Armádní dzíp rozdíral klid údolí Kanrachu az na samu skalnatou dren provincie Balúcistán, a zanechával za sebou obrovský klín zvíreného prachu. To samé delalo i sest dalsích vozu v kolone. Hnali jsme se rychlostí stodvaceti kilometru v hodine, coz by normálne nestálo za zmínku, ale tady, zhruba sto majlí od indického oceánu, který omývá jizní pobrezí Pákistánu, se nase jízda stávala bezmála akrobacií. Z asfaltové silnice jsme sjeli uz zhruba pred hodinou, a od té doby nase vozy tancily na milionech poustních kamenu breakdance, nebo nejaký jiný moderní tanec, který spíse nez ladnost pohybu uprednostnuje trhání pánví. Vzdor tomu se kolona zjevne vubec nechystala zpomalit, a pri pohledu na ni ani nebylo tezké uhádnout, kdo za to muze. Nase vozy, to nebyla zádná druhá liga armádního vozového parku, ale presto vsechny ctyri dzípy a oba dva hummry vypadaly vedle toho obrovského vozidla, které jelo uprostred, jako polonazí indiánstí válecníci vedle Robocopa.

Letosní favorit v klání o pancír roku zjevne vezl neco moc dulezitého, neco, co se melo dostat na místo urcení vcas, a to za kazdou cenu, i kdybychom kvuli tomu meli vsichni vypustit dusi. Nevím sice s urcitostí, co to bylo, ale kdyz uvázíme, ze jsme se tou dobou nacházeli asi dve ste kilometru od iránských hranic, a ze nová tajná doktrína Spojených státu umoznovala pouzít jaderné zbrane i v konvencních konfliktech, nebude tak úplne tezké si to domyslet, a nebo alespon vytvorit nejakou ucházející teorii.

Tou dobou me to ovsem vubec nezajímalo. Tou dobou se mi totiz hlavou honily docela jiné myslenky.

Bylo to asi tak tri dny dozadu, konecne jsem se odhodlal nalistovat v seznamu svého mobilního telefonu El Válku, abych mu zavolal a oznámil mu, ze koncím. Jeste týz vecer me prijel navstívit Mark, starý dobrý Mark, aby mi prívetive, lec durazne vysvetlil, ze z oddelení, pro které pracuji, se tímto zpusobem neodchází. Marne jsem se ho snazil presvedcit, ze armáde uz asi moc platný nebudu. Na to se mi totiz Mark pátrave zahledel do ocí, chvíli jako by v nich neco hledal, a pak rekl, ze stát se sice muze cokoliv, konecne Buh dal, Buh vzal, ale jestli prý o tom jeste nechci premýslet. Zjevne mi neveril. V tu chvíli me z toho jeho pohledu a hlasu zamrazilo na páteri a ten mráz sjel pres záda az dolu do budoucnosti, a tak jsem mu slíbil, ze o tom urcite tedy jeste premýslet budu. Mark me spokojene poplácal po rameni, a odjel.

O týden pozdeji sedel prede mnou na predním sedadle onoho otevreného armádního dzípu, který jel jako druhý od cela kolony, a který s námi smýkal ze strany na stranu, prirázel nás na bocnice, a obcas nás taky vyhodil do vzduchu. Mark na me neco kricel, ale ze mu vítr rval slova od úst, ani jedno to slovo se ke mne nedoneslo.

Zakroutil jsem hlavou a dal si dlan k uchu. Zároven jsem se naklonil víc dopredu.

Mark se znovu nadechl, a i kdyz to stále stále znelo spís jako septání v bouri, tentokrát uz jsem mu rozumel.

"Vubec jsi se nezeptal, co vezeme," rval a tak nejak podezírave se na me pri tom díval.

Copak? V monolitu markovy sebejistoty se konecne objevila trhlinka?

Usmál jsem se.

"Rekl bys mi to?" zakricel jsem na plné pecky zpátky a zároven nadskocil, jak sebou vuz náhle trhnul.

Mark chytil cepici, která se mu smýkla na hlave, urovnal jí, a zakroutil hlavou.

"Tohle te nikdy nezastavilo," zarval a neprestával se na me dívat.

Znovu jsem se usmál a jeste k tomu pokrcil rameny.

"Clovek se ucí."

Tu poslední vetu jsem rekl uz docela normálním hlasem, takze me Mark nemohl slyset, ale nejspís si to domyslel, nebo mi to odecetl ze rtu. V kazdém prípade uz nic nerekl, jen si me jeste chvíli meril pohledem, pak se otocil zpátky, a pozoroval krajinu pred sebou.

Rídká poustní tráva kolem dzípu se mísila s nasedlým pískem a vytvárela na sítnici podlouhlé rozmazané skvrny. O neco dál tentýz písek s toutéz trávou vytvárel podobné skvrny, jen méne rozmazané, a tak stále dál, az k obzoru, kam jen oko dohlédlo. Pouze tesne pred námi se z more sedivé nudy zvedaly rozeklané skály, a práve k tem skalám jsme mírili. Kameny tvarované tak ledabyle a bez rádu, jakoby nikomu nestálo za to dát jim tvar hory, nás za chvíli beze slova pohltily. Jeli jsme místy, o kterých by i Buh musel chvíli premýslet, aby se rozvzpomenul, kde vlastne lezí. Napadlo me, ze pokud by chtel nekdo neco ukrýt, mel by to udelat práve tady, protoze tady to urcite nikdo hledat nebude.

Naklonil jsem se dopredu a zarval Markovi do ucha:

"Tak jo, tak co teda vezeme?"

Mark se usmál a chystal se otocit, ale namísto toho náhle a tvrde prirazil oblicej k celnímu sklu.

Vozy prudce brzily.

Nás ridic sedel zaprený o volant a snazil se proslápnout podlahu na míste, kde byl pedál, ale dzíp se i pres to stále smýkave pohyboval kupredu, a me se zdálo, ze to trvá snad celou vecnost. Ten hluk a ta obrovská síla, která nás tiskla vpred. Kolem se mezi tím zvedal oblak prachu, a nebýt náhonu na vsechny nápravy, kdo ví, jak by to dopadlo. Vozy ale nakonec zastavily a v nastalém tichu bylo slyset, jak se dva tucty muzu naráz chápou svých zbraní, jak je prikládají k ramenum, a jak hledají cíle cekajíce na dalsí rozkazy. Jenomze nebylo nic videt, a tak rozkazy nepricházely. Mark chvatne vyskocil na nohy a snazil se zjistit, co se stalo. Marne. Sem tam bylo slyset osamelé zaklení, ale jinak se nedelo nic. Neprisel zádný útok, neozvala se jediná rána, dokonce ani ridic predního vozu se neozval, aby vysvetlil, proc tak náhle zastavil. Ticho. Cekali jsme. Konecne se prach zvírený koly vozu cástecne rozptýlil.

Ridic prvního dzípu lezel oprený o volant a z cela mu stékal pramínek krve. O pár desítek metru pred ním stál uprostred cesty muz v nasedlé plátené kosili a kalhotech, které svým strihem budily dojem uniformy, ale uniformou urcite nebyly. Muzi mohlo být tak kolem petatriceti, mel delsí vlasy, které mu padaly pres usi k ramenum, kterých se zlehka dotýkaly. V ruce drzel krátkou hul jejíz druhý konec se opíral o zem. Vypadal trochu jako andel pomsty, a nedal bych moc za to, ze si tu svojí pózu cvicil ráno pred zrcadlem. Na zemi se rychle usazoval poslední zvírený prach, takze jsme brzy spatrili pár kroku za andelem dalsí tri, ne ctyri postavy. Stály tise a dívali se na nás. Celé to pusobilo naprosto neuveritelne az prízracne, zvláste na me, který jsem se krcil na zadním sedadle druhého dzípu. Doufal jsem, ze me nevidela.

Jednou z tech ctyr prízracných postav totiz byla Anicka-Marie.

Kdyz si byl muz naprosto jistý, ze má pozornost celé kolony, a bylo by oprvdu tezké jí v takové chvíli nemít, udelal pár kroku ke strane prasné cesty, zaryl do ní jeden konec hole, a pak tou holí narýsoval do cesty cáru od jednoho jejího okraje az k druhému. Vrátil se zpet a postavil se celem k nám mezi své druhy a linii. Tam pak zustal stát a znovu se na nás zadíval.

Uprostred skal, které vyhrezly na povrch uz kdysi dávno po nejakém urputném geologickém zápase, a které se táhly do vsech stran desítky kilometru daleko, se klikatila lidmi vyvzdorovaná cesta. Na té ceste stála kolona sedmi vojenských vozidel slozená z toho nejlepsího, co mohla nejvlivnejsí armáda na svete dát, s posádkou cítající dva tucty po zuby ozbrojených a skvele vycviceých vojáku. Proti nim tam na té ceste uprostred niceho stálo také pet dobrodruhu, jejichz viditelne nejsilnejsí zbraní byl klacek v rukou jednoho z nich. Mezi vojáky a dobrodruhy byla na zemi nakreslená cára. Vládlo naprosté ticho. Dokonce i poustní drvavec, který se ve svém letu zastavil nad tímto smutným místem, mával krídly jen docela pomalu a jen obcas, aby to výjimecné ticho, které se v té chvíli usadilo mezi sedivými skalami, nerusil, a stejne jako my, kterí jsme byli tam dole, cekal, co bude dál.

"Tohle je poslední hranice," oznámil muz.

Vybral si ke svému prohlásení nejzazsí mozný okamzik, protoze takové ticho nemohlo trvat vecne. Ne v situaci, ve které více jak polovinu toho ticha vyrábeli vojáci zvyklí spíse jednat, nez cekat. Duvodem, proc Mark jeste nevydal zádný rozkaz, bylo tech nekolik nesikovne umístených skalních záhybu po stranách cesty za peticí odvázlivcu, které vypadaly, ze se za nimi muze skrývat cokoliv, treba pocetná jednotka poustních bojovníku. Také proto se Mark na andela s klackem moc nedíval, a namísto toho tekal pohledem po okolním terénu a vyckával.

Muz mezi tím pokracoval.

"Za tou hranicí stojí clovek, který dýchá, myslí, a zije na jedné planete s lidmi, kterí se jí pokousejí znicit. S lidmi, kterí jako on chodí do práce, jedí, baví se, milují a vychovávají deti, ale jsou slepí, a hlusí, a myslení uz dávno prenechali jiným. Ti lidé nevidí, ze tahle planeta umírá. Nechápou, ze oni jsou ti, kterí drzí nuz, ze jsou rukou, která bodá. Neslysí nárek umírající Zeme, protoze to nejsou oni, kdo tu dnes umírá, a kdo se svíjí v posledních bolestech. Nejde preci o ne! A pres to! Az tohle sílenství znicí srdce i plíce, dojde taky na ostatní orgány. I na ruce dojde. A nakonec zemre mozek, a dost mozná, ze ten bude umírat s myslenkami na své vlastní chyby, ale to uz bude pozde."

Muz se na chvíli odmlcel.

"Vím co vezete," rekl a zároven máchl holí, aby ukázal do kolony, kde byl tezký pancérovaný vuz s tajemným nákladem.

"Dlouho jsme prihlízeli tomu jak nicíte plíce, kterými tahle planeta dýchá, a nic jsme neríkali. Mlceli jsme i tehdy, kdyz jsme videli, jak rabujete spizírnu, která nás vsechny ziví, aniz byste dali oceánu alespon sanci jí doplnit. A kdyz vám to bylo málo, zacali jste jako rakovina porírat svuj vlastní druh, a jeste jste tomu ríkali prevence. To uz jsme nemlceli, ale nás hlas byl slabý. Jenomze to, co se chystáte udelat ted, uz není mozné tolerovat. Ted uz nebudeme mlcet! Ne! Ted uz nebudeme slabí! Tohle je hranice, kterou vám nedovolíme prekrocit."

Muz znovu ukázal na cáru, kterou pred tím nakreslil.

"Musíte si vybrat, zda tu hranici prekrocíte a bude dál temi, kterí sírí jen skázu a smrt, a nebo se otocíte a pojedete zpátky. Uz nemuzeme cekat, az zmoudríte. Zvolit si musíte ted!"

Muz se na chvíli odmlcel, aby prejel pohledem po nás vsech a pak svou rec zakoncil stejnými slovy, kterými zacal.

"Tohle je poslední hranice."

Vzápetí se otocil a odesel nikým nezadrzován i se svojí skupinou nekam za skalní ohyby, které tak vrastily celo Marku Robertsovi. Tu a tam se jeste nekdo otocil, aby nás na odchodu zkontroloval pohledem, ale já nic z toho nevnímal. Mel jsem oci jen pro Anicku-Marii, která si me ale zaplatpánbuh stále jeste nevsimla. Vypadala hrozne vystrasene. To by se nakonec dalo v takové situaci pochopit, ale ona vypadala jeste navíc nejiste. Nejistá Anne-Marie? Je to vubec mozné? Nikdy bych si byl nepomyslil, ze clovek, kteý má vzdycky a za vsech okolností ve vsem jasno, nebo alespon budí ten dojem, nekdo, kdo vypadá, ze ho nic na svete nedokáze primet, aby o sobe a svých názorech pochyboval, v sobe muze objevit takový pocit, jakým je nejistota. Co se to na nás chystá, kdyz z toho znejistela i Anicka-Marie?

Konecne jsme osireli. Pred námi zustala jen cára na zemi a prázdná cesta za ní, která po pár desítkách metru mizela v zatácce. Mark gestem rozdelil vojáky na dve poloviny a ukázal jim, kterou ze stran mají hlídat. Pak dal jiné znamení a kolona se dala pomalu do pohybu. Podíval se na me a nadzdvihl obocí. Vedel jsem co chce, ale namísto toho jsem septl, ze bychom pres tu cáru mozná preci jenom nemeli jezdit. Na to se Mark zatváril tak zle, ze uz jsem radeji nic dalsího neríkal a místo toho se postavil, abych mohl alespon predstírat, ze me zajímá, co mají ti kluci nad hlavami. To bylo ostatne to, co po me Mark chtel. Znovu jsem se na nej otocil a kývl. Mark vypadal klidnejsí. Taky jsem se pokusil vypadat klidnejsí, i kdyz jsem vubec klidný nebyl, jak bych tak mohl.

Pomalu jsme se sunuli k cáre.

Ta se mezi tím priblízila natolik, ze kolum prvního dzípu k ní zbývalo jen nekolik málo otocení. Jednou. Dvakrát. Tak napul jsem ocekával, ze pri tretím otocení se na nebi objeví velký cerný mrak, ze kterého vyslehne blesk, který nás spálí na troud. No mozná jsem necekal zrovna tohle, ale po tom emotivním výstupu jsem cekal alespon neco. Namísto toho se první kolo predního dzípu jen líne prekulilo pres nicotný zlábek, který tu zustal po holi z teakového dreva a nestalo se vubec nic. Nic!

I kdyz na tom vlastne nebylo vubec nic uklidnujícího, oddechl jsem si, a se mnou i dva tucty vojáku, kterí ovsem i nadále zustávali ve strehu

Jeli jsme dál. Ta tam byla odvázná jízda válecného ostrí, které jeste pred chvílí smele prorezávalo nejprve poust a po té i klid odvekých hor. Ted jsme se plízili spís jako lovec hadu, který musí naslapovat velmi tise, aby nevyplasil korist a zároven se rozhlízet, aby jí sám neminul. Konecne jsme objeli skalní ohyb, kterého se pred tím Mark obával, a který skutecne vytvárel jakési kapsy podél cesty, taková prirodní odpocívadla, která ovsem zela prázdnotou. Po Anicce-Marii, andelu zkázy, a dalsích trech dobrodruzích nebylo ani vidu, ani slechu.

Starého zkuseného vojáka, kterým Mark beze sporu byl, tohle prirozene neuklidnilo, ba naopak, jeste víc se zamracil, ale i tak vydal pokyn, aby kolona zrychlila. Neprestával pri tom ostrazite sledovat okolí. Já mezi tím horecnate premýslel, co budu delat, az se neco strhne, a ze se neco strhne, to bylo jasné. Premýslel jsem, jak z toho vyjít se stítem, protoze zatím to vypadalo, ze z toho vyjdu spís na stíte. Co bylo ale horsí, nebudu to jenom já!

Za první zatáckou nás cekala stejná masa skal obklopující cestu a výhled na dalsí zatácku, kterou zakrývalo zase jiné úbocí. Bylo videt, ze Markovi se neprehledná situace ani trochu nelíbí, ale presto ponechával tesné rozestupy mezi vozy a rychlost kolony uz dál nezvysoval. Teprve za dalsí zatáckou, za níz nás cekal kus dlouhé rovné cesty, vydal rozkaz, aby si vozy nechávali mezi sebou vetsí mezery. Zrejme se na rovném úseku více bál min, nez prípadného rozdelení kolony. I tak ale nebyl o nic klidnejsí, protoze ten rovný úsek nás vedl zpet priblizne k místu naseho setkání s vyslanci planety Zeme. V jeden okamzik jsme ho skutecne mohli shora spatrit. Bylo prázdné stejne jako cesta pred námi, stejne jako skály tycící se kolem nás.

A pak se to stalo. V takové krajine se to muze stát. Jedna skála zakrývá druhou, malý záhyb támhle, podivne tvarovaný previs tady, a vy docista prehlédnete, ze ta vec, která vypadala jako malý výklenek, za kterým je urcite zase jen skála, protoze jestli je v Balúcistánu neceho dostatek, tak jsou to skály, je ve skutecnosti cesta, navíc cesta dost siroká na to, aby po ní projelo auto. Na Markovu obranu musím podotknout, ze ta vec, která nám nakonec zustala v zádech, zpocátku jako cesta vubec nevypadala. Byl to proste jenom kus skály, po kterém by nekdo dost sílený mohl vyjet nahoru, schovat se za jeden ze skalních výstupku, a tam pockat na odvázlivce, pro kterého je neprekrocitelná hranice jen prachobycejnou carou na zemi.

První co si pamatuji po tom obrovském výbuchu je, ze cesta za námi zmizela. Kousek za místem, kde mel opancerovaný otesánek zadek, se zcistajasna objevila zed, a zároven se okolní skály zmensily zhruba o stejné mnozství hmoty. Za zdí zustaly tri zadní vozy kolony. Nekde nad námi se ozval sycivý zvuk odpálené rakety, a v zápetí jeste jeden, a oba se smísily se zvukem padajícího kamení, který jeste tak docela neutichl. Ve vzduchu se objevila ohnivá spojnice mezi zdrojem zvuku a pancérovým vozem. Ten se vzápetí nadzdvihl o pár císel, pak zacal klasat, ale jeste nez mohl dopadnout, skubl s sebou znovu, jak ho nadzvedla druhá raketa, a teprve pak ztezka dosedl na zem. Uvedomil jsem si, ze jde do tuhého. To bylo spatne. Nemel jsem si uvedomovat, ze jde do tuhého. Mel jsem jednat. Namísto toho jsem zacal mluvit sám s sebou, a aby toho nebylo dost, ríkal jsem si takové pitomosti, jako ze jde do tuhého, a pak taky jeste: "To jsem zvedav, jak se z toho dostanes." Ani jedno mi uprímne receno nijak zvlást nepomohlo.

Páncérovaný vuz vypadal, ze krome plechu pomackaných tak málo, ze to málem nestálo za rec, a nejakého toho ocouzení, se mu nic moc nestalo. Byli jsme tam v té chvíli jako na dlani, a co bylo horsí, byli jsme jako na dlani nekoho, kdo se nám rozhodl predvést svou sbírku protipancérových pestí. Rozhodli jsme se necekat, az nám ukáze vsechny exponáty, a necekali jsme ani, az se ta dlan sevre. Prakticky vzápetí zacaly trhat vzduch projektily vojáku z obou nasich odkrytých vozu, které nám jeste zbyly, a zarývat se do skal nad námi. Dvere hummeru se zacaly taky otvírat, ale Mark nechtel rozhodovat bitvu zrovna na tomhle míste, takze zahnal vylézající vojáky zase zpátky, a zavelel k jízde. Vsechny ctyri vozy se daly zprudka do pohybu. I v tom zmatku si ale Mark nasel chvilicku na to, aby na me vrhnul pohled, kterým jako by mi chtel vycíst spatnou prognózu akce: Takze vsichni vporádku, jo? Nastestí pro me se v tu chvíli na nové zdi ze spadaných kamenu, která prehrazovala cestu za námi, zacali objevovat vojáci z odríznutého ocasu kolony. Zalehávali na jejím vrcholu a kryli palbou nás ústup. Ukázal jsem tím smerem a pokrcil rameny: No ale zijou, ne?

Mark to pochopil, otocil se, a zacal se venovat ceste pred námi.

Vzápetí sjel za námi ze skal obstarozní terénní vuz, který uz pred lety museli vyradit z nejaké slusné armády, a povesil se na pancéráka, který ted jel nekrytý na konci kolony. Za ním sjel v tesném závesu jeste jeden a po mensí pauze i tretí. Ten první musel být zrejme pripravený a startovat uz v dobe, kdy vzduchem sycela první raketa. Toho posledního nejspís zdrzelo nakládání zbylých clenu vyslancu Zeme, a jejich hlucných vyjednávacích nástroju. To ale na druhou stranu znamená, uvedomil jsem si, ze za námi nejspís jedou opravdu vsichni, a ze na míste prepadení uz nikdo z nich nezustal. Byl jsem si zatracene jistý, ze nekde v tech trech vozech musí být taky Anicka-Marie, ale at jsem napínal zraky, jak jsem mohl, nikde jsem jí nevidel.

Mezi tím jsme nabrali slusnou rychlost a rítili se skalami, jako by ty cesty, po nichz jsme jeli, vubec nebyly úzké, nerovné a zkroucené jako právnická rec. I kdyz uprímne receno, to poslední nám vlastne vzápetí zachrnánilo zivot.

Mark se hnal kupredu nedbajíce jakýchkoliv mozných rizik, a me napadlo, ze cíl nasí cesty uz musí být opravdu blízko, jelikoz Mark zrejme doufá, ze tam najdeme útociste. I pres vysokou rychlost, jakou jsme vyvíjeli, se nás tri vozy drzely jako stenice, a k mojí hruze dokonce zpoza celního skla toho prvního z nich vykoukla trubice raketometu a zamírila nasím smerem. Tohle nemuze být ten samý, který dontil povyskocit pancéráka, napadlo me, a to tedy znamená, ze jich mají víc. Mozná mnohem víc. V ústí trubice se objevil oblácek dýmu a vzápetí i hlavice rakety. Ozvalo se sycení. Bylo jasné, ze nám nezbývá ani tolik casu, aby nám mohl pred ocima probehnout celý zivot, snad jedine, ze bychom prozili totéz co jepice asi kolem poledního. Polilo me horko i zima. Nastestí nás prudká zatácka vzápetí vynesla mimo trajektorii rakety, která celkem neskodne trískla o skálu za námi.

Tri pronásledovatelé prolétli kolem padajícího kamení, aniz by zpomalili. Za celním sklem prvního vozu se pak objevily dve trubice namísto jedné. V druhém voze se stalo totéz. Co to má být? To nás pronásleduje nejaký Rocket Launcher Fun Club, nebo co?

Mark videl to co já, ale zustal alespon na venek klidný. Zároven zacal pobízet ridice k vyssímu výkonu, ale myslím, ze ten uz rychleji jet nemohl, protoze uz ted jel jako s cihlou na plynu. Jediné, co tu jízdu delilo od toho, abych jí nazval sílenou bylo, ze se pri ní ridic podivne nepochechtával. Naopak v jeho tvári se zracilo nesmírné soustredení. Obdivoval jsem ho.

Raketometcíci za námi váhali s druhou salvou. Zrejme si uvedomovali, ze meli pred tím docela stestí, a ze jeste jeden chybný zásah, a odríznou si od nás cestu. Mozná proto se Mark nevzrusoval tolik, jak by za daných okolností bylo pochopitelné.

I pres tohle riziko se za námi nakonec ozvalo zasycení jeste jednou. Stalo se to na takovém mensím rovném úseku, kdy nám výhled na pronásledovatele zakrylo robustní hranaté telo pancérovaného vozu. Jak se mu raketa zaryla do záde, tak ta se nadzdvihla a zároven to vypadalo, jako kdyz se snazí predehnat predek. Zadek vozu ustrelil do strany, a vuz s sebou zacal smýkat, nicméne nezpomalil ani natolik, aby ho mohli pronásledovatelé dohnat. Po chvíli se srovnal, a hnal se za námi dál.

Markovi se po obliceji mihl jakýsi spokojený výraz, který mel dost mozná neco spolecného s hrdostí na tu nasí armádní techniku, ale nemohu to ríct urcite, protoze vzápetí se Mark otocil a zavelel strhnout smer jízdy ostre doprava.

Mezi skalami se tam splhala nahoru stezka sotva pro jeden vuz. Zatímco my v dzípu jsme projeli docela hladce, pro hummer uz bylo v tech místech velice tesno, a pancérák s sebou dokonce na nekterých místech bral kusy skály. Nevypadal, ze by mu to nejak zvlást vadilo.

Tesne za ním se hnali nasi tri pronásledovatelé. Ted kdyz jsem je videl trochu z výsky, zahlédl jsem ve tretím voze vlát známe vlásy. Postava, které vlasy patrily svírala velký bílý balík s cerveným krízem. Sevrelo se mi srdce. Jen na moment, ale sevrelo. Vzápetí jsme totiz vjeli na sirokou skalní plosinu a bylo jasné, ze svírání bude muset chvíli pockat.

Plosina mohla mít rozmery solidního fotbalového hriste, jenom ty tribuny ze tam snad chybely, a pak taky vetsí cást prostoru té plosiny zabíral komplex budov obehnaný vysokou, bytelné vypadající zdí. At uz tam ten komplex postavil kdokoliv a za jakýmkoliv úcelem, uz dávno na nej zapomel, a v tom zapomnení se rozplynul i úcel. Ted tu stál opustený a na kazdém jeho kousku bylo patrné chátrání. Z betonových cástí odpadávaly malé kousky a míchaly se mezi vsudyprítomné kameny, rez prozírala kovové cásti jako mor. Okna byla vymlácena a vse bylo pokryté jemným prachem, který sem z pouste navál vítr. Byl to takový malý pomník zmaru a destrukci, které jsou vecné a zároven nekonecne trpelivé. Nikdy se nebrání, ale jakmile rád a porádek na chvíli poleví ve vzdoru, zamnou si ruce a pustí se do díla.

Tohle docela jiste nemohl být puvodní cíl nasí cesty. Mark, mezi jehoz kvality nepatrila jen rozvaha a pevné nervy, ale také dokonalá príprava pred kazdou akcí, pravdepodobne znal zdejsí okolí, a tak kdyz se veci zvrtly, rozhodl se dorazit k místu, o nemz vedel, ze tu je, a v jehoz prostorách ocekával nalézt výhodnejsí strategickou pozici. Musel jsem mu dát za pravdu.

Sotva jsme projeli branou, tedy ne, ze by nám jí nekdo prisel otevrít, ale Mark pribrzdil a nechal pred námi projet hummer i pancéráka, kterí zchátralá vrata za mohutného zaskrípení poslali tam, kam hodná vrata odcházejí, kdyz doslouzí, tedy sotva jsme projeli branou, vynesla nás tocitá konstrukce na jakousi umelou plosinu, která byla umístena do pomyslného stredu komplexu mezi ostatní budovy, a která byla sama jedno patro nad zemí. Mozná to byla pristávací plocha pro vrtulník, mozná to bylo jen parkoviste, nevím, ale rozhodne to ted byla, kdyz ne úplne dokonalá, tak alespon velice výhodná pozice.

Vedel jsem bezpecne, ze ti dole, vcetne vyplasené Anicky-Marie, to nevzdají, a ze jsou tím pádem v osklivém maléru.

Jen jedna jediná budova mohla poskytnout útocníkum nad námi prevahu, ale zároven bylo jasné, ze my se k ní dostaneme drív. Mark rozdelil vojáky na dve skupiny. Jedna, ta vetsí, zustala na plosine, a kryla se za tremi vozy, které byly v trojúhelníku rozestaveny kolem pancéráka. Druhá, ve které jsem byl já, probehla dvermi, jez vedly z plosiny prímo do zmínené budovy. Trénovaná tela vojáku vybehla dve patra schodu, moje telo supelo za nimi. Vrchol budovy tvorila rovná strecha s necím, co bychom asi mohli nazvat cimburím, kdybychom ovsem pripustili, ze cimburí muze vzniknout tak, ze kusy obranné zdi proste upadnou. Odtud jsme opravdu meli celou situaci jako na dlani.

Tri obstarozní dzípy pronásledovatelu projeli branou, kde se rozjely kazdý jiným smerem. Zastavily tak, aby je nebylo mozné videt z plosiny, ale jejich ridici zrejme nepocítali s tím, ze uz jsme na strese nejvyssí budovy komplexu. Jak ríkám, odtud jsme je meli jako na dlani. Bylo jasné, ze na rozdíl od Marka nejen, ze nemají dostatecný vojenský výcvik, ale ani neznají tohle místo. Svojí dávku zacátecnického stestí si uz vycerpali, a situace se pro ne blízila ke svému tragickému vyvrcholení.

V tu chvíli jsem se tváril pekne vydesene, a taky jsem to vedel, ze se tak tvárím. Dokonce i Mark to videl, a tak na me zarval:

"Co?"

Jemu situace pripadala jasná, takze nechápal, co me na ní tak vystrasilo. Kdyz se nedockal odpovedi, chvíli na me bezvýsledne mluvil, a kdyz ani to nepomohlo, zacal mnou cloumat a té odpovedi se dozadovat.

Ale jaké odpovedi? To po mne vázne chce, aby mi zálezelo na tom, co se stane s jeho vojáky, kdyz tam dole ted pobíhá Anne-Marie s lékárnickou v ruce, a s partou magoru odsouzených k záhube? Mel me nechat v Praze, to jsem mu chtel ríct, ale nerekl. Tak tedy dobre! Jak chce! Dostane, co mu patrí, pomyslel jsem si a nahlas rekl, ze devet z deseti vojáku tam dole zemre do dvaceti minut.

Neverícne se podíval na bitevní scénu pod sebou, a ten jeho pohled jakoby ríkal: Jak bych tohle mohl prohrát?

Zase jsem si pripadal jako v pocítacové hre. Zase jsem vsechno pozoroval pekne v bezpecí shora. Tady jsou moje jednotky, tady jsou jejich jednotky. Jenomze které jednotky jsou vlastne dneska moje? Mark na me vrhl pátravý pohled. Jeho vojenské instinkty mu napovídaly, ze tuhle bitvu má zkrátka v kapse. Jeho rozum mu ale na druhou stranu ríkal, ze jsem se doted jeste nikdy nespletl. Mark byl zmatený.

Pokrcil jsem rameny. Delej co umís, ríkal jsem tím gestem, já ti svoje uz sdelil.

Mark znovu prozkoumal situaci pod sebou. Videl jsem, jak se mu dusevním vypetím svírají celisti. Tekal pohledem po vsech budovách a já hádám, ze si v duchu procházel plány komplexu, které si, a na to bych si vsadil, pamatoval do nejmensího detailu. Konecne zrejme dospel k nejakému rozhodnutí, a zapnul krátkovlnou vysílacku. Cást vojáku drzících pozice mezi vozy se rozebehla k malé budove ve východní cásti komplexu. Mark se na me podíval.

Nezbývalo mi, nez pokracovat v zapocaté herecké etude na téma: Zajímá me, kolik tvých vojáku tam dole prezije. Zatímco na pocátku vybehli k východní budove pouze ctyri vojáci, postupne se na mou radu pridávali dalsí. Hrál jsem to zrejme dobre, protoze cím víc vojáku vybíhalo na nechránené území, tím spokojeneji se Mark tváril.

Kdyz bylo konecne v poli vsech osm vojáku, nemohli útocníci uverit svému stestí a z dobre krytých pozic zahájili palbu. Behem pár sekund bylo po vsem. Strelba utichla. Vsech osm nestastníku lezelo bez hnutí i bez duse na zemi. V tu chvíli Markovi vsechno doslo, vytáhl z pouzdra u opasku pistoli, natáhl ji, a obrátil se na me.

Jenomze já uz tam nebyl.

Tou dobou uz jsem mel vetsinu schodu trípatrové budovy za sebou a nekolika posledními skoky jsem se blízil ke dverím v prízemí. Nekdo s mensí dávkou sebekázne a zkuseností, nez mel Mark, by se za mnou vrhl, aby me ve slepé nenávisti, a v touze po horké pomste, ubezdusil do stejného stavu, jako melo tech osm uniforem vyplnených mrtvými tely tam dole nekde na ceste mezi plosinou a východní budovou. Jenomze Mark jeste nemel dobojováno. Musel sebrat vsechny své zbylé vojáky, a také vsechen svuj válecnický um, aby se z téhle situace vysekal. Jen tak se mi mohlo podarit vybehnout prikrcený ven a dobehnout k jednomu z dzípu pronásledovatelu, který stál opustený v západní cásti. Obe strany byly zamestnány necím jiným, nez mou osobou. Zaplatpánbuh.

Dzíp byl nastartovaný.

Bez nejakého dlouhého uvazování jsem uvedl vuz do pohybu a ujízdel k bráne. Vsimli si me. Obe dve strany. Do cesty se v mé tesné blízkosti zarylo nekolik kulek, jedna pak uvízla v rezervní pneumatice na zádi vozu, a poslední dokonce prolétla celním sklem jenom pár centimetru od mé hlavy. Nejvyssí cas opustit jeviste. Ani jsem se neuklonil. Sotva jsem projel branou a zmizel za první terénní nerovností, zase jsem se narovnal a nechal oblak zvíreného prachu, aby mi kryl ústup.