Bylo to, jako kdyby me kopnul do hlavy kun. Zkrivil jsem oblicej a cítil, jak mi nekontrolovane vyhrkly slzy, jak stékají po tvári a kanou na podlahu, která se pode mnou, ke vsí té hruze, jeste navíc mírne zhoupla. Zavrel jsem oci, znovu je otevrel, a zamrkal. Pred sebou jsem uvidel Borisovu rozmazanou tvár. Jeste jednou jsem zamrkal, abych dostal slzy z ocí. Z nejakého duvodu jsem mu nechtel doprát to potesení, aby me videl, jak si je stírám dlanemi. Uz tak dost na tom, ze se naklonil nad stolem blíz ke mne, a zkoumave me pozoroval.

Ta jeho tvár, to bylo neco neuveritelného. Tak tvrdá a neúprosná. Kazdý rys a kazdý detail, jako kdyby byly vytesány se zámerem tavit vuli a odpor toho, kdo se na ne dívá. Mel jsem pocit, ze kdysi dávno, kdyz byl svet jeste mladý a potreboval se predstavit vesmíru, se na Minerals Opening Party muselo odehrát neco takovéhodle: Borisi, tohle je zula. Zulo, tohle je Boris. Boris te naucí, jak se tvárit tvrde.

I kdyby se na vás Boris náhodou podíval mile, a ty vejírky pocínajících vrásek, které se mu rozevíraly kolem ocelove modrých ocí, by se najednou prohloubily a rozevrely, i pak byste se nejspís necítili úplne nejlíp. A na me se ted Boris navíc nijak zvlást mile nedíval. Jeho pohled byl v lepsím prípade naplnený ocekáváním. Víte jaké to je, kdyz se na vás majitel takového obliceje dívá a neco ceká? Kapicky potu na mém cele se zacaly srázet a stékat dolu, kde se mísily se zbytky slz. Sevrený výraz v mém obliceji nepovoloval.

"Prestan se sklebit, nebo uz ti nenaleju!" rekl Boris a me pri tom napadlo, ze ten jeho hlas museli vyrobit ve stejné dílne, jako oblicej.

Setkat se za jiných, méne príznivých okolností, jeste dlouho po té by me pronásledovaly nocní mury, ale i tak jsem bezdecne zdvojnásobil své úsilí, jenom abych mu vyhovel. Po chvíli se mi skutecne podarilo trochu zklidnit rozrusené mimické svaly. Kdyz nic jiného, uz se alespon nechtely oddelit od zbytku tela a delat, jako ze me neznají. Krec povolovala.

"Dzjaaaah," vypustil jsem. Boris se zatváril spokojene: "Tohle je ta nejlepsí vodka na svete," rekl, a zase se oprel do kresílka, které pod jeho vahou kovove zaskrípalo.

"Taky doufám, ze lepsí vodka uz se nedelá," zasípal jsem a nepoznával v tom sípání svuj hlas, i kdyz nepopiratelne vycházel ze me.

"To nedelá," potvrdil Boris, "takovou vodku totiz umí jenom moje máma."

Co to musí být sakra za babiznu, pomyslel jsem si, kdyz tohle delá s bramborama? Nahlas jsem se to ale rozhodl formulovat jinak.

"Vyjímecná zena!" prikývl jsem.

Do tváre se mi oprel morský vítr. To bylo dobre, alespon tak brzy vysusí pot i slzy, které ze me vyrazil destilát z hlízy. Sedeli jsme u kovového stolku, který byl prisroubovaný k palube Yggdrasilu, skoro stodvacet metru dlouhé lodi, jejíz kýl prorezával vodní hladinu a odstrkoval oceán z cesty, abychom my mohli projet. Boris nám k mému zdesení nalil kazdému dalsí náprstek ciré tekutiny a zahledel se k obzoru. Ten se pod jeho pohledem nejiste osil, ale dost mozná se mi to jenom zdálo, dost mozná za to mohlo slunce, které se chystalo obzoru kazdou chvíli dotknout. Naslouchali jsme hlomozu a veselému hlaholu posádky lodi, která nesla jméno bájného stromu stojícího uprostred vesmíru, stromu, který podle legendy skryje poslední dva lidi, az se bohové ve své pýse rozhodnou ve válce znicit celý svet. Oceán bez ustání nespokojene dotíral na boky lodi, ale jediné, ceho dosáhl, bylo obcasné zaskrípání zeber a zhoupnutí paluby, to kdyz se úcinek malých vln sdostatek nakumuloval. Jinak se vodní tríst jenom neskodne vysvihla vzhuru a omyla cást obrovského nápisu Greenpeace, který se táhl témer po celé délce lodi, od príde az k její zádi.

Z naseho vyvýseného místa na horní palube jsem mel celou lod jako na dlani. Skoro polovina lidí z více nez ctyriceticlenné posádky se pohybovala nekde venku. Nekterí jenom cekali na západ slunce, to byli budto novácci, které ten pohled jeste neomrzel, a nebo nenapravitelní romantici. Jiní postávali v hlouccíh a debatovali mezi sebou. Sest postav úplne dole práve vytahovalo gumový clun se zmenseninou nápisu Greenpeace, a chystali se ho posadit do závesu. Nekolik jiných postav je z povzdálí pozorovalo. Jedné z nich vítr neustále zkousel krást dlouhé hnedé vlasy, ale moc se mu to nedarilo, a tak je vzdycky jen vyzvedl do výsky, a pak jimi vztekle mrstil zpátky na bílé tílko, které obepínalo stíhlé, nádherne vyrýsované telo. Dlouho jsem se na ní tak díval, az se nakonec otocila, asi ze cítila ten nestydatý pohled, který jsem si o ní oprel. Anne-Marie se rozhlédla kolem sebe, zachytila muj pohled a nejiste mi zamávala. Na tu dálku jsem si nemohl být jistý, ale mám za to, ze se i usmála. Pak se zase otocila zpátky a dál sledovala usazování clunu. Dneska ho rídila poprvé a moc jí to neslo.

Odtrhl jsem od ní pohled a otocil se zpátky na Borise. Uderila me ocel jeho ocí. Rekl bych, ze me s ní tloukl uz nejakou tu chvíli, zatímco já se díval na Anne-Marii, a premýslel o spouste vecech, které jsem nemel komu ríct, a pak taky o tom, jaká je to úzasná náhoda, ze zrovna já a Anicka-Marie se plavíme na jedné lodi, která jeste ke vsemu patrí Greenpeace. Boris se na nic neptal. Proc taky? Vsechno, co by Boris mohl chtít vedet, si mohl díky tem svým ocím precíst prímo ve mne. Takovou ty oci mely moc. Jako v knize si mohl nalistovat jakoukoliv cást mého zivota, a mých myslenek, a tu si precíst vcetne poznámek na okrajích. Spousta lidí si o sobe myslí, ze se vyzná v lidech. Holka, kterou podvádí kluk s její nejlepsí kamarádkou, vám bude tvrdit, ze má cuch na lidi. Outsider, který si na své narozeniny rozlije sampus do dvanácti sklenicek, a sám je taky vypije, vám s váznou tvárí rekne, ze to umí s lidmi. Pekná pitomost! Jeden az zasne, kde se to v lidech bere. To preci není ostuda nevidet do lidí. Vzdyt lidi jsou obaleni nepruhlednou kuzí a taky slovama, který lzou a ciny, který klamou. Já vím jen jedno, od Borise bych nikdy nic takového neslysel. Ten takové veci ríkat nemusel, protoze ten se mi mohl proste zavrtat do historie a precíst si i ty cásti, které jsem zacernil inkoustem. A nebo taky ne. Treba je to celé jinak. Mozná si to jen namlouvám a muzou za to geny, které mu tak sikovne zformovaly lícní kosti, celo, vícka i barvu ocí do podoby moudrosti, která ve me vzbouzí falesný pocit, ze do me ten clovek vidí. Treba o me nic nevedel, treba na me jenom tak tupe zíral a mezi tím premýslel, kdy si naposledy menil ponozky.

"Taková náhoda to zase není," rekl najednou Boris, "náhoda je, ze se tvuj nejlepsí kamarád rozesel s holkou zrovna ve chvíli, kdy jsi se do ní zamiloval. To je fakt klika. Hlavne proto, ze ti to usetrilo spoustu problému, z nichz morální jsou ty nejmensí. To, ze se oba plavíte zrovna na týhle lodi, to uz zase taková náhoda není."

Beze slov jsem do sebe obrátil náprstek, který stále lezel na stolku mezi námi. Napodruhé uz to nebylo tak strasné. Doufal jsem, ze si neprecetl taky to o tech ponozkách.

"Ale fakt je," dodal jeste, "ze tahle lod nehodlá kotvit nekolik následujících týdnu, behem kterých ti nemá kam utéct. To uz náhoda je. Vlastne víc nez náhoda. Pro tebe je to neco jako výhra v loterii, ale i to se stává."

V Yggdrasilu luplo a pak zachrcelo. Nekdo pustil stávu do palubních reproduktoru, ale zrejme je spatne zapojil.

Boris do sebe obrátil svuj náprstek a já zamyslene promnul mezi prsty ten svuj. Borise jsem si za tu dobu, co jsem na lodi, uz stacil skoro oblíbit, a to i presto, ze jsem o nem nevedel o moc víc, nez na zacátku. Rekli jsme si dost málo na to, aby pro me zustal záhadou, ale za to si z toho mála pamatuju skoro kazdou jeho vetu.

"Jenom, abych tu vydrzel," rekl jsem, "porád mám pocit, ze me tu brzo najdou," a zlikvidujou, ale to uz jsem nerekl nahlas.

Nekdo reproduktory zase odpojil a lod prestala sumet.

"Strýcek Sam me asi ted moc nemiluje."

"Neprecenuj je," poradil mi Borsi, "nemají, jak by te tu nasli?"

"A jak me nasli poprvé?" opácil jsem. "Jeden den se v hospode vykecávám o svých nadprirozených schopnostech a druhý den uz mi v kvartýru sedí plukovník? Podle me mají moznosti, o jakých nemáme ani tusení!"

Rekl jsem to trochu víc dulezite, nez jsem mel puvodne v úmyslu, ale fakt je, ze moznosti, jakými disponovala americká armáda a tajné sluzby v mých predstavách nabývaly démonických rozmeru. Mel jsem pocit, ze vedí o kazdém mém kroku a kazdém mém slovu, a nejen to, mel jsem taky pocit, ze totéz vedí o kazdém slovu a kroku kohokoliv jiného na svete. Jeden den si malý afghánec pobrukuje I am a little taliban a druhý den uz nekdo proveruje spojení jeho i celé jeho rodiny s teroristickými bunkami. Podívejte se, já vím, ze malí afghánci si asi bezne nepobrukují I am a little taliban, ale o to tady nejde! Jde o to, ze mi nikdy nebylo jasné, jak me vlastne nasli. Mnohokrát jsem se na to Marka ptal a ptal jsem se i dalsích lidí, ale nikdo mi nidky jasne neodpovedel. To ponechávalo prostor mé predstavivosti a moje predstavivost, to je hipík, volná jako pták, vole.

Boris se na me udivene podíval.

"Ty to opravdu nevís, co?" zeptal se.

Zavrtel jsem hlavou.

"Tak já ti to tedy povím," rekl, "a poprvé za tu dobu, co jsme byli tady, se opravdu rozpovídal.

"Tady tvoje vyvolená," ukázal pri tom kamsi na dolní palubu, "se ve svém svatém zápalu ochránce prírody pridala k jisté militantní ekologické organizaci, která si ríká Pretoriáni Zeme."

"Nene!"

"Jo," potvrdil Boris, "presne takhle si ríkají. Zpocátku to vypadalo vsechno hrozne bájecne. Bohatý zeme a nadnárodní konglomeráty bezohledne vysávají a nicí tuhle planetu a nikdo s tím nic nedelá. Bezzubé ekologické organizace tomu jenom prihlízejí, obcas se zmuzou na nejaký ten protest, na nejakou demonstraci, a obcas se jim dokonce povede primet nekoho k ústupku. Jenomze zatímco se nikdo nedívá, stane se deset horsích vecí nekde jinde. Frustrující. Zvlást pro mladýho cloveka, který chce vsechno hned. No a presne v tu chvíli se objeví nekdo, kdo rekne, ze takhle teda ne, a ze na sílu platí zase jen síla. Jenom slabosi se nebrání a my se bránit budeme. A kdyz to jinak nepujde, budeme se bránit stejnými zbranemi, jaký pouzíváte vy."

Konecne se zrejme podarilo správne zapojit reproduktory a ozvaly se první tóny písne, kterou jsem dobre znal. Vzdycky mi znela tak trochu kovove, ale tady, na nekolika tunách oceli uprostred oceánu, se ten kovový nádech jeste zduraznil. Zacínalo to jako La Marseillaise, ale po nekolika tónech se melodie zmenila.

"Tu holku to okouzlilo. Konecne! Konecne se objevil nekdo, kdo nebude jenom zvanit a bude taky neco delat! Bohuzel se pomerne brzo ukázalo, ze Pretoriáni Zeme jsou nebezpecní militantní fanatici, kterí nejsou o nic lepsí, nez ti, proti kterým bojují. A vlastne ani nemohou. Kazdý, kdo vezme do ruky zbran, aby prosadil svou, je hovado. Bez výjimky."

Zas a znovu mi bude pripadat, ze ta písnicka zacíná slovy blá, blá, blá. Je to pitomost, vím, ale dost mozná, ze to tak má být, aby se pozdeji to slovo mohlo vyloupnout z nerozlisitelného blábolení a o to víc vyniklo.

"Jenomze ta myslenka byla tak svudná! Byla to jedna z tech, za které stojí za to bojovat. Presne tenhle druh myslenek byl vzdycky populární v pekle, a na tom se nic nemení ani ted. Zjistila to i ta tvoje holka, kdyz se úcastnila akce, pri které umrel jejich vinou clovek. Oni ho vlastne zabili, coz je jedna z tech vecí, o kterých si vzdycky myslela, ze by se delat nemely. Oni si na druhou stranu mysleli, ze je to v tomhle prípade vporádku."

Chtel jsem Borise opravit, ze to není moje holka, ale nakonec jsem si rekl, ze je Boris proste jenom casove nezaostrený, a nechal to být.

There's nothing you can do that can't be done.

"Jeste nekdy v dobe, kdy tak úplne nevedela, co jsou Pretoriáni Zeme zac, jí zacali sledovat. Vlastne se jim ani nedivím. Ta jejich povedená particka mela uz v té dobe na svedomí nekolik krádezí vojenského materiálu, nejaké sabotáze a na krku podezrení, ze postríleli posádku jedné ropné veze. Taky bych dal sledovat kazdého, kdo by se o ne jenom otrel. V kazdém prípade takhle prisli na tebe."

Nothing you can say but you can learn how to play the game.

"Oni proste sledovali jí, ne tebe. Ty ses tam jenom priplet."

It's easy.

"Jenomze, kdyz uz te meli, tak si te podrzeli. Tvoje holka mezi tím zjistila, s kým se to dala do spolku a chtela odejít. Smula. Uz toho vedela moc, tak jí to durazne rozmluvili."

Tohle mi neco pripomínalo.

"No a po té akci v Pákistánu, kde videla umírat lidi, hodne lidí na její vkus... no proste utekla a zacala se schovávat."

No one you can save that can't be saved.

"Vedela, ze doma nebo u prátel by jí hledali, tak se chvíli docela bezcílne potloukala po Evrope, az zakotvila u squateru z Cuzca nekde v Holandsku. Takhle ríkali tomu statku, kde zili."

Nothing you can do but you can learn how to be in time.

"Tam se do ní zamiloval nepovedený syn jistého amsterodamského obchodníka, coz bylo její jediné stestí, protoze kdyz jí tam jiný radikál za pár euro na fet prásknul, tak jí Maartin dostal na Yggdrasil. Na lod, o který se toho zatím moc neví, a tak je k tomuhle jako stvorená."

It's easy.

"No a svojí cást príbehu uz znás."

Boris zakoncil vyprávení a nalil kazdému jeste po náprstku. Mel pravdu, svojí cást príbehu uz jsem znal.

Ten vecer, kdy mi Lípa sdelil, ze to zabalil s Anickou-Marií, a my pak utopili celej ten bolavej svet v mori piva, protoze nic jinýho si ani nezaslouzil, to na me nejak dolehlo. Na kluka z východní Evropy, pro kterého byl drív nejvetsí problém, kdyz mu vypli Internet, jsem toho videl docela dost. Lidi pred mýma ocima umírali, a i kdyz jsem vzdycky vedel, ze se tohle nekde na svete deje, nikdy to nebylo tak osobní, jako kdyz jsem to videl na vlastní oci, a jako kdyz jsem sám pomáhal, aby se to delo. Pocit morální oprávnenosti mi pomáhal málokdy, nekdy jo, já neríkám, ale málokdy a rozhodne mi to nestacilo. Chtel jsem z toho podniku ven. Jsem moc malý pán na to, abych neco menil. Svet jsem chtel udelat lepsí tak do triceti, ted je mi to spís jedno, ale zase ne tak jedno, abych ho pomáhal udelat horsí. I lhostejnost má své meze. Nevedel jsem, jestli to jeste pujde, jestli se jeste budu moct vrátit ke svému starému bezstarostnému zpusobu zivota, protoze kdyz znáte svet ze zpráv, víte o nem celkem hovno, jelikoz zivotní zkusenost je vzdycky neprenositelná, ale co jsem vedel urcite bylo, ze uz nechci delat svet lepsí tímhle dementním zpusobem.

Tak jsem prisel domu a v opilecké logice se rozhod pripravit sám sebe o tu vec, která me do toho vseho dostala. Tím by se to melo preci celé vyresit, no ne? Strhl jsem tedy záves, na kterém se mezi tím stacil usadit prach, jelikoz pokud se necím nemohu pochlubit, pak je to titul uklízecka roku, celta spadla, prach se vznesl, a kdyz se usadil, nic se nestalo. Tedy nestalo se nic z toho, co jsem cekal. Neuvidel jsem za sebou v zrcadle odraz smrti, která mi ukazuje vztyceným ukazovákem, ze takhle teda ne, neozval se hrom, to jak se Buh rozlobil, ze mrhám jeho darem, a dokonce se ani nezablesklo, aby bylo videt, ze se nejak zmenila realita. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a troufám si ríct, ze od té doby jsem jediný clovek na svete, který ví, jak dlouho tu jeste bude. To jediné se opravdu stalo.

Byl jsem rád. Ne az druhý den, ale uz v tu chvíli. Jako by ze me vsechno to napetí, které mi do té doby stahovalo svaly a zároven natahovalo kuzi, to svedení po celém tele, které me nutilo delat kraviny, jako napríklad zbavovat se neceho výjimecného a zároven uzitecného, náhle opustilo. Odplulo neznámo kam a já se zacal cítit uvolnene, a poprvé za celou tu dobu jsem vnímal svojí schopnost ne jako neco docasného, co mi bylo jen propujceno, ale jako takovou astrální definitivu. Ted se teprve zacnou dít veci! Ted, kdyz to mám na furt. Nikdy jsem nechápal, proc se hrdinové mých detských románu vzdycky v príserných psychických mukách radeji zbavili svých výjimecných schopností, namísto toho, aby se jich naucili vyuzívat. Nesmrtlenost? Pryc s ní! Nadprirozená síla? Jen to ne! Neviditelnost? Hruza! Jediným cílem takových románu bylo, podle me, utvrdit cloveka v jeho malosti. Jsi slabý, pomalý, a spatne vidís, ale vís ty co? Ono je to vlastne príma! Ted uz to chápu. Kdyz se jeden s takovou vecí nenarodí, je to pak trochu sok. To ale nemení nic na tom, ze zbavovat se takové veci je zkrátka pitomost. Namísto nejsnazsího resení, tedy zbavit se toho a vrátit se k normálu, bylo lepsí, naucit se s tím pracovat. To vsechno mi doslo vzápetí, kdyz celta dopadla na zem, prach se usadil a já zíral na pruh nad mojí hlavou.

Druhý den uz zbývalo jenom vyresit, jak to navléknou se strýckem Samem. Na mém rozhodnutí vypadnout z kola ven, se nic nemenilo, a tak jsem se rozhodl predstírat, ze se stalo to, co se vcera nestalo, protoze jsem dosel k záveru, ze oni to stejne nepoznají. Nepoznali, ale to neznamená, ze mi to proslo. Mark mi mluvil do duse velmi naléhave a velmi dlouho. Zdálo se mi, ze takovou moznost, jako ze bych o schopnost videt nad lidmi health bary prisel, si moc nepripoustí. Takze mluvil a mluvil, a za celou tu dobu ani jedinkrát nepadlo, ze pokud uz jim k nicemu nebudu, tak me dají zabít nebo alespon zavrou, protoze toho vím zkrátka moc, ale já ten pocit z toho stejne mel, a nedokázal se ho zbavit. Na druhou stranu, já jim také nerekl, ze jsem kecal, a ze jsem se proste jenom chtel ulejt, a ze je vsechno v nejlepsím porádku, protoze ty pruhy nad lidmi stále vidím, a kdyz uz jsme u toho, tak zrovna ty, Marku, a to je fakt zajímavý, más nad hlavou takový pruh, ze jsi s ním málem neprosel dvermi. Ne, já rekl jenom to, ze udelám, co bude v mých silách. To jsem rekl a Markovi to stacilo. Odjízdel s pocitm, ze mel pravdu, kdyz mi neveril, a ze já jsem dostal rozum. Vsechno bylo v nejlepsím porádku, a armáda se mnou muze i nadále pocítat.

Pak prisla ta vec s Anne-Marie. Od zacátku jsem vedel, ze je zle. Nevím sice, co jsem cekal, ze budu delat az prijde na lámání chleba, protoze budto budu muset priznat, ze ty prapory furt vidím, a tím pádem zustanu v armáde a druhý pokus ze vseho se vyvléct bude o to tezsí, a nebo holt budu delat zámerne chyby, coz jednak nejspís bude stát nekoho zivot, a pak ani potom bych to na nejaký poklidný odchod do civilu nevidel, ale v okamziku, kdy nám zastoupili cestu Pretoriáni s Anickou-Marií, se mi úplne zatmelo pred ocima. Bylo to horsí, nez jsem cekal. Bylo to jako má nejhorsí nocní mura. Vsichni do jednoho meli nad hlavami srolované ponozky, vcetne Anne-Marie, a já to odhadoval tak maximálne na hodinu zivota.

Rozhodl jsem se, ze jí z toho musím dostat za kazdou cenu dostat. To mi bylo jasné. Co mi ale jasné nebylo: jak to mám udelat? Musel jsem trpelive cekat na prílezitost, a ta se naskytla az v komplexu. To uz jsem byl skoro zoufalý. Anicce-Marii uz nad hlavou nezbývalo skoro nic. Jediná nitka se ztrácela v prachu zvíreném nasimi dzíp. Abych zmenil její nevyhnutelný osud, musel jsem zmenit klícové rozhodnutí, a to takové, které by padlo, i kdybych tam nebyl. Tak se ta hra hrála. Akorát ze takové rozhodnutí stále nepricházelo. Teprve az na vezi, v situaci kdy uz Mark nemohl prohrát, a tak se se mnou ani neradil, jsem se zoufale chytl poslední nadeje. Nejprve jsem ho znejistel, a po té ho donutil ono klícové rozhodnutí udelat. Doslova v poslední chvíli. V okamziku kdy vsech osm vojáku vybehlo vstríc jisté smrti, prapory jim rázem spadly a zmenily se v sotva viditelné nitky. Anne-Marii nad hlavou naskocil nádherný dlouhý pruh, a já mohl konecne vyklidit scénu. Ted uz bude v porádku.

To se mnou uz to bylo horsí. Nemel jsem absolutne zádnou predstavu co bych mel ted delat. Vzal jsem dzíp a uhánel smerem na druhou stranu, nez odkud jsme prijeli, dál do balúcistánských skal. Nekolik týdnu jsem se tam skrýval, pracoval jsem na malých farmách jen za stravu a nocleh, a nikde jsem nezustával moc dlouho. Bál jsem se vrátit do civilizace, ostatne nemel jsem doklady ani peníze na letenku. Kde je v Pákistánu ceské velvyslanectví jsem nemel tusení, a i kdybych mel, jeho návsteva mi nepripadala jako zvlást chytrý nápad. K prekrocení hranic jsem se také neodhodlal, ostatne mi za nejaký cas dosel benzín, takze to ani nebylo mozné. No a pak se objevil Boris.

Spravoval jsem zrovna kolo, které tahalo vodu ze skály, kdyz se objevil. Vystoupil z vozu a dosel ke mne. Pred ocima mi probehl celý zivot. Prý je to normální, kdyz vidíte Borise poprvé nebo po dlouhé dobe. Premýslel jsem, jestli se mi podarí utéct, ale ukázalo se, ze to nebude potreba. Boris mi rekl jenom nekolik vet. Kdyz je rekl, kývl jsem. Asi týden po té, co jsem se nalodil na Yggdrasil, se tu objevila taky Anicka-Marie. Byl jsem rád.

All you need is love,

Vrátil jsem se zpátky do prítomnosti. Podíval jsem se dolu a podvedomne zkontroloval pruh nad dlouhým hnedými vlasy, které stále povlávaly ve vetru. Musel jsem se usmát. Zase jsem byl nekde nahore a zase jsem shlízel na lidi pod sebou a videl ukazatele jejich zivotu a podle nich mohl odhadovat jejich osudy. Mezi temi osudy me ale opravdu zajímal jenom jeden.

all you need is love,

Chtel jsem, aby byl svázaný s tím mým, ale bylo mi jasné, ze to nebudu mít jednoduché. Nemohli bysme být rozdílnejsí, ani kdyby byla opravdu z Venuse. Ano, ona ztratila neco ze své zaslepené zarputilosti a já neco ze svého pohodlného nezájmu, sli jsme si naproti, ale i tak nás cekala jeste dlouhá cesta. Hlavne spousta práce pro me. Nastestí máme pred sebou nekolik dlouhých týdnu a za ním jeste delsí zivot. O to uz se postarám.

All you need is love, love,

Vzal jsem si tretí náprstek a obrátil ho do sebe. Zjistil jsem, ze ten dryák má taky nejakou chut. A vubec ne spatnou. Vstal jsem a jedním máchnutím roztrístil náprstek o zem. Boris se na me uznale podíval:

"Jsem rád, ze jsem to do tebe nelil nadarmo."

Oprel jsem se o zábradlí. Takový kýc! Takový strasný kýc! Podíval jsem se do zapadajícího slunce. Ale co uz! Polozil jsem Borisovi ruku na rameno.

"Vís Borisi," rekl jsem, "myslím, ze tohle je zacátek velkého prátelství."

Boris na to nic nerekl. Lod plula do zapadajícího slunce, já se díval na Anicku-Marii a po vlnách oceánu se do vsech stran dál neslo jednoduché poselství Beatles:

love is all you need.

K O N E C