Jelikoz jsem s sebou stále vlácel kamaráduv foták, nechtel jsem se s ním potloukat zbytecne po ulicích, a stopnul si tuk-tuk tríkolku, která me odvezla k pevnosti Jesus. Ridic tuk-tuku zastavil poblíz muslima v bílé róbe a prohodil k nemu neco v reci, které jsem sice nerozumel, zato v intonaci, které jsem naopak rozumel velmi dobre. Znelo to jako: "Tak tady ho más."

Muslim se na me okamzite prilepil a byl pak velký problém se ho zbavit. Doslova me pronásledoval pres pul mesta, nez jsem mu zmizel nekde v ulickách. Chvíli jsem se tak potloukal a teprve kdyz padnul vecer, vrátil jsem se do hotelu.

O neco pozdeji jsem sedel v hotelové restauraci, která byla otevrená do ulice, a do které vesly dve holky, kazdá telo bohyne. Ne, ze bych na ne prímo vejral, ale podíval jsem se, to zase jo. Jedna z nich si toho pohledu vsimla a vyrazila ke me. Povídá:

"Neznáme se odnekud?"

Snad vám dochází komicnost celé té situace. Jsem poprvé v Mombase, jsem bílej, a cernoska se me ptá, zda se neznáme. Ne, ze by pri svém povolání potrebovala sofistikovanejsí metody. Rekl jsem, ze ne, ona si dala prst mezi rty v hraném premýslení, a prý koho jí tedy pripomínám. Nepomohl jsem jí a ona sama na to neprisla. Pozádala me, zda by si nemohla prisednout.

Druhý den ráno jsem nastoupil jsem do autobusu plného muslimu. Bylo to v dobe ramadánu, a celou dvouhodinovou cestu bezelo na lcd displayi The best of kázání 2008.

"Jestli je tam neco proti bílejm," ríkal jsem si, "tak jsem teda dost osklive na ráne."

Na druhou stranu "koho mají povesit, ten se neutopí" a já mel v tu chvíli docela slusnou jistotu, ze tenhle autobus do vzduchu nevyletí. Cesta probíhala celkem hladce. Tedy alespon pro me. Muslim vedle me pokazdé, kdyz jsem se napil z lahve, a ze bylo vedro k zalknutí, nadskocil, a zacal se modlit. Pripomínám, ze v dobe ramadánu nesmí muslim az do sesti do vecera jíst, pít a kourit.

Asi to ode me bylo necitlivé, ale kdyz oni to tak chtejí.

Vystoupil jsem priblizne sto kilometru do Mombasy na sever po pobrezí, kde jsem mel v úmyslu prohlédnout si ruiny mesta Gede a lesní rezervaci Arabuko Sokoke. Byl to úplne klasický omyl, ruiny mesta Gede je jen dalsí kamenej vopruz, a tak bych se býval i nudil, kdyby me ovsem hned u vchodu nedohnali dve cernosky, devatenáct a dvacet let, které mi nabídli, ze me budou ZADARMO (na Afriku dost dobrý) delat pruvodce.

Pravda, o celém zruinovaném meste toho nevedeli mnoho. Prakticky jen cetli nápisy na cedulích, coz bych pri své inteligenci, vzdelání a rozhledu snad svedl taky. Ovsem darovanému koni na zuby nehled, a tak jsem pozorne naslouchal obema devcátkum, která vybocila nad rámec informací obsazených na cedulkách jen tehdy, týkalo-li se to soulození (to je jako sukání, jenom víc nóbl) a vymesování (totéz, ale jde tu o sraní).

Na zpátecní ceste jsem si stopl matatu - takový minibus - místní, ne zcela bezpecnou variantou, soukromé hromadné dopravy. Vpredu hrál tradicní anglicko-svahilský hip hop se smesicí reggae a za mnou sedela princezna. Cítil jsem jak voní po neznámém korení, a kdyz jsem se odvázil otocit, videl jsem její sametovou plet, jak se leskne v posledních paprscích zapadajícího slunce a pod lehkou látkou cítil mladé pruzné telo. Kýc jak bic to byl, to je snad vsem jasný. No a pak se ke mne princezna naklonila a zacala mi zpívat do ucha. A bylo to krásné.