Jeste stále byla ta nejhlubsí tma. Vyprahlá stezka mezi jizním a západním mestem byla mrtvolne tichá, a i kdyz ticho pod hvezdami bývá obvykle mnohem veselejsí, protoze hvezdy dávají tusit, ze tu nejsme sami, ba naopak, ze svet je plný lidí, kterí se mozná práve ted dívají na tutéz oblohu, tohle ticho bylo strnulé a smutné jako malá bílá rakev. Urostlý hrncír i jeho zena kráceli beze slova prasnou cestou, a ani jeden z nich nemel odvahu prilozit tvár ke rtum malého chlapce, aby zjistil, zda na ní ucítí alespon slabý závan horkého vzduchu. Urostlý hrncír se nikdy nepovazoval za chytrého muze, ale pres to uz v tuhle chvíli vedel, ze jeho synkovi nikdo nepomuze. Jediné, co malého chlapce jeste drzelo pri zivote, byl strach podívat se, zda nezemrel.
Kdyz Urostlému hrncíri odesla matka na vecnost, to byl sám jeste malý chlapec, kdyz jí konecne po dlouhé nemoci prestalo tlouct srdce, nechal ho jeho otec i s bratry doma samotného s matciným telem, a sám odesel pro pana faráre. Dodnes vidí otce jak po dlouhé tezké chvíli zvedá ucho od její hrudi, a oznamuje jim, ze maminka zemrela, a ze musí být statecní chlapci, a pockat tu, nez se vrátí. Vzpomínal si, jak kdyz pak prisel otec zpátky, jak mu vybehl naproti povedet, ze maminka jeste zije, ze zatímco byl pryc, tak se jeste jednou nadechla, coz mu bratri potvrdili. Pan farár maminku znovu prohlédl, ale pak potvrdil, co uz pred ním zjistil otec. Prý se to nekdy stává, ze se telo pokousí zít, i kdyz uz duse odesla, ale jeho maminka, ze prý je opravdu po smrti.
Urostlému hrncíri se tenhle okamzik vracel pokazdé, kdyz mel pocit, ze se malý chlapec v zenine nárucí nadechl, nebo ze tise zavrnel. Vlna nové nadeje ho sice zaplavila stejne náhle, jako more zaplavuje pobrezí, ale stejne tak, jako se voda vzdycky vrátí zpátky do more, i jemu se nadeje pokazdé vytrácela zahnána touhle dávnou vzpomínkou.
Smutne a tise ukrajovali vzdálenost k domovu, západní mesto nechali daleko za zády. Napravo i na levo se rozkládala poust tvorená jen prachem a kamením, sem tam trsem unavené trávy. Daleko vpravo se poust menila v útesy, které padaly do more. Vlevo se proti temnému nebi rýsovaly jeste temnejsí hory, a vítr od nich hnal seschlé listí, buhví odkud ho vzal. Uz brzo uhnou u velikého mrtvého stromu na mensí stezku, po které sejdou az dolu k mori na pláz. Po ní se pak dostanou domu. Az tam dojdou, nebudou vedet, co mají delat. Zatím ale mohou jít, mohou klást nohu pred nohu, nepremýslet, jít spolu a pres to kazdý sám.
Urostlý hrncír se nekolikrát pokusil vzít zene synka z náruce, aby ho chvíli poponesl, ale ona pokazdé zlobne ucukla, az se Urostlý hrncír vylekal. To se pak vzdycky cítil, jako kdyby dostal ke své míre dalsí díl a svesil pod jeho tízí ramena. Dál rozrázel sandálem kamení, mezi kterým se míhala drobná hmyzí havet, míjela ho, a mizela kdesi pred ním.
Tu se jeho zena náhle zastavila. Urostlý hrncír si toho zprvu nevsiml a udelal jeste nekolik kroku, nez si uvedomil, ze jde sám, ale pak se také zastavil, a ohlédl se. Nejprve se vydesil, protoze si myslel, ze si ho zena prohlízí novým podivným pohledem, který v jejích ocích jeste nikdy nevidel, ale pak si uvedomil, ze svuj zrak neupírá ani tak na nej, jako spís kamsi za jeho záda, a tak se otocil. U staletého stromu, tam kde se od hlavní cesty oddeluje mensí pesina, která vzápetí padá mezi skalami az dolu k pobrezí, stál Podivný poutník a díval se na ne. Mel vlasy stríbrné jako padlý mesíc, hul ze dreva tak starého, ze uz se dávno zmenilo v kámen, a plást z prostého rezného plátna, jiste letitého, avsak bez jediné záplaty. V korunách stromu nad ním poletovalo cetné ptactvo, které jinak Urostlý hrncír vídával jen za dne, a jakkoliv si nepamatoval, ze by mrtvý strom nekdy urodil jediný lístecek, presto ted zjistoval, ze v sobe ten staroch nasel jeste dost zivota na to, aby se zmohl na nekolik nazloutlých lístku, které vypucely na jeho mohutných pazích. Dokonce i suché listí, které prinásel vítr, jakoby se utrhávalo ze vzdusných proudu, a chtelo se dostat k Podivnému poutníkovi blíz. Kdyz se mu to pak podarilo, znovu se zelenalo, a mizelo zase ve tme za ním. Podivný poutník se na Urostlého hrncíre i jeho zenu díval nejlaskavejsíma ocima a mírne se usmíval. Udelal nekolik kroku smerem k nim, zastavil se, a byl tak vysoký, ze se nad nimi tycil jako hora, stríbrné vlasy kolem nej povlávaly jako paprsky a v modrých ocích se odrázel celý svet. Jeho prítomnost je oba rozechvívala, ale Podivný poutník, jakoby se ponoril do svých vlastních myslenek.
„Do prdele,“ rekl nakonec, „takhle jsem ten svet prece nechtel.“
A pak prilozil chlapci ruku na celo a chlapec se po dlouhé dobe zhluboka a dychtive nadechl.
Dokoncení zítra...
