Divadelní devka stála nahá ve zpola napustené vane, voda jí sahala ke kolenum, a v ruce drzela mrtvou rybu. Na oslapaném jevisti v prízemí tvrze postávali kolem vany krome Krásného básníka jeste Zanedbaný dramatik a Vyzilý herec. Hlediste bylo prázdné. Krásný básník cítil to napetí. Konecne na necem delali! Jeste vcera to vypadalo tak beznadejne, a podívejte se, kde jsou dnes! Vsichni tri se zkoumave dívali na Divadelní devku a premýsleli. Mrtvá ryba v její ruce skvele zapadala do kompozice príbehu, cítili to vsichni. Kdyby ta ryba byla zivá, uz by to tolik nefungovalo. V príbehu muze, který zemrel, aniz by si toho vsiml, by to byl vyslovene rusivý element. Celá symbolika by sla zkrátka do hajzlu.

Ted uz to bylo dobré, ale jeste ráno, kdyz se sesli se Zanedbaným dramatikem u snídane a Krásný básník prohlásil: “Vubec nic me nenapadá,” to s nimi vypadalo blede.

Zanedbaný dramatik totiz jenom pokýval hlavou, a rekl: “Nekdy mám pocit, ze jsem mrtvý.”

Jenomze pak si k nim prisedl Vyzilý herec, který slysel poslední vetu a dodal: „Budto my, a nebo ti venku,” a bylo to.

Tak vznikl príbeh muze, který zemrel, ale nevsiml si toho. Delá vsechno jako drív, pracuje, jí, vymesuje, vychovává deti, jenom zkrátka neví, ze je mrtvý. Vsechny ty druhotné znaky jeho smrti na nej sice za vsech sil kricí, ale on je nevnímá. Ani ho nenapadne, ze se jeho zití skoncilo, protoze to by koneckoncu byla nová myslenka, a po smrti uz zádné nové myslenky nejsou.

Krásný básník hned zkraje navrhl, ze by stredem vyprávení mohla být nahá dívka, která by pred sebou drzela velkou rudou jahodu, ale nikdy by si do ní nekousla. Zbylí dva kumstýri si ho zprvu neduverive zmerili pohledem, a vzápetí jeho návrh jednomyslne zamítli. To se Krásného básníka dotklo, a strhla se hádka. Po dlouhých diskusích se nakonec dohodli na tom, ze dívka by sice kazdopádne mela být nahá, to ostatne nikdo nikdy nezpochybnoval, ale v ruce ze by namísto jahody mela drzet mrtvou rybu. Vsichni tri cítili, ze tohle je fakticky síla.

Tvár i postava Vyzilého herce prímo vybízely k tomu, aby mu byla pridelena role mrtvého, a tak se také stalo. Druhá ze dvou hlavních rolí pak byla nabídnuta Divadelní devce, o které se vseobecne vedelo, ze je ochotná se na jevisti kdykoliv svléknout, zejména pokud to pomuze hre jako celku, to se rozumí. Jakmile jí jednou vysvetlili, o co jim jde, nadsene souhlasila. Zakládala si na tom, ze není úzkoprsá, a ze dokáze pochopit smysl díla, kterému se pak zcela odevzdá. Vypadalo to, ze ví úplne presne, proc tu ted stojí nahá a v ruce drzí mrtvou rybu.

Krásný básník, Zanedbaný dramatik a Vyzilý herec stále jeste stáli kolem vany a dívali se na ní. Zanedbaný dramatik si navíc lety pilovaným gestem zamyslene probíral nezastrizený zazloutlý plnovous.

„Myslím, ze uz to mám,“ prohlásil nakonec, „myslím, ze vsichni ziví by meli chodit po rukou,“ rekl a rozhlédl se po ostatních, „chápete?“

Krásný básník i Vyzilý herec se na dramatika podívali.

„Chápete?“ zopakoval Zanedbaný dramatik.

Chápali to velmi dobre. Tohle je opravdu nekam posouvalo. Jakmile meli nosné téma, a to uz meli, hledali pro nej neotrelé prostredky. Tohle do toho skvele zapadalo. Ziví lidé jsou vzhuru nohama, a jediný, kdo chodí po nohou je mrtvola. Jenomze tady se nesmí zastavit. Musí jít dál. Potrebují jeste neco. Takovou vec, která tu doposud nebyla. Neco, co by s lidmi zahýbalo, co by je prekvapilo. Touzili být soucasní, chteli posouvat hranice. Slo jim o nový prístup. O eskalaci. Snazili se dotknout prapodstaty vecí, a tak nakonec Vyzilý herec navrhnul, ze by si Divadelní devka mela tu rybu strcit do kundy.

Divadelní devka se zarazila. Hranice je treba posouvat, to je jasné, ona byla koneckoncu mnohokrát v první linii, to jí nikdo nemohl uprít, jenomze ted se pristihla, ze kolem té nové myslenky v duchu preslapuje opatrne jako mys kolem kousku sýra zapleteného do podivné ocelové konstrukce. Nejiste se rozhlédla po ostatních. Vyzilý herec, Zanedbaný dramatik i Krásný básník tise vyckávali.

Divadelní devka si pomalu a beze slova sedla do vany. Voda byla studená stejne jako ryba v její ruce. Zauvazovala, zda si má rybu dovnitr strcit ploutví nebo hlavou napred. Rozhodla se pro hlavu. Zastydela se za svuj pragmatismus a zároven doufala, ze to myslence dramatického díla nijak neuskodí. Roztáhla nohy a nasmerovala malá rybí ústa mezi bochánky. Paneboze, napomenula se v duchu, jak je mozné, ze tomu po tech letech stále jeste ríká bochánky? Zavrela oci a naposledy se nadechla. Pak zatajila dech, chytila rybu obema rukama pevne za ocas, a zatlacila smerem k sobe.

Pokracování zítra...