Bylo tam uprostred místnosti cervené Tlacítko a predstíralo, ze je zelené nebo alespon modré a mozná taky od obojího trochu, ale rozhodne ne cervené. To byla ocividne barva, která kdekoho nutila, aby ho co chvíli mackal a rval pri tom cosi na tu sítkovanou vec nad ním, které lidé ríkali Mik Rofón, kdyz se o ní mezi sebou bavili. Tlacítko nevedelo, zda Mik Rofónovi taky vadí, ze na nej furt nekdo rve, ale bylo mu to celkem jedno, chtelo jen mít svuj klid. Jenomze nemelo.

Máck!

„Ty vole to bylo, jak kdyz blije pes, chce to víc stávy, sjedeme to jeste jednou,“ zarval Rejza na Mika a zase tlacítko pustil.

Citlivý pan Rofón se pri tech ostrých slovech uvnitr celý rozvibroval, ale presto ve vedlejsí místnosti poctive zopakoval vsechno, co slysel. Tlacítko vedelo, ze je soucástí nejakého vetsího celku, kterému se ríká nahrávací studio. Co ale Tlacítko nevedelo, bylo, proc je Rejza na toho kluka ve vedlejsí místnosti tak hrubý.

Tedy Rejza! On to vlastne zádný rejza nebyl. To jen zcela výjimecne dostal moznost chopit se tvurcí práce a tak se do toho jaksepatrí polozil.

Tlacítko by bývalo bylo prísahalo, ze kdyby se mohlo podívat, videlo by, ze kluk vedle je taky cervený. Pokud Tlacítko o svete neco vedelo pak to, ze na cervené veci furt nekdo rve a nebo na ne alespon hmatá. Coz platí ostatne i o tech vecech, které jsou spís do ruzova. Takhle to zkrátka s cervenými vecmi na tom svete chodí. I kdyz je treba podotknout, ze nekdy ty veci zcervenají az potom, a nekdy dokonce zcervená i ten co rve, ale to uz je docela jiný príbeh. V kazdém prípade se vsechno tocí kolem cervené barvy. To je jasný.

Máck!

„No jo lepsí, ale furt to není vono, vyhod si ten svuj posranej brnenskej prízvuk, místo sexshopu rekni treba buznabar a za pindoury dej curaky, vole, at to má stávu, tak jedem!“

Rejza se podíval na me, autora scénáre, jestli je s jeho zvukovou rezií vsechno porádku. K uz tak peprnému textu, který si na mne vyzádala doba a zadavatel, pribylo deset volu, sedm prdelí, tri mrdky a to byly teprve ctyri hodiny. Kývnul jsem, ze jako vsechno ok a nove si udelal po jedné cárce u buznabaru a curáku.

Máck!

„Jo dobrý, bereme a jedeme dál! Najdi si dalsí repliku.“

Do zvukové rezie jsem zasahoval minimálne a to i pres to, ze jsem byl v té chvíli stále jediný, kdo znal text az do konce, ale nebudme malicherní. Preci tu nezakysneme na detailech. Tohle prece není umení. Tedy ne ze bych byl schopen nejak souvisle pohovorit o umení, ale umím treba vysvetlit rozdíl mezi umením a címkoliv jiným. Napríklad rozdíl mezi umením a rekneme takovými gumovými medvídky. To zvládnu skvele. Krome toho jsem to napsal, ne? Takze vím, ze to není umení. I gumoví medvídci by z toho vysli líp.

A tak jsem takzvané rezijní pripomínky omezoval jen na prípady, ze ve scénári vsichni prehlédli poznámku „sarkasticky“ a Máck! Rvi to na plný koule! Máck! cinilo rozdíl mezi puvodním zámerem a výsledkem prílis propastný. Nakonec, Rejza to nedelal spatne. O co si tem ctyrem teenagerum, kterí se v nahrávacím studiu za ty dve hodiny vystrídali, mel ríct, o to si také rekl. Jasne a durazne.

Máck!

„Hotovo! Dobrý muzes ven.“

Takze ty teenagerský mrdky jsme meli poresený.

A pak prisel Rocker! Legenda! Muz, který ví neco o tom, jak se lítá vzhuru. Taky ví, co je to comeback a nebojí se ho pouzít. Muzikant, který na rozdíl od ostatních rockeru nemusel v záveru kariéry, kdyz se konecne naucil obstojne hrát alespon na jeden hudební nástroj, natocit desku se symfonickým orchestrem, aby si neco dokázal, protoze to proste nemá zapotrebí. No jak ríkám, zivoucí legenda!

A to byl práve ten problém. Ta tam byla Rejzova asertivita. Vsichni jsme si s Rockerem podali ruce, já jsem Legendu navíc poucil, co se od ní bude chtít a slo se do studia. Rejza se posadil na zidlicku a ruka, kdysi tak lacne hmatající po cerveném Tlacítku, nyní jen vlácne plula vzduchem.

Máck?

„Ehm, takze pokud uz budete pripraven, Mistre, tak bychom zacali.“

No zkrátka s ním mluvil, jako já mluvím se zubarem. Mistr v druhé místnosti souhlasne zamrucel a tak jsme skutecne zacali.

„Hrozne to prehrává,“ povídám uz po druhé replice, „mel by se uvolnit a ríkat to mnohem klidneji. Je to vypravec.“

Rejza se zarazil a jakoby nerad zvednul ruku k Tlacítku, které tahle vec zacala docela zajímat. Tedy zajímat do té míry, do jaké pripustíte, ze se kus cervene podsvetleného plastu muze dívat treba na televizi. Vzpamatujete se lidi, vzdyt je to preci jenom obycejný tlacítko!

Máááck?

„Bylo to dobrý, Mistre, ale kdybyste to jenom tak pro nás mohl ríct jeste jednou.“

Mezi mnou a Legendou jako by se náhle vztycila neviditelná bariéra, která odmítla propustit obrat hrozne to prehrává. Preci kdyz mu to nepovíme, ríkal jsem si, tak se proste nedozví, co delá spatne, ne? Zacal jsem premýslet, jak k Legende informaci skrz Rejzu protlacit.

„Proste to desne prehrává,“ povídám snad po desáté za uplynulou ctvrthodinu, kdyz uz jsem ozelel repliky dve, tri a ctyri, „tak mu to reknete!“

Rejza se hluboce zamyslel a setrel kapicku potu, která mu v dobre klimatizované místnosti zacala stékat po tvári. Mezi tím jsem se obrátil na zvukare:

„Jo a vy! Neslo by neco delat s tím jeho stareckým sisláním,” ptám se a periferním videním zahlédnu, jak se Rejza propadl dvacet císel do podlahy rekonstruovaného protiatomového bunkru.

„To bude ta jeho rýma,“ odpovedel zvukar, „s tím já nic neudelám.“

Máck.

„Bylo to dobrý, Mistre,“ povídá Rejza, kterého mezi tím konecne napadla spásná myslenka, „ale vy to ríkáte, víte, tak trochu jako pohádku, takze kdybyste mohl… jinak?“

Rocker to zkusil jinak. Prekvapive to nebylo ono.

„On to proste ríká,“ nadechl jsem se, „moc nadsene. Asi jako kdyz Srstka nabízí psa v chcete me. To nejde.“

Na okamzik zavládlo ticho. Tak tohle byl definitivní konec. Rejza rozvázne natáhl ruku k tlacítku.

M.Á.C.K.

„Pan kolega, tady má rezijní pripomínku,“ rekl sarkasticky, „ale on uz vám jí rekne sám.“

Tentokrát podrzel tlacítko zmácknuté. No konecne!

Naklonil jsem se k Mikovi a vsechno mu to rekl. Vzal jsem to poctive od pohádky pres prehrávání az k Srstkovi. Rocker nehnul ani brvou, rekl jen „dobre“, a podal výkon, jaký jsem od nej ocekával od zacátku. Poslední dve repliky jsme meli za sebou. Skoncili jsme jasná zpráva. Kdyz pak Rocker odcházel, podal vsem ruku. Vsem, az na me. Me venoval pouze pohled. A byl to pohled, jaký vám muze venovat jen Legenda. Jeste ho mám schovanej. Az budu taky legenda a nejakej spratek na me bude drzej, tak mu ho predám.