Takováto zásadní zmena v celém prípadu si pochopitelne vyzádala urcité zmeny i v mém prístupu. Tak predevsím jsem si porídil mikrovlnku, abych si mel v cem ty vecere ohrívat. Od toho dne se totiz objevovaly s zeleznou pravidelností. Pak také celá tahle vec ztratila svou anonymitu, naopak dostala takový, rekl bych, lidský rozmer a já cítil povinnost se tomu na druhém konci cerví díry nejak revansovat. Kazdý vecer jsem proto polozil na malý talírek v horním fochu nejaké peníze, aniz bych mel jakoukoliv predstavu o tom, co kolik stojí. Se stejnou pravidelností se tam vzdy druhý den k veceru objevily drobné, coz me napoprvé dojalo k slzám, protoze s necím takovým jsem skutecne nepocítal a tak jsem brecel celou tu dobu, po kterou jsem se ládoval svíckovou.

Byla moc dobrá.

A opet jsem velmi rychle uvykl a je to docela zajímavá vec, protoze vzato kolem a kolem, jsem mel doma neco, z ceho by nejeden drzitel Nobelovy ceny rozcilením vyplázl jazyk. Já se naproti tomu celkem spokojil s tím, ze mi to ráno dá snídani, vecer dobrou veceri, chová se to tise a dokonce se to samo udrzuje.

Takové veci me napadaly i tehdy, kdyz byl u me tenkrát Fotograf na návsteve a tak jsem zvazoval, jestli bych se mu s celou vecí nemel sverit. Posadil jsem ho do kuchyne ke stolu a jak jsem tak stál pred otevrenými dvírky lednice a nahlas ríkal tu opotrebovanou vetu o tom, jak se podíváme, copak to tu vlastne máme, napadlo me najednou jeste neco jiného. Vzdyt tuhle vetu ríká pred otevrenou lednicí snad kazdý muz. Jasne, v mém prípade si opravdu nemohu být jistý, co v ní najdu, ale co kdyz, ríkal jsem si, co kdyz to takhle mají i ostatní? Treba se to vseobecne ví a jenom tak nejak patrí k veci, ze o tom nikdo nemluví?

Lednici jsem zase zabouchl, podal Fotografovi pivo a rozhodl se, ze budu radeji mlcet. Cítil jsem, ze situace tak jako tak k necemu speje, a já uz s tím stejne nemuzu nic delat. Kdyz pak v lednici nezbylo nic, co by o sebe mohlo cinkat a to bylo hned, protoze její obsah byl dimenzován spís pro me nez pro me a mé návstevy, tedy kdyz uz v lednici nic nezbylo a já vyprovázel Fotografa ke vrátkum, stala se vec, která vrhla na celou zálezitost víc svetla, nez horící hranice na hradby Kostnice.

„Ty blbá krávo,“ dral se z otevreného balkónu od sousedu muzský rev, „to nejsi schopná zarídit, abych mel doma pivo, kdyz se vrátím vecer z práce?“ a hned za ním padal do trávy tichý zenský plác, ale byl vzápetí znovu prehlusen tím sonickým struhadlem: „Rekl jsem ti jasne, ze hraje Manchester a ze mám mít doma sest Bernardu!“

V hlave se rozjecely sirény a rvaly na me: ty vole, to byla doba! Podíval jsem se k sousedovi na zvonek a videl, jak je tam známým úhledným písmem napsáno Beránek a hádám, ze i kdyby toho nebylo a nás kazdého s Fotografem nehrály v brise tri predrazené lezáky, ze by mi to bylo jasné. Plácl jsem se do cela. Vzdyt tohle mi mohlo dojít uz drív. Jedine zenská, která dokáze zít s takovým kreténem a pri pozdravu klopí oci, muze na mé drzé vybírání lednice odpovedet slusným není zac a vrácením drobných.

A tak jsem zapnul pocítac, ustrelil pár alienum hlavy a kdyz se fotbalový národ ulozil ke spánku, pocítac jsem zase vypnul, otevrel lednici a jednu po druhé z ní vyndal vsechny potraviny a pak i fochy, az tam zbyl jen velký osvetlený prostor, do kterého jsem se poskládal a dvere za sebou zase zavrel. Ticho a tma souperily s chladem o mojí pozornost a i kdyz to oba byli silní souperi, chlad preci jenom nakonec získal prevahu, az své protivníky vytlacil docela a já se trásl zimou a vzpomínal, jak jsme tehdy sedeli na strelnici kolem ohne, vsude mrzlo az prastilo a Serza jen tak, aby se nereklo, prohodil: „Kurva, tady je zima jak v Rusku“. Starý Nemec, který tam chodil strílet s námi, se pro sebe usmál a rekl: „Ja, ja, u Sthalingradu, tham nebylo dobse.“

Pak se dvírka konecne otevrela a za nimi stála ona, jenom tak v lehké nocní kosilce s motivem lucních kvítku. Byla trochu prekvapená, no aby taky ne, kdyz drzela v rukou hrnec s poklicí a zavarovací gumou propletenou uchy a nemela ho kam dát, protoze namísto vseho, co cekala, ze v lednici uvidí, jsem tam byl já a trásl se zimou. Chtel jsem neco ríct, myslel jsem na to od té doby, kdy mi doslo, kam vede moje záhadná lednice, chtel jsem se omluvit za vsechno co jsem jí zpusobil, chtel jsem jí podekovat za vsechno co... no proste za vsechno a priznám se, taky jsem chtel, aby nezacala jecet. Namísto toho vseho ze me vyslo jen takové nejaké zajektání zuby, ale ona se nepolekala, jenom polozila ten hrnec na stul, vytáhla me, zmrzlou zásilku viny ven, já se znovu pokusil neco ríct, ale ona mi polozila prst na ústa a namísto vsech slov chytla dolní lem kvetované nocní kosilky a rychle si jí pretáhla pres hlavu.

Najednou prede mnou stála tak, jak jí pánbuh stvoril, s kuzí bílou a cistou jakou mléko, dvema jablícky pevnými a nepoddajnými, klínem upraveným jako holcicka a takovým mnozstvím zivota, který v ní byl a který nikdo nezil, protoze mu to bylo zakázáno, az to z ní sálalo a chtelo ven. Chtelo to nekoho hrát a já tam byl a to teplo jsem potreboval a tak mi stáhla tricko i kalhoty, bez jediného slova si me k sobe pritiskla a hrála me tak dlouho, az jsem se prestal trást. Pak si znovu polozila prst na rty, vzala me za ruku a odvedla ke kuchynské lince. Na tu kuchynskou linku si sedla a sama od sebe roztáhla stehna, zvala me dál a já sel, sel strasne rád. Ta tam byla zima. Treli jsme se o sebe zpocenými tely a byli tak tissí jak to jen slo v takové situaci, dusili v sobe vsechno, co chtelo ven. Drzela me chvílemi tak, jako by uz nikdy nechtela pustit, jako by me do sebe chtela pohltit a nade mnou se naveky mela zavrít ta bílá neposkvrnená hladina její kuze.

A pak nás realita, ta devka vlezlá, dohnala, já mel na sobe zas své tricko i kalhoty, lepkavou studánku zakrýval závoj lucních kvítku a já se skládal zpátky do lednice. Naposledy se na me usmála, zavrela za mnou a zase byla tma a ticho a chlad. Povzdychl jsem si, otevrel a jeste zahlédl, jak ve dverích mizí poslední hrst kvetin.

„Do hajzlu,“ ulevil jsem si, tak tohle jsme nedomysleli.

Dvere se znovu otevrely a v nich se objevil andelský oblicej, avsak s výrazem hodne prekvapeným. Nebyl jsem ve své kuchyni. Takhle to proste nefungovalo. Nemohl jsem sám urcit, kde budu, kdyz otevru dvírka zevnitr a v duchu si nadával, protoze tohle mi snad mohlo být jasné.

Chytla me za ruku, ale tentokrát me neodvedla k lince, ani jinému kusu nábytku, ale k balkónovým dverím a tam ukázala na hromosvod. Kývl jsem a slezl po nem dolu. Jiste, mohlo me mrzet, ze jsem pak do osmi preslapoval pred domem, abych mohl zavolat zámecníky. Mohlo me odradit to nastuzení, které jsem lécil jeste týden. Jenomze nemrzelo a neodradilo. K permanentne natrískané lednici a pravidelným vecerím se pripojil jeste pravidelný sex s krásnou a rozdychtenou blondýnkou, s címz by se jiste kazdý muz srovnával jen velmi obtízne, ale já jsem to nejak zvládnul.

A zase jsem si zvykl.

Pres inzerát jsem najal studenta, který mel jediný úkol a totiz v deset nula nula za mnou zavrít lednici, v jedenáct nula nula jí zase otevrít, na nic se neptat a za zádnou cenu se mezi tím do ní nepodívat. Byl to úkol jako z pohádky a vsichni víme, jak to melo skoncit, ale tyhle moderní deti proste myslí jinak a tak jenom pokazdé sebral prachy a na nic se fakt neptal. Jen jednou nebo dvakrát jsem mel pocit, ze má zdvizené obocí, ale to se mi nejspís jenom zdálo.

Napríste jsem si také samozrejme na cestu pribral svetr a bylo to lepsí, ale jsem v tomhle smeru pomerne choulostivý a tak, kdyz uz jsem se rovnou nenastydl, tak se mi alespon spustila vazomotorická rýma. Po nekolika týdnech jsem si dokonce vypestoval nejakou psychosomatickou reakci na lednicku a kdykoliv jsem jí pak otevrel, rovnou jsem musel sáhnout po kapesníku. Pripojil jsem to na seznam vecí v mém zivote, které sice nejsou dvakrát príjemné, ale se kterými se nedá nic delat, nebo alespon nic, po cem by ztráta nebyla vetsí zisku.

Takhle to slo den za dnem, veceri za vecerí a císlo za císlem a nezdálo se, ze by se nám to melo v dohledné dobe omrzet. Prísahám, ze jsme si za celou tu dobu nerekli ani jediné slovo a presto to bylo krásné a neutuchající.

Jednoho dne, nebyl vubec nicím výjimecný, zastavil u domku na druhé strane ulice stehovací vuz a pár delníku v montérkách zacalo vykládat nábytek a postupne odnáset dovnitr. Mezi nimi tancoval mladý pár. Ona byla krásná cernovláska, studovala medicínu, vyzývave se dívala na kazdého a na vsechno, na delníky, na me a dokonce i na planky u plotu. On byl tichý vedátor, docela milý chlapík, ale tak trochu ten typ, kterému zenské ríkají hodný nouma. Usmál jsem se na ní, pozdravil a ona me obdarila takovým pohledem, ze o jeho jednoznacnosti by nepochybovala ani matka Tereza a to i kdyby se tou dobou dívala na druhou stranu. Vzápetí se ale otocila, aby ostre napomenula delníky, kterí práve do domu vlekli velkou, starobylou satní skrín v masivním orechu.

Toho dne vecer, a jak jsem ríkal, nevím, co to bylo za den, se moje satní skrín zacala chovat divne. Vecer jsem k ní pristoupil, to uz byl pomalu cas chystat se na nocní výlet, otevrel jí a docela pohodlne se stacil divit. Ostatne byl jsem uz na leccos zvyklý. Samozrejme, ze sada dámských halenek, sbírka spodního prádla a dokonce ani pánské sedivé kalhoty se vzorem rybí kosti ve velikosti 30/32 mi k nicemu nebudou, ale co me fakticky nadchlo byl fakt, ze moje drevotrísková funkcionalistická skrínka s imitací divoké tresne, do které se tak tak veslo tech pár vecí, které jsem vlastnil, ted zevnitr mela velikost mensího obýváku a navíc byla oblozená starým a trochu zprohýbaným orechem. Nádherná práce. Pomalu, velmi pomalu se mi koutky zvedaly do sirokého úsmevu.

„Tak,“ rekl jsem nahlas, „a je po rýme.“