Krásný básník otevrel okenici a vpustil do své cely vysoko nad morem letní slunce. Jeho cela se tísnila mezi ostatními ve tretí galerii tvrze rozkrocené nad rozeklanou skálou, na níz za divocejsích dnu dotíralo rozbesnené more. Dnes byl ale svet klidný a kromobycejne vstrícný, a tak kdyz Krásný básník toho rána pohlédl ven, uvidel daleko pred sebou namodralý oblouk vzdáleného horizontu, a dole na pobrezí nesmelou penu jez sycela na rozzhaveném písku pláze. Nejprve vstrebal krásu okolí, a pak zprudka nasál léto, které se mu rozetrelo uvnitr hlavy jako hojivá mast na dlouho nezhojené ráne. Krásného básníka z niceho nic napadlo, ze clovek má celý dlouhý zivot na to, aby se smíril s tím, ze to není on, kdo je na svete nejdulezitejsí. Velice se sobe pro tu myslenku obdivoval.

Zajímavé na tom bylo, ze Urostlého hrncíre, který krácel po rozpálené plázi hluboko pod Krásným básníkem, takové myslenky nikdy nenapadaly. Pracoval celý den ve své dílne, kde roztácel hrncírský kruh, a dvakrát do týdne pak navstevoval oba dva trhy, jeden v západním a druhý v jizním meste. Shodou okolností musel pokazdé, kdyz se rozhodl navstívit jeden z obou trhu, projít kolem tvrze postavené ze zutého kamene vysoko na skále. Kdykoliv pak s nusí na zádech ztezka boril nohy do zhavého písku, nikdy neopomel pozvednout hlavu a venovat obdivnou myslenku vyvoleným tam nahore. Dnes dokonce spatril, jak se ve tretí galerii rozevrely okenice a v otevreném okne se na malý okamzik objevil jeden z nich.

Krásný básník se otocil zpet dovnitr své cely a naposledy pohnul krídlem okenice. V místnosti sedela Mladá dívka a mezi prsty svírala obrovskou cervenou jahodu. Tu jahodu drzela vysoko pred oblicejem, takze to mohlo vypadat, jako ze se na ní dívá, ale ve skutecnosti upírala své studánky na Krásného básníka. Jen zpola vpustené slunce osvetlovalo pravou polovinu jejího tela, a serpa z prostého plátna, kterou mela zavesenou na rameni, jí nedbale zakrývala pevná nadra, dál padala dolu az na podlahu a zdaleka pri tom míjela bledá stehna a nahé boky.

„Co mám delat já?“ zeptala se Mladá dívka, kdyz byl Krásný básník konecne spokojený s nasvetlením, a poodstoupil od okna.

„Ty sed a drz tu jahodu,“ odpovedel Krásný básník, nacez zacal precházet po místnosti a ze vsech stran vrhal na dívku zkoumavé pohledy. Inspirace, na kterou cekal, vsak stále nepricházela, a tak se stával zasmusilejsím, a v jeho pohledech se postupne zacalo zracit znechucení.

„Cekám na inspiraci,“ oznámil znicehonic Krásný básník Mladé dívce.

Mladá dívka to chápala, a nic na to také nerekla. Dál sedela na vekem sezvýkané zidli, a Krásný básník kolem ní krouzil jako medved kolem vcelího hnízda. Tak to slo jeste nejakou chvíli, ale kdyz pak dívka videla, ze inspirace ke Krásnému básníkovi stále neprichází, navrhla mu, ze by se mohla treba celá svléknout. Jenomze to uz toho vseho mel Krásný básník dost a na Mladou dívku se utrhl:

„Ti rikám sed, a drz tu jahodu!“

Mladá dívka se ulekla a rázem ztichla. I Krásný básník se ponekud uklidnil, a znovu se pustil do pobíhání kolem dívky, do hledání toho správného úhlu, toho jedinecného okamziku, v nemz zdánlive nepostrehnutelný zábleskl slunce, mimodecný pohyb, nebo necekaný zvuk prinese s sebou kýzenou inspiraci. Tezko ríct, zda se inspirace nakonec dostavila, a pohladila Krásného básníka po jeho zlatistvých vlnitých vlasech a poseptala mu do ucha slovo jedinecné a inspirativní, nebo jen prosla místností, aniz by se ohlédla, a nebo dokonce zustala sedet dole na pobrezí, a v chladivém príboji si máchala bosé nohy. Jisté je jen to, ze Krásný básník pojednou vyskocil, práskl za sebou dvermi, a zanechal Mladou dívku v cele samotnou.

Mladá dívka Krásného básníka velice milovala, a tak dál sedela v opustené místnosti a drzela ve výsce ocí jahodu. Nevedela nic o umení, a bála se, aby snad nejak neuskodila básníkove inspiraci, kdyby tu jahodu polozila na misku vedle sebe, kdyby se sama ulozila na luzko, kde by ulevila telu, které jí z té nepohodlné pózy uz celé bolelo.

Pokracování zítra...