenu hry, ale vynahrazoval si to alespon tím, ze tem úplne obycejným a normálním lidským postavám, co jsem je míjel, dokresloval nad hlavy pruhy s mnozstvím zivota, který jim jeste zbývá. Je zvlástní, jak tyhle veci fungují. Docela me to pobavilo.

Holky v krátkých jednodílných letních satech, co se jim látka tak sladce lepí na brísko a na zadecek, ty byly plné zivota a mely nad sebou krásné dlouhé prapory. Docela stejné jako kluci, kterí lezeli na sirokých vetvích stromu nad nimi, dívali se dolu a s neutuchajícím nadsením objevovali stále nová a nová slova, kterými lze popsat zenskou postavu. Byly tu i babky, co se kazdou chvíli zastaví, aby popadly dech. Ty mely své ukazatele krátké, sotva jako kotníkové ponozky. Sel jsem dál a minul jsem chlapy, co sedeli na zahrádce místní nálevny. Ukázali mi sirokou sbírku praporku, od tech nejvetsích, které se hrde vlnily nad cuprinami sportovcu, az po taková ta jako kdyz mávátka, která lestila plesky svých majitelu, ale jinak se snazila spís delat, ze tam vubec nejsou.

Prebehl jsem silnici smerem k blázinci.

Svet za mrízí ústavu pro choromyslné skýtal výhled, o kterém by se dalo ríct, ze je predevsím zelený. Spousta stromu, trávy a keru a taky dalsích vecí, o kterých prírodovedci prísahají, ze mají nejaká jména. Tedy jeste nejaká jiná jména nez strom, ker a tráva. No, at uz je to s temi jmény jak chce, ta prostorná, prázdná a stinná zahrada na me pusobila uklidnujícím dojmem. Vzdycky to tak bylo. Díval jsem se za chuze skrz mríze a cítil, jak se mi kolecka v hlave, rozvásnená predchozím rádením pekla, postupne zpomalují a jak ted taky delají mnohem mensí kravál. Vzdycky se mi tu líbilo a vzdycky jsem si ríkal, jak je to fajn mít takovýhle ústav za rohem. Az se mi jednou kolecka definitivne zadrhnou, nebudu se stehovat daleko.

Prásk!

Bolest v kolenou me donutila podívat se pred sebe. Na zemi lezela asi sedmiletá holcicka, zpola prikrytá svým zánovním kolem. Napadlo me, jestli jsem v jejím veku umel jezdit na kole i bez tech ponizujících zadních kolecek? Asi jo.

„Není ti nic?“ zeptal jsem se.

„Ani ne,“ odpovedela pohotove.

Podal jsem jí ruku, ale ona ji odmítla a vstala sama. Neúspesne se pokusila oprásit sukýnku od spíny a pak tutéz péci venovala kolenum, která dopadla líp. Samozrejme az po té, co si na ne plivla.

„Promin,“ rekl jsem.

„No jo, dyk dobrý,“ mávla rukou jakoby nic a nasedla zase na kolo.

Seslápla dvakrát pedál. Kolo jí odneslo na ctyri metry ode me. Otocil jsem se, udelal pár kroku a zaslechl za sebou slabé dívcí mumlání:

„Dedek jeden blbá!“

Dedek? DEDEK?! Ty pískle jedno! Mne je teprve jednatricet, já ti dám dedka. Ale v duchu jsem se musel smát. Ta holka se mi líbila. Zvlástní bylo, ze jsem nad ní nevidel zádný praporek. Asi me pohled do zahrady blázince a taky to leknutí vsadily zpet na koleje reality a jeden a pul kilo hmoty v mé hlave vzalo konecne zmenu zadání na vedomí.

„A blbý sukne!“ zaslechl jsem jeste.

Jo, je skvelá. Kdybych nekdy mel mít holku, pak takovouhle. Otocil jsem se za ní jeste jednou. Malá postava zurive slapala do pedálu a pomalu se ode me vzdalovala. Nad hlavou zádný praporek nemela. A nebo ze by prece? Ne, nebyl tam. To se mi asi jenom neco zdálo. To je fajn, vsak ono uz taky bylo na case, aby tyhle stihomamy prestaly.

Vyrazil jsem dál po svých kolem zahrady blázince, sel jsem jeste dobrých pet minut, ale az ke hrbitovu jsem uz nikoho nepotkal. Dokonce ani na hrbitove nikdo nebyl. Vsichni se nejspís válí nekde u vody. Existují vubec nejaké dusicky domácích mazlícku?

Zde lezí nás milovaný Bertík. Nikdy nezapomeneme na tvojí bílou tapinku!

Precetl jsem si nápis na jednom z hrobu. Ano, je to velice pravdepodobné, ze nejaké takové dusicky skutecne existují.

Opatrne jsem se rozhlédl. Tráva tady na psím hrbitove je tak nádherne mekká! Rozhodne mekcí nez na hrbitove polských vojáku z první svetové války, který je hned za zdí, a který je taky skoro celý porostlý brectanem. Kdepak, tady je to lepsí. Sedl jsem si na zem a oprel se zády o strom. Nerad bych, aby me tu nekdo videl, i kdyz si vlastne nemyslím, ze bych delal neco spatného. Jenomze znáte to. Lidi. A pritom hrbitovy jsou fajn, alespon me odjakziva uklidnovaly. Je to místo, kde veci jsou tak nejak definitivní.

Vytáhl jsem z kapsy povídkový casopis a zacetl se do jednoho z príbehu. Byl o chlapíkovi, který bojoval daleko v budoucnosti v odlehlých koncinách vesmíru proti nejakým bytostem, proti kterým vlastne vubec nic nemel. Jenomze na Zemi byla toho casu vseobecná mobilizace, a tak se sluzbe v armáde zkrátka nevyhnul. Nez se nalodil na meziplanetární lod, vstrelila mu jeho láska pod kuzi mikrocip a rekla mu, ze dokud ho bude mít v sobe, bude ho ten cip chránit a on se ve zdraví vrátí. Nebyla v tom zádná magie, on ten cip proste ve správných chvílích vyplavoval do tela nanoroboty, které urychlovaly obnovu tkání. Jenomze chlapík se na vojne zamiloval do jisté porucice, která pracovala u polní výzkumné jednotky. Ta porucice ho premlouvala tak dlouho, aby si od ní nechal do mikrocipu nahrát nový firmware, az nakonec souhlasil. Debil! Kdyz ho pak emzáci behem jedné akce pomordovali, cip namísto vyplavení dávky opravárenských nanorobotu urychlil rozklad tkáne. Ona ta porucice, krome toho, ze to byla hrozná mrcha, byla navíc jeste mizerná programátorka. Kráva! Chlapíka se podarilo dát dohromady jen zázrakem, ale zpátky do války uz nemohl, a tak ho poslali jako invalidu domu. No a kdyz se vrátil, tak ta holka, co ho milovala, si ho stejne vzala. Svetice!

Docetl jsem pohádku o Kráve, Debilovi a Svetici, mrkl na hodinky a zjistil, ze uz je pomalu cas jít. Vstal jsem, zasunul casopis do kapsy u kalhot a vyrazil brankou v nízkém plotu ven ze hrbitova zvírátek. Cesta zpátky me vedla kolem stájí, které jsou soucástí blázince, a pak dál podél vysoké zdi, která se nekde v puli mení v plot, a jeste o neco dál koncí na jednom z rohu rozlehlého pozemku. Vysel jsme zpoza toho rohu a plot s výhledem do zahrady jsem mel ted na druhé strane, nez kdyz jsem sel sem. Na opacném konci ulice, tam kde velká krizovatka pohlcuje nekolik hlavních silnic a z nekterých z nich delá vedlejsí, jsem zahlédl skrumáz.

Prebehl mi mráz po zádech. Vlastne ani nevím proc. Mozná proto, ze vprostred té skrumáze poblikával majácek sanitky a to nikdy nevestí nic dobrého. Kolem ní bylo nekolik aut a jeste o neco dál postávalo pár nezbytných cumilu. Po dvou predlouhých minutách chuze jsem s tízivým pocitem, který se stále stupnoval, dosel az k hloucku prihlízejících. Nemohl jsem si pomoci a musel jsem se také podívat. Je to preci jenom kousek od místa kde bydlím a to je proste neco jiného, nez pribrzdit na dálnici, abyste si mohli prohlédnout karambol, který se vás vlastne netýká. Tohle mohl být nekdo známý. Taky byste to udelali, a neríkejte, ze ne.

Protlacil jsem se mezi dvema cumily, ale zahlédl jsem uz jenom telo uzavrené v cerném gumovém pytli. Pytel na obou koncích plandal, takze to telo, které obsahoval, muselo být opravdu velmi malé. Mel jsem neblahé tusení. Kolem postávali tri bezradní lékari a smutne cekali, az priletí vrány. U znacne poniceného predního nárazníku modré Felicie napul stál a napul klecel uniformovaný policista a neco si fotil. Udelal jsem jeste nekolik kroku, abych zjistil, co to je.

Pod koly vozu lezel známý rám detského kola, ted uz ale znacne pokroucený a odrený.

Prepadla me najednou taková slabost, ze se mi málem podlomila kolena. Trásl jsem se po celém tele. Jen tak jsem tam stál a zíral na ten cerný pytel. Tohle preci není správne! Takové veci by se stávat nemely!

I kdybys rozemlel celý vesmír na na ten nejjemnejsí prach, nikde bys nenasel ani cástecku spravedlnosti, bleskl mi hlavou úryvek z jedné knízky. No jo, já vím, ale stejne. Tohle proste není správne!

Trochu jsem se sebral. Uz jsem tam nemel co pohledávat. Otocil jsem se zády k hloucku, usel snad dvacet nebo tricet metru smerem k blízké zastávce, kdyz mi to najednou doslo. Zustal jsem stát jako oparený. Dojem z prestálého soku prebil sok jeste vetsí. Pomalu, velice pomalu jsem se otocil a podíval se znovu na lidi. Dlouhé a jasné, ale i ty krátké a mizející. Byly tam! Praporky zivotu. Zase jsem je videl. Vlastne ne zase, stále jsem je videl! Ve skutecnosti jsem je nikdy videt neprestal. To neco, co jsem zahlédl na hlavou té holcicky, kdyz jsem se za ní naposledy ohlédl, to cosi, co jsem povazoval za pohyb lístecku nebo snad stín vetvicky nekterého ze stromu, které se draly pres plot zahrady do ulice, to byla sotva zretelná cárka posledních pár minut zivota, které té dívce jeste zbývaly.

Ani nevím jak, dosel jsem na zastávku, nastoupil do autobusu a nechal se dovézt pár stanic k Líné kobyle. Rozhodne jsem ten vecer nechtel být sám. Ukázalo se, ze to nebyl moc dobrý nápad. Tak jako tak jsem byl mizerný spolecník a ani jsem vlastne nemohl ríct porádne proc. Lípa ze me dostal jenom to, ze jsem po ceste videl autonehodu, ale nejak uz nechápal, proc jsem z toho tak spatný. Tohle by ani jednoho z nás za normálních okolností nerozházelo. Ptal se me, jestli to byl nekdo, koho jsem znal. Nerekl jsem mu, ze jsem jí znal vlastne jen pár chvil, které ale nekdy bohate stací k tomu, abyste si nekoho oblíbili. Uz vubec jsem se mu nesveril s tím, ze ted vidím nad lidmi ukazatele, takové jako kdyz windowsácké progress bary, podle kterých jsem schopen celkem spolehlive odhadnout, kolik tomu kterému cloveku jeste pred sebou zbývá zivota. Dokonce ani to, ze jsem dneska predem vedel, ze nekdo za okamzik zemre, i kdyz jsem to v té dobe samozrejme vlastne jeste vubec nevedel, protoze koho by neco takového napadlo?

Tretí pivo jsme ani nedopili. Doma jsem se svalil na postel a modlil se, abych brzo usnul. Dlouho se mi to nedarilo a kdyz me pak nakonec navstívil pán snu, poslal mi do nej ten prevít tu malou holcicku, která si jeste porád cistila kolínka a neustále se me vycítave ptala: „co jsi udelal, dedku, abych zila?“. Snazil jsem se jí to vysvetlit, ale marne, nic nepomáhalo. Nekolikrát jsem se docela probudil a zase upadl do snu s holcickou. Teprve napoctvrté me konecne obestrelo milosrdné nevedomí.

Pokracování príste...