Ryba se v rukou Urostlého hrncíre naposledy zazmítala a pak dopadla na dno sítky ke dvema dalsím. Urostlý hrncír se jeste jednou pokusil vtisknout Starému rybári jeden z peti medáku, ale ten se jen podíval na malého, který tise horel v nárucí hrncírovy zeny, a zavrtel hlavou. Urostlý hrncír vdecne stiskl rybárovu ruku, a jeste za noci, dríve, nez vyslo slunce, se spolu se zenou vydali na cestu do jizního mesta. Chteli chlapce usetrit denního záru. Kráceli tise podél more, a co chvíli se zastavili, aby v chladné vode smocili plátno, do kterého byl chlapec zabalený. I pod tvrzí udelali zastávku, a také dnes hrncíruv pohled na okamzik zalétl tam nahoru nad skálu, ale ta vypadala tise a nehybne. Zvuky nocní veselice se sem dolu nedonesly.

Teprve kdyz zahlédli první nízké domky predmestí, zacala krajinu zvolna a líne zalévat záre vycházejícícho slunce. Nez prosli mestem, stihl se ohnivý kotouc odlepit od obzoru, a tak kdyz stanuli pred ordinací mestského lékare, byl uz plný a jasný den. Vstoupili dovnitr. Vune neznámých látek, cistota i zarízení ordinace na Urostlého hrncíre udelalo dojem, a to i pres to, ze vetsina z toho zarízení prosla jeho rukama. Vskutku, kdyz lékar poprvé prisel do mesta, nemel mnoho penez, a tak mu hrncír vsechny ty bílé, hladké misky, zvony i hrusky, vsechny tácy a nádoby podivných tvaru vyrobil zdarma. Je to dobrý clovek, který chce pomáhat lidem, ríkal si tehdy Urostlý hrncír, je to clovek moudrý a vzdelaný, který vládne nad zivotem a smrtí, a takovým lidem se má pomáhat. Nikdy své práce, kterou tehdy lékari venoval, nelitoval.

Lékar stál otocený zády a zaobíral se címsi na stole pred sebou. Ani hrncíruv príchod ho z této cinosti nevyrusil, a tak dál stál k hrncíri otoceny zády. Na sobe mel prostý plást se znaky svého stavu, plást tak prostý az oci precházely z jeho vznesenosti. Kdyz se tehdy vztycila nad morem tvrz, pochopil coby cerstve vystudovaný lékar svou prílezitost a pristehoval se i s tím málem, které mel, do mesta. Chtel lécit, to ano, ale chtel lécit ty, co na to mají, ty co mají úroven, a peníze, ach ano, peníze a úroven, to je neco, ceho se tem nahore dostává vrchovate, a aby také ne, kdyz vsechny jejich výlohy platí Milovník umení, král a vládce, a jak stedre! Jenomze je to na druhou stranu neco, ceho se tem z pobrezí nedostává vubec. Jenomze lécit je musí. Takový je zákon, jinak by prisel o licenci. Boze to je smrad! To mu zas jeden z nich dozajista prinesl namísto zlata ryby.

Urostlý hrncír si odkaslal.

„Peníze más?“ zeptal se lékar, aniz se otocil.

„Mám,“ zaseptal nejiste Urostlý hrncír, který zapremýslel, zda neprovedl neco spatného, kdyz sem tak bez cekání vpadl a vyrusil lékare z jeho dulezité cinnosti. Vylovil z kapsy na veste pet medáku, zbytek svého jmení, a vysypal je na stul.

Kdyz se lékar otocil polozil na stul i sítku s rybami, které uz se pred nejakou chvíli prestaly mrskat, ale pak si vsiml, ze zanechaly na cistém stole mokré skvrny a sítku zase sundal a rychle zacal louzi stírat lemem kosile. Pak se nejiste rozhlédl, neveda co s rybami, a polozil sítku na zem.

Lékar si hrncírovo pocínání meril s neskrývaným znechucením, stejne jako mizerných pet medáku, které lezely na stole. Proc zrovna on? Svuj k svému, ríkal si vzdycky, a patrím já snad k tomu chudákovi tady? Pak vyzval hrncíre, aby prednesl svou prosbu.

„Díte má horceku,“ rekl hrncír a vztáhl k lékari ruce s tichým uzlíckem, „bojím se, ze umírá, lékari, bojím se, ze mi chlapec zemre.“

Lékar pokynul hrncíri, aby polozil chlapce na stul, a sám rozbalil zábal.

„Ba ze zemre,“ rekl po chvíli lékar, kdyz ke chlapci prilozil postupne tri zvlástní prístroje, „uz pro nej nemohu nic udelat.“

Urostlému hrncíri se vytratila barva z obliceje. Nebyl v tu chvíli schopen slova ani pohybu. Svet se mu hroutil, zena vzala chlapce do náruce, pritiskla ho k sobe a dala se do pláce.

„Meli jste prijít drív,“ dodal lékar po chvíli.

Meli jsme prijít drív, opakoval si hrncír stále dokola, kdyz vysli z ordinace, a cernou kouli strachu, která se mu usadila v hrudi zacala rychle obalovat snet sebeobvinování. Ano, má pravdu, meli jsme chlapce prinést uz vcera. Copak jsme to mohli vedet? Nemohli, protoze jsme hloupí, hloupí lidé, a nás chlapec kvuli nasí hlouposti ted zemre.

Slunce stálo vysoko na obloze a delalo ze sveta jednu velkou výhen. Urostlý hrncír i jeho zena se táhli smutne, ale pres to jak nejrychleji mohli prasnou cestou do západního mesta. Uz nebylo kde smocit plátno, aby alespon na okamzik stáhli chlapci horkost, protoze cesta nevedla kolem more. Dosla jim i voda v mechu, kterou s sebou zprvu nesli. Uz nemeli ani pet medáku, které si lékar ihned po vysetrení schoval do dlane. Meli jen tu poslední nadeji.

V západním meste zila Obchodnice s nadejí, o které sly krajem vysoké legendy. Zila prý kdysi na pul cesty mezi jizním a západnám mestem, kde mela malý dum a kolem nej malé polícko. Mela také muze a dve dcery. Byla to prý zena stíhaná krutostmi zivota. Dcery jí opustily se svými manzely, a krátce po nich odesel i její muz za jinou, mladsí. Tak sama dál okopávala kamenité pole a snazila se z nej vydobýt zivobytí, kdyz znenadání uprostred jednoho dne zanechala motycku lezet mezi brázdami, a zacala lécit lidi. Chromé prý stavela na nohy, bláznum vracela rozum, nevidomým zrak. Nejednoho umírajícího prý privedla zpet k zivotu.

Práve k téhle Obchodnici s nadejí prisli, kdyz uz se slunce sklánelo k obzoru. Její dum byl honosný a stál prímo na námestí. Privítala je se sirokým úsmevem, nevadilo jí ze prisli pozde, chápala, jaký to preveliký strach je sem dohnal, a s pochopením také vyslechla i celou jejich pout od dnesního rána, i co rekl lékar v jizním meste. Setrela hrncírove zene slzy a chlácholila i jeho, ze pokud je zivot, potud je nadeje a potud se dá neco delat. Bylo to jako kapka vody zíznícímu, bylo to jako jiskra na mesíce vysousené kupce sena. Uz zase verili, uz zase meli nadeji. Urostlý hrncír se zprvu nahlas strachoval, ze jsou chudí lidé, ale na to Obchodnice s nadejí pravila, ze to, cím ona vládne, je dar, a ona si nesmí za své sluzby nic zádat, jinak by o dar prisla. Potom prohlédla chlapce, otocila se k hrncíri zády a zacala pripravovat z obsahu mnoha pestrobarevných flakónku lécivou smes. Urostlý hrncír si oddechl.

„To je dobre,“ pravil konecne, „protoze nám uz nezbylo nic, jen trápení. Uz nemáme zádné medáky, uz nemáme ani ryby. Nemáme nic, co bychom vám dali.“

Kdyz to Obchodnice s nadejí uslysela, zasunula zpola pripravenou smes zase zpátky do polic mezi ostatní lahvicky a misky, jako kdyby nic, jakoby to mela od pocátku v úmyslu, a vzala jednu ze zapálených svícek, párkrát prejela nad chlapcovým telíckem rukou, totéz pak udelala nad svíckou a spesne vyprovodila Urostlého hrncíre i jeho zenu ven.

Jakmile se za nimi zavrely dvere, zatáhla petlici a pro sebe zamrucela: „Hm, hm. Takoví chudácci, uz se pro ne nedalo nic delat.“

Urostlý hrncír a jeho zena s desive tichým synkem v nárucí se ocitli sami na prahu zacínající noci pod cerstve zazehlými hvezdami.

Pokracování zítra...