Intelektuální otrocina, deset hodin denne, sedm dní v týdnu, ve které sehrávám dvojroli otroka i otrokáre, a která me po trech letech práce na jednom projektu donutila podívat se do encyklopedie, jaký je rozdíl mezi dvanácterníkovým a zaludecním vredem, a taky jestli nemuze být vred na mozku, protoze to by tak nejak vysvetlovalo, jak jsem se do takhle pitomýho podniku namocil, no zkrátka tahle dlouhotrvající a sebemrskacská taskarice ted musela jít na tri dny stranou, jelikoz byly Vary!
Tedy abyste mi správne rozumeli, ony ty Vary samozrejme byly i pred tím. Je to pekné lázenské mesto na západe Cech pojmenované po jednom slavném Rusovi. To co mám v tomto prípade na mysli, jak jste se nejspís dovtípili moji milí a chytrí ctenári, je karlovarský filmový festival, jehoz jsem uz nekolik let pravidelným návstevníkem, a kvuli kterému jsem si dokonce byl ochoten porídit i batuzek, ale jinak spím samozrejme nadále v hotelu, protoze, jak ríkala uz na nase matikárka, kdyz jsem jí upozornil, ze trojúhelník ABCD je zkrátka blbost, já musím mít furt neco!
Plni ocekávání tradicních intelektuálních hodu s mnoha palcivými otázkami, které nám filmari z celého sveta predhodí, tesíce se na neobycejné, mystické, a nebojím se to ríct (hlavne teda proto, ze porádne nevím, co to slovo znamená), az transcendentální zázitky jsme dorazili do mekky ceských filmových fandu, abychom utratili své lehce nabité peníze (jsme nakonec programátori, no ne?) za akreditace, a vzápetí zjistili, ze je muzeme pouzít tak leda k namazání chleba (prirozene celozrnného, jelikoz hubneme, jsme nakonec programátori, no ne?), jelikoz uz na ne zádné lístky nedostaneme. A to dokonce, povazte, ani na pulnocní projekci filmu o zmutovaných ovcích.
They little be-e-e-stards!
Po dvou neúspesných cekáních na film, kdy nám zavreli dvere do sálu tesne pred nosem, jsme se rozhodli, ze umení uz máme pro dnesek dost, a odjeli do hotelu, kde nás cekal mystický, a nebojím se to ríct (já mám totiz pro strach udeláno), az transcendentální zázitek docela jiného druhu.
Byla jedna hodina a ctrnáct minut a my jsme ulehli do svých postelí a zhasli. Pak jsme spali. Nevím jak dlouho, ale pamatuji si, ze me probudilo svetlo. Podíval jsem se na hodinky. Byly tri hodiny a dvacet tri minut. Ráno. Ze bychom preci jenom nechali rozsvíceno? Ale já jsem si docela jistý, ze jsem zhasínal!? Jelikoz spím normálne na brise, musel jsme se v ten okamzik otocit.
Nade mnou stál chlap a zíral na me. Jen tak, docela tise. Za ním bylo to svetlo, které me probudilo, svítilo mu do zad, a vytvárelo tak kolem nej dojem aury. Mimo jiné to také znamenalo, ze jsem z nej videl vlastne jenom cernou siluetu. Pamatuji, ze ta silueta mela na hlave ksiltovku s ksiltem dozadu. Podle toho jsem také poznal, ze to není Buh, protoze to pardon, ale od svého Boha já ocekávám alespon minimální dávku vkusu! Trochu me to uklidnilo.
Ve tri hodiny a dvacet osm minut se ten chlap, co nebyl Buh, rozhodl, ze konecne promluví. Nadechl se a pravil:
„Hele, nesla tudy náhodou nejaká bruneta?“
Ve tri hodiny a tricet dva minut (ano, tu noc se cas hrozne vlekl) jsem odpovedel:
„Ne, jsi rozhodne první osoba, která dnes v noci navstívila nás pokoj.“
„Tak dík,“ odpovedel po chvilce chlap, co nebyl Buh, a zmizel. Tedy ne, ze by se nejak vyparil, proste normálne odesel. To by totiz jinak mé teorii, ze to nebyl Buh, zasadilo smrtelnou ránu.
Otocil jsem se zase na bricho, protoze já spím normálne na brise (mohl bych vám ríct proc, ale nejsem si jistý, jestli chcete slyset velkej príbeh vo mojí malý nosní prepázce) a zase usnul.
A takové ty Vary letos byly.
