„Takze ty se mi snazís ríct,“ povídá Lípa vecer u Líné kobyly a jazyk se mu pri tom uz trochu plete, „ze vidís nad lidma takový jako kdyz progress bary, podle kterejch poznás, kolik toho mají jeste pred sebou, je to tak?“

Ujistoval se uz potretí a já mu to potretí odsouhlasil. Nemohl jsem mu to mít za zlé. V podstate jsem byl rád, ze me s tím neposlal rovnou do háje a byl alespon ochoten se nad tím zamyslet.

„Fajn,“ rekl konecne, „tak v tom prípade mi rekni, kolik zbejvá támhletý zenský,“ a ukázal pri tom na nekoho, kdo sedel o dva stoly dál.

Podíval jsem se na ní, mohlo jí být neco málo pres padesát, tak padesát dva, maximálne padesát pet. Rozhodne nebyla dost stará na to, aby její prapor vypadal tak zalostne.

„Rekl bych tak sest mesícu,“ odpovedel jsem po chvilce.

Na Lípu to z nejakého duvodu udelalo neobycejný dojem. Narovnal se na zidli a pozorne se na me zadíval.

„Neznás jí, ze ne?“ ujistil se.

Tohle jsem mu mohl potvrdit.

„Dobrý,“ prikývl, „tak to jí rozhodne dávás víc nez doktori,“ rekl pak uz volneji. „Je to mámina nejlepsí kamarádka a tak náhodou vím o jejím zdravotním stavu víc, nez bych kdy chtel.“

Upil jsem a Lípa me napodobil.

„To je fakt zajímavý,“ zamyslel se a pak ukázal nekam za me, „hele, a kolik bys dal támhletý bábusce, co sedí v rohu a cumlá to malý pivo?“

Podíval jsem se naznaceným smerem.

„To není tak tezký,“ otocil jsem se vzápetí zpátky, „to bys poznal i ty. Ta mozná nedopije ani to malý pivo.“

„Super,“ zamnul si Lípa ruce, „takze sousední byt bude brzo volnej.“

Ano, presne kvuli tomuhle pragmatismu jsem se rozhodl Lípovi vsechno vyzvonit. Vedel jsem, ze nebude dlouze pátrat, jestli jsem se náhodou nezbláznil, prípadne jak rozsáhlé je poskození mé mozkové tkáne, ale jednoduse me vyzkousí a kdyz projdu, prijme celou vec jako fakt a uz o tom nebude dál mluvit. Já za odmenu získám velice, ale opravdu velice strízlivý pohled na vec.

Usmál jsem se.

Vzápetí k nasemu stolu pristoupila holka tak kolem triadvaceti, ve tvári velice odusevnelý výraz podtrzený drobnými vráskami u korene nosu, které se casem jiste jeste budou prohlubovat. Na sobe mela upnuté batikované tílko v barve lesního vresu, které opisovalo krivku jejího tela od stíhlého pasu, pres ani ne moc velká, ani ne moc malá a velice príjemne zaoblená prsa az po ladnou belostnou síji, která vystupovala nahore z tílka. Z mansestrových kratasu na druhé strane couhaly dlouhé rovné nohy, vedle kterých by si i rímská dvojka pripadala trochu zkroucene. Dlouhé vlasy mela svázané do copu a v tech vlasech, nemohl jsem tomu uverit, mela vetknutých sedm lucních kvítku. Dvakrát jsem je prepocítával.

„Copak si to tady vy dva porád ríkáte, ze mi to pak nechcete nikdy prozradit?“ rekla tónem, který znel sice vesele, ale vsichni jsme vedeli, ze nás predevsím obvinuje z nevhodné tajnosnubnosti. Posadila vedle Lípy, schovala ty pekný nohy pod stul a podle toho, jak se stul zatrásl, bych rekl, ze jednu z nich prehodila pres Lípu.

„Jenom takový muzský reci, milácku“ odbyl jí Lípa a políbil jí na tvár.

Byly to tak dve hodiny, kdy jsem jí uvidel poprvé. Vesel jsem do Líný Kobyly, ona sedela vedle Lípy, coz mi zpocátku moc velkou radost neudelalo, protoze jsem s ním potreboval probrat vsechny ty veci, ale jak se brzo ukázalo, holcina mela nastydlý mocák, takze musela kazdou chvíli odbehnout, coz mi dokonale vyhovovalo. Akorát snad, ze pokazdé, kdyz se vrátila, tak jsme zmlkli, a jí to zacínalo trosinku drázdit.

Jmenovala se Anne-Marie. Byla to taky první vec, kterou mi rekla, kdyz jsem pristoupil k nim ke stolu. Jednoduse na me bez varování vypálila svoje jméno a zároven vymrstila pravacku kupredu, jako to delávají lidé, kterí by tak strasne rádi demonstrovali svojí prímost, ale vzdycky jim z toho vyjde taková nejaká afektovanost. Ruku jsem jí stiskl, byla úzasne mekká a teplá, a rekl jí, ze na Francouzku mluví moc pekne cesky. Tak mi mohla dulezite vysvetlit, ze máma byla sice z Francie, ale ona ze uz se narodila tady.

Nebýt zpusobu, jakým mluvila, toho prepjatého výrazu a afektovaného smíchu, bývala by na me udelala velice dobrý dojem. Byla to moc pekná holka. Jenomze takhle jsem mel spís pocit, ze je to ten typ, který je ochoten kdykoliv bojovat za celosvetový mír tím, ze na greenpeacácké demonstraci ukáze kozy. Brzo bylo jasné, ze tenhle první dojem nebyl az tak moc daleko pravdy.

Anne-Marie se rozhodla ignorovat, ze jí Lípa práve odbyl jako hloupou husicku a vrátila se zpet ke svému oblíbenému tématu a totiz k ekologii. Nejdrív se nás snazila s Lípou presvedcit, ze bychom meli pouzívat pouze zelený hardware. No, priznám se bez mucení, ze jsem takový termín v zivote neslysel, a Lípa, starý hacker, se taky moc netváril, a ten ví jinak o pocítacích úplne vsechno. Kdyz nám konecne doslo, o co jde, chabe jsme namítli, ze se snazíme vybavení pocítace volit spíse podle technických parametru.

„Chyba!“ oznámila nám Anne-Marie, a pak nás omrácila tvrzením, ze technické parametry nejsou dulezité.

Na takovou myslenku bych si osobne musel chvíli zvykat, jenomze tolik casu nám Anicka-Marie nedala. Dulezitý je prý ten pocit, pokracovala, jaký máme z pouzívání ekologického výrobku. Pak se postupne dostala k dalsím ekologickým problémum, vcetne kácení pralesu, coz jí úplne rozvásnilo a nebýt toho, ze si musela zase odskocit, zasypala by nás takovou hromadou odborných informací, ze bysme z toho s Lípou dozajista zezelenali.

„Prosím te, muzes mi ríct,“ naklonil jsem se k Lípovi, jen co Anne-Marie odbehla, „jak jsi zrovna ty, to jest nekdo, kdo si o trídení odpadu myslí, ze je to jenom taková sikovná metoda jak zajistit, aby s kosem chodil spolubydlící, sbalil zrovna tuhle holku?“

„No,“ zakroutil se Lípa na zidli a zakrenil se, „já jsem jí nakecal, ze hacker je druh ekoteroristy.“

„Dobrá práce!“ rekl jsem uznale.

„Vid,“ prijal Lípa spokojene poklonu.

Pak zváznel a na moment, jako by o necem usilovne premýslel.

„Ty, poslys“, zacal opatrne, „já nevím, jak to ríct, nebo spís vím, jak to ríct, ale nevím, jestli chci slyset odpoved, no zkrátka,“ rekl a zhluboka se nadechl.

„Ty chces vedet,“ prerusil jsem ho, „kolik zbývá tobe.“

„No,“ vydechl Lípa.

„Bud v klidu, není to spatný,“ ujistil jsem ho.

Lípa se uvolnil.

„Kdyz si vezmes hypotéku, tak si jí jeste dosyta uzijes splacenou.“

„Tak fajn, a...“

„A s Anne-Marie to vypadá na dlouhý zivot naplnený plodnou diskusí o zlu nadnárodních mega-korporací.“

Lípa se na me zasklebil, ale pak rekl: „Hele já vím, ze jsme spolu teprve ctrnáct dní, ale co si budeme povídat, v techhle vecech by mel mít jeden jasno co nejdrív, no ne?“

„No to jo,“ potvrdil jsem.

„No a co ty?“ nadhodil po chvíli Lípa.

„Já? To se ptás, na jak dlouho mám zárucák?“

„Presne! Myslím, jestli uz nervózne sledujes countdown, a snazís se zbesile prefiknout kazdej drátek, a nebo jestli jsi jeste v klidu a ty drátky si vybírás.“

„Já vlastne ani nevím,“ priznal jsem, „dneska jsem postával u velkýho zrcadla v loznici, a tak dlouho se odhodlával, ze se podívám, az jsem se na to nakonec vykaslal a prehodil pres zrcadlo kus celty, který mám doma jeste ze skauta.“

„Srabe!“

„To není jen to. Vís, já jsem mel najednou takový strasne silný pocit, ze kdybych se do toho zrcadla podíval, tak ze by se to nejak zlomilo a já bych o tuhle svojí schopnost prisel. Ze uz bych ty prapory nad lidma pak nevidel a to by me fakt stvalo. Sotva jsem si na to zvyknul a mám s tím, abych se priznal, nejaký plány, jestli mi rozumís.“

„To vís, ze ti rozumím,“ prikývl Lípa, „to je jasný, ze se to musí vyuzít. To je jako kdybys umel napodobit Karla Gotta a nesel s tím do Chcete me?“

„To si pletes,“ upozornil jsme ho, „to se jmenuje Caruso Show, ale jinak jsi to v podstate vystihl.“

Lípa mávl rukou: „no vzdyt vono je to nakonec jedno. Je to stejne zbytecný, jako se dívat na zastávce do jízdního rádu. Stejnak s tím nic nenadelás. Proste az prijede, tak prijede.“

Zrovna jsem se Lípovi chystal vysvetlit, ze to není tak docela pravda, ze se to zmenit dá, a ze to, co nad lidmi vidím, není tak úplne definitivní, ale to uz se vrátila Anne-Marie, a tak jsme zase zmlkli.

Anicka se tak usilovne soustredila na to, aby se nás nezeptala, o cem jsme se to pred tím bavili, az jí to úplne krivilo oblicej, chudince, a udelalo jít to z nej abstraktní plastiku na téma: A nezeptám se a nezeptám, ani za nic se nezeptám, at si to nechají pro sebe, pitomci, já se proste neptám. Coz bylo, rekneme si to na rovinu, pro její krásný oblicejík, prílis komplikované téma.

Nicméne se nakonec opravdu nezeptala a namísto toho na nás vychrlila to, co se jí honilo v hlavince po celou tu dobu, po kterou byla na toalete:

„A nejde jenom o to, jak sobecky a bezohledne se clovek chová k planete, na který zije. Nejde jenom o to, i kdyz je to samo o sobe taky dost blbý, jak jí jenom vyuzívá a nesikovne mení podle svý okamzitý potreby. Jak kvuli krátkodobému ekonomickému zájmu páchá skody, ze kterých se zivotní prostredí bude vzpamatovávat jeste staletí, pokud se vubec kdy vzpamatuje. On se totiz clovek stejne bezohledne a ostudne chová i ke zvíratum, a co je vubec nejzlocinnejsí, on se tak chová i k jinému cloveku! Chápete? Ke svému vlastnímu druhu!“

Anne-Marie se napila z pullitru, roztomile skytla a pokracovala:

„To mi vy dva neríkejte, ze vám tohle ani trochu nevadí!? Ze se vám nezvedá pajsl, kdyz jdete kolem McDonalda a vidíte za oknem ty zrudy, jak se ládujou hamburgerama, kvuli kterým se musely vykácet pralesy, ze vám z nich není blivno, kdyz vidíte, jak mají na sobe tunu makeupu, aniz by je byt kdy jen napadlo se zajímat, kolik zvírat kvuli jejich testování muselo pojít, a ze se vám nehrne krev do hlavy, kdyz pak vidíte, jak se dorazí geneticky modifikovanou kukuricí, coz je teda fakt obludnost nejvetsí, protoze nikdo na celým svete jeste neví, jaký to bude mít následky a co vsechno se muze stát, kdyz si takhle zacneme zahrávat s genama rostlin. Vlastne s genama vubec. To mi teda fakt neríkejte, ze vám nic z toho nevadí!“

Nastalo delsí ticho behem, kterého jsem se poctive zamyslel.

„Kráva,“ rekl jsem nakonec.

Tak ted tedy znejistel i Lípa a to uz se známe léta.

„Coze?“ vydechla sokovane Anne-Marie.

„Kráva,“ zopakoval jsem.

Anne-Marie zlomek vteriny zpracovávala informaci, a pak najednou zacala nabírat do plic mnohem více vzduchu, nez kolik objektivne potrebovala k dýchání.

„Ta kráva, co dojí to nízkotucný mlíko,“ pokracoval jsem, „tak ta mi treba vadí.“

Ted ovsem co s tím vzduchem, ze?

„C-hoooo je to za blbost?“ vyprázdnila Anicka-Marie naráz plíce s prvním slovem a zároven na me prekvapene vykulila oci.

„Kráva, co dojí nízkotucný mlíko. To ted bude hit na Novém Zélandu, pokud se nepletu.“

„Jak muze kráva dojit nízkotucný mlíko?“ zeptal se Lípa, kterého to taky zaujalo.

„No muze no, ale je to dost výjimecný. Voni totiz odebrali mlíko úplne vsem krávám na Novým Zélandu a nasli mezi nima jednu jedinou, která dojí mlíko, který uz je nízkotucný. No a protoze zároven odebrali vsem dojnicím geny, tak zjistili, ze jsou schopní urcit, kterej gen za to muze, a tak ted budou pestovat krávy, který budou programove dojit rovnou nízkotucný mlíko. Soda co?“

„To teda,“ souhlasil Lípa, „to je stejná pitomost, jako nízkotucnej bucek.“

Anne-Marie se osila. I kdyz spolu chodí teprve dve nedele, uz ted je jasné, ze v Lípove budoucím jídelnícku moc masa nebude. Jenomze na tyhle úvahy je jeste prílis brzy. Jeste není cas pritáhnou oteze.

No a pak nám Anicka-Marie odpustila, ze nám tahle genetická modifikace dobytka vadí z úplne spatných duvodu, a soustredila se spís na to, ze nám vubec vadí, coz byl od ní, domnívám se, docela vstrícný krok. Díky tomu jsme taky mohli pokracovat v debate na téma geneticky modifikovaných organismu bez jakéhokoliv rizika, jelikoz ted uz jsme meli spolecný základ, na kterém jsme mohli stavet. A tak jsme tedy staveli a nechali cas, at si príjemne pribývá, kdyz ho to baví, a totéz jsme velkoryse dovolili i cárkám na nasí úctence.

A pak byl najednou cas jít.

S nadlidským úsilím se nám podarilo privolat císníka a ten, kdyz se konecne dostavil, tak já na nej zakýval prstem a jazykem velice podobným cestine zavolal:

„Sísníku, simvás, haló, pocem!“

Císník se nade me naklonil.

„Sem'ám chtel 'enom ríct,“ oznámil jsem mu dulezite, „z'se nám tady u Líný Kobyly mos líbí. Tak, to sem'ám chtel jenom ríct, abyste to vedel.“

„No,“ zarazil se na okamzik, „jenomze tahle hospoda se jmenuje Kobyla. Jenom Kobyla.“

„Jo?“ opácil jsem, „no a pros tady teda cekáme n'zaplasení uz pul hodiny, hm?“

A pak jsem na nej, tohle si náhodou pamatuju, mrknul, ani nevím proc, asi aby si to tak nebral, ale on si to stejne bral a musel být chudinka docela nastvaný, protoze nám dokonce vrátil dýsko. Po tomto detinském zertíku jsem se odebral domu, kam jsem se dostal kupodivu jeste pred pulnocí a po dopadu na postel pak okamzite usnul.