Pokud jsem snad nekdy tvrdil, ze je v Praze horko, ba dokonce vedro az k zalknutí, pak se nasemu vlahému stredoevropskému pocasí hluboce omlouvám. Pokud jsem snad nekdy zehral na spatne vychlazené pivo podezrelé znacky, i za to se omlouvám, a stejne tak beru zpet i lamentování stran propocených kosil. Dve ste kilometru od pákistánských hranic, v jedné z nejsussích oblastí sveta lezících v provincii Hilmand Muslimské Republiky Afghánské, se moje telo, za významného pochechtávání padesátistupnových teplot, pokusilo o starý trik s propoceným podpazím, ale behem peti minut to vzdalo. Pak uz nevydalo ani kapku, vyschly i sliny v mých ústech, jazyk se prilepil k patru, a promenil se v poustní písek, no zkrátka zízen jsem mel takovou, ze bych vypil s prominutím Nektar.

Bylo to asi tak mesíc po té africké akci, kdyz me strýcek Sam znovu povolal, ackoliv tentokrát byl o neco sdílnejsí, a tak me dopredu upozornil, abych si sbalil veci potrebné ke zhruba trídennímu pobytu v nad rovníkových oblastech. Nemuzete mi mít za zlé, ze se mi v hlave okamzite objevily palmy, more a osmahlé stíhlé holky, pro které je bílý kluk málem bohem. Pridal jsem do batohu své nejvíc sexy plavky. Vyzvednout me prijel nejaký kapitán, coz byla docela rána, protoze to byl jenom kapitán, tedy o tri sarze níz, nez na co jsem byl zvyklý, a me pripadalo, jako by me samotného degradovali. Co jsem asi tak provedl? Jakékoliv moje obavy se ovsem záhy rozptýlily, a to uz v Letnanech na vojenském letisti, kde jsem potkal svého starého známého Marka „míchaná vajícka“ Robertse s nímz jsem strávil v druzném hovoru, tedy druzném na pomery armádního dustojníka povereného tajnou misí, celou cestu i se dvema prestupy az do Kábulu. Tam mi dali jeden den na aklimatizaci, oblékli me do poustní uniformy, posadili do dzípu a odvezli k pákistánským hranicím, kde me uz sest hodin stouchala do nosu unavená zlutá stébla z jediného trsu trávy, který tam siroko daleko rostl. Je asi zbytecne podotýkat, ze plavky zustaly na dne mého batohu.

Já, Mark, spojar a jeste nekolik dalsích vojáku jsme lezeli na skále a shlízeli na chudou afghánskou vesnici o sto nebo dve ste metru níz a nejméne pul kilometru dál. Pozoroval jsem polorozborené domy, a myslel pri tom na to, zda adjektivum chudá neztrácí smysl v zemi, kde zádné jiné nez chudé vesnice nejsou. Dalekohledem, který jsme si s Markem pujcovali, jsem si prohlízel deti, jak si hrají mezi sutinami, a na zeny, kterak obstarávají v pekelném záru domácí práce. Jenom muzu jsem videl pomálu. Myslel jsem pri tom na fotografii dívky, kterou mi kdysi ukazoval Lípa a na to, jak me nechával hádat, kdo si myslím, ze to je, a jak jsem mu bez rozmýslení odpovedel, ze je to modelka, a ze je moc pekná, a jak mi po té oznámil, ze je to afghánská bezenkyne, která prchá pred hladem a smrtí. Nestydím se za to, ze jsem pri pohledu na její krásnou tvár a uhrancivý pohled myslel spís na sex, nez na smrt. Nakonec od kluka ze strední Evropy, který nikdy nezazil válku a odmalicka mu zustávaly na talíri zbytky, se snad ani nedá cekat neco jiného. Teprve kdyz sundal ruku z nápisu National geografic a rekl mi, o koho se jedná, teprve pak jsem v modrých ocích, které smerem k zornickám dostávaly barvu poustního písku, uvidel strach, ale ne dríve. Snazím se tím ríct, ze v té fotografii nebylo nic do té doby, dokud mi Lípa nerekl co v ní je, protoze v kazdém díle je jenom to, co si do nej divák sám promítne, a promítnout si do nej nej muze jenom to, co sám zazil, a já jsem zazil celkem hovno, stejne jako celá ta moje generace.

Bezstarostnost je luxus nevedomosti.

Zajímavé je, ze podobný názor sdílela i americká armáda.

Teprve az na míste jsem se dozvedel, ze to dole pode mnou je na první pohled klidná afghánská vesnice, která ovsem ukrývá extrémne nebezpecnou vojenskou skupinu, která pod plástíkem vnejsí mírumilovnosti plánuje podlé útoky na západní demokracii. Uz ani nevím, jak se mela ta organizace jmenovat, jenom vím, ze to nebyl Taliban, to bych si pamatoval, za to si vzpomínám, ze v tom hráli nejakou roli Rusové, kterí tahali za nitky a dodávali té skupine zbrane. Tito lidé se prý nestítí krýt se tely nevinných zen a detí, a já tomu vsemu veril, jelikoz jsou toho plné noviny, takze to dokonale odpovídalo obrazu sveta, jaký jsem v té dobe mel. Byli jsme tu proto, ríkali mi, abychom to hnízdo zavsivených muslimu, tedy pardon, muslimských teroristu, i kdyz vlastne jenom teroristu, abychom byli politicky korektní, rozbili, a zajali nekolik významných osob. Mým úkolem bylo napomoci tomu, aby ztráty byly co mozná nejmensí, coz byl takový pekný alibismus uprostred válecné vravy, který mi opakovali tak dlouho, az jsem úplne cítil, jak humanista ve mne pod tou masází tise vrní a skemrá, aby to vzali jeste jednou blíz k páteri, kde je to stále takové zatuhlé.

Jedenadvacet vojáku se rozmístilo kolem vesnice. Osm jich melo prijet ze severu, coz bylo na druhou stranu od nás, kde se skrývali i se svými dzípy na skalní vyvýsenine. Ta byla o neco níz, nez ta nase, takze my jsme na ne dobre videli, zatímco zdola na ne videt být nemohlo. Sest jich melo prijet zleva, zatím se ukrývali za starou, uz neobývanou vesnicí, a sedm jich bylo pod námi, ti meli vyrazit zpoza zboreného buddhistického chrámu. Nekde tam jsem také tusil velení. Vpravo byla pustá plán, kam az oko dohlédlo, tam nikdo nebyl, jelikoz by se tam jednak nebylo kde schovat, a pak taky tím smerem by utíkal jenom blázen.

Spojar cile komunikoval s vedením, které neustále presouvalo vojáky, az jsem je mel vsechny na ocích, a mohl tak nahlásit svou prognózu celé akce. Vzal jsem tedy do ruky dalekohled, omrkl prapory, které vojákum lestily helmy, a videl, ze vsichni ti, co meli prijít zleva, plus dva ze severní skupiny, mají nad sebou sotva zretelnou nitku zivota, coz jsem také nahlásil. Prijít o tretinu elitních vojáku nekde uprostred niceho se zrejme zdálo velícímu dustojníkovi jako prílis vysoká ztráta, takze predpokládám, ze zmenil plánovaný prubeh akce, jelikoz po nejaké chvíli me Mark, který prevzal od spojare vysílacku, pozádal, abych znovu zkontroloval prapory na hlavami vojáku.

Celou tu dobu, kdy jsme cekali na rozhodnutí pohlaváru dole pod námi, si pohrával s malou figurkou kachnicky, kterou pred odjezdem dostal od své dcery pro stestí, a která kdyz se natáhla a pustila, vydávala za ustavicného poskakování hlasité knák, knák, knák, coz mi hrdý otec neopomnel ukázat uz v letadle, k vseobecnému pobavení posádky.

Kdyz jsem oznámil, ze stav praporu na hlavami amerických hochu se vubec nezmenil, pootocil Mark nevedomky kachnickou ve smeru natahování. Tehdy na sobe jeste nenechával nervozitu znát, ale kdyz pak doslo jeste k dalsím dvema zmenám plánu, aniz byt to jakkoliv ovlivnilo stav progress baru nad vojáky, poznal jsem, ze to jeho otácení kachnickou je projevem jakési motorické deprivace, která pro zmenu pramení ze znacné nervozity.

Ti dole nakonec nejspís dosli k záveru, ze jsem úplne k nicemu, a prestali se se mnou radit. Mark jeste nekolikrát neco prohodil do vysílacky, pak jí vrátil spojari a cekal. Ubehlo pár minut, které mohu s klidem popsat jako tezké, jelikoz jsme vsichni vedeli, k cemu se schyluje, a cítili se podle toho. Na me to, vzhledem k tomu, ze to byla moje první válecná zkusenost, asi dopadalo víc, nez na ostatní. Dalekohled mi zustal, takze jsem dál pozoroval vojáky, az najednou vysílacka krátce zachrchlala, a vsechny tri jednotky se daly do pohybu. Mark se mi pokusil vzít dalekohled, ale v ten okamzik se stalo neco necekaného, takze jsem ho jen pevneji sevrel a zakricel:

„Zmenily se! Oni se zmenily!“

Co se stalo pochopil Mark velice rychle, takze nechal dalekohled dalekohledem, namísto toho ted vytrhl spojari vysílacku, a nekolika slovy si vyzádal zastavení akce. V dalekohledu jsem videl, jak se vojáci skutecne po pár sekundách zastavili.

„Alfa a Bravo jsou na ponozkách,“ zahlásil jsem uz o neco klidneji a vedel, ze Mark bude vedet, co tím myslím, jelikoz jsem mu pred tím, behem dlouhé cesty letadlem, vyprável, jak mi ty veci, které nad lidmi vidím, pripadají.

Alfa a Bravo byly severní a západní skupina. Mark nahlásil nový stav vecí, tentokrát mi uz opravdu vzal dalekohled, aby se podíval na zmrazený postup jednotek, a zároven se me zeptal, jak to, ze jsem to nevedel drív?

„To nevím,“ odpovedel jsem a v duchu proklínal zásobovacího dustojníka, který me jaksi opomnel vybavit vlastním dalekohledem, „mozná se zmení, az kdyz se pohnou.“

Posilhával jsem po dalekohledech ostatních vojáku, ale z nejakého duvodu jsem se ostýchal je o ne pozádat. Mark dál komunikoval s velením.

„Mozná,“ rozvíjel jsem dál svou teorii, jelikoz i me to prekvapilo, „ze se zmena projeví, az kdyz padne rozhodnutí, zatímco dokud je to jen ve fázi úvahy, tak to nemá, abych to tak rekl, osudovou platnost.“

„Mozná,“ pripustil Mark a vzápetí to zopakoval velení, avsak jinými slovy, tedy takovými, aby jim rozumel i mozek zelený jako zalud na jare.

Predevsím z toho vynechal vsechno to filosofické honení vody do rukávu, a zredukoval moje úvahy na prostý fakt, ze je treba dát rozkaz, myslet ho vázne, a pak pockat, co ze me vyleze. Úplne jsem cítil, jak se nekde pode mnou pár hvezdicek kroutí vzteky pri predstave, ze celá akce závisí na dobrozdání nejakého civila. Uniforma, neuniforma, stejne jí mám jen pujcenou. Nicméne se tedy znovu poradili, vysílacka zachrchlala, a vojáci se dali opet do pohybu. To uz jsem v ruce zase drzel dalekohled, ted asi Mark místo me proklínal zásobovacího dustojníka, zatímco já hlásil tri „mrtvé“ z Alfa a dalsí tri z Bravo. Podle ocekávání to bylo moc a tak jsme tuhle taskarici pod pálivým afghánským sluncem, tisíce kilometru od prvního slusného pivovaru, provedli jeste nekolikrát, ale výsledek stále kolísal nekde mezi peti a dvanácti, coz nebylo úplne ono.

Musím pripustit, ze me to, az na to neskutecné horko, a vítr, který vytahoval z tela zbytky vody, a taky obcasný prelet supa, nebo kdo tady v tech zemích ohlodává mrtvoly, docela bavilo. Vlastne jsem v tom nalézal cím dál tím vetsí zalíbení, a ze samé rozjarenosti jsem, neznaje jediné strategické, ci taktické poucky, udelil Markovi nekolik dobrých vojenských rad. Za to jsem si od Marka vyslouzil pohled, kterým pravdepodobne doma castoval svou dvouletou dcerku, a který mel nejspís znamenat neco jako Nech toho, nebo ti tu kachnicku seberu, coz na me neúcinkovalo, a to bud proto, ze mi uz dávno nebyly dva roky, a nebo proto, ze uz tu kachnicku stejne mel. Nicméne jsem umlkl a dál pozoroval jednadvacet postav, jak vyrázejí do boje a zase se znovu stahují zpet. Tam, zpátky. Tam, zpátky.

Kazdému bylo jasné, ze se tyhle manévry nedají natahovat donekonecna, protoze by si jich dríve ci pozdeji musela vsimnout i jednotka bezokých afghánských veteránu, takze se z resení vybralo to, ve kterém meli padnout jenom tri vojáci ze skupiny Charlie. Byla to ta jednotka, která byla nejblíze nám, a bylo to shodou okolností jediné resení, které zahrnovalo obet nekoho z nich. Jinak si to meli odskákat pouze Alfa a Bravo, které ovsem v tomto prípade naopak meli zustat beze ztrát.

Konecne tedy zaznel finální rozkaz k útoku, coz znamenalo, ze jsem prisel o svuj dalekohled. O mnoho dní pozdeji, jelikoz v ten okamzik jsem mel v zátylku vypálený ohnivý kotouc slunce, a nebyl jsem tedy nejakého premýslení schopen, tedy o mnoho dní pozdeji jsem premýslel, jak se nekdo srovná s tím, ze schválí necí smrt. Jiste, kazdý vojevudce, který kdy velel opravdové bitve, nebo alespon potycce, musel predpokládat, ze budou nejaké ztráty, a nejspís i odhadl jejich velikost. Ono to asi tak nejak patrí k válce, i kdyz Anne-Marie by tenhle druh uvazování nejspís neschválila, jenomze tohle bylo preci jen ponekud jiné. Mark mozná ty tri vojáky dole, kterí v slepé duvere ve své velení práve bezeli smerem k afghánské vesnici, znal jménem. Paul, Jack a Dave? To je jedno. Jeste minulý týden jim mozná nechal Mark udelat padesát kliku, protoze se vrátili pozde z vycházky, a ted se díval, jak nic netusíce bezeli poslední závod svého zivota. Na druhou stranu resení, které by zvolili bez mé pomoci, by stálo sest vojáku zivoty.

Z úvah me vyrusila strelba.

Civilizovaná práce emsestnáctek se mísila se sprostým stekáním kalasnikovu. Snazil jsem se zaostrit na scénu dole, ale bez dalekohledu to bylo v horkém, vlnícím se vzduchu velice tezké. Nicméne jsem pochopil, ze drama se odehrává blíz k nám, a ze z jizního okraje vesnice vyrazila proti jednotce Charlie skupina teroristu. Nevidel jsem ale kolik jich bylo, a ani jsem nebyl schopen rozeznat ozbrojence od zen, které zahánely deti do baráku.

Necítil jsem strach, ale pripoustím, ze se me zmocnilo vzrusení. Bylo to ten druh vzrusení, jaké se zmocnuje pocítacového hráce, kdyz konecne vyrobil dost jednotek a vrhl je proti nepríteli, a ted se obával, a tesil zároven, jak to dopadne. Ten pán, který po celý muj zivot postává uvnitr mé hlavy a se zalozenýma rukama komentuje vsechno, co se mi deje, vsechno co delám a na co myslím, me napomenul. Tohle není zádná hra, rekl, a já se zastydel, ale ne moc, jelikoz me vzápetí napadlo, jak bych tuhle scénu popsal v knize, kdybych byl opravdový spisovatel. Víc se styd, rval na me pán, vzdyt tam dole budou za chvíli umírat lidi, a kdo ví, mozná uz umírají, vzdyt jak na tech teckách pod námi poznás, kdo jenom zalehl, aby se kryl pred neprítelem, a kdo uz padl mrtev? Ano, to je ono, presne takhle bych to popsal! Kdo stál, kdo zalehl a kdo uz padl mrtev.

V tu chvíli Mark vedle me neco zarval a já se vytrhl z myslenek.

„Zustan tady a ani se odsud nehni,“ zarval na me zrejme uz podruhé, a pak udelil rozkazy vojákum.

Pochopil jsem, ze se neco muselo straslive podelat, protoze vzápetí vsichni zahodili vsechno, co meli v rukou, popadli zbrane a zacali sbíhat dolu po stráni. V prachu zustal lezet jen dalekohled, zapnutá vysílacka a kachnicka. Dalekohled jsem sebral, pád prezil ve zdraví, coz se ovsem nedalo ríct o vysílacce, která se zrejme musela nejak poskodit, takze zustala zapnutá a dál vysílala na kanálu, který ji spojoval s její príbuznou na velitelství. A protoze nebyl nikdo, kdo by podával hlásení, ujala se toho malá kachnicka, která nejakou nestastnou náhodou upadla vedle sluchátka, a ze samé radosti, ze se konecne uvolnila z Markova soustavného natahování, oznamovala velitelství:

„Knák, knák, knák.“

Zvedl jsem sluchátko, a protoze jsem nevedel, jak se s takovou vysílackou zachází, zkusmo jsem rekl:

„Halo?“

„Halo?“ ozval se z vysílacky ostrý hlas, „kdo je tam?“

To, co jsem odpovedel, bylo detinské, a k celé situaci se to vubec nehodilo, ale já si proste nemohl pomoci:

„To jsem já,“ oznámil jsem tajemne, „tvoje svedomí.“

Hlas na druhém konci na chvíli zaváhal, ale pak se sípave nadechl a zarval: „At jsi kdo jsi, okamzite to poloz!“

„Tyyy too poloooz,“ zaknoural jsem jakoby zamilovane.

„POLOZ TO TY DEBILE!“ rval hlas uz skoro neprícetne, a já úplne videl zíly na jeho krku, ty zíly, co byly jako provazy, jak mu nabíhají.

„Neee,“ pokracoval jsem v naléhání, „tyyy too poolooooz.“

„Tohle si s tebou vyrídím!“ zasycel na me majitel hlasu vztekle a pustil sluchátko. Asi mel na práci dulezitejsí veci, nez milostnou konverzaci se mnou. Nevím. Vysílacku jsem vypnul a podíval se znovu do dalekohledu, abych si priblízil scénu dole.

Z dolního okraje vesnice se skutecne vyrítilo nejakých patnáct nebo dvacet muslimských ozbrojencu, coz nebylo moc, jelikoz byli spatne vyzbrojeni a nejspís i spatne vycviceni, problém byl jaksi v tom, ze se vyrítili proti sedmiclenné skupine Charlie, ve které uz, jak jsem si vzápetí vsiml, jeden voják nebyl v bojeschopném stavu. Dalsí prusvih byl, ze tím smerem bylo i velení, a ze skupiny Alfa a Bravo, které se teprve dostaly k okraji vesnice, nevedely, jestli tech patnáct ci dvacet teroristu je uz opravdu vsechno, nebo se jeste nekdo ukrývá mezi domy, takze se pohybovaly s nadrilovanou opatrností, coz je zpomalovalo.

Teprve potom se to ovsem opravdu zvrtlo.

Vsechny ty zeny a deti, které pred tím zmizely v chátrajících staveních z nich zacaly zase vybíhat. Nevím, jestli je z nich vojáci vyháneli, nebo jen dostali od svých muzu príkaz, aby svým pobíháním zpusobily zmatek, ale opravdu se vzápetí ulice zaplnily placícími detmi a zenami. A stalo se, co se muselo stát, a bylo by mi to jasné, i kdybych nevidel chudé nitky na jejich hlavami. Padl první výstrel. V ten okamzik jsem uveril, ze se ve válce muze nekdo podelat, i kdyz se smrti nebojí, a ze ze zabíjení se muze nekdo pozvracet, i kdyz pracuje na jatkách. První výstrel spustil predpokládanou lavinu, jelikoz i vojáci mají jenom jedny nervy, a uprímne receno, i kdyz chrání zivot svuj, zivoty spolubojovníku a zivoty ostatních, problém je, ze to delají presne v tomto poradí. Strach o svuj zivot jsem stále nemel, cítil jsem se tady nahore v bezpecí, avsak prebehl mi mráz po zádech a sebehl az dolu k ritnímu otvoru, jak na me naráz dolehla spoluzodpovednost, za masakr, který se práve odehrával tam dole. Sledoval jsem fascinovane jak padají k zemi zeny s kojenci v rukou, jak vojáci strílí do detí, i kdyz pro ne zádné nebezpecí nepredstavují, a to jenom proto, ze se jim pripletli do cesty, a bránili jim v rychlém postupu jednotce Charlie. Vsichni uz totiz pochopili, jaký je plán neprítele a spechali smerem k jihu, jak nejrychleji to slo.

Kolecka svedomí zanesená nepouzíváním se dávala ztezka do pohybu az mi z toho drncela hlava. Nevnímal jsem nic nez duraznou implantaci demokracie tam dole, a nejspís proto jsem korky za sebou zaslechl az v poslední chvíli. Trhl jsem s sebou, abych se otocil. Nade mnou stál dva metry vysoký chlap se slovanskými rysy, vyholenou hlavou a trídenním strnistem. Mel na sobe uniformu, kterou jsem neznal, a netváril se dle predpokladu nijak mile. Nevím, jak je to mozné, ale i kdyz jsem ho nikdy pred tím v zivote nevidel, stejne jsem ho poznal, a to poslední, co mi blesklo hlavou, nez pest veliká a tvrdá jako kovárské kladivo dopadla doprostred mého obliceje, bylo:

„Kafe s citrónem.“

Pak mozek prestal vzdorovat bolesti a nechal me upadnout do bezvedomí.