Druhý den ráno uz bylo zase vsechno v nejlepsím porádku. Byl nádherný den, jeden z tech, o kterých se ríká, ze jsou jako malované. Lidé tím obvykle myslí spís impresionisty, nez malíre jako takové, takze by se melo ríkat spís impresionistický den, protoze kdyby ten den maloval rekneme takový Rembrandt, neodvázil bych se ven bez baterky. Vysel jsem pred dum a pozdravil sousedku. Napadlo me, ze by s uzavrením zivotní pojistky nemela déle otálet. Uz kvuli rodine. Venoval jsem jeste jeden krátký pohled její trvalé, presneji receno tomu, co mela nad ní, a bylo to dobré, porád jsem je videl. Spokojene jsem se pro sebe usmál a vyrazil k nejblizsí samoobsluze, abych si koupil neco k snídani, jelikoz doma jsem nasel uz jen jediný jogurt s ponekud barbarskými kulturami.

Slunce se pri pohledu na lidi zacalo dopalovat, a tak to vypadalo, ze tenhle den bude stejné horký, jako byl ten pred ním. Já se na ty lidi díval taky, díval jsem se jak me míjejí a naopak, jak já míjím je, no docela jako vcera, ale tentokrát to bylo prece jenom jiné. Zase jsem nad nimi videl ty praporky, ale zatímco vcera jsem je pricítal urcitému synaptickému pretízení, které se obcas dostavuje, kdyz se dlouho zabýváte nejakou cinnosti, a ona se vám pak jeste nejakou dobu vrací, tak dneska jsem vedel, ze je to opravdové. A musím ríct, ze jsem si to docela vychutnával. Vzdycky jsem chtel mít nejakou zajímavou zvlástní schopnost a ted jsem jí fakt mel. Tak já vím, ze to není zrovna nadprirozená síla, jakou mel ten homosexuál z Kryptonu, a taky jsem nedokázal z rukou vystrelovat pavuciny a hopsat mezi mrakodrapy, ale zase to napríklad bylo mnohem lepsí, nez umet vyprdet státní hymnu podpazí.

O nekolik minut pozdeji jsem vesel do stínu samoobsluhy, a pokracoval dál az k jogurtum s príchutemi exotického ovoce, které se ve starých komunistických regálech, vyjímaly ponekud nepatricne. Kdepak, u nás se veci nemení tak rychle. Vsechny ty probiotické bakterie hlídal cerný serif, který vypadal jako z pohádky Jak chlapecek k cepici s tááákhle velkým ksiltem prisel, a hádám, ze kdyby se ty bakterie domluvily a vrhly se na nej, vydrzel by vzdorovat nanejvýs minutu. Chvíli jsem zvazoval, ze bych si ho vyfotil a v prosinci z toho udelal péefko pro kamarády, ale nakonec jsem od toho upustil. Dlouhý zretelný prapor nad jeho ksiltem naznacoval, ze bakterie ve svých kelímcích jeste nejspís nejakou dobu zustanou, a on bude muset prozít celý dlouhý zivot s tuhle legracní cepicí, a to samo o sobe nebude zádná sranda.

Navíc si v tu chvíli prede me, to uz jsem cekal ve fronte, stoupla postarsí brunátná bába, která, muselo se to stát zrejme nejakým nedopatrením, prehlédla me i ty tri zákazníky, co stáli za mnou, postavila se az k pokladne a tam dále excelovala v umení nevidel skupinu lidí, i kdyz stojí vedle vedle vás, zírají na vás, reptají, mávají rukama a vubec se snazí na sebe vselijak upozornit.

Zrejme servírka.

„Ehm,“ odkaslal jsem si.

Nic.

„Ehm,“ zopakoval jsem jeste jednou a po chvíli i potretí, ale to uz jsem jí i poklepal na rameno a navrch se rozhodl pridat jedno provokativní madam.

„Madam?“ rekl jsem.

Tohle uz nemohla dál ignorovat a otocila se: „No co je?!“

Barokní zdobení jejího obliceje se pri tech slovech zatráslo jako puding. Tri brady se rozhýbaly a jeste chvíli poté pusobily jako ozvena pro hluchonemé.

„Dovolil bych si vás upozornit,“ rekl jsem skrobene, „ze jste si stoupla na opacný konec fronty. Asi omylem.“

„Co?“

„Ze jste nás predbehla,“ prelozil jsem to.

„Blbost,“ vyprskla babizna a otocila se zpet, címz zrejme povazovala konverzaci za ukoncenou.

A to já zase ne.

„Madam,“ mluvil jsem stále jeste klidne, „musím trvat na tom, abyste se zaradila na konec fronty, jako pred tím my vsichni ostatní.“

Normálne bych tak klidný nebyl, ale stacil jsem pred tím omrknout srolované ponozky nad její hlavou, a tak jsem na ní nechtel být prílis tvrdý, kdyz uz, abych tak rekl, stríhá metr.

Jenomze babizna me dál ignorovala, takze to ve mne zacínalo postupne vrít a já cítil, jak moje smírlivost odplouvá neznámo kam.

„Vsichni, co tu stojíme,“ oznámil jsem tvrde jejímu temeni, „jsme videli, jak jste prisla a postavila se pred nás. No je to tak?“

A pri tech slovech jsem se otocil na ostatní.

I kdyz jsem si byl celkem jistý, ze jeste pred chvílí celý rozhovor zaujate sledovali, ted mlceli jako zarezaní a navíc meli vsichni neco moc dulezitého na práci jinde; prerovnat krabice v kosíku, omrknout strop, a tak.

„Tak fajn,“ otocil jsem se zpátky na babiznu.

Rozhodl jsem se, ze kdyz nic jiného, tak jí alespon zacnu ríkat osobo, protoze tohle lidi jejího typu vzdycky desne dopálí, jenomze v kotli uz bylo pretopeno, a tak se mi to v záveru kapánek vymklo z rukou.

„Osobo,“ zasycel jsem a intonace mého hlasu me samotného prekvapila, „já bych vám neco rekl, rekl bych vám to pekne od plic a to si piste, ze byste z toho stastná nebyla. Jenomze já vám to nereknu, ale delám to fakt jenom proto, ze brzo umrete!“

A bylo to.

Zavládlo ticho, dokonce i pokladna prestala vydávat tiché cink-cvak-ách a vsichni prilepily své neverícné pohledy na me.

Osoba se otocila, a i kdyz se to zdálo nemozné, jeste více zrudla.

„Cooohooooo...?“ vypustila prebytecnou páru.

Pak znovu nabrala dech a rozhlédla se kolem sebe: „Slyseli jste to lidi?“

Byla to docela zbytecná otázka. To se opravdu nedalo preslechnout, ostatne také proto veskerý ruch v samoobsluze ustal a vsichni, vcetne krabicek od cigaret zavesených nad pokladnou, ted zíraly na me. Jejich pohled jsem jim chvíli oplácel a zvazoval co dál.

„No jo, tak asi neumrete,“ rozhodil jsem nakonec odevzdane rukama, „ale to me, lidi, neríkejte, ze vás ta bába ani trochu nesere. Tak treba vy,“ ukázal jsem na chlápka, který zalitoval, ze si prestal prohlízet strop, „treba vy jí to urcite prejete, a to mi neríkejte, ze ne.“

Chlápek si zapíchl prst do hrudníku a zakroutil prekvapene hlavou, i kdyz jeho oci kývaly na souhlas ostosest.

„A nebo treba vy,“ ukázal jsem zase na zenskou hned za ním, „vy jí mozná neprejete, aby brzo umrela, ale nechtejte mi namluvit, ze si alespon nemyslíte neco o tlustejch blbejch krávách, který vás predbíhají v obchode. No tak lidi, co je to s váma, hej, neutíkej, srabe!“ zavolal jsem za tretím ve fronte, svalovci s tetováním ve tvaru klingonské dýky, který se ted snazil zdekovat mezi regály. Toho jsem si chtel obzvláste vychutnat.

Vsichni na me neme zírali.

„No nic,“ prohlásil jsem nakonec a odstrcil bábu, která uz se nezmohla ani na slovo a navíc vypadala, jako ze to s ní kazdou chvíli sekne. Rychle jsem zaplatil a protáhl se kolem cerného serifa, nez si uvedomí, proc tu vlastne je, a alespon se nepokusí nejak zasáhnout. Vybehl jsem z krámu, ale jeste pred tím se naposledy ohlédl abych videl, jak se osobe známé jako Osoba srolovaly ponozky skoro na polovinu puvodní délky.

Svizne jsem ukrajoval vzdálenost domu. Nechtel jsem riskovat, ze si za mnou nekdo v posttraumatickém soku vybehne resit mindráky. Nikdo me ale nenásledoval, a tak jsem po pár minutách zvolnil tempo a zacal premýslet.

Dnes se mi dostalo jedné opravdu zajímavé lekce. Délka zivota, kterou nad lidmi vidím, není definitivní. Babizna je toho jasným dukazem. Zatímco pred tím, nez jsem se do ní pustil, jí nezbývalo ze zivota ani tolik, aby se jí vyplatilo koupit si zimní boty, a to i kdyby byly v letní sleve, tak po té, co jsem s ní skoncil, to nebylo ani na sandály k mori.

A to me trápilo.

Ne ta hádka, ta bába si za to mohla sama, to je jasné. Predbehla, a tím vedome, i kdyz v souladu s celkem beznou lidskou snahou urvat pro sebe co nejvetsí krajíc, spáchala malý podvod. Trest ovsem zdaleka neodpovídal provinení. Nastvaný být sice muzu, ale ona toho vlastne neudelala tolik, aby si zaslouzila tak významné zkrácení poctu epizod Rodinných pout, které je jí jeste souzeno videt.

Na druhou stranu, kdybych o tom, co ta moje hádka s ní obnásí, nevedel, vubec by me to netrápilo. Tak jako tak bych se do ní pustil, protoze si to zaslouzila, ona by zase dostala drobnou srdecní príhodu nebo by jí popraskaly cévky v hlave nebo tak neco, co já vím, ale dulezité je, ze já bych o tom nevedel.

Takhle mám ale pocit, ze jsem za ní cástecne zodpovedný. Jako by ted bylo mojí povinností chovat se jinak, kdyz vím, jaký zásadní vliv má moje jednání na zivoty ostatních. A vzniká otázka. Presouvá se tím na me automaticky nejaká morální zodpovednost? Jiste, dusledky vlastního chování jsou rámcove jasné asi kazdému dospelému cloveku, jenomze u me je to ted tak nejak víc meritelné. Jedno „ty jsi kráva“ rovná se mínus den zivota. Frustrující. Je to taková past na inzenýra. Ale je to opravdu tak? Vytvoril se tím pro me nejaký morální imperativ? A jak se s tím asi srovnává Buh, který, hádám, resí takovéhle veci denne?

A pak jsem si rekl: Vyprdnout se na to, jinak by mi z toho hráblo.

Tyhle veci, jako vedení nebo inteligence jednomu akorát komplikují zivot. Clovek by si to mel umet trosicku zjednodusit, jinak se bude vubec bát zít. Tahle jednoduchá aplikace bozského principu, mi umoznila soustredit se na praktickou stránku celé té veci. Oblak humanistických pochybností se náhle rozplynul a pod ním se objevila skládacka pragmatismu. Jako obvykle to bylo neobycejne uvolnující. Takový puzzle má totiz zpravidla jenom jedno správné resení a kdyz uz ho clovek jednou najde, pak má dokonale jasno. No a kdyz ho náhodou nenajde, muze si alespon prepocítat vsechny kousky skládacky, coz je taky fajn, protoze mu to dá solidní jistotu, ze alespon vlastní vsechny potrebné informace. To, na druhou stranu, u techhle metafyzických pícovin jeden nikdy neví. No a me práve do sebe zapadly první dva kousky.

Vidím nad lidmi délku zivota, který jim zbývá, avsak jen za predpokladu, ze do nej zasahují pouze lidé, kterí na druhých nevidí, kolik jim ho zbývá. Co se me týká, já do nej zasahovat muzu, jenom se pak holt musím podívat jeste jednou. A to je celé. Zbytek skládacky muze pockat, a treba mi s ním nekdo pomuze. Nekdo, kdo se na celou vec dokáze podívat s jasnou hlavou.

Pokracování príste...