V nedeli osmnáctého cervna se moje lednicka zacala chovat divne. Pamatuji si to moc dobre, protoze dva dny pred tím se k nám do sousedství pristehoval ten mladý pár a to byl urcite pátek, to vím jiste, protoze zrovna koncily oslavy dne danové svobody, které i minulý rok pripadly na ctrnáctého cervna a to se jako obvykle nás Klub Zhrzených Podnikatelu zhulákal na plech takovým zpusobem, ze i ti odolnejsí clenové byli schopni vyslovovat dvou a více slabicná slova teprve dva dny po té. No a bez takových slov solidní pozdrav dohromady proste nedáte a já, kdyz jsem je to ráno potkal u popelnic, kam jsem vynásel poslední zbytky plastových pytlíku, lahví a hostu, nejaký pozdrav jednoduse potreboval.

„Dobrý den,“ zaskrehotalo neco ze me a já si uvedomil, ze jsou dny, kdy i obycejné „dobrý den“ zní jako priznání nízké inteligence.

Ona byla hezoucká blondýnka, pracovala jako ucitelka na základní skole a kdyz jsem jí zdravil, nesmele klopila oci. Uz dlouho jsem u zeny nic takového nevidel. On byl o hlavu vyssí, blondák, typický hezoun a pokud je mozné, aby se nekdo zivil jako kretén, tak on musel brát zarucene balík. Znechucene se na me podíval, otocil se a na ceste od branky k domovním dverím serval blondatou krásku na tri doby za to, ze se se mnou vybavuje. Vrátil jsem se, rozpustil ve sklenici superpirin, protoze po acylpirinu se mi spoustí krev z nosu, a vrátil se do postele, kde jsem se rozhodl vyckat dne, kdy se moje lednicka zacne chovat divne.

V nedeli osmnáctého cervna se moje lednicka zacala chovat divne. Vecer jsem k ní pristoupil, to uz me nic nebolelo a moje bytí si opet uvedomovalo své bytí, otevrel jsem dvírka, sehnul se a vytrestil oci. Taková vec by vzala i silnejsí povahy! No posudte sami: ctvrtka másla, tri litrové sklenice s pomerancovým dzusem, dvakrát smes na sýrové fondue, pul kila anglické slaniny, pet Bernardu a ve stene dverí zpola prázdná lahev Chateau Margaux!

Ponechme stranou, ze preferuji úplne jinou znacku dzusu, pravé máslo jsem nevidel uz tri roky a kdyz se to vezme kolem a kolem, naposledy jsem byl nakoupit pred dvema týdny, takze at uz jsem tehdy dával do lednice cokoliv, melo by to touhle dobou být zelené a chlupaté, ale predevsím, a to bych rád vypíchl, já bych nikdy, opakuji NIKDY nebyl schopen nacít Chateau Margaux a pak ho nedopitý odlozit do lednice, abych z nej tímto zpusobem do druhého dne vyrobil predrazené zvetralé chcanky!

Fuj.

Vsechny tyto indície ohýbaly mojí dosavadní predstavu kauzálního a izotropního vesmíru a vubec mi prislo pomerne zarázející, ze zatímco na vnejsím drzadle dvírek je napsáno CALEX, zevnitr moje stolitrová lednice nápadne pripomíná poslední model trísetlitrové Zanussi a to vcetne nápisu Zanussi samotného na zadní stene. Opatrne jsem ohledal okolí bílého monolitu, ale krome vnitrního prostoru a obsahu se vsechno zdálo naprosto v porádku. Pokrcil jsem rameny a lednici zase zavrel, ale to uz jsem v ruce drzel jednu lahev s roztomilou staromilskou imitací keramické zátky.

Základní povahou otázek je, premýslel jsem, zatímco jsem nad drezem smýval z rukou polovinu vypeneného obsahu, ze pokud se do nich nikdo nemontuje, tak vydrzí v nezmeneném stavu prakticky jak dlouho chcete. Z toho plyne, ze tahle záhada muze klidne pockat a to nejméne do zítrka, kdy si koupím francouzské bagety, abych mel na co namazat kaviár, který jsem objevil schovaný v nepruhledném boxu nad smutným mementem dobrého vína. Proste kdo se moc ptá, moc se doví.

A já se neptám.

Lednicka setrvala i nadále ve svém podivném chování a tak se veskeré moje nákupy velmi brzy omezily jen na pouhé doplnování zásob korení, cerstvého peciva a zkrátka vsech vecí, které se obvykle v lednici neskladují. Na neco takového si velmi snadno zvyknete, zvlást kdyz vás to zbaví opruzantní a frustrující povinnosti bloudit s kosíkem mezi nekonecnými regály hypermarketu a premýslet, co jeste by se vám tak mohlo hodit. Také má strava se stala mnohem pestrejsí, coz melo ve svém dusledku pozitivní dopad na mé zazívání. Co vám mám povídat? Prál bych vám videt tu stolici, kdyz se mi po pár týdnech srovnalo zazívání zmrzacené vsemi temi jogurty a dalsími obusky zdravé výzivy.

A tak jsem zpohodlnel.

Jeste jsem nad tím cas od casu dumal, ale tech chvil bylo cím dál tím méne a jednou jsem se dokonce pristihl jak láterím, kdyz v lednici namísto baget s rajcaty a mozzarellou, které mám tak rád, byla jenom louzicka vody a mne tak nezbývalo, nez zustat o hladu. Pripomnelo mi to, ze kazdá lednice potrebuje cas od casu rozmrazit, a ze to je jedna z tech vecí, které delám k smrti nerad, a které radím mezi ty takzvané zenské práce nekam mezi drhnutí schodu a mytí hajzlu.

V ten okamzik jsem se nad sebou musel hluboce zamyslet. Ponechal jsem stranou muj roztomilý muzský sovinismus a soustredil se na fakt, ze i pres své nesporné výhody je celá tahle zálezitost s lednickou preci jenom záhada a co já jsem to sakra za chlapa, objevitele a tradicního svetlonose pokroku, kdyz dokázu zít takovou dobu vedle neceho podobného, aniz bych se tomu pokusil prijít na kloub?

Sel jsem spát, abych ten hlad nejak zaspal, ale bylo to úplne zbytecne, házel jsem sebou pres celé letiste a dral povlaky na cáry, jak se mi v hlave honily divoké teorie, které by nejak objasnily tajemství mé lednice. Z nich ta nejdivocejsí byla, ze uz pána Boha jednoduse nebavilo obalovat sýry a ovoce plísní a svítit na ne pokazdé, kdyz se rozhodnu podívat, zda se nestal zázrak a TO se nepromenilo v neco chutného a tak ten zázrak proste zarídil a vytvoril mimo prostor a cas mou vlastní bezednou lednici, aby to mel jednou pro vzdy z krku.

Jenomze málo platné, neco jsem se nachodil po akademické pude a tak jsem zákonite nakonec musel dospet k záveru, ze kdyz otevru dvere lednice umístené v mé kuchyni, ocitnu se uvnitr lednice jiné, která se nachází nekde jinde, na nejakém jiném míste a kdo ví, dost mozná i v jiném case. Neprímo na to ukazovalo i to rozmrazování, které vrázelo teorii omnipotentního lenocha kul do srdce. Také fakt, ze potraviny z lednice samovolne mizely, podporoval myslenku casoprostorové anomálie. At tak nebo tak, ta lednice rozhodne patrila nekomu, kdo trpel obsedantní predstavou, ze prázdný foch v lednici je jeho vina a tak se jí neustále snazil udrzovat natrískanou, coz od osmnáctého cervna znamenalo zdvojnásobit mnozství vsech nákupu.

Usnul jsem az ve tri hodiny ráno.

Dalsí den vecer uz byla lednicka opet plná, vonela cistotou a nabízela nepreberné mnozství pokrmu a nápoju, z nich nekteré, jak jsem si s potesením uvedomil, byly novinkou. Rozhodl jsem se provést svuj první experiment. Na prázdné místo, které tu zbylo po trech lezácích s prímesí kvasnic jsem umístil karticku, kde byl rukou naskrábaný nápis: Dekuji.

Druhý den ráno jsem ani dospat nemohl a tak jsem byl na nohách uz v deset. Okamzite jsem vystartoval k lednici, ale k mému zklamání tam nápis stále lezel. Co pul hodiny jsem pak otevíral dvírka a provádel kontroly, ale az teprve kolem páté hodiny odpolední cedulka náhle zmizela a s ní zmizelo i pár dalsích potravin, které jsem obvykle nechával bez povsimnutí, jako byla zelenina, syrové maso a neco smradlavého v alobalu - já nevím asi drozdí - no zkrátka veci, u nichz mám podezrení, ze k nim existuje urcitý technologický postup, zrejme znacne hermetický, který z nich udelá chutný pokrm. Az teprve hodne pozde vecer, kdyz se sídliste prestalo otrásat zvucným samcím GOOOL!, poprípade JEEeeee – ten den to bylo trikrát GOOOL! A jen dvakrát JEEeeee, takze to hádám asi dopadlo dobre – se na míste mojí puvodní karticky objevil plastový box, v nem byla jedna porce kurete se smetanovou omáckou a sest knedlíku a na boxu pak byla polozena jiná karticka, na které bylo napsáno: Není zac.

Pokracování príste...