A ono se to nakonec ukázalo jako správné. Jeste tri dny se mnou nic nebylo, spatne jsem spal, s nikým jsem nemluvil, nikam jsem nechodil, a co hur, ani pocítac jsem nezapnul, ale realita sedmdesáti let míru, hmotného nadbytku, poprávu uvolnené morálky a dvou premiérových filmu týdne se nakonec prodrala okny, pod prahem dverí, a dost mozná i vlnami ve vzduchu, na kterých se sírí signály uzvanené digitální techniky, a já se zacal postupne uvolnovat. Cítil jsem, jak se vsechny predchozí palcivé problémy upozadují, a stávají se freskou v chodbe mé osobní historie schovanou za jedním ci dvema ohyby. Zapomínání je fajn. Ctvrtý nebo pátý den se má dusevní rekonvalescence dostala do takového stádia, ze jsem dokonce pripojil na Internet. Zajisté nahlédnete, ze v tu chvíli uz jsem byl z nejhorsího venku.
Sestý den jsem vyrazil do Líné Kobyly, dríve známé jako Drzá Kobyla, jeste dríve krátce známé jako Osklivá Kobyla, ovsem ta servírka tam dlouho nevydzela, puvodne pojmenované jen jako Kobyla, avsak s názvem, který nastavuje zrcadlo aktuálnímu personálu. Co se mého zrcadla týká, byl jsem rád, ze jsem nechal celtu tam, kde byla, protoze touhle dobou uz bych si rval vlasy. Komu bych tím pomohl?
V Kobyle jsem se pozdravil s Lípou a s Anne-Marie. Tvárili se jako ze jsou desne v pohode, ale sedeli tak daleko od sebe, ze jsem skoro premýslel, jestli si nemám sednou mezi ne. Po nejakém prehazování nohy pres nohu toho druhého nebylo ani památky. Aniccce-Marii to sluselo jeste víc nez jindy. Dokonce obvyklý dojem nesmiritelné intelektuálky byl utlumený cerným tílkem, a docela obycejnými modrými dzínami s nezbytnou imitací opotrebení. Ty dzíny sahaly jen k bokum, zensky plným, zádný chlapecký zadecek, jaký je dneska moderní, a ponechávaly nad sebou kousek místa bez oblecení az k cernému tílku, které prebíralo stafetu o kousek výs. Dolní okraj tílka byl sice volný a zvlnený, ale kousek nad ním se látka zase hned semkla kolem stíhlého tela a obepnula ho az nahoru k výstrihu, kde uz to byla zase jenom Anne-Marie bez textilu a bez malování az k vlasum ledabyle secvaklým sponou nad temenem.
Skoda, ze pak promluvila.
Ono by snad nemuselo být hned tak zle, protoze v tom, co ríkala, jsme byli vsichni tri nakonec zajedno. Problém byl jaksi v podání. Anne-Marie byla viditelne nositelkou stejne silné pravdy jako Mark, ovsem z opacného konce názorového spektra. To z ní delalo neco jako mesiáse, který nám, nevedoucím, prisel zvestovat pravdu, kterou z jejích úst uslysíme vubec poprvé. Krásná tvár zahledená kamsi do míst, kam my, obycejný, nikdy neuvidíme. V jednu chvíli jsem dokonce zapochyboval, jestli ví, ze tam jsme.
Zacalo to docela nevinne. Opatrne jsem natukl Lípu, protoze jednak on chtel vedet, co je u strejdy Samícka nového a jednak já jsem se potreboval svému nejlepsímu príteli vypovídat, coz je kombinace prakticky dokonalá. Na druhou stranu jsem ze zjevných duvodu nechtel zasvetit Anne-Marie, a potom taky z americké armády si nemuzu srandu delat donekonecna. To, ze opodál sedí nekdo, kdo si vsechno peclive zaznamenává, tak o tom jsem vubec nepochyboval. Jiste, mohli jsme se sejít jinde, ale kde? Nase byty byly napíchlé, to bylo jasné, a abychom se sli procházet do prírody a tam debatovali o válce, tak to pardón, nejsme hipíci, jsme programátori.
Takze jsem mluvil v náznacích, které Lípa bez problému chytal, zatímco Anicka-Marie byla ten typ holciny, která "mela jasno" uz v sestnácti, coz je jednak fakt tragédie, a pak z toho taky vyplývá, ze nás dva, ostatne jako kohokoliv jiného, vlastne ani moc neposlouchala, natoz aby jí vubec napadlo, ze se bavíme o nejakých tajných operacích americké armády v Afghánistánu. Jenomze slovu Afghánístán jsem se nakonec nevyhnul, a práve tohle klícové slovo odemklo zámek v krásné hlavince Anne-Marie, do té doby mlcící, a spustilo lavinu slov. Kdybychom se vsichni ztisili, verím tomu, ze bychom to tichnounké cvak, po kterém následovalo to, co následovalo, mohli slyset.
Pravda, to, ze si americká vláda najímá soukromé spolecnosti typu DynCorp, aby za ní vykonávaly v zemích jako je Afghánistán nebo Irák vojenskou cinnost, to jsem v té dobe jeste nevedel. O mesíc pozdeji uz jsem o tehle vecech vedel víc, a jako obvykle toho bylo víc, nez jsem kdy vedet chtel. Proto si taky myslím, ze to nebylo tak úplne presné, protoze DynCorp není najímán americkou vládou, ale americkými firmami, a to na likvidaci opiových polí v Afghánistánu, coz je ovsem jen drobná nepresnost, kterou jsem Anicce-Marii odpustil. Jenom pro úplnost, to, co si najímá americká vláda, to se jmenuje Blackwater, a pozdeji jsem s touhle sebrankou, která si to uzívá v Iráku, skutecne mel co docinení. Na druhou stranu fakt, ze tyhle skoukromé spolecnosti v techto oblastech vrazdí, plení a znásilnují, a to zcela bestrestne, jsem sice také nevedel, ale zase me to nijak zvlást neprekvapilo, protoze netrpím predstavou, ze by se lidstvo od dob Egyptana Sinuheta nejak zmenilo. A uz vubec ne k lepsímu.
S ohledem na to, co uz jsem poznamenal, problém nebyl ani tak v tom, ze bychom se neshodli na tech základních a zcela zrejmých faktech toho, ze si Americká ríse v cele s césarem Bushem Druhým usurpuje právo na to vést válku kdekoliv se jí zamane, a to i pres to, ze je ta válka podle merítek civilizovaných státu nelegální. Problém nebyl v tom, ze bychom se neshodli na tom, ze jakákoliv invazní armáda je apriori dobytek, a to bez ohledu na to, jak moc je invaze nutná a legitimní. Ne, problém byl v tom, ze tohle vsechno nám Anne-Marie sdelovala natolik útocným tónem, ze jsme se s Lípou meli tendenci vzájemne ujistovat, ze za to nemuzeme. Marne jsme s ní souhlasili, kývali a pridávali detaily, na které jsme si postupne vzpomínali. Anicka-Marie totiz nestála o diskusi, Anicka-Marie nás potrebovala poucit. Podle jejího mínení jsme nebyli dostatecne angazovaní na to, abychom o tehle vecech mohli mluvit. Dokud jsme se nebyli ochotní dvakrát do roka k necemu demonstrativne pripoutat, meli jsme tak leda nárok si poslechnout názory nekoho, kdo takové veci delal. Kdyz jsem v jeden okamzik iniciativne poznamenal, ze nic uz nemuze ukázat víc, ze válka je jenom byznys, nez kdyz se její vedení sveruje do rukou soukromých spolecností, vypadala Anne-Marie dokonce urazene. Tohle preci mela ríct ona! Na takové názory já, cynický floutek od pocítacu, preci nemám právo!
Takze jsme tu snahu dokázat Anicce-Marii, ze jsme s ní na jedné lodi, nakonec vzdali. Nemuzete být na jedné lodi s nekým, kdo uz na ní je, a zatímco se skrábete z vody na palubu za ním, mlátí vás svým Velkým Názorem pres prsty, takze porád padáte dolu. Takze se stalo, co se muselo stát. Sprajcli jsme se. Respektive já jsem sprajcnul. Lípa by se sice také rád sprajcnul, ale on nemohl kvuli oprálnímu sexu. Omezil se jen na obcasné "ale na tom co ríká, by neco mohlo být, milácku", za coz ho Anne-Marie obdarovala soucitnými pohledy. Po sprajcnutí následovala hádka. Pridal se úbytek logických argumentu, a koncilo to urazeným mlcením.
Mám za to, ze Lípa se klidne mohl pridat na mojí stranu, protoze to jediné, co dnes vezme Anicka-Marie do úst, bude jméno Bozí, a to jeste nadarmo. Uvedomil jsem si, ze tihle fanatici vsemu jen skodí, protoze zatímco do Kobyly jsem prisel s tím, ze jsem v podstate pacifista, na konci jsem mel nutkání nechat se do nejaké té armády naverbovat. Vzápetí jsem si samozrejme uvedomil i to, ze uz v jedné armáde jsem, a tak jsem se zacal spokojene usmívat.
Kdyz ten muj úsmev Anne-Marie uvidela, prohlásila, ze jsem debil a odesla.
V následujících dnech me strýcek Sam zacal zamestnávat mnohem casteji nez doposud, takze neminul týden, abych alespon jednou, spís ale dvakrát i trikrát nevyrazil k nejaké mensí akci, a moje znechucení armádou se prirozene zase rychle vrátilo. Abych byl poctivý, musím pripustit, ze byly i prípady, kdy jsme opravdu necemu prospeli a já byl na svojí práci skutecne hrdý. Treba kdyz jsme v Cecne osvobodili nekolik zajatcu, kterí oficiálne neexistovali, aniz by na to doplatil jediný civilista. To by musela schválit i Anne-Marie, stejne jako kdyz jsme na Pobrezí slonoviny vyhodili do povetrí skald náslapných min, který patril vojenské organizaci s rozkosným názvem Hnutí za spravedlnost a mír. V duchu jsem se uculoval nad tím, jak by jí asi sklaplo, protoze jsme tím dost mozná zábránili dalsím fotografiím typu Podejte ruku detem ze Sierra Leone. To, co se nám ovsem podarilo v Kongu povazuji za vubec nejvetsí úspech. Díky nám nebude zádná druhá Rwanda, a to je vec, kterou by musela ocenit v kazdém prípade, protoze jinak by vypadala jako úplný pitomec.
Moc jsme se ale nevyznamenali na Haiti. Prijeli jsme do nejchudsí zeme na celé západní polokouli, kde nejcastejsím zdrojem príjmu je prostituce, procez mají vsichni budto AIDS nebo syfl. Pozabíjeli jsme pár nebozáku, kterí mozná meli, mozná nemeli sanci ohrozit amerikou podporovaného prezidenta, který mozná byl, mozná nebyl dobrý, a odjeli zase pryc. Nemám pocit, ze bychom neco zmenili, a nebýt toho, ze si vojím Burns, i pres cetná varování lékaru, odvezl syfilis, neprinesla by nase mise nic, co by stálo za zmínku.
"A dobre mu tak, chlívákovi," rekla by nejspís ve svatém zápalu Anicka-Marie.
Nerad taky vzpomínám na Kolumbii, kam me odvezli k výslechu veznu. Cesta byla lemovaná tely padlých partizánu, kterí meli strhané masky, takze jsem mohl videt, ze nekterí z nich byli jeste deti. V malé osade uprostred dzungle jsem si pak prozil nekolik príserných hodin, kdyz me kazdých deset minut zavedli do nekteré z peti chatrcí, abych vysetrovatelum sdelil, kolik ten který vezen jeste vydrzí. Pokazdé, kdyz jsem vezne videl znovu, byl jeho pruh o poznání mensí, nez pred tím, a tomu odpovídal i stav jeho obliceje, zad, chodidel, prirození, cokoliv, na co si vzpomenete. Takhle to delali tak dlouho, dokud nebyli vsichni z tech lidí skoro na nule. Pak je teprve prevezli do vezenských nemocnic, kde o pár dnu pozdeji, i pres veskerou péci státních lékaru, zemreli na celkovou devastaci tela omamnými látkami. Alespon tak znelo oficiální prohlásení. Ani nechci domyslet, jak by se na tohle tvárila Anicka-Marie.
Totálne se to ovsem podelalo az v Iráku.
Bylo to jednoho docela obycejného podzimního dne, jakých bývá v Iráku spousty. Ahmed Haithem pockal az jeho matka nastoupí do vozu, aby jí odvezl za jejím manzelem, svým otcem do nemocnice, ve které pracoval jako patolog. Kdyz nastoupila, otocil klíckem v zapalování a seslápl pedál. V ten okamzik zbývalo jemu i jeho matce necelých deset minut zivota.
Já priblizne v té dobe nacínal sestou nebo mozná uz sedmou hodinu svého vycerpávajícho pobytu v Bagdádu. Prakticky hned po príletu jsme se s Markem pripojili k soukromé armáde Blackwater, i kdyz správnejsí by asi bylo nazývat tuhle firmu ozbrojenou strází, nebo necím takovým. Jejich úkolem bylo prepravit po meste jakési diplomaty, a protoze bylo i v zájmu americké vlády, aby se ti diplomaté dostali na místo urcení, nasadili me, abych se behem cesty díval kolem konvoje a vyhledával mozné sebevrazedné atentátníky.
Blackwaters, tak jak jsem je poznal já, byla particka lidí, kterým uz doma v jejich lovecké chate visela hlava medveda, hlava jelena i hlava lví, a tak si prijeli zastrílet taky do Iráku. Vsichni do jednoho milovali zbrane, meli prumerný výcvik, slabou kázen, a o morálce si mysleli, ze je to ta bylina, ze které se delá odvar, kdyz má jeden zácpu. Taky se nedokázali bavit prakticky o nicem jiném, nez o zbraních. Zpocátku jsem si myslel, ze je to jen tím, ze se snazí udelat dojem na novácka, coz taky nejspís na zacátku byla pravda, ale sest hodin? Tak jsem si za jejich soustavného pomrkávání mým smerem vyslechl kopu chlapáckých historek o tom, jak strasí civilisty strelbou z vrtulníku, o tom, jak jim muslimské zeny padají k nohám, protoze celý zivot vlastne cekaly na malé bílé péro velkého bílého bojovníka, nebo o tom, jak si poprávu berou svou válecnou korist a posílají jí domu. Kdyz je tohle prestalo bavit, coz bylo asi tak za hodinu, zapomeli, ze tam jsem, a dál se bavili uz jen mezi sebou. Dostrel, presnost, pruraznost, míra destrukce a tak dál. Zdálo se, ze tohle téma je pro ne nevycerpatelné, a co hur, taky jediné, jaké znají. Byl jsem docela rád, kdyz jsme se konecne po nekolika hodinách nasoukali do vozu konvoje a vyrazili.
V tu dobu se nase cesta a cesta Ahmeda Haithema a jeho matky, o jejichz existenci jsem v té dobe jeste nemel ani tusení, zacaly priblizovat. Protly se o nekolik minut pozdeji na námestí Nisour Square, kam jsme vjeli prakticky spolecne, i kdyz kazdý z jiné strany. V tu chvíli kdosi do hlomozu ulice vrazil klín výstrelem své automatické zbrane, a za brázdou náhlého ticha se vzápetí rozsíril jekot a krik. Videl jsem, jak nekdo ukázal na auto, které se k nám rychle blízilo. Tehdy jsem poprvé spatril Ahmeda Haithema. Byl sklonený nad volantem, rítil se i se svým vozem smerem k nám, a nad jeho hlavou nebyla ani ta nejmensí nitka zivota. Rekl jsem o tom Markovi. Kývl, jako ze rozumí, a vydal príkaz vojákum Blackwaters, kterí zacali strílet snad jeste drív, nez doznelo slovo "fire".
Nikdy se nezjistilo, kdo byl ten voják, který tehdy vse odstartoval jediným osamoceným výstrelem. Nikdy se nepriznal. Jisté je jen to, ze jedinou ranou do hlavy ukoncil mizerný zivot Ahmeda Haithama vezoucího svojí matku za manzelem. Ahmedovo telo náhle zbavené zivota za volantem ztezklo, noha zatízila pedál a vuz se i s Ahmedem opreným o volant nekontrolovane rozjel na konvoj s diplomaty. V nastálém zmatku byl najednou kazdý, kdo se v té dobe nacházel na námestí a v prilehlých ulicích, neprítelem. Vojáci Blackwaters stríleli jako smyslu zbavení, a do konce ani Markovo pozdejsí "Zastavte palbu!", kdyz mu doslo, ze akce se zvrhla v nesmyslná jatka, uz je nemohlo zadrzet. Stejne snadno zaniklo zoufalé volání Ahmedovy matky, které v tu chvíli v nárucí lezel mrtvý syn, a která kricela "Muj syn, muj syn. Pomozte mi, pomozte mi.", az do té doby, dokud pod jejich autem nevybuchl granát a vuz nepohltily plameny. Ahmeduv otec pozdeji nasel ve voze svého syna na ctyricet der po výstrelech. Na zemi zustalo lezet celkem 17 mrtvých a 24 ranených.
Probehlo nejaké oficiální vysetrování, kvuli kterému me vyslechli jeste ten den, a pak jeste jednou asi o týden pozdeji. Popsaly se stohy papíru, ale ve výsledku by se celý záver toho takzvaného vysetrování dal shrnout do jediného pokrcení ramen. Prvotní vztek jsem si chtel vybít na Markovi, ale kdyz jsem videl, ze sám zurí tak, jak jsem ho nikdy pred tím ani po tom zurit nevidel, nechal jsem si to pro sebe, a jen jsem tise prihlízel, jak dává pruchod své nechuti ke vsem tehle soukromým vojenským organizacím. Souhlasil jsem s ním, ze je to verbez, a ze regulérní armáda je lepsí. Zároven jsem si ale uvedomoval, ze je lepsí asi tak, jako je lepsí pasák, který se ke svým holkám chová hezky, nez jako pasák, který je bije. V tu chvíli se mi v hlave ozval hlas, který byl nápadne podobný hlasu Anicky-Marie, a který se me ptal, zdalipak se taky cítím lepsí nez oni, kdyz uz jsme tedy u toho, a kde bych se v celé té hierarchii asi tak videl já. No a práve v ten okmazik mi to doslo. Doslo mi, co je na celé té veci opravdu, ale opravdu spatne.
Zamiloval jsem se.
Zamiloval jsem se do holky svého nejlepsího kamaráda. Navíc fanatické aktivistky. To je pruser! Ale kdepak, tyhle problémový typy me vzdycky pritahovaly. Co budu delat? Kdyz se na to podívám z odstupu, mohlo mi to být jasné mnohem drív. Vzdyt jenom to, jak jsem se s ní v duchu bavil, a jak me vzdycky napadalo, co by tomu asi rekla ona. Jak jsem se na ní tesil, kdyz jsem sel na setkání s Lípou, a jak jsem pak byl zklamaný, kdyz tam nebyla. Jak jsem jí neustále hledal ocima v davu. Jak jsem párkrát na ulici dohnal holku, která mi jí pripomnela, a jak jsem se pak musel omlouvat, kdyz jsem zjistil, ze to nebyla ona. Ach jo, to se nemelo stát. Co budu delat? Zazíval jsem chvíle, ve kterých mnou zmítaly rozporuplné pocity. Na jenu stranu obrovské uvlenení, ze jsem si to konecne priznal, a na druhou stranu naprostá bezradnost z okolností kolem objektu mé touhy. Co budu delat?
Pokracování príste...
