Pro zacátek jsem ukázal palcem nahoru. Podle me to vubec není spatný zacátek cehokoliv. Samozrejme, být to pod vodou, pravdepodobne by me ted vsichni zoufale tahali nad hladinu, ale ze to bylo v Líné Kobyle, prinesl mi pingl pivo. Bylo to asi o dva dny pozdeji, sedel jsem u stolu, cekal na Lípu, taky na Anicku-Marii, a uz jsem docela presne vedel, co budu delat.

Nic.

Mohl bych sice jenom delat, jako ze nic, ale i kdyz to vypadá jako, ze je to totéz, není to totéz. Ona ta urputnost predstírání niceho vás totiz nakonec dostane, a vy se zacnete chovat jako pitomec. Doslova vás vzene na jeviste trapnosti, ozárí reflektorem, a nechá vás deklamovat vtipy pred publikem, které nemá smysl pro humor, takze jen tise sedí, dívá na vás, akorát bubeník cas od casu do toho naprostého ticha rozvírí virbl, a trískne do cinelu, coz vám taky moc nepridá. Kdepak, lepsí je nedelat nic. Ne, ze by mi taky zbývalo neco jiného, protoze priznejme si to na rovinu, Anne-Marie me nemohla vystát. Predpokládal jsem, ze to by celou vec melo usnadnit.

Presto se s kazdou vterinou, která me priblizovala príchodu Lípy, a taky jeho drahé, zmocnovala cím dál tím vetsí nervozita. Díval jsem se na hodinky, nejdrív po pul minute, pak po deseti vterinách, po peti, dvou, jedné, pak mi prislo, ze se cas zastavil, ale nezastavil, a tak se nakonec vsechny rucicky dobelhaly, kam mely, bylo pul sedmé na vterinu presne, coz byl cas, kdy mel Lípa prijít, takze jsem tak napul cekal, ze se presne v tom okamziku rozrazí dvere do krcmy, v nich stane Lípa a zarve:

"Ruce pryc od mý holky!"

Jenomze se nic takového nestalo a Lípa nesel, ubehlo pár dalsích vterin, a on zase nesel, ubehla minuta, to uz jsem se zase díval po deseti sekundách, on furt nesel, po pul minute, stále nic, pak jsem na ty hodinky skoro zapomel, a najednou stál Lípa nade mnou a na hlave me rastafariánskou cepici.

"Ty vole, co to je?" podíval jsem se na nej prekvapene, a vsechno, co se mi jeste pred chvílí honilo hlavou, slo rázem stranou, "to je nejaká variace na téma hledám sám sebe? Nejsi na to uz trochu starej?"

"Co myslís?" podivil se Lípa.

Ukázal jsem mu nad hlavu.

"No tu cepici."

"Jakou cepici?" neprestával se divit Lípa.

"No tu cepici, co más na hlave," upresnil jsem.

Lípa se na me podíval velice zvlástním zpusobem.

"Ale já na hlave zádnou cepici nemám," hlesl a k tomu pohledu se jeste jakoby zarazil v pohybu, i kdyz bylo jasné, ze mel pred tím v plánu se posadit.

Na okamzik mi prolétlo hlavou, jestli je opravdu mozné, ze má Lípa na hlave cepici, notabene duhovou rastafariánskou pletenici, kterou vidím jen já, protoze priznejme si to, zrovna me se uz staly divnejsí veci. Jenomze pak jsem si uvedomil, ze kdyz prisel, tak se na nej stamgasti tak nejak divne podívali, takze to nebude jenom muj pocit, a doslo mi, ze to na me Lípa jenom hraje. I tenhle malý okamzik pochybností ale stacil, aby mi prelétl pres tvár nejistý výraz, takový ten co se objeví, kdyz premýslíte, jestli jste se zbláznili vy, nebo ten druhý, ale ze nekdo se tady teda urcite zbláznit musel. Tenhle muj malý výpadek Lípovi stacil, aby dosáhl svého, a tak se zacal rehtat jako blázen, strhnul si cepici a zároven se posadil. To uz pred nej císník stavel pivo.

"Jsi blbej," oznámil jsem mu pro prípad, ze by to nevedel.

Smál se dál, a dokonce se zacal plácat do stehen, jak mu tohle moje rozcílení z leknutí udelalo radost.

Kdyz se uklidnil, rekl:

"Clovece, delal jsem ted doma velkej úklid kvuli malování, a tohle jsem vystrachal. Dobrý ne? Predstav si, ze jsem to nosil v prváku na strední!"

Lípu jsem poznal az na vysoký, takze to bylo docela dobre mozný.

"Moc hezký!" rakl jsem.

"Vid," souhlasil nadsene Lípa, "jmenovala se Andrejka, chodili jsme spolu hulit za skolu, a chtela to trikrát denne. Tohle jsem nosil, abych do tý jejich divný party zapad. Divnej jsem byl pro ne dost a jako rasta jsem nemusel chlastat jako oni."

"Vubec nepochybuju, ze to tak nejak bylo," kývl jsem, "co se pak stalo?"

"Ztloustla," rekl smutne Lípa, "navíc me prestalo bavit to hulení, a ona bez toho nedala ani ránu, a jeste pak zacala brát tvrdý, a to me nebavilo tuplem."

"Já myslel, ze lidi co fetujou, spís hubnou?" poznamenal jsem.

Lípa pokrcil rameny.

"Asi jak kdo, vzpomen si ne Elvise."

Pokýval jsem hlavou, jako ze to je docela dobre mozný, s tím Elvisem, a jelikoz uz k tomu nebylo jinak co dodat, nastala krátká pauza, která s sebou prinesla zpátky myslenky na Anicku-Marii. Teprve ted jsem si naplno uvedomil, ze s Lípou neprisla. No tak alespon neco se prozatím vyresilo samo. Samozrejme jsem mel silné nutkání se na ní zeptat, a vubec nic by na tom nebylo, ale jak jsem toho byl plný, nemohl jsem se zbavit pocitu, ze to na me musí být vsechno videt, a ze zeptat se ted, tak se tím straslive odkopu, a Lípa si v mých myslenkách bude císt jako v knize, coz byla teda blbost, protoze já si alespon myslím, ze tohle Lípa neumí. Takovej jsem mel strach, ze to na me bude poznat, ze jsem to v sobe vsechno potlacil, a namísto toho rekl:

"Ty vole, to byl zase tejden. Si nech vyprávet."

Nacez Lípa rekl:

"Ty vole, to mi povídej! Ten muj stál taky za hovno, ale zacni ty."

A tak jsem zacal. Vyprável jsem mu u Bagdádu, a o lidech, kterí si ríkají Blackwaters, vyprável jsem o Ahmedu Haithemovi, jeho matce a dalsích patnácti mrtvolách s dírama v zádech. Vyprável jsem o tom, jak se ty mrtvoly, drív, nez se z nich mrtvoly staly, snazily zoufale dostat z tech ulicek a námestí, jakmile pochopily, ze se ocitly ve spatný cas, na spatném míste. Jak jsem to ríkal, zazdálo se mi, ze podobný príbeh nevyprávím poprvé, takový náhlý pocit deja vu, ale trval jen krátce a já ho navíc presel, protoze jsem to své vyprávení chtel mít co nejrychleji za sebou. V tu chvíli me spís zajímalo, co má na srdci Lípa, a tak nejak jsem tusil, ze to bude mít co docinení z Anickou-Marií. A taky ze jo. Jakmile jsem skoncil, nebylo to tedy hned, jelikoz jsem nemohl mluvit naprímo, a casto me to nutilo ztisovat hlas, takze se Lípa musel naklánet, aby me slysel, ale jakmile jsem skoncil, oznámil mi Lípa, ze se rozesel s Anne-Marií.

Musím pripustit, ze tohle jsem tedy necekal, nebo spís cekal, ale tak nejak pozdeji. Tohle bylo proste moc brzo! Hlavne to totiz znamenalo, ze uz jí nejspís nikdy neuvidím. Lípa nemá ve zvyku stýkat se s holkama, se kterejma se jednou rozesel, coz lze pricíst na vrub tomu, ze se s nimi obvykle rozchází pro neprekonatelnou rozdílnost názoru. Musel jsem se nejspís tvárit dost vydesene, protoze Lípa si mého výrazu vsiml, i kdyz si ho spatne vylozil, a tak jen pokýval hlavou, jako ze je to opravdu smutný, ale co uz, zivot jde dál, no ne? A pak se dal do vyprávení zase on. Prý to slo z kopce uz nejakou dobu. Samý hádky, málo sexu, obojí vedlo k tomu, ze se i cím dál tím méne vídali, a kdyz uz se náhodou videli, tak se behem pár hodin zase pohádali, vetsinou kvuli nejaké pitomosti, která obvykle vzesla z toho, ze má Anne-Marie neprekonatelnou potrebu neustále nekoho poucovat a napomínat, na coz zacal být Lípa docela alergický.

"A pak jsem mel jednoho dne takovou smírlivou náladu," lícil mi Lípa, "a ríkal jsem si, ze to preci jenom jeste zkusím. Stejne nikdy nenajdu nikoho, kdo by byl stejný jako já, a nebo spís nekoho, kdo by mi úplne vyhovoval, a kdyz se to vezme kolem a kolem, ona je Anne-Marie vlastne docela fajn a chytrá holka, i kdyz je trochu fanaticky zazraná do tech svejch zelenejch vecí, ale co uz, kazdej máme neco. Navíc, já teda nevím, jestli sis toho vsimnul, ale ona je Anne-Marie docela dost pekná."

Polkl jsem a tak nejak neurcite jsem zakýval hlavou, jako ze jo, ze kdyz nad tím ted premýslím, ze jsem si vsimnul.

"Takze jsem jí zavolal," pokracoval Lípa, "a pozval jí do kina, a pak na veceri. Fakt jsem se snazil, takze ty filmy, které jsem jí predlozil, ze bysme na ne mohli jít, to byly samý kousky z Aera a ze Svetozoru. Restauraci jsem navrhl indickou."

Lípa se odmlcel jen na okamzik, aby se napil.

"Jí se to vsechno líbilo, tak jsme se sesli v pul sedmé, koupili si pivo, a sedli si do kinosálu. Pak se pred nás postavil nejakej chlápek, kterej se nám snazil zkazit zázitek z filmu tím, ze nám predem rekl, o cem to bude. Asi nejakej nedostudovanej matematik, protoze ta jeho rec, to byla samá rovina, hyperbola a paralela. Pak se zhaslo. Kdyz ti reknu, ze v tom filmu spal kazdej s kazdym, matka s dcerou, bratr se sestru, ucitel s zákama, a presto se mi to nelíbilo, urcite pochopís, jaká to musela bejt príserná slátanina. Já vubec nechápu, proc má nekdo potrebu tocit zrovna takovýhle filmy. Stejne jsem se ale premohl a rozhodl se, ze to vydrzím, jenomze v pulce filmu jsem se naklonil k anicce-Marii, ze jí jenom neco poseptám, napadl me takovej vtip na adresu hlavního hrdiny, a vís co na me udelala?"

Zavrtel jsem hlavou.

"Ona na me udelala: Pssst!"

"Ty vole!" vyrazil jsem ze sebe, abych Lípovi naznacil, ze plne chápu závaznost situace.

"Tak jsem se zvedl a sel pryc. Ona za mnou vybehla, a ptala se, co to má znamenat. Tak jsem jí rekl, ze to je konec, ze to to má znamenat. Stála tam, otazníky v ocích a vubec nechápala, o cem to mluvím. Ale tohle nejde, tohle proste, kamaráde, nejde! Nikdo na me nebude delat pst!"

Takhle Lípa zakoncil svoje vypávení a vyprázdnil pullitr. Nadechl jsem se, jako ze bych k tomu neco rekl, ale nic me nenapadlo, a tak jsem vsechen ten vzduch zase vypustil. Lípa se na me zasklebil, a tak jako kdyz smutne pokýval hlavou, jako ze me úplne chápe. Tak jsme pak na sebe nejakou tu chvilku chápave mlceli, ale vzápetí se úplne samovolne zazehla tak krásná debata, jakou uz dlouho nepamatuju. Museli jsme to vsechno jaksepatrí spláchnout, tu velkou slast i bolest, kterou zeny dokázou zpusobit, a protoze jsme nepili vodu, zacali jsme se brzo dojímat, a dojímali jsem se úplne nad vsím. Nad mými neslavnými zacátky, neslavnými prostredky a neslavnými konci, i nad lípovými vzpomínkami, které spís nez cokoliv jiného, pripomínaly zápisky prvního dvorního milovníka. Prisli jsme na to, ze i kdyz jsou nase zkusenosti tak odlisné, o zenách víme vlastne úplne totéz. Prísahám, ze jsme si tam tenkrát padli kolem krku a breceli jsme jako dve báby. A protoze Buh, ve kterého neverím, bdí nad opilci, kterým jsem, dostal jsem se bezpecne domu, a jeste v té veliké lítosti, jejíz poslední zbytky ze me furt tekly, jsem chmátl po celte. Cert to vem! Co nedokázala celá armáda, dokázala jedna zenská, a ani to nemelo zádnou logiku.

Pokracování príste...