Ve ctvrtek, asi tak v pul dvanácté, jsem stál na autobusové zastávce, fleecovou mikinu vyhrnutou az k usím, jelikoz se to ráno náhle ochladilo, a tváril se zarputile. No tak jo, tak me tu máte! Lístek jsem jeste týz vecer zase pekne vytáhl z kose, vlozil ho mezi první a druhý svazek Pána prstenu, aby se trochu vylisoval, a pak si od vsevedoucího Internetu nechal poradit jediný existující spoj, který tam na to nepravdepodobné místo jednou za hodinu jezdí. Pak jsem se posadil ke stolu a delal, ze o tom vsem jeste premýslím, ze se to vsechno bude muset jeste moc a moc uvázit, ale v tu chvíli uz bylo jasné, ze na me ve finále moje vlastní zvedavost ukáze prstem a rekne: Tak aby bylo jasno, ty tam pojedes, protoze jinak jsme spolu skoncili! a to rozhodne, protoze maminka a vlastní zvedavost se slepe poslouchají.

Vzdor mému ocekávání, ze v autobuse budu sedet jen já, ridic a sbírka jeho vycpelých kosilatých vtipu, jsem nalezl zastávku zcela zaplnenou lidmi. Byli to samí muzi a zádnému z nich nebylo méne nez osmnáct a více nez petadvacet let. Navíc byli vsichni naprosto stejne obleceni, coz pusobilo zprvu ponekud prízracne, ale jen zprvu a zase ne moc, protoze na sobe vsichni meli cervenobílé bundy s velkými nápisy TJ Parník Lhota Stred nebo s necím takovým. To je jiste o poznání méne prízracné, nez kdyby byli kupríkladu navleceni do tmavých obleku a upírali na me cerná skla svých slunecních brýlí. I kdyz musím pripustit, ze na okamzik mi tenhle obraz taky bleskl hlavou a chvíli jsem si je v tech nazehlených sakách predstavoval, ale jen do té doby, nez jsem je uslysel mluvit.

„Trenére?“

„Jo?“

„Muzu si jeste dojít na záchod?“

„Jo, ale fofrem.“

„Trenére?“

„Hm?“

„Mám si jeste vzít ty cervený bobule?“

„Jezísi, uz ne!“

„Trenére?“

„No.“

„Jaké iy se píse ve slove blicí pytlík?“

„V kterém slove?“

„No blicípytlík, prece!“

Prisel jsem na své pomery pomerne presne, jindy me strach ze zpozdení dozene na místo nesmyslne brzo, a na autobus jsem tedy dlouho necekal. I za tu krátkou chvilku na me ale trenér udelal dojem hotového guru, který zná odpoved na kazdou dulezitou zivotní otázku. Nic neudelá cloveku tak dobre na ego, usmál jsem se pri pohledu na trenéra, jako kdyz se obklopí lidmi, kterí k nemu vzhlízejí. Kdepak! Prevíti, kterí jsou chytrejsí nez vy, vás akorát tak dostanou do depresí.

Teprve tehdy, kdyz si tlustá Karosa vedle nás odfoukla, a její prední dvere se hladove otevrely, vsechny dotazy umlkly, guru pomlcka trenér se postavil vedle dverí a hotov prepocítat tým v poradí brankár, beci, první lajna, druhá lajna a tak dál, zacal poustet dovnitr první sportovce. Zaradil jsem se zpusobne na konec fronty, protoze jsem nechtel rozrusovat muzstvo vmesováním se do zavedeného rituálu, i kdyz mi bylo jasné, ze tím riskuji, ze na me vyjde místo az úplne vzadu, kde se mi mozná udelá satne a pozvracím náhradníkum záda.

No a jak jsem je tak pozoroval, jak jeden po druhém zaplouvají do útrob autobusu, s úzasem mi doslo, ze nemají jen stejné cervenobílé bundy a spolecné IQ sto sedesát, které si mezi sebou spravedlive rozdelili, ale ze mají také nad hlavou tentýz prapor, který kazdému z nich vymeruje stejné mnozství zivota. Tak tomu se ríká týmová soudrznost! Spolu az do úplného konce! Rychle jsem prejel pohledem zbytek týmu, který se radil na zastávce do fronty. Bylo to opravdu tak! Jeden ukazatel jako druhý. Prakticky by se jim bývalo vyplatilo vyjednat si u pohrební sluzby nejakou mnozstevní slevu, akorát by s sebou meli hodit, protoze podle toho, co jsem videl, se odeberou za velikou cutací merunou co nevidet.

Podíval jsem se prekvapene na autobus.

Takze taková je pravda. Tahle Karosa nejspís skoncí nekde v príkopu a zlatí kluci s ní.

Znovu jsem prelétl fotbalisty pohledem a jakkoliv jsem byl presvedcen o marnosti svého pocínání, rozhodl jsem se to alespon zkusit.

„Trenére?“ rekl jsem.

„Jo?“ odpovedel trenér opatrne, protoze tak nejak vycítil, ze patrím k onomu druhu lidí, kterí se vyznacují tím, ze vedí, ze blicí pytlík jsou dve slova, a tím pádem mel prede mnou respekt.

„Vím, ze to bude znít divne,“ zacal jsem opatrne, “ale chtel bych, abyste do toho autobusu nenastupovali. Neumím vám to dost dobre vysvetlit, ale meli byste si zase vsichni vystoupit, protoze,“ tady na tom míste jsem se zarazil, ale pak jsem se nadechl a dodal, „protoze vám vsem hrozí velké nebezpecí.“

Samotnému mi to znelo jalove. Trenér se na me prekvapene podíval, ale pak mu pres tvár prebehl lítostivý výraz, aby se vzápetí jeho mimické svaly ustálily do posmesného úsklebku.

„Nebezpecí? Pche! TJ Traktor Vidle to jsou jistý tri body a ty my si nenecháme ujít ani za nic.“

Povzdechl jsem si a zamyslel se, jak bych své sdelení nejak víc priblízil jeho zúzenému vnímání sveta.

„A co kdyz,“ napadlo me konecne, „vyhrají kontumacne?“

„To nevyhrají,“ zasmál se trenér, „to by vyhráli, kdybychom do toho autobusu nenastoupili, takze nás nezdrzuj, at uz konecne muzeme vyrazit.“

Postavil jsem se trochu stranou a sledoval, jak jeden za druhým nastupují ke své predposlední ceste. Jeste nekolikrát jsem se pokusil zapusobit na trenéra a jeho druzstvo, ale jediné, ceho jsem docílil bylo, ze se jejich shovívavý postoj ke mne zmenil v ponekud nevrlé odmítání a v jednu chvíli uz jsem mel dokonce pocit, ze mi dají pres hubu. Tak jsem to nakonec vzdal.

Kdyz se pak autobus zaplnil a zbývala jen poslední sedadla az úplne vzadu, tedy ta, na kterých bych býval sedel já, vyklonil se ridic ze dverí a houkl na me:

„Tak co, mladej, jedes?“

„Nejedu,“ zakroutil jsem hlavou.

Ridic jen pokrcil rameny, zavrel dvere a rozvibroval Karosu tvrdou prací nekolika starých válcu. Autobus se dal do pohybu. Zpoza okýnek na me tise zíralo skoro dvacet bledých tvárí, které me sledovaly az do té doby, dokud autobus nezahnul v první zatácce. Pak mi tváre zmizely z dohledu. Sevrel jsem ruce pred ústy a foukl do nich. Zacínala mi být zima. Dalsí autobus pojede az za hodinu, ale to uz nestihnu pana Campbella. Budu si muset rozmyslet, co dál.

Pokracování príste...