Nekolik týdnu po té se nic zajímavého nedelo. Já jsem dál chodil do práce, i kdyz to v podstate znamenalo jenom prejít z loznice do mého bývalého detského pokojícku, ze kterého je ted pracovna. Pracuji doma, coz je v tuto chvíli asi zrejmé, ostatne proto také pouzívám radeji termínu práce namísto oznacení detský pokojícek, protoze kdybych rekl, ze se nekolik týdnu nic zajímavého nedelo, a já dál chodil do svého detského pokojícku, tak jednak nikdo nebude vedet, co se deje, a pak bych taky vypadal jako pitomec, a takhle se ty príbehy vázne vyprávet nedají. Takze jsem dál chodil do detského pokojícku, alias práce, i kdyz bych mel pro úplnost uvést, ze jsem to bral pres kuchyn, kde jsem si vyrábel snídani. Tady si mohu dovolit zachovat puvodní termín kuchyne, jelikoz výraz závodní jídelna by na tomto míste vypadal uz ponekud prepjate. V byte je dále snad jenom koupelna a záchod, coz jsou relativne nudné prostory, takze se radeji vrátíme k príbehu, kde se uz nekolik týdnu nic zajímavého nedelo.

Boure zpusobená máváním havraních krídel v mém hrudníku, coz je neco jako povestné zenské trepetání motýlku v podbrisku, jenom o poznání méne erotické a o poznání více muzné, dávno pominula. Uz me to tolik nebralo. Ackoliv jeste pred pár týdny me celá vec mimorádne vzrusovala, a kudy jsem chodil, tudy jsem svuj vstup do armády resil, dneska jsem se na celou vec díval s jakýmsi nezaujatým odstupem. Pripadalo mi to hodne vzdálené a nekdy me dokonce napadlo, jestli se to vubec stalo me. Vzdyt jsem to zrovna tak mohl videt v nejakém filmu? Bývalo i nekolik dní za sebou, kdy jsem si na svou novou bokovku ani nevzpomnel.

Cas od casu jsme to v Líné Kobyle, kterou jsme docasne omilostnili, s Lípou jeste probírali. Zejména po té, co jsem dostal svou první výplatu, jsem potreboval intenzivní ujistení, ze je morálne v porádku pracovat pro armádu. Lípa mi ho ochotne poskytl. Nemám si prý delat starosti, ríkal, takhle to na tom svete halt chodí. Dokud tu s námi jsou muslimové, tak zkrátka nejakýho svetovýho policajta potrebujeme. Musím si prý uvedomit, ze je obrovský rozdíl mezi komunistickou armádou, jak jsme jí oba znávali z drívejska, a demokratickou armádou, která hájí ty správné hodnoty. To je prý úplne neco jiného!

„Ale jdi ty preventivní útoku,“ ríkal mi Lípa, kdyz jsem se tu a tam zmohl na nejakou námitku. „Kdyz vidís, ze se nekdo rozprahuje, aby ti jednu ubalil, tak mu snad vrazís drív, ne? Nekdy je proste nutný zaútocit jako první. Bud naprosto v klidu, udelal jsi správnou vec. Osobne,“ ukazoval na me Lípa prstem, „ty osobne prispívás k zachování celosvetového míru! Kdo tohle o sobe muze dneska ríct?“

Nekdy tam s námi chodila taky Anicka-Marie. To jsme pak samozrejme neprobírali nic. Jednak jsem odmítl rozsírit okruh osob, se kterými budu své tajemství sdílet, a pak taky Anne-Marie by me za muj vedlejsí pracovní pomer asi moc nepochválila. Urcite by k celé zálezitosti zaujala znacne odmítavý postoj a oznacila by to za totální morální selhání. Je dost mozné, ze by se mnou uz nikdy nepromluvila, coz by mi bylo líto. Bylo by mi to líto i pres to, ze mi její témata pripadala vetsinou docela cizí. Tedy ne, ze by to s temi velrybami nebylo vázne blbý, ale ze vseho nejvíc me na tech diskusích bavilo, jak pri nich Anicka-Marie krcila nosík, jak si prohlubovala tu rozkosnou vrásku u korene nosu, a jak se jí vzrusením napínaly svaly na krku. Zejména tehdy, kdyz nám vyprávela, ze uz se nekdo konecne musí postavit síle kapitálu a arogantní moci, jakoby najednou tím bojem jeste víc zkrásnela.

Bylo to zvlástní, protoze normálne nemám fanatiky rád. Je jedno, jak uslechtilá je myslenka, za kterou bojují, ale mám za to, ze nejvetsí lidské zlo tohoto sveta pochází z fanatismu libovolného druhu. U ní to bylo nejak jiné, takze jsem na ni nepokryte civel, cehoz si ona nejspís ani nevsimla. Ne tak Lípa. Ten si mého pohledu byl vedom naopak velice dobre, a krenil se na me, vselijak na me pomrkával, asi aby mi dal najevo, ze ví, ze mu zírám na holku. Tak jsem toho na chvíli nechal, a vázne jsem se snazil dívat se jinam, ale za chvíli jsem se pristihl, jak na ní koukám zas. To devce bylo fakticky císlo. Témer knizní ukázka zapálené mladé intelektuálky.

Asi dva mesíce na to, babí léto uz pomalu koncilo, o baby léte ani nemluve, jsem sedel pred sirokou lcd obrazovkou a trápil své literární schopnosti tím, ze jsem se snazil napsat bajku o malých hodných bitech a velkých zlých bajtech v jazyce, kterému by rozumel i pocítac. Redaktor ukrytý kdesi v útrobách stroje mi ale muj rozevlátý text neustále vracel, kdykoliv v nem nasel sebemensí chybu, takze jsem ho stále dokola prepisoval a upravoval tak dlouho, az byl bezmála schopen splnit prísné redakcní normy. Uz, uz to vypadalo, ze by program mohl být hotový, kdyz mi na stole zablikal mobilní telefon. Protoze jsem herka lekavá a mám vypnuté vyzvánení i vibrace, chvíli mi trvalo, nez jsem rytmické poblikávání displaye zaregistroval. Stacil jediný pohled a bylo mi jasné, kdo ze mi to volá a cí telefonní císlo, ze se to po týdnech necinnosti probralo k zivotu.

El Válka, hlásil display velkým písmem.

Zvedl jsem prístroj a rozhodl se proverit armádní smysl pro humor tím, ze se ohlásím zvucným: „Ay ay sir“. Nikdo se nezasmál. Naopak, po krátké a upjaté pauze mi trochu ublízený hlas, který jsem nepoznával, suse oznámil, ze pan plukovník Collins, pricemz onen hlas polozil duraz práve na slovo plukovník, sedí ve voze, který je zaparkován pred mým domem a ocekává, ze se k nemu vzápetí pripojím. Nevedel jsem, jestli je plukovník hodne nebo málo, ale hlas zrejme povazoval za nutné hodnost zduraznit, takze jsem ze sebe rychle stáhl tepláky a navlékl místo nich dzíny. Nechápejte me spatne, ta rychlost, s jakou jsem vyskocil, to nebyla prehnaná servilnost vuci mým novým chlebodárcum, to byl jen vdek, ze se konecne neco bude dít. Jenom docela obycejná zvedavost, jasný? Opatrne jsem nakoukl z okna a skutecne, pred vchodem stála cerná nablýskaná chlouba General Motors. Pretáhl jsem si tedy pres hlavu jeste cerný svetr, to abych byl taky trochu stylový, a rychle sebehl schody.

Dvere limuzíny byly otevrené, tak jsem nastoupil, a doprál zornickám trochu casu, aby se v té tme za cernými skly rozcvicily. Uvnitr prostorného vozu byly naproti sobe dve rady sedadel. Ve smeru jízdy sedeli dva armádní dustojníci, resp. jeden dustojník a jeden poddustojník, v protismeru bylo volno, z cehoz jsem pochopil, ze to místo je urcené pro me. Nekde za sebou jsem tusil jeste ridice. Poddustojník za mnou zavrel dvere, zatímco sám se snazil zabránit obrovské hromade lejster, které mel na kolenou, aby se mu rozsypala. Vuz se dal do pohybu. S témer psí oddaností se pak poddustojník podíval na svého kolegu, který cosi soustredene cetl, aniz by me, nebo svému pobocníkovi venoval sebemensí pozornost. Vsiml jsem si, ze na ramenou má známé insignie s orlem. Pokud tohle je plukovník, pak Mark musel být také plukovník. Jestlipak tenhle nový, blesklo mi hlavou, také tak dobre varí.

Pan plukovník Collins urcite netusil, ze vzdor jeho vysokému armádnímu postavení zcela nedustojne zvazuji jeho kulinárské schopnosti, a ze me jeho divadelní etuda na téma: Jeste chvíli pockejte, jenom si tady neco dulezitého doctu, nechává zcela chladným. Podíval jsem se na titul knihy: 1001 filmu, které musíte videt, nez zemrete. Pane jo! No tak to rád pockám, pane Collins. Po chvilce ticha, kterou plukovník Collins zrejme povazoval za dostatecnou pro ozrejmení toho, kdo z nás dvou je tady opravdu dulezitý, docetl, a aniz by se podíval na svou ordonance, podal mu knihu a prevzal od nej jakousi tenkou slozku, kterou ordonance sejmul z vrcholu hromady lejster. Zahlédl jsem na ní své jméno. Následoval dlouhý uprený pohled, který me asi mel znervóznit, nacez plukovník rozevrel desky a zacal mi predcítat duverne známé úryvky z mých rozhovoru s Lípou. Kdyz skoncil, rekl mi, ze tohle teda ne a pak mi udelil obsáhlou prednásku na téma vojenské tajemství, ze které si toho moc nepamatuji, tedy az na nejaké ty highlighty, jako ze armáda není zádný zájmový krouzek, které jsem bryskne zaradil po bok perel typu vojna není kojná. Potom plukovník desky opet odlozil, prevzal od ordonance rozectený titul, nemohl jsem si nepovsimnout, ze ten po celou dobu drzel ukazovácek na stránce, kde plukovník prestal císt, a zatímco vuz jel dál, pustil se znovu do ctení. Se stejným zájmem, s jakým jsem pana plukovníka vyslechl, aniz bych na sobe nechal cokoliv znát, jsem ho ted mile upozornil, ze bych si na jeho míste z toho tisíce a jednoho filmu vybral, rekneme, takových deset kousku, abych to vsechno jeste stihl. Pak jsem se otocil a zacal demonstrativne sledovat ubíhající krajinu za oknem.

Dlouho bylo ticho.

I kdyz jsem byl se svým hereckým výstupem celkem spokojený, na druhou stranu me stvalo, ze se ted nemuzu podívat, jaký moje slova mela úcinek. Tak jsem dál koukal ven, a cekal, co se bude dít. Prílezitost otocit se nepricházela, a já postupne zjistoval, ze tam venku ubývá domu, zato pribývá polí, a ze tohle tedy vubec nebyla jenom taková napomínací návsteva, protoze my se vubec nevracíme ke mne domu, ba naopak, cím dál tím víc se od nej vzdalujeme, a tak jsem se na pana plukovníka znovu obrátil, abych se ho zeptal zeptal, kam ze to vlastne jedeme.

S potesením jsem zjistil, ze i kdyz mohlo uplynout dobrých patnáct, mozná dvacet minut, pan plukovník má nalistovánu stále tutéz stránku, a statecne delá, ze cte. Na muj prímý dotaz mi ovsem odpovedel vyhýbave. Prý se vsechno vcas dovím. Záhy jsme dorazili na letiste, kde plukovník vystoupil, zamíril k letistní hale a me vyzval, abych sel s ním. Ordonance vyrazil také a snazive poskakoval za plukovníkem, zatímco mu podával tu telefon, tu nekteré z mnozství lejster, jez stále vlácel s sebou, tu otevrené a rozepsané plnící pero. Takový sikovný ocásek, takový sikovný ocásek, chtela bych si ho vzít domu, napadl me, kdo ví proc, citát z jednoho starého nemeckého pornofilmu, který do znacné míry suploval mou sexuální výchovu na základní skole.

Ackoliv jsem si s sebou prirozene nevzal pas, ukázalo se, ze to není zádný problém. Prosli jsme kolem kontroly s rukama v kapsách, aniz bychom si vyslouzili byt jen jediné zdvizené obocí, a nasedli do mensího, zato velice luxusního dopravního letadla. Ani tehdy mi jeste nebyl sdelen muj úkol, ale prý si mohu klidne zdrímnout, poletíme dlouho. Trucovite jsem se snazil zustat vzhuru, ale po dvou hodinách me pohodlí kozeného kresla s vlastní kozenou stolickou na nohy ukolébalo. Tesne pred tím, nez jsem se definitivne propadl do ríse pána snu, mi jeste blesklo hlavou, ze tohle by Anne-Marie urcite neschválila. Takové obrovské letadlo, které toho tolik spálí, a veze se v nem jenom pet lidí vcetne pilotu!

Probudilo me az lehké zhoupnutí letadla behem pristávacího manévru. Rozespale jsem zamrkal do oválného okénka. To, co jsem spatril me uprímne dostalo. Jak dlouho jsem tak asi mohl spát? Kolem dokola, kam az oko dohlédlo, se táhla oranzove zbarvená step. Sem tam se k nebi vzpínala osamelá seschlá vetev, jinak byla vsude hlína, písek a kamení. Vysisovaná krajina vypadala jako po nájezdu kobylek, coz v tomto prípade nejspís vubec nebylo prirovnání. Afrika, napadlo me vzápetí. Pod námi bylo rozhozených pár desítek domu, zrejme zdejsí predstava mesta. Jejich architektura mou domnenku, ze se nacházím v Africe, jeste více umocnovala. Letadlo s sebou trhlo, jak dosedlo na zem, pak zacalo brzdit a najednou jsme zase stáli. Následovala krátká chuze neskutecne rozpáleným vzduchem do jiného cerného vozu, jehoz klimatizované prostredí jsem vdecne prijal. Po asi dvouhodinové jízde stepí jsme dorazili do jiného mesta, o poznání vetsího, kde se ridic s obdivuhodnou trpelivostí propletl úzkými a rusnými ulickami mezi davy chodcu, kterí nás budto ignorovali, nebo na nás mávali pestmi, ale v zádném prípade nám prujezd mestem nijak neusnadnili. Konecne jsme vystoupili, prosli do jednoho z vetsích domu, kolik mohl mít pater, tak nanejvýs ctyri, a stanuli jsme na jeho strese.

Tam mi ten milovník filmu s orlem na rameni podal dalekohled, a navedl muj pohled do zahrady jednoho z okázalých bílých palácu. V nem jsem podle návodu vyhledal muze v bílé uniforme. Poznám tak maximálne Morgana Freemana od Eddie Murphyho, jinak mám s rozlisováním cernochu znacné problémy, ale tohohle jsem uz nekde videl. Alespon jsem mel ten pocit. Jenom jsem si nemohl vzpomenout kde.

„Jako rípa,“ odpovedel jsem na otázku, jak je na tom se zdravím.

Plukovník Collins vázne pokýval hlavou a podekoval mi. Pak me znovu nalozili do auta a odvezli k letadlu, které se s námi vrátilo do Prahy. Jeste nez jsem pred svým domem vystoupil z vozu, chytil me plukovník Collins za ruku, pozádal me at zustanu a poslal si ordonance pro cigarety. Kdyz se ordonance vzdálil, uprel na me plukovník docela jiný pohled, nez jaký si pro me vyhrazoval doposud, a skoro prosebne se me zeptal:

„S temi deseti filmy, to byla jenom taková provokace, vid?“

Poplácal jsem ho po orlovi a uklidnil ho. No jo, to vís, ze jsem si delal legraci. Pro jistotu jsem ho ovsem upozornil, ze cesty páne jsou nevyzpytatelný. Stejne byl rád.

Druhý den ráno jsem se docetl, ze kdosi spáchal pumový atentát na jistého afrického diktátora, o nemz se, jak jsem si pri pohledu na jeho fotografii vzpomnel, dlouho spekulovalo, ze je vázne nemocný. Predpokládalo se, ze pokud je tomu opravdu tak, tvrdý a sadistický rezim neprející demokracii, padne spolu s ním. No jo no, nekdy je holt treba tomu stestícku jít trochu naproti.

Pokracování príste...