Predstavení se od zacátku nevyvíjelo dobre a Krásný básník to vedel. Jakmile se zaplnil sál, a lidí bylo tolik, ze si nekterí z nich museli posedat na zem, zvedla se opona a zacalo první dejství. Diváci zprvu sedeli tise a napjate sledovali dej, jenomze jejich pozornost zacala záhy slábnout, a oni do sebe navzájem stouchali, sem tam si spitli nejakou poznámku, po ocku se ohlédli na souseda, co on jako na to, az se nakonec zrodil kolektivní názor. Jakmile totiz kazdý z nich zjistil, ze sousedovi se honí hlavou to samé, vsechny zábrany padly, a jeste nez první dejství skoncilo, uz se diváci mezi sebou bavili docela nahlas a nezakryte, a nekterí z nich si dokonce ukazovali na Divadelní devku, a delali poznámky na její nahotu. Nekdy na zacátku druhého dejství zacal kolovat první kosík s rajcaty.

Ta tam byla náklonost Krásného básníka ke vsem tem prostým lidem, které odpoledne sledoval z ochozu poblíz brány, kdyz se po klikaté ceste trousili nahoru k tvrzi. Nikdy by to nepriznal, ale tehdy se zrovna bál, jak lidé hru prijmou. Docela obycejná pýcha a obavy autora v nem svádely boj, a on se rozhodl tomu tlaku celit vseobjímající láskou. A tak miloval Mladou dívku, která stála na ochozu vedle nej, a kterou jen zrídkakdy brával za ruku, a ona byla stastná, a miloval i vsechny ty lidi, kterí sem práve pricházeli, aby shlédli jejich hru. Dojímal se nad svou nákloností k nim, k tem poctivým, dobrým dusím, které od slunka do slunka tvrde pracují, a videl se nekde mezi nimi v tom proudícím procesí, cítil se být jedním z nich, a zase se dojal vlastní skromností. Ano, vzdyt on je jenom takový delník umení, je jako hrncír príbehu, je jako kovár slov.

„Tupci,“ zasycel Krásný básník, a chtel jeste neco dodat, jenomze pak z hlediste vylétlo první rajce, a Krásný básník onemel prekvapením nad tou nebývalou opovázlivostí.

Vyzilý herec zadrhl v dialogu, ale pak s prapodivnou hrdostí pokracoval dál, zatímco Divadelní devka fascinovane zírala na rajce, které stékalo po hercove cele dolu na jeho nos a deklamující rty.

Mladá dívka se pokusila znovu vzít Krásného básníka za ruku, i kdyz ten uz jí dávno pustil, aby mu dodala odvahu, aby mu dala najevo, ze nekdo je s ním, ale Krásný básník se tím dotekem probral z ohromení, a ruku Mladé dívky vztekle odhodil.

„Vypadni krávo,“ zasycel na ní, „ty slepice vesnická,“ probodával jí pohledem, „vzdyt ty jsi stejná jako oni!“

Mladá dívka se polekane stáhla, a dost mozná chtela svou zjevnou chybu napravit, chtela mu ríct, ze není jako oni, ze ona ho miluje a obdivuje, ale Krásný básník uz jí dál nevenoval pozornost.

„Luzo,“ septaly jeho rty, „chátro tupá, omezená!“

Vzduch se mezi tím naplnil shnilou zeleninou. Jednotlivé salvy se slily v jeden proud, a ten ted bez prestání zasypával herce na jevisti, kterí se jeste chvíli snazili pokracovat ve hre. Jejich repliky vsak byly tolikrát preruseny, ze nakonec sami herci zapomneli, kde jsou, a co by meli ríkat, a tak radeji zmlkli. Stranou toho vseho, ukrytý v zákulisí, stál Krásný básník, a septal slova plná nenávisti. Mlcící herci v rozpacích postávali na jevisti, a vrhali na Krásného básníka tázavé pohledy, ale on je nevnímal, oci mel jenom pro diváky, kterým rozdával své opovrzení.

Kdyz lidem konecne dosla rajcata i baklazán, odesli domu. Tehdy se Krásný básník poprvé odvázil vystoupit z úkrytu. Na jevisti stáli herci, shnilá zelenina po nich stákala dolu na oslapaná prkna, kde vytvárela jednolitou vrstvu mazlavé hmoty. Krásný básník dosel k Divadelní devce, která se trásla necím jako strachem, a pomohl jí ven z vany. Jakmile Divadelní devka doslápla na kluzkou podlahu, a pokusila se oprít o Krásného básníka, ten její váhu nevydrzel, a v okamziku, kdy definitivne ztratil stabilitu, se oba dva s ohromným zadunením svalili na zem. Kdesi za nimi se z hlediste ozvalo soucitné syknutí.

Krásný básník se okamzite vyhrabal na nohy a zamzoural do prázdných lavic neosvetleného hlediste. Uprostred nej uvidel Urostlého hrncíre, který uz dávno pred tím poslal zenu i synka napred a sám zustal, protoze se tak trochu stydel za to, co hercum, tem, které on tolik obdivoval, ostatní lidé udelali. Ani on hre nerozumel. Nevedel, co jsou zac ty postavy, které v príbehu vystupují, a proc delají to, co delají. Vsechno to bylo tak vzdálené zivotu, jaký zil. Jeho prostý rozum mu vsak ríkal, ze takhle by se k sobe lidi chovat nemeli. Zustal, aby divadelníkum dodal odvahu, aby na hre nasel neco pekného, aby jim jejich dílo mohl pochválit.

Jenomze Urostlý hrncír uz nedostal sanci promluvit. Krásný básník po nem nejprve vrhl krví zalitý pohled, a pak udelal rychlý pohyb, jakoby se po nem chtel vrhnout, jenomze pri nem znovu podklouzl, a vzápetí dopadl bolestive na kolena, odkud na hrncíre zacal chrlit slova, ve kterých se ozývala vsechna jeho zloba. Jakoby v tu chvíli spustil lavinu, jako by se zvedla neviditelná stavidla, pridali se i ostatní, kterí na jevisti byli. To bylo stále jeste osvetlené mnoha loucemi, a tak na Divadelní devku, Vyzilého herce, Zanedbaného dramatika i Krásného bázníka klecícího pred nimi bylo dobre videt. Stáli tam nehybne, jak se báli pohnout, aby neuklouzli a pokrikovali na Urostlého hrncíre, a stekali na nej jeden pres druhého.

„Ty hlupáku!“

„Ty ubozáku!“

„Táhni!“

„Nicemu nerozumís!“

„Smradlavá luzo!“

„Zmiz!“

„Chátro!“

A tak Urostlý hrncír pomalu a beze slova vstal, vysel ze sálu na nádvorí, tam zamíril k východu z tvrze, za branou se k nemu pripojili synek se zenou, a spolecne pak sesli dolu k mori, kde ze sebe Urostlý hrncír smyl postupne Divadelní devku, Vyzilého herce i Zanedbaného dramatika a nakonec také Krásného básníka, a bylo mu zas dobre.

Konec.