„Nakonec jsem tam preci jenom jel,“ vyprável jsem pak vecer Lípovi, zatímco pred nás mladounká císnice s vyvaleným brískem stavela cervené destnícky trcící ze zlutého krémového koktejlu. Shodli jsme se na tom, ze do Kobyly ted nejaký cas chodit nebudeme, a ze nedaleký bar nám poslouzí jako útociste docela dobre.

„V hospode naproti jsem vypil jeden horký caj,“ pokracoval jsem, „a pockal tam na dalsí spoj. Bylo mi jasný, ze uz pana generála nejspís nestihnu, maximálne mu tak zamávám na rozloucenou, az se bude se svým vrtulníkem zvedat k nebi, ale v tu chvíli uz mi to bylo jedno. Uz jsem prekrocil urcitou mezní hranici, uz jsem se proste rozhodl, a hybnost toho rozhodnutí me hnala dál. Nemohl jsem s tím vlastne vubec nic delat. Nevím, jestli to chápes.“

Pri tech slovech jsem se na Lípu tázave podíval.

„Ale jo, to vís, ze to chápu,“ zasmál se Lípa.

„Tak fajn,“ kývl jsem a chtel pokracovat, jenomze Lípa me nenechal.

„Je to jako kdyz se vsichni tví kámosi rozhodnou, ze pujdou na horskou dráhu,“ pokracoval necekane, „a protoze je s nima i ta holka, na kterou se snazís udelat dojem, tak volás hurá a jdeme na to jako vsichni ostatní a smejes se jako blázen, strílís pestí k nebi a pri tom si moc dobre uvedomujes, ze más z horské dráhy príserný strach. No a pak drzís v ruce lístek, tvoje vyvolená vypadá naprosto v pohode, tak se zubís od ucha k uchu, soukás se do vozíku a celou tu dobu vubec nechápes, co tam vlastne delás. Za chvíli uz ani nebudes vedet, jak se jmenujes, ale tohle vsechno proste není dost dobrej duvod, abys ted prestal.“

Prekvapene jsem na Lípu zíral.

„Hele, Lípo,“ rekl jsem opatrne, „nedelej mi z toho tady psychologickou seanci a jestli más nejaký problém s horskejma dráhama, tak se porad s odborníkem.“

Lípa se zarazil.

„Ale jinak más v podstate pravdu,“ navázal jsem rychle, „na zacátku se nejak rozhodnes, zabejcís se a pak jedes, i kdyz je ti vlastne jasný, ze delás peknou blbost. Proste si nemuzes pomoct. Vlastne jsem vzdycky obdivoval lidi, který se dokázali racionálne rozhodovat z vteriny na vterinu. U me je to spís jako kdyz nalozís plnej kotel, a i kdyz na tebe pak delníci kolem trati rvou, ze jeste nepolozili vsechny koleje, a vypadají tou dobou vázne docela vydesene, tak ty namísto nejakého brzdení hrábnes do uhláku a jeste prilozís. Mimochodem,“ zmenil jsem zprudka téma, kdyz jsem na Lípovi poznal, ze se mi chystá oplatit mojí poznámku s psychologem, „kde jsi nechal Anne-Marie?“

Popravde receno, myslel jsem na to uz od chvíle, kdy jsme se potkali pred koktejl barem. Tak nejak jsem podvedome cekal, ze tam bude taky, a pak jsem s prekvapením zjistil, ze cítím neco jako lítost, kdyz jsem jí tam nevidel.

„Vím já?“ mávl Lípa rukou, „nejspís se nekde privazuje k Temelínu nebo tak neco.“

„Ale chodíte spolu jeste, ze jo?“ hrklo ve mne.

„Ale jo, to vís, ze jo,“ potvrdil Lípa, „ale uprímne si nejsem jistý, jestli se k sobe tak docela hodíme.“

No jiste, ze se k sobe nehodíte, pomyslel jsem si, stejne jako jste se k sobe nehodili s tou horolezkyní, baletkou a s tou fyzickou. Lípa sice dokázal sbalit prakticky kazdou, ale jinak nemel na zenský naprosto odhad. Vzdycky si neomylne vybral nekoho, kdo se k nemu bájecne nehodil, nekoho, kdo ho tahal po horách, nebo mel vztah i k takovému umení, ve kterém se nevyskytují laserové mece a nebo byl tak vysinutý, ze mu kvantové jevy nepripadaly ani trochu podezrelé. Ale to má proste z toho, ze si zenský vybírá výhradne podle zadku. V podstate si myslím, ze by se k nemu hodila nejaká hodná striptérka. S tou by byl opravdu stastný.

„Tak to je moc fajn,“ pokýval jsem hlavou, „to je moc fajn.“

„To jo,“ pokýval taky Lípa.

„Ale zpet k veci,“ rekl jsem po chvilce, „Takze jsem nastoupil do toho autobusu a opravdu jsem tam byl jen já a ridic, ale byl to ten typ, který si budto s nikým nepovídá, a nebo si povídá jen s peknejma holkama, coz já pri veskeré snaze nejsem, takze jsem zádné vycpelé kosilaté vtipy neslysel. Asi po hodine a pul cesty, to uz jsme se dostali do kopcu, takze nás to vedlo po serpentinách, zacal ridic zprudka brzdit. Stoupl jsem si, abych videl proc, i kdyz mi to vlastne bylo jasný. Byli tam policajti, byla tam i sanitka a vsichni dost bezradne zírali dolu ze stráne. Dole pod strání byl naprosto rozmlácený autobus, jeste trochu horel a kolem se povalovalo pár ocouzených cervenobílých bund. Tak jsem se zase posadil, ridic slápl na plyn a stejne mlcky, jako první cást cesty, jsme urazili i její zbytek. Asi za dvacet minut autobus zastavil. Byli jsme na míste.“

„A bylo to to, co si myslím, ze to bylo?“ zeptal se Lípa, kterého ani moc neprekvapilo, jak presný jsem byl s predpovedí autobusového nestestí, o katastrofálním dopadu na tretiligový fotbal nemluve.

„Bylo,“ potvrdil jsem, „a takhle zblízka to vypadalo jeste nepravdepodobnejsí, nez kdyz si to clovek jenom predstavuje. Mozná proto, ze ta vec stojí kousek od docela obycejný vesnice, kde zijou docela obycejný lidi, který tam vesí prádlo, sypou slepicím a delají dalsí docela obycejný veci, akorát, ze na tu vec celej den koukají a delají, jako ze nic.“

„Clovek si zvykne na vsechno,“ poznamenal Lípa.

„No mozná. Kazdopádne já jsem si v tu chvíli uvedomil, ze vlastne vubec nevím, co tam delám. Jel jsem stopadesát kilometru jenom proto, abych se dozvedel, ze jdu pozde. To jsem celej já. Ale uz jsem tam byl, a tak jsem se vydal nahoru po cesticce k tomu, já nevím, jak to nazvat, asi Objekt, proste k tomu Objektu. Na nem byl jenom jedinej zvonek, docela malej, plastovej, takovej ten jako máte vy na paneláku.“

„A na nem bylo napsáno Super tajná základna americké armády?“ hádal Lípa zertem.

„Ne! napul jsem cekal, ze na nem bude napsáno Mr. Smith, ale pravdou je, ze na nem nebylo vubec nic.“

„Tak co jsi delal?“

„Tohle te, Lípo, mozná prekvapí,“ pokracoval jsem „ale já jsem na ten zvonek zazvonil. A zazvonil jsem na nej i pres to, ze tesne pred tím, nez jsem se ho dotkl, uz byly dvere otevrené a v nich stál voják v maskácové uniforme. Zrejme tam byla nejaká kamera, ale já stejne natruc zazvonil. Chvíli jsme na sebe s tím vojákem zírali, já cekal, ze neco rekne, ale on nic, az teprve po chvíli jsem si vsiml, ze za ním stojí zena, tak asi kolem petatriceti, na sobe velmi upjatý kostýmek, který byl zároven uniformou.“

„Vojanda,“ mlaskl Lípa a já vedel, ze si predstavuje její zadek v modré vojenské sukni.

„Jo, dost jí to sluselo,“ potvrdil jsem nevyrcenou otázku, „ale to je asi tak to poslední pekný, co by se o ní dalo ríct. Vzápetí jsem pochopil, ze je nad její mentální schopnosti vyslovit víc jak pulku vety. Bud jí nechávala nedorecenou viset ve vzduchu, a nebo zacínala rovnou zprostredka. Navíc jí bylo hrozne mizerne rozumet, takze kdyz na me vyprskla to svoje n'you'r, videl jsem to tak padesát na padesát, ze je to výzva, abych se predstavil. Tak jsem to tedy udelal, nacez se ona otocila a sla pryc. To me trochu zmátlo, ale protoze mi zároven nikdo neprirazil dvere pred nosem, vydal jsem se za ní. Cestou jsem se jí snazil vysvetlit, ze me ocekává generál Campbell, a ze jdu sice pozde, ale ze k tomu mám dobrý duvod, ale vsechno marne, protoze stejné úsilí, jaké venovala své výslovnosti a vetné stavbe, venovala i snaze mi porozumet. Tak jsem to nakonec vzdal.“

„Tyhle typy já znám,“ poznamenal Lípa.

„Nekdo jí chudince musel v mládí provést neco moc osklivého,“ odhadoval jsem, „nekdo jí nejspís rekl, aby byla sama sebou, coz je fakt smutný, protoze to byla kráva, takze by mela být kýmkoliv jiným, jenom ne sama sebou. Doted jsem nepochopil, jestli jí víc vadilo spís to, ze jsem Cech, nebo, ze jsem civil, a nebo to, ze jsem chlap.

Od té chvíle jsme sli mlcky, ona se bavila tím, ze na kazdé krizovatce zahnula az v tu poslední moznou chvíli, takze jsem zpravidla presel, fakt nevím proc, asi aby mi ukázala, ze jsem tak retardovaný, ze dokázu zabloudit, i kdyz me nekdo vede. Nakonec jsme dosli pred obrovské drevené dvere, a zrovna, kdyz jsem se do nich chystal vejít, pribouchla mi je pred nosem. Vlastne bych nemel ríkat pred nosem, ale do nosu. Jeste ted cítím na jeho spicce lestené orechové drevo.“

Zatímco jsem vyprável o vojande, vydával Lípa hlasité opovrzlivé sykání, takze se k nám lidé v baru zacali otácet.

„Za okamzik znovu vylezla,“ pokracoval jsem, aniz bych se tím nechal nejak znervóznit, „dvere nechala otevrené a bez jediného slova odcházela pryc. To byla poslední kapka. Zavolal jsem na ní a pockal az se otocí. Kdyz pak stála tvárí ke mne s výrazem stejne vyzývavým, jako pohrdavým, rekl jsem tak temne, jak jsem byl jen v tu chvíli schopen: One year, three months and six days! a pak jsem jeste luskl prsty a ukázal na ní ukazováckem.“

„Nekecej! To jsi udelal?“

„Nekecám. Tak samozrejme, ze me napadlo, ze jí to nemusí dojít, protoze nebude vedet, kdo jsem, nakonec se dá predpokládat, ze tam veci podléhají utajení, ale zase na druhou stranu jsem vsázel na to, ze tu a tam preci jenom neco zaslechne, a nebo ze si jednoduse uvedomí, kde pracuje, a ze se tu tedy vyskytují osoby s neobvyklými schopnostmi.“

„A zabralo to?“ zeptal se Lípa.

„Zabralo,“ potvrdil jsem, „vyzývavý výraz zmizel z její tváre spolu s pohrdáním, jako kdyby ho nekdo vypnul ovladacem, zbledla, udelala nejistý krok smerem ke mne, pak na me ukázala roztreseným prstem, a vypadala, jakoby chtela neco ríct, vzápetí si to rozmyslela, jenom tím prstem zahrozila, otocila se a kvapne odesla.“

„To se ti povedlo!“ pochválil me uznale Lípa.

„Pritom mela nad hlavou nádherný dlouhý prapor a hádám, ze z ní bude pekne nevrlá starena,“ doplnil jsem jeste.

„Já byl v tu chvíli moc spokojenej parchant,“ pokracoval jsem, „a s tímhle pocitem a velice prohnaným úsklebkem jsem konecne vstoupil do kanceláre generála J. Campbella. Generál si hovel v luxusním kresle na druhém konci kanceláre o rozmerech mensí telocvicny. Skoro to svádelo prekonat vzdálenost k jeho stolu metáním kozelcu, ale nakonec jsem tomu odolal a vyrazil konzervativne pesky. To se nakonec ukázalo jako správné, protoze generál mi vysel vstríc, ruku naprazenou a se sirokým optimistickým úsmevem me oslovil velice milou anglictinou. Milou hlavne proto, ze bylo rozumet kazdému slovu. Privítal me, nabídl mi druhé kreslo, které bylo skoro tak pohodlné, jako to jeho, a sám se usadil naproti mne na opacném konci stolu.“

„No tak vidís,“ prohlásil Lípa, „a ty porád, ze tam nebude. Jeste si na tebe rádi pockali, hodinka sem, hodinka tam, na tom uz nesejde.“

„Jenomze tak to není, Lípo, on si vubec nemyslel, ze bych neprisel vcas. Samozrejme, ze jsem se mu hned zacal omlouvat, ze jdu pozde, pripravený vysvetlit, co me k tomu vedlo, ale on me udivene prerusil s tím, ze vubec nechápe o cem to mluvím, a ze jdu naprosto presne. Doslova rekl, ze by byl osobne opravdu velice zklamán, kdybych dorazil v jiný termín. Tak jsem to celé zacal vysvetlovat znovu, protoze jsem nabyl dojmu, ze moje anglictina je tak spatná, ze mi nejspís vubec nerozumí, ale znovu me prerusil a ujistil me, ze rozumel velice dobre a zopakoval, ze jsem dorazil tak akorát. Najednou mi doslo, jak se celá vec má. Nejen, ze o tom havarovaném autobusu vedeli, ale oni to nejspís vedeli predem! Vedeli, ze havaruje. To nebyla jenom taková náhoda, to byl test!“

„No to uz trochu prehánís, ne?“ zasmál se nervózne Lípa, „to uz je celkem pritazený za vlasy.“

„Myslís?“

„Prece nikdo nezabije pres dvacet lidí jenom proto, aby si otestoval, jestli nekecás?“

„Myslís?“ zopakoval jsem.

Vzápetí se rozpoutala bourlivá debata na téma Co vsechno je americká armáda ochotna udelat k dosazení svých zájmu, behem níz me uz podruhé ten den napadlo, jestlipak to s temi svými konspiracními teoriemi náhodou nepreháním, nicméne ze svého stanoviska jsem alespon navenek neustoupil ani o bit. S tím jak debata nabírala na hlasitosti, zároven rezignovala na argumentaci a v jistém jejím bode nám obema doslo, ze jsme se dostali do slepé ulicky, a tak jsme debatu radeji ukoncili.

Navíc Lípu zajímalo, jak to bylo dál.

„Vlastne uz toho tolik k vyprávení není,“ pustil jsem se do zbytku lícení událostí toho skrz naskrz zajímavého dne, „generál mi krátce predstavil oddelení Extraordinary People Resources, které delá presne to, co to název slibuje, ze delá, a pak mi nabídl, abych vstoupil do jejich rad. Odmítl jsem, protoze mám jednak svojí práci, a abych pravdu rekl, nejaké pobíhání po buzerplace me vubec neláká. Generál me ujistil, ze standardní výcvik by se me nikterak netýkal, a navíc bych prý mohl stále delat to, co delám, pouze cas od casu by si pro me poslali. Znovu jsem to odmítl, nacez si povzdechl a rekl, ze je mu to moc líto, a ze to budu tedy první, kdo jeho nabídku odmítl.

Premýslel jsem, jestli me ted zastrelí, nebo co, ale on namísto toho napsal neco na lístek. Myslím si, ze to je presne ten moment, kdy zivot napodobuje umení, protoze tohle musel videt v nejakém filmu. Ten lístek mi vzápetí prisunul. Prý jsme jeste nemluvili o honorári. Mrkl jsem dolu. Ta cástka me naprosto ochromila. Byla tak ohromná, ze se veskeré moje predchozí pochybnosti zacaly pozvolna rozpoustet v mori nul. Nicméne jsem se jeste naposledy ovládl a oznámil generálovi, ze si vezmu cas na rozmyslenou. Na to mi rekl, ze cas na rozmyslenou sice nemám, ale ze se mi pokusí moje rozhodování usnadnit a na konec té cifry pripsal jeste jednu nulu. Takoví milí lidé! Kdyz se na to dívám zpetne, musel jsem v tu chvíli dostat asi nejakou horecku zpusobenou predchozí trémou, dávkou konspiracních teorií a nejlukrativnejsí nabídkou svého zivota. I kdybych od ted makal jako das, tak bych do konce zivota nevydelal to, co mi ten chlap nabízel za rok. Tak jsem na to kývl.“

Tohle mi Lípa mohl schválit. Podle jeho názoru to bylo mnohem lepsí, nez odmítnout takovou fantastickou nabídku jenom proto, ze jsem se díval moc na Akta X. Nevymlouval jsem mu to, i kdyz je pravda, ze Akta X s tím nemela vubec nic spolecného, ostatne na poslední série jsem díval jenom kvuli Gillian Andersonové, coz je fakt kocka, to musí uznat kazdý.

Navíc tou dobou uz poutalo mojí pozornost neco docela jiného. Zjistil to i Lípa, který po chvíli zmlkl a otocil se, aby vypátral, proc ho neposlouchám a proc se neustále dívám za jeho pravé rameno. Pak vstal, sundal ze steny rám s novinami a donesl je k baru. Oba jsme zírali na velký titulek Sabotáz autobusu, po viníkovi se pátrá, doplnený barevnou fotografií, která skvele dávala vyniknout barve cervenobílých bund rozházených kolem trosek naprosto zdemolované a ohorelé Karosy.

Pokracování príste...