Ráno následujícího dne zacalo bizarní retrospektivou dokumentárních filmu, které jsem kdysi dávno asi nekde musel videt. Nejaký pán v nich príjemným brucivým hlasem vyprável o zázraku zivota, zatímco na obrazovce se potácely zmatené bunky, vrázely jedna do druhé a vubec se chovaly moc legracne, jakoby snad ani nevedely, ze je práve snímá oko zatracene drahého mikroskopu, a tak by se alespon mohly pokusit se postavit rovne. Predstavoval jsem si, ze takhle nejak to ted vypadá uvnitr mé hlavy. Zatímco jeste vcera to tam bylo jako na spartakiáde, vsechny mozkové bunky pekne zarovnané jedna s druhou, pripravené kdykoliv zacít na povel shora vytváret komplikované cvicební kreace, pár hodin po té, co poslední diváci odesli z tribun, uz byla situace docela jiná. Bourlivá noc skoncila, dorostenci dosoulozili a pár mírne popletených, zato vsak docela stastných mozkových bunek zenského pohlaví hledalo v ranním oparu, a se zbytky svrsku v ruce, cestu zpátky ke svým pláteným luzkum.

Nervová zakoncení byla jeste slepená alkoholem, stejne jako ústa, ve kterých jsem mel pro zmenu jako v posilovne, coz se ovsem dalo pochopit, protoze na spartakiádu nemuze jeden vyrazit jen tak a bez prípravy. To dá rozum. Pokusil jsem se odlepit jazyk od patra, coz se mi nakonec podarilo, a tak, povzbuzen prvním úspechem, jsem totéz provedl s okem. Rasy na víckách si zamávaly na rozloucenou a jedno oko se na okamzik otevrelo, aby se vzápetí zase spesne zavrelo.

Nekdy jednoho prekvapí, kolik je na svete svetla.

Vím, ze to vypadá jako povedená taskarice, milé deti, oslovil jsem v duchu své imaginární publikum, ale alkohol je metla lidstva, a tak byste se mu mely vyhýbat! No a pak jsem to oko preci jenom otevrel znovu, to abych zjistil, proc u me v byte sedí na zidli chlap v uniforme.

Hovel si tam, nohy dosiroka rozevrené, sako rozepnuté, a docela klidne otácel lzickou v hrnku, který mel pred sebou. Pokojem se sírila príjemná vune kávy, coz byl také duvod, proc jsem dospel k názoru, ze celá vec není jen nejaké zvlástní delirium tremens, které na sebe v mém prípade vzalo namísto bílých mysek podobu armádního dustojníka. Delirium je koneckoncu jen zraková halucinace a navíc, jak me vzápetí napadlo, vzniká nedostatkem alkoholu, coz, rekneme si to na rovinu, nebyl to ráno muj prípad.

Podíval se mi do jediného otevreného oka, usmál se, a otocil se zpet k hrnku. Vytáhl lzicku, jemne z ní oklepal nekolik kapek, které dopadly zpet na cernou hladinu, a lzicku polozil na drevený stul, kde ted stejne vytvorí fleky, protoze já na nem nemám zádný ubrus ani prostírání. Pak vzal jednu polovinu citrónu, ten uz mel pripravený, a ten citrón celý a beze zbytku vymackal do kávy. Slupku odlozil, uchopil hrnek a udelal pár kroku ke mne.

„Tohle me naucil muj dobrý kamarád Boris,“ rekl docela peknou cestinou, jen mírne zakulacenou americkou verzí anglictiny, „je to prý trest i pomoc zároven.“

Risknul jsem, jak ten chlap s kafem bude vypadat trojrozmerne a otevrel i druhé oko. Prohlédnul jsem si ho. Mel na sobe modrou uniformu, která vypadala, ze kdyz se dopnou knoflícky, bude na nem pusobit spís jako soucást tela, nez jako pouhé oblecení. Nadzdvihl jsem se na lokti a vzal si od nej hrnek. No, pokud ten chlap není nádrazák, a to nejspís není, protoze má na ramenou insignie s orlem vlácejícím v parátech nejaké rostí, pak me nejspís poctila návstevou americká armáda. S touhle myslenkou jsem hrnek naráz vyprázdnil.

Bylo to presne tak strasné, jak strasné to vypadalo.

„Tak trest je to urcite,“ zakuckal jsem.

Chlap v uniforme se usmál: „Boris vzdycky ríkal: Buh je milosrdný, ale spravedlivý.“

Skrz slzy, které mi náhle vyhrkly, jsem se na nej podíval: „Toho vaseho Borise bych tedy chtel dostat do rukou!“

„Vsichni bychom chteli dostat Borise,“ povzdechl si, „bohuzel, na to je prílis chytrý.“

A s touhle záhadnou poznámkou opet umlkl.

Jakkoliv to vypadá neuveritelne, kafe s citrónem zabralo. No tak na nejaké závratné intelektuální výkony to dneska nevypadá, ale hlavne, ze uz mi není spatne a jsem schopen vnímat. Dokonce natolik, ze jsem si mohl precíst jméno na vojákove uniforme.

„Mark Roberts,“ rekl jsem nahlas.

„Správne,“ potvrdil Mark, „ono to nakonec pujde,“ a zase se usmál.

„Prominte pane Roberts,“ rekl jsem naschvál tak skrobene, jak jsem v tu chvíli svedl, protoze bylo jasné, ze sám nehodlá dál pokracovat, „ale nevzpomínám si, ze bychom meli na dnesek domluvenou schuzku. A uz vubec mi pripadá nepravdepodobné, ze bychom si jí domlouvali u me doma.“

„Správne,“ potvrdil znovu Mark, „ale víte co? Co kdybychom si o tom promluvili u snídane. Co takhle smazenou anglickou slaninu a vajícka s cibulí? To je prece vase nejmilejsí.“

Nadskocil jsem.

„Jak,“ chtel jsem se zeptat, ale to uz si Mark sundaval sako a odcházel do kuchyne.

Pokud jsem chtel znát odpoved, a to jsem chtel, nezbývalo mi, nez vstát a jít za ním. V kuchyni jsem nasel Marka, jak krájí slaninu na tlusté plátky, zatímco na plotne se mezi tím rozehrívá pánev. Zacal jsem nabírat dech, abych otázku polozil znovu, ale Mark byl rychlejsí:

„Jak vím, ze tohle je vase nejoblíbenejsí snídane?“

„Ano,“ vydechl jsem.

„Je to, rekneme, taková moje zvlástní schopnost, vedet hodne o lidech. Neco jako ta vase,“ rekl a já jsem se mechanicky podíval nad jeho hlavu, „jenomze ta moje je víc obycejná, i kdyz, troufám si ríct, neméne uzitecná. Stejne jako mi ale vy nejspís nereknete, jak to deláte, tak bych si i já své tajemství nechal pro sebe. Takze co kdybychom se jen vzájemne tise respektovali, hm? Tak jako to delá jeden profesionál u druhého?“

Pak zacal pokládat na pánev jeden vlácný plátek tak akorát prorostlé anglické slaniny vedle druhého. Klidne a elegantne, bez nejakého toho lekání pred prskajícím omastkem, a uz jenom to, jak to delal, primelo nekteré mé sliny, aby se zacaly sbíhat, coz od nich bylo docela chytré, protoze se tak vyhnuly pozdejsímu návalu, to kdyz moje cichové pohárky ochromila omamná vune skvarícího se tuku a masa.

Posadil jsem se ke stolu, a protoze se Mark opet nemel k tomu, aby neco ríkal, mel jsem naopak já dost casu premýslet, jestli tou mojí zvlástní schopností myslel to, co jsem si myslel, ze tím myslel, a jak to sakra ví? Zeptat jsem se ho nemohl, protoze me ten prevít pasoval do role profesionála, a jako profesionál se ho nemuzu zeptat, to dá rozum, jelikoz my profesionálové se vzájemne respektujeme. Rozhodl jsem se, ze pouziji to, co se casto mylne pokládá za machiavellismus, i kdyz uprímne receno jsem v celém Machiavellim na nic takového nenarazil, tedy rozhodl jsem se, ze budu delat blbého.

„Obávám se, Marku, ze mé programátorské schopnosti ponekud precenujete.“

Mark se otocil od plotny a venoval mi krátký pohled, kterým mi ríkal, ze Tohle snad My nemáme zapotrebí, a tím My nejspís zase myslel „my profesionálové“ a uprímne receno, uz me temi profesionály zacínal trochu stvát.

Takze jsem mlcel, nakonec co jiného mi zbývalo, zatímco Mark uz dosmazil slaninu a ted na tom tuku, která po ní zbyla, zacal smazit cibuli, coz mé chutové bunky dovádelo k neprícetnosti.

Potlacil jsem nutkání vyskocit, chytit ho za límecky u kosile a zacít na nej rvát: Tak jo, tak jo, mám paranormální schopnosti, je to tak a je to fakticky nárez, ale ted uz konecne vyklop, jak to vís, a co po me do prdele chces! Kdepak, budu na to muset jinak, rekl jsem si, a namísto toho se rozhodl proste vyckat, co rekne Mark me. A on neco rekne, to bych se vsadil. Vzdyt je to nakonec on, kdo tady má nejaký úkol, a pokud mi pouze uvarí snídani a zase odejde, tak bych se odvazoval hádat, ze to bude strýcek Sam povazovat za obrovské selhání.

A s tímhle vedomím jsem se pustil do míchaných vajícek, která prede me Mark mezi tím polozil. Sám se posadil vedle me a s tím neochabujícím lehkým úsmevem si me prohlízel. Ten hajzl nejspís ví i to, jak moc nemám rád, kdyz musím sedet u stolu s nekým, kdo nejí, zatímco já se cpu o sto sest. Bylo to jako jít s holkou na dlouho plánovanou veceri a dozvedet se, ze ona jíst nebude, protoze mela velkou svácu, no zkrátka je k prasknutí, a hi hi hi, ale ty si klidne dej, kdyz si od dvou nic nejedl, a to jsem tedy nejedl, protoze jsme meli, sakra, domluvenou tu veceri! Pak se posadí proti mne, smeje se a z kazdého jejího póru tryská výzva: Tak copak mi povís pekného? Co asi! S plnou pusou? No a presne tenhle pocit, jsem mel v tu chvíli z pana Robertse, hrom aby ho za to po poli honil.

Dojedl jsem, otrel si zpusobne koutky do ubrousku, i kdyz normálne me doma ani nehne, slozil príbor pred sebe a cekal. Ted. Ted to musí kazdou chvíli prijít. Ted se rozpovídá a vsechno se vyjasní.

Mark sebral talír a, nemohl jsem tomu uverit, ten talír umyl! Pak umyl i príbor a pánev, setrel stul, kde byly zbytky po rozbitých vejcích a odesel si do vedlejsí místnosti pro sako. Pak se me zeptal, jestli mi chutnalo, coz jsem mu potvrdil, no a pak se rozloucil a odesel.

Co vám mám povídat? Sedel jsem v kuchyni a zíral do zdi.

Po nejaké chvíli me to prestalo bavit a i kdyz jeste pred chvíli byl ze schodiste slyset dusot nohou, nakoukl jsem do predsíne. Za zkousku to stálo, nicméne tam nebyl a nebyl ani dole na ulici, coz mi potvrdil pohled z okna vedlejsího pokoje. Byt byl prázdný, po zjevení Marka Robertse nebylo ani památky. A nebo, ze by prece?

Presel jsem ke stolu a vzal do ruky velkou bílou obálku s vodotiskem orla. Nebyla zalepená a byl v ní lístek, na kterém stálo:

Generál J. Campbell Vás ocekává ve ctvrtek 15.6, v 13:30 v sídle zvlástního oddelení EPR. Toto je jediná prílezitost, kdy se muzete generálem setkat, a nebude se uz nikdy opakovat. Prosím dostavte se presne a prokazte se touto pozvánkou.

Ruka s lístkem mi spadla.

To nemyslí vázne! Fakt mají pocit, ze kdyz já, starý pacifista a eurooptimista, dostanu takovýhle arogantní vzkaz od nejakého amerického lampasáka, podíval jsem se znovu na lístek, od nejakého Táborového Zvonce, no co je to taky za jméno, takze vyskocím a prispechám, abych pana generála videl pri jediné prílezitostí, kterou se mi milostive rozhodl poskytnout? No tak to ani náhodou! To ani kdyby mi Mark varil vejce k snídani celý rok! Ani za milion! Jasný? Ani za milion!

Jeste jednou jsem prelétl lístek pohledem. Dole byla pripojena adresa.

„Fakt tam?“ rekl jsem nahlas prekvapene.

Pak jsem ale lístek zmackal a zahodil do kose.