Nemohl jsem si zkrátka pomoci, a koupil jsem si první trídu, coz je sice první, ale rozhodne ne poslední rozdíl mezi mnou a Kerouacem – osamelým poutníkem. Tuhle knízku jsem nasel hned to první ráno v Upper Hill Campsite v místní knihovnicce, která sestávala prevázne z knízek zanechaných tam návstevníky. Byla v cestine a já to bral jako znamení. Ten dalsí rozdíl je, ze moje vety dávají vetsinou smysl.

První koho jsem ve vlaku potkal byl Anglican. To se mi moc nehodilo. Nerad potkávám Anglicany a jeste méne rád potkávám Australany. Podívejte já vím, ze oni ten jazyk tak nejak vynalezli, ale prase, aby jim rozumelo. Tenhle se jmenoval James nebo tak nejak. Dokonce i mi noví kanadstí prátelé, Greg a Tom, ho museli obcas pozádat, aby jim vetu zopakoval. James byl jedním z mnoha dobrovolníku, které jsem v Keni potkal. Mel kolem sebe smecku zenských, taky dobrovolnic, povetsinou sester sester, kterou posbíral po po celém svete: Amerika, Svédsko atd. Sám James byl medik, budoucí lékar, a od pocátku jsem ten jeho blazeovaný výraz nemohl vystát.

Predstavte si, ze trávíte vecer s nekým, kdo má s sebou svuj osobní harém, myslí si, ze lékar je to nejbozejsí povolání na svete, byl si o prázdninách zadobrovolnicit, je prílis sexy na to, aby se na vás byt jenom podíval, a vy se nemuzete ani opit, protoze je to shodou okolnosti první den, kdy berete antibiotika, coz mi pripomíná, ze jeste celou tu dobu myslíte na to, abyste si neuprdli, protoze jeden nikdy neví, a ted by se to fakt nehodilo. Ne pred Anglánem. Proste situace na hovno, ale prezil jsem se ctí.

Takzvanou koloniální atmosféru vlaku do Mombasy, která az na vyrazené královské erby do nádobí a cernochy v bílých kosilích je k nerozeznání od vlaku do Mokropes, jsem nechal za sebou a presunul se na pláz Tiwi dvacet kilometru pod Mombasou. Nebýt plázových povalecu, mohl by to být opravdu ráj na zemi, nebo alespon jeho prijatelná varianta. Palmy, jemný písek, pruzracná voda, pro zájemce podmorské národní parky.

Po válce z pocátku roku 2007 tu navíc bylo prázdno, protoze pláze jsou destinací presne pro ten typ turistu, kterí se nechají snadno vylekat novinovými clánky. Jenomze válka v téhle zemi zase tolik neznamená. Jak prejde, tak odejde. Jednomu by se az chtelo zajásat, ze tuhle parádu má vlastne celou pro sebe. Problém je, ze turisti sice zmizeli, za to tu po nich zustali plázoví povaleci, pro které byl turismus hlavním zdrojem obzivy.

I za normálních okolností jsou velmi neodbytní, protoze vasi úlohu ve spolecnosti chápou jen jako nosice penez a spatne se smirují s tím, kdyz jim zádné neprinesete. Pokud jim zádné nedáte, pak jste z jejich pohledu totálne selhali, jelikoz jste nesplnili svojí roli v systému. Takze jste na plázi spolu s dalsími ctyrmi návstevníky, a veskerá pozornost beachboys se soustredí jen na vás. Na kazdého z nás jich pripadalo deset, ale to jenom za predpokladu, ze jste zustali na jednom míste na plázi.

Udelal jsem si malou procházku z Tiwi beach dolu po pobrezí az k Diani beach, a celou tu cestu jsem putoval vlastne od jednoho plázového povalece k druhému. Na kazdé "Ahoj kamaráde, jak se más" jsem odpovídal "Nic nekupuju", coz mi bylo beztak prd platné, jelikoz me tak jako tak doprovázeli az na hranici svého rajónu, kde si me prevzal zase jiný povalec. V jednu chvíli se ze stínu kokosovníku zvedlo na jednou asi pet postav. V tu chvíli me napadlo, zda jsou to jeste beachboys, a nebo uz je to prepadení.

Kdyz mi jeden z povalecu, toho jsem potkal az o neco pozdeji, nabídl svojí sestru, otocil jsem to zpátky. V tu chvíli, na konci prvního dne, jsem mel celkem jasno, ze tady nemám co delat.