Urostlý hrncír mezitím dorazil na trh do jizního mesta. Prisel pozde, a velice se proto na sebe zlobil. Co kdyz vinou toho neprodá dost? Co kdyz nezaplatí tesari dalsí splátku, co kdyz budou az do západního trhu o hladu? Jenomze synek zmozený horeckou, kterou neopatrným mládatum prinásí vítr ze severu, dnes ráno tolik plakal a dovolával se tatínka, ze bylo moc tezké odejít. Kdyz se konecne Urostlému hrncíri podarilo vyrazit na cestu, slunce uz se houpalo vysoko nad obzorem. Výcitky, ten vtíravý a nevítaný spolecník, ho pak doprovázely celou cestu az na trziste. Tam se vsak vytratily stejne rychle, jako se vytrácejí obrazy z mraku na nebi. Dnes prodá dobre.
Hned zkraje dne Urostlého hrncíre vyhledal správce tvrze a vykoupil od nej vsechny poháry na víno, které s sebou toho dne prinesl. I kdyz mohl nakoupit uz dávno pred tím od jiných, pockal si na Urostlého hrncíre, nebot si jej pro jeho remeslo velice povazoval. Vedel totiz, ze pokud by hrncír mezi svými miskami a dzbánky nasel byt jen jeden vadný, sám by ho ihned vzal a ranou o zem rozbil. Nekdy se to opravdu stalo, a zrovna dnes jeden takový kus mezi poháry nasel. Musel se nejak poskodit cestou. I kdyz prasklinka byla velice nepatrná a správce si jí zprvu ani nevsiml, Urostlý hrncír nedal, ze takovou vec neprodá. Do konce veku by se prý za to musel stydet.
Správce se jen smál. Znal Urostlého hrncíre uz dlouho a snad by byl i zklamaný, kdyby se mu podarilo ho nakonec umluvit. Jak dlouho uz to mohlo být, co se videli poprvé? Ctyri roky? Tak dlouho uz stála tvrz kterou Milovník umení, král a vládce, nechal vystavet, aby v ní shromázdil malíre, sochare, básníky i herce, kolik jich jen v zemi nasel, a zbavil je jednou pro vzdy úporného pachtení se za kazdodenností a ordinérního potu obycejnosti. Tam v té tvrzi je zavrel, dal jim vse, oc pozádali, a ven nechal proniknout jenom jejich umení.
Ani po té, co se správce tvrze a majáku umení rozloucil a odjel s povozem po ceste vinoucí se k rozeklané skále nad morem, se Urostlému hrncíri nevedlo spatne. Od stastného cloveka lidé radeji kupují, a hrncírova radost z prvního dobrého obchodu zárila na pozadí ranní rozmrzelosti jako bílé vejce na cerném uhlí z vyhaslého ohniste. Kdyz se konecne rozzehly první louce, zbýval Urostlému hrncíri uz jenom ten jeden jediný naprasklý pohárek, který z nejakého duvodu prve hned nerozbil.
Dnes utrzil za celkem dvacet ctyri medáku, pocítal Urostlý hrncír své stestí, z cehoz trináct medáku dá tesari jako splátku, pet medáku padne jako obvykle na mouku, vejce a mozná kus masa pro malého, takze mu zbude jeste sest celých medáku, které bude moci dát stranou. Sest celých medáku! To byla pro dnesek a tri následující dny velikost hrncírova stestí. Spocítána na medák presne. Urostlý hrncír lehkým krokem zamíril domu, ale na kraji mesta se jeste na okamzik zastavil v krcme, a vedel, ze jeho zena by se proto na nej nezlobila.
“Tvé nejkyselejsí víno do mého prasklého poháru” porucil si Urostlý hrncír, a kdyz víno dopil, rozbil pohár o zem.
Náhoda tomu chtela, ze zrovna v ten okamzik rozbil jeden z hrncírových poháru i Krásný básník. Kdyz tak ucinil, vydal se z pochodnemi osvetlené dvorany, kde jeste ted probíhala bujará kumstýrská veselice, vzhuru po schodech ke tretí galerii. Zcela opilý rozrazil dvere. Byla hluboká noc a druhdy slunecní cela byla nyní ponorená do tmy, ozárená pouze mesícem, jenz si zde odlozil namodralý pruh svého svitu. Ten pokrýval velkou cást podlahy a padal také na Mladou dívku, která stále jeste sedela na zidli a v natazené ruce pred oblicejem drzela velkou jahodu.
“Holcicko, lásko moje,” zavzlykal Krásný básník, “ty na me cekás?” zvolal a padl Mladé dívce k nohám.
Mladá dívka se zachvela. Jeste stále byla jen nedbale zahalená do serpy z prostého plátna, a tak jí uz byla docela zima. Odlozila jahodu, polozila jí doprostred bílé misky, a pohladila Krásného básníka po jeho vlnitých vlasech. Krásný básník objal bledé nohy, ke kterým se pred tím vrhl a zacal je líbat, aniz by pri tom prestal vzlykat.
“Moje slunícko, moje vsechno,” septal Krásný básník mezi polibky, “bez tebe bych nebyl nic. Nic!”
Mladá dívka se tise svezla na zem za Krásným básníkem, který se tolik dojal vlastním citem, ze nemohl prestat vzlykat a dál líbal Mladou dívku kde se dalo.
“Ty nevís jaké to je, ty nic nevís,” volal zase najednou Krásný básník a tloukl se pri tom do hlavy, “taková prázdnota,” plakal, “taková prázdnota.”
Mladá dívka vzala básníkovu hlavu do dlaní a palci setrela slzy, které se mu draly z ocí. Pak ho políbila na kazdé vícko a ulozila básníkovu hlavu do klína. Vedela jak straslive Krásného básníka tízí kazdá myslenka, stejne jako prázdno bez myslenky. Kdysi jí o tom sám vyprável. Jaké utrpení musí skýtat svet lidem, premýslela casto Mladá dívka, citlivým a vnímavým jako je on. Lidem povýseným nad úroven obycejných smrtelníku svým nezmerným talentem, a tou samou vecí i krute trestaným. Mladá dívka dekovala za kazdou minutu, za pouhý zlomek vteriny, který mohla trávit spolu s Krásným básníkem, kdyz pro nic jiného, tak proto, aby mu pomohla ulehcit o míru jeho smutku.
“Ty jsi moje,” zaseptal jeste Krásný básník, a pak s hlavou v dívcine klíne usnul.
Mladá dívka byla potom jeste dlouho vzhuru, a zatímco hladila plavou hlavu, zpívala prostou písen, kterou jí naucila její maminka. Krásný básník se o té písni sice kdysi vyjádril velmi kriticky, ale Mladá dívka ji pres to zpívala, protoze ji mela ráda, a vlastne jeste docela nedávno tu písen slýchávala sama, to kdyz se jí nekdy udelalo smutno. Ta písen na ni fungovala jako lék, a tak Mladá dívka doufala, ze tím Krásnému básníkovi ve spánku také uleví.
Narozdíl od Krásného básníka nezahmouril Urostlý hrncír celou noc oko. Chlapci se pritízilo. Nejprve kricel a plakal, rozpálený jako malá kamínka, s kapkami nemoci na cele, jak se ji telo pokouselo vytlacit ven. Pak ale plakat prestal, a jenom docela tichnounce sténal. Horkost z nej stále sálala, ale kuze ted byla docela suchá, az se Urostlému hrncíri zdálo, ze musí kazdou chvíli vzplanout. Jakkoliv si Urostlý hrncír ríkal, ze noc kazdý strach zvelicí, nijak mu to nepomáhalo, a ta preveliká úzkost, ze chlapcovo telo uz svuj boj o zivot vzdalo, ho svírala jako obrovská ruka. Snad stokrát za noc bezel k mori, aby v nem namocil kus plátna, do kterého pak chlapce spolu se zenou balili. Jeste nez prislo ráno, bylo rozhodnuto. Vezme pet medáku a zanesou chlapce k lékari do mesta.
Pokracování zítra...
