Kdyz byl knihovník jeste mladý, stával kazdého dne u okna svého pokoje a pozoroval zivot venku.
Ulice s kamennou dlazbou oslapanou staletími pro nej byla jevistem s kulisami oprýskaných domu v pozadí, vetvemi mohutného stromu vpravo, a vyzvánením dustojného zvonu, které slýchával zleva. Knihovníka zajímalo, kam kazdý týden chodí lidé, které zvábil hlas zvonu, stejne jako by rád spatril strom, jenz jednou do roka shazoval barevné listí, které pak tu a tam v otevreném okne chytal do natazených rukou. Ze vseho nejvíc ale touzil vedet, co se deje za zdmi protejsích domu, z nichz co chvíli vyjdou a zase v nich zmizí muzi i zeny nejruznejsích veku.
Knihovník nic z toho neznal, protoze celým jeho svetem byly tri malé pokoje a jediným clovekem, s nímz kdy v zivote mluvil, byla jeho matka.
Cím byl knihovník starsí, tím více touzil spatrit svet tam venku. Chtel alespon jednou chodit bosky po kamenech cerstve smácených destem, nasát vuni stromu probouzejícího se zjara k zivotu, a naslouchat zblízka zpevu kostelního zvonu. Vedel ale, ze matka by k nicemu z toho nesvolila, a tak dál stál u okna svého pokoje, ale ta veliká touha v nem stále rostla, a kdyz pak jednoho dne uvidel ulicí pochodovat vojáky, sel za matkou a pravil:
"Jdu ven, abych poznal svet, matko. Uz mi dál nebran. Podívej na vojáky, jaké mají pekné uniformy. Pohled na jejich mladí a muznost, jak zpríma a rázne pochodují. Pujdu ven a pridám se k nim."
"Nechod nikam, chlapce," spráskla matka ruce, "svet venku je zlý a ublízí ti. I mne ublízil. Tvuj otec byl také voják a jaký krásný muz to byl, vysoký, pohledem zbavoval dívcí srdce rozumu. Jednoho dne me znásilnil a zanechal samotnou. Nechod nikam, chlapce, svet venku je zlý a ublízí ti."
Knihovník matku poslechl, vrátil se k oknu, a díval se za vojáky, jak odcházejí. Ano, rekl si, jsou krásní, ale matka má pravdu, svet venku je zlý a ublízil by mi. Tak dalsí rok prostál u okna, kterým sledoval zivot venku, ale ta veliká touha v nem stále rostla, a kdyz pak jednoho dne zaburácel na ulici první motocykl, který kdy projízdel mestem, sel za matkou a pravil:
"Jdu ven, abych poznal svet, matko. Uz mi dál nebran. Podívej, jaký úzasný stroj clovek stvoril. Pohled na jeho lesk a na jeho sílu, která se v nem ukrývá. Pujdu ven a ten stroj osedlám."
"Nechod nikam, chlapce," spráskla matka ruce, "svet venku je zlý a ublízí ti stejne, jako ublízil mne. Tvuj ded se také rád díval nebezpecí do tváre, a jaký to byl odvázný clovek, takového nebylo v celém kraji. Jednoho dne si pripjal krídla, skocil ze skály a zabil se. To proto me nemohl ochránit pred vojákem, to proto me voják mohl znásilnit a opustit. Nechod nikam, chlapce, svet venku je zlý a ublízí ti."
Knihovník matku opet poslechl, vrátil se k oknu, a díval se na stroj, jak jeste nekolikrát mocne zaburácel, jak se zatocil na staletých kamenech, a jak odjel. Byl to krásný stroj, pomyslel si knihovník, ale matka má pravdu, svet venku je zlý a ublízil by mi. Uplynul celý dalsí rok, a knihovník ho zase prostál u okna, ale ta veliká touha v nem stále rostla, a kdyz pak jednoho dne spatril na ulici dívku s vlasy v barve podzimního listí, která vábila jeho srdce jako zvon blízkého kostela, a v níz bylo tolik tajemství, kolik ho bylo za zdmi protejsích domu, sel za matkou a pravil:
"Jdu ven, abych poznal svet, matko. Uz mi dál nebran. Podívej na puvab dívky pod nasimi okny. Pohled na její krásu a úsmev, kterým me k sobe volá. Pujdu ven a vezmu si ji za zenu."
"Nechod nikam, chlapce," spráskla matka ruce, "svet venku je zlý a ublízí ti, jako ublízil tvé matce. Tvého deda okouzlila také taková dívka, a jak ta byla krásná, i páni se pro ni do krve bili. To kvuli ní opustil tvuj ded mou matku. To kvuli ní pripjal krídla, skocil ze skály a zabil se, to proto me nemohl ochránit pred vojákem, to proto me voják mohl znásilnit a opustit. Nechod nikam, chlapce, svet venku je zlý a ublízí ti."
Jenomze tentokrát uz knihovník matku neposlechl. K oknu se nevrátil a poprvé v celém svém zivote opustil pokoje, které mu az doposud byly bezpecným domovem. Vysel pred dum, aby se poohlédl po dívce s vlasy v barve podzimního listí, kouzlem vzdáleného zvonu a tajemstvím domu naproti, ale tolik neznámých pocitu, barev a pachu si na nej najednou zacalo delat nárok, ze se mu z toho az zatocila hlava, a on se v okamziku svalil na zem, kde v bez vedomí zustal lezet.
Kdyz se téhoz vecera probudil, nebylo po dívce s vlasy v barve podzimního listí, kouzlem vzdáleného zvonu a tajemstvím domu naproti ani vidu, ani slechu, jenom jakýsi starec se nad ním sklánel a otíral mu tvár vlhkým plátnem. Zeptal se tedy jeho na dívku, ale starec se jen smutne usmál a zavrtel hlavou. Knihovník tedy vstal, aby se zeptal setmelé ulice, ale jen selest krídel nocních tvoru mu byl odpovedí. Rozbehl se tedy vpravo, bez zájmu minul mohutný strom s barevným listím, a na konci rady domu se po dívce shánel znovu, ale jen nestydaté morouskání toulavých kocek mu bylo tentokrát odpovedí. Naposledy se knihovník vydal ulicí, a aniz by po ceste byt jen pohledem zavadil o kostelní vez s prastarým zvonem na vrcholu, i na jejím druhém konci se zeptal na dívku, ale jen nadávky lidí bez domova, co tam spali na schodech kostela, mu do tretice byly odpovedí.
Zdrcený knihovník se vrátil zpet ke starci a tak byl smutný, ze ztratil dívku s vlasy v barve podzimního listí, kouzlem vzdáleného zvonu a tajemstvím domu naproti, ze si ani nevsiml, kdyz ho starec zavedl do svého príbytku. I kdyz to bylo poprvé, kdy mel knihovník prílezitost nahlédnout do nekterého z protejsích domu, docela bez zájmu vesel, a aniz by skutecne vnímal, kde je, usadil se do kresla.
Starec se posadil naproti knihovníkovi, a takto k nemu promluvil:
"Jsem uz starý a nemocný," pravil, "a nemám zenu, ani syna. Jediné, co na svete mám, je tato knihovna. V ní jsou vsechny knihy, které kdy stály za to, aby je clovek cetl. Zádná nechybí a zádná ani neprebývá. Az umru, chtel bych, aby vsechny ty knízky patrily tobe."
Teprve tehdy se knihovník rozhlédl kolem sebe a spatril tisíce knih v policích sahajících od podlahy az ke stropu, zleva az doprava v kazdé místnosti, co jich jen ve starcove príbytku bylo. Knihovník fascinovane prejízdel nejprve pohledem a po té i rukou hrbety knih vázaných v kuzi i v látce a predcítal nahlas jednotlivé tituly. Pripadalo mu, ze nekde v tech knihách by mohlo být napsáno, jak nalézt jeho lásku. A protoze stejne nevedel, co jiného by mel s zivotem delat, tak souhlasil. Starec spokojene kývl, ulehl do postele, a do rána umrel.
Kdyz bylo po pohrbu, vrátil se knihovník do knihovny, vytáhl jednu z knih, a i kdyz ho to stálo vsechny svíce, které mu po starci zbyly, tu knihu do rána celou precetl. A protoze nevedel, co jiného by s obsahem knihy mel delat, vysel pred dum a ten obsah napsal na cernou tabuli, která visela vedle vchodu. Pak se vrátil zpet do domu a otevrel jinou knihu.
Jeste téhoz dne pak navstívil knihovníka dzentlmen v cerném kabátu, který ceduli uvidel, a prosil knihovníka, aby mu knihu pujcil. A protoze knihovník nevedel, co jiného by na takovou zádost mel odpovedet, tu knihu mu pujcil. Dzentlmen dal knihovníkovi mince, za které si knihovník koupil chleba, víno a dalsí svíce.
Od toho dne precetl knihovník kazdý den jednu knihu, a pokazdé pak ráno napsal na cernou tabuli její obsah. Lidi si navykli za knihovníkem chodit a knihy si od nej pujcovat, a protoze to bylo veliké mesto, a protoze knihovník mel knih dostatek, vystacilo to na chléb, na víno i na svíce a dokonce mu jeste zbylo neco stranou. To co zbylo setril knihovník pro svuj spolecný zivot s krásnou dívkou s vlasy v barve podzimního listí, kouzlem vzdáleného zvonu a tajemstvím domu naproti, na kterou nikdy nezapomnel, a na kterou neprestal myslet od toho dne, kdy ji poprvé spatril. Kazdého, kdo jeho knihovnu navstívil, se na ni vyptával, ale kazdý jen vrtel hlavou a nekdy se mu dokonce dostalo rady, aby na svou lásku zapomnel, protoze takových dívek je na svete prece dost. V takovém prípade vzdy knihovník jen zavrtel hlavou, zdvorile podekoval a myslel si své. Neprestával doufat, ze se jednoho dne dívka objeví ve dverích knihovny a stane se jeho zenou.
Tak to slo deset let a po dívce s vlasy v barve podzimního listí, kouzlem vzdáleného zvonu a tajemstvím domu naproti nebylo ani vidu, ani slechu. Lidé si dál chodili pujcovat knízky a nijak jich neubývalo, az jednoho dne do knihovny vstoupila mladá cernovláska s dolícky ve tvárích a pravila knihovníkovi:
"Uz dlouho sem chodím a snazím se marne upoutat tvou pozornost. Podívej se na mou tvár, knihovníku, jak je krásná a jak zárí mládím. Nelíbím se ti snad?"
"Jsi krásná, má paní," souhlasil knihovník, "tvoje plet je cistá jako alabastr, tvoje vlasy jsou cerné jako noc, a tvé dolícky by pohnuly armády k útoku."
"Pak si me tedy vezmi za zenu!" pravila cernovláska.
"Nemohu si te vzít za zenu," odpovedel knihovník, "protoze nejsi ta, na kterou cekám."
Cernovláska s dolícky ve tvárích rozepnula halenku, nechala jí sklouznout na zem a stála ted proti nemu do pul tela nahá.
"Podívej se tedy na má prsa, knihovníku," pravila, "jak jsou soumerná a jak jsou mladicky pevná. Nelíbí se ti snad?"
"Tvá prsa jsou krásná, má paní," souhlasil knihovník, "pri pohledu na ne se tají dech, socharum by mohly slouzit jako vzor dokonalé krásy, a nejeden král by se kvuli nim vzdal trunu, kdybys mu to dovolila."
"Pak si me tedy vezmi za zenu!" pravila podruhé cernovláska.
"Nemohu si te vzít za zenu," odpovedel knihovník, "protoze nejsi ta, na kterou cekám."
Cernovláska s dolícky ve tvárích tedy rozepnula sukni a nechala jí spadnout ke kotníkum. Polozila se pak na tu sukni a roztáhla nohy.
"Pak se tedy podívej na muj pahorek lásky, knihovníku," pravila, "jak je panensky tesný a samou dychtivostí mokrý. Nelíbí se ti snad?"
"Tvuj klín je krásný, má paní," souhlasil knihovník, "je jako sevrená ústa cekající na první slovo, chloupky kolem jsou jako nejdrazsí kozesiny z orientu, a tvé boky by primely andely zazpívat hosana."
"Pak si me tedy vezmi za zenu!" pravila do tretice cernovláska.
"Nemohu si te vzít za zenu," odpovedel knihovník, "protoze nejsi ta, na kterou cekám."
Cernovláska s dolícky ve tvárích zklamane posbírala satstvo, odesla, a uz nikdy se v knihovne neukázala.
Uplynulo dalsích deset let, a po dívce s vlasy v barve podzimního listí, kouzlem vzdáleného zvonu a tajemstvím domu naproti nebylo ani vidu, ani slechu. Vek zacal prináset knihovníkovi nemoci, ale jeste jich nebylo moc. Také zákazníku zacalo ubývat, ale jeste to stále bylo na chléb, víno a nejaké ty svíce, i kdyz moc penez si knihovník stranou uz dávat nemohl. Jednoho dne vstoupila do knihovny blondýnka s drzou bradou a pevným pohledem a pravila knihovníkovi:
"Uz dlouho sem chodím a ty me stále prehlízís," rekla a s temito slovy polozila na stul dzbán zabalený v proutí a s hrdlem, jez bylo zalité voskem. "Mám tolik vinic, ze bys je za den neobesel, a prinesla jsem ti z nich své nejlepsí víno. Napij se a rekni mi, zdali ti chutná."
Knihovník otevrel nádobu, napil se a uznale prohlásil: "Tohle je to nejlepsí víno, jaké jsem kdy v zivote pil. Je sladké jako úsmev dítete, je v nem tolik slunce, ze v noci hrave presvítí mesíc, a je z nej cítit takové mnozství péce, ze by to stacilo k vychování jednoho národa."
"Pak si me tedy vezmi za zenu!" pravila blondýnka.
"Nemohu si te vzít za zenu," odpovedel knihovník, "protoze nejsi ta, na kterou cekám."
Blondýnka s drzou bradou a pevným pohledem polozila na stul predmet zabalený v belostném plátnu.
"Dobrá tedy," pravila a rozbalila kolo temne zlutého sýra. "Mám také tolik krav, ze bys je za den nespocítal, a sýry, které z nich vyrábím, zrají dlouhá léta ve sklepeních, kde na ne dohlízejí duchové mých predku. Ochutnej a rekni mi, zdali ti chutná."
Knihovník odkrojil plátek sýra, polozil si ho na jazyk, kde ho poválel, a kdyz konecne polkl, uznale prohlásil: "Tohle je ten nejlepsí sýr, jaký jsem kdy v zivote jedl. Je silný, ze by mohl slouzit k privolávání mrtvých, je zralý, ze by mohl být vsech sýru otcem, a za kousek toho sýra by ti v nejlepsích restauracích sveta platili zlatem."
"Pak si me tedy vezmi za zenu!" pravila podruhé blondýnka.
"Nemohu si te vzít za zenu," odpovedel knihovník, "protoze nejsi ta, na kterou cekám."
Blondýnka s drzou bradou a pevným pohledem tedy polozila pred knihovníka malou plechovou krabicku.
"Tak tedy dobrá," pravila a krabicku otevrela. "Mám také plantáze s tabákem tak silným, ze na nich delníci musí pracovat celý den se zatajeným dechem, aby je ta síla neslozila. Ochutnej a rekni mi, zdali ti chutná."
Knihovník vytáhl jedenu cigaretu, skrtl zápalkou a kdyz potáhl, uznale prohlásil: "Tohle je ten nejlepsí tabák, jaký jsem kdy v zivote kouril. Má aroma, které by pohnulo sochu k zivotu, kour z jednoho potáhnutí by schoval armádu a myslenky, jaké cloveku po nem táhnou hlavou, by mohly zmenit chod lidstva."
"Pak si me tedy vezmi za zenu!" pravila blondýnka.
"Nemohu si te vzít za zenu," odpovedel knihovník, "protoze nejsi ta, na kterou cekám."
Blondýnka s drzou bradou a pevným pohledem zklamane sebrala víno, sýr i cigarety, odesla a uz nikdy se v knihovne neukázala.
Po dalsích deseti letech, to uz do knihovny nechodilo tolik lidí, jako drív, a tak si knihovník sice dál kupoval chléb, ale víno uz si mohl dovolit jen málokdy, stejne mu ho doktor zakázal, kdyz ho zacalo trápit srdícko, a také ctení knih se venoval radeji uz jenom pres den u otevreného okna, tedy tehdy konecne vstoupila do dverí dívka s vlasy v barve podzimního listí, kouzlem vzdáleného zvonu a tajemstvím domu naproti. Byla stejne mladá, krásná a plná zivota, jako tehdy, kdyz jí spatril poprvé. Knihovník se rozplakal. Poznal dívku okamzite, ona se vsak k nemu nemela.
"Tak ty jsi prisla," vyrázel mezi jednotlivými vzlyky, zatímco k ní vztahoval ruce, "tolik let jsem na tebe cekal, a nikdy na jinou ani nepomyslel. Cozpak te moje láska nedojímá?"
Dívka se na knihovníka mile usmála a rekla: "Ne, nedojímá, protoze já nejsem tvoje vyvolená."
"Prisla jsi," vzlykal knihovník dál, "nehnul jsem se z místa, abych te náhodou neminul a o svete kolem jsem jen cetl," ríkal, neprestávaje k ní vztahovat vráscité ruce. "Cozpak te moje láska nedojímá?"
"Ne, nedojímá," usmála se znovu dívka, "protoze já nejsem tvoje vyvolená."
"Prisla jsi," zavzlykal do tretice knihovník, ale unavené staré ruce radeji spustil dolu, "celý zivot jsem pro nás dva strádal úspory a nedoprál si ani to málo, co jsem mohl. Ted mám pro nás dva nasetreno dost. Cozpak te moje láska nedojímá?"
"Ne, nedojímá, protoze já nejsem tvoje vyvolená," rekla dívka naposledy a ulozila ve svém nárucí knihovníka, který se chytil za srdce a skácel se k zemi.
"A kdo tedy jsi?" zeptal se knihovník, kdyz uz lezel na zemi, s hlavou polozenou v dívcine klíne, a se slzami v ocích vzhlízel vzhuru do dívciny tváre.
Dívka na knihovníka pohlédla, mile se usmála a pravila:
"Mozná jsem byla tvuj Buh, ale docela urcite jsem byla tvá touha. Byla jsem tvuj zivot, ale mohla jsem být mnohem víc. Ted jsem tvá smrt, protoze tohle uz je opravdu vsechno."
A na ta slova políbila starce na rty, pohladila ho po rídkých sedivých vlasech, a pockala, az jí v nárucí zemre.
Druhý den ráno, kdyz nikdo nevysel pred dum, aby na cernou ceduli napsal obsah nejaké knihy, vysla matka z domu, aby zjistila, co je se synem.
Vyptávala se kolemjdoucích, ale nikdo o nem nic nevedel, nikdo nikdy neslysel o knihovníkovi, jako by ten snad ani nikdy nebyl. Ptala se tedy na knihovnu, ale ani o té nikdo nic nevedel, jako by snad ani ta nikdy nebyla. Tak se ptala po krásné dívce s vlasy jako podzimní listí, kouzlem vzdáleného zvonu a tajemstvím domu naproti, a teprve tehdy jí jeden mladý student spechající oslavit úspesné slození zkousky rekl, ze takovou dívku zná.
Aby jí také neznal, kdyz je to ta nejhezcí dívka, jaká kdy v tomhle meste zila. Vsichni jeho kamarádi kvuli ní zmírali touhou, ale ona si zrovna vcera vzala za muze mladého rezníka, jehoz rodine patrí tenhle dum. Student ukázal na místo, kde mela být podle matky knihovna, a pramálo rozumel matcine údivu, protoze v tom dome je prece uz po generace reznictví a nikdy tomu nebylo jinak. Mladý rezník kazdého dne vychází ven, aby na cernou ceduli napsal zac je hrbet z krávy a sunka z vepre, stejne jako to pred ním delal jeho otec, a pred ním jeho otec a tak dále, uz od dob krále Jirího.
Pak se student omluvil a odesel, a matka zustala na ulici samotná a nevedela co si pocít. Lidé do ní vrázeli, tak se postavila trochu stranou, az k domu v nemz strávila skoro celý zivot, aby kolemjdoucím neprekázela. Jeste druhý den ráno ale nevedela, co si pocít a ani za mesíc to nevedela, a tak tam porád stála, az si na ni lidé postupne zvykli. Dnes se má vseobecne za to, ze socha zeny, které se kdo ví proc prezdívá Carpe Diem, tu stála odjakziva.
