„Tak uz je to tady,“ povídá Programátor, „nedá se nic delat, uz me má, uz me dohnala devka jedna proradná, uz me nepustí a odted uz za mnou bude lozit az do smrti, ach jo, zivot jeden blbej, zaplivanej.“

Svizným tempem jsme ukrajovali vzdálenost k nákupnímu centru. Programátor si celou dobu ulevoval a já se nahlas divil, proc si jí tedy bere, kdyz o ní má potrebu takhle mluvit.

„Ale co to plácás? Já preci nemluvím o zenský.“

Tak nejak z logiky veci vyplynulo, ze jsem se vzápetí zeptal, o co se tedy jedná, co je to za vec, o které mluvíme.

„Tradicní programátorská nemoc, prece,“ odpovedel Programátor a zatváril se ztrápene.

Aj, aj, rekl jsem si v duchu a zatváril se taky ztrápene, aby videl, ze ho lituju, a ze s ním soucítím. Vsichni si myslí, jak se my programátori nemáme, jak muzeme celý den drepet na zadku, tukat do klávesnice a na konci mesíce polozit výplatní pásku vedle novinových zpráv o prumerném platu, aniz by nám to zpusobilo jakoukoliv dusevní újmu. Je to ale práve sedavý zpusob zamestnání, který nás nejvíc ohrozuje, a který nás ve výsledku nutí delat veci, se kterými byste se na blogu asi nechlubili.

Veci, po kterých je treba si umýt ruce.

„Tak a ted si jdu koupit cípky,“ ukoncil pak Programátor minutu ticha, které jsme venovali krecovým zilám, jez jsou na místech, kam slunce nesvítí, a kam muze jen pan doktor, a to jeste jenom tehdy, kdyz k tomu má patricné vybavení.

A i on si pak musí umýt ruce.

„Chápes, ze to není jen tak tohleto?“ pokracoval Programátor, „tak já ted musím prijít k té distinguované dáme v lékárne, vís kterou myslím, ze jo, tu která polovinu platu dá za kaderníka a druhou polovinu za make-up, a ríct jí co chci. Tak já sice chápu, ze jí to treba neprijde, ze je zvyklá a ze takových lidí uz jí tam prisly desítky, no co desítky, stovky, ale mne je to trochu nepríjemný. Navíc je to krestanka. Vo to je to horsí. Myslís, ze krestani tím trpí taky? Ti asi ne. I kdyz zase ty kostelní lavice jsou pekne tvrdý. Ale pozor! Ted mi to doslo! Oni tam asi budou lidi! No jasne, budou tam lidi a já se tam budu muset postavit a ríct, co ze si to chci koupit, a oni se na me budou dívat a vsichni budou vedet! A jé je, to se asi propadnu hanbou.“

Programátor si znicene odfouknul, ale pak se narovnal.

„A nebo ne, nepropadnu. Co je kurva komu do toho, no ne?“ zacal se rozpalovat, „voni tam asi prisli ríct, ze sou zdraví, ne? Vsichni jsme dospelý lidi, kazdej máme to svoje, tak já tam proste prijdu, postavím se zpríma k pultu a lidi nelidi, krestanka nekrestanka, reknu co chci. Zádný to knourání, zádný klopení ocí nebo nervózní rozhlízení, proste tam prijdu, reknu si vo ne a bude! Nakonec na tom nic není, jsem velkej kluk, vsichni jsme velký kluci, teda az na holky, ze jo a dulezitý je se proste nebát, ze jo a ríct si vo to! Jo, takhle to udelám.“

To uz jsme otevírali dvere s holí a hadem. Programátor, který mel oci potazené mázdrou neprícetnosti se postavil doprostred lékárny, ve které krome lékárnice a nás jinak nikdo nebyl a statecne zarval:

„JEDNY CÍPKY!!!“

Lékárnice v klidu vzhlédla od papíru, rekla:

„No no, vsak nemusí bejt hned tak zle. Vzdyt uz pro ne jdu.“

Pak vstala a ty cípky mu donesla.

Programátor zaplatil, my vysli ven a jemu se zase zacala vracet prícetnost do pohledu.

„Ty vole, to se mi moc nepovedlo co?“ pravil smutne.

„A to muzu bejt jeste docela rád, ze jsem jí nerekl, kam ty cípky chci.“