Sedela tam uprostred místnosti bedna, vlastne nesedela, vznásela se pár císel nad zemí, víko otevrené dokorán, a zírala hladove do stropu. Paní Dumácková co chvíli priskocila a vhodila do chrtánu té bedne s hladkými rohy a moderním lesklým povrchem nejaký ten pamlsek. Tak treba pár magických foukacek, kterým se ríká magické, protoze kdyz jimi ukázete do skulinky, kam se vám zatoulaly nejaké ty drobky, tak to do tech drobku jako kdyz foukne a ony pak zmizí. Docista. Na ne polozila sadu sklenic, takové ty chytré, co kdyz do nich nalijete cerstvé, kourící a vonavé kafe, tak to kafe zustane cerstvé a vonavé jeste týden, i kdybyste si ho nakrásne zapomneli pred iglú, a i potom se z nej bude kourit. Sklenice pak prikryla docela obycejnými uterkami, které sice zahladí skrábance na nádobí a po pouzití se behem okamziku vysusí, ale uz nezlikvidují skodlivé mikroorganismy a nenahradí je prívetivou strevní mikroflórou, jak je to dneska moderní.

Vzdycky, kdyz pridala nekterou z tech vecí, rozhlédla se po kuchyni, co dál, a neprestávala se pri tom usmívat. Paní Dumácková byla stastná, a kdybyste se jí zeptali, rekla by vám, ze je tak stastná jako nikdy predtím ve svém zivote, a dnes byste jí to mohli i verit, protoze dnes prisel ten velký den. Stehují se z planety Baba 5, malé planety obíhající kolem starého unaveného slunce kdesi v zapomenutých cípech spirální galaxie, jak se odedávna ríká místum ve vesmíru, která jste klidne mohli nazvat zapadákov nebo konec sveta, pokud jste ovsem chteli být opravdu slusní. Pan Dumácek totiz dostal novou práci, a i kdyz paní Dumácková zbla nerozumela tomu, co její muz delá, mohl to urcite provozovat nekde blíz civilizaci, a to zase vedela paní Dumácková urcite.

No a tak se pan a paní Dumáckovi a jejich dve deti chystali k ceste na Dominion 3 a to delalo paní Dumáckovou stastnou, protoze jak jiste uznáte, jako místo, kde máte zít a zemrít, to zní o poznání lépe nez jako neco, co vám v deset vecír tluce na dvere, abyste ztisili muziku. Kdybychom meli být uprímní, museli bychom pripustit, ze dcera Dumácková se vlastne na cestu k Dominionu 3 nechystala, a kdyby se jí nekdo obtezoval zeptat, rekla by mu, ze co se jí týká, tak ona treba stastná není vubec. Nikdo se jí ale neptal, a tak si alespon dávala pozor, aby se tvárila, ze se jí celý tenhle blázinec se stehováním netýká, protoze ona tady zustává.

Ono se to v tech jedenácti tak nekdy prihodí, ze vám hvezda vaseho bytí a slunce neposkvrneného stestí oznámí, ze vás nade vse miluje, a protoze v tom veku tyhle veci myslíte vázne, víc vázne nez kdyz pozdeji, víte, co vlastne ríkáte, a musíte na to brát prásky, rozhodla se malá Dumácková, ze nikam neletí, ani kdybyste se na hlavu postavili, a to vám tedy muze odprisáhnout. Rozhodne to vysvetluje, proc uz potretí práskla dvermi, ale tentokrát opravdu vsí silou, jelikoz mela pocit, ze predchozí výstupy zustaly bez povsimnutí.

„Já nikam neletím,“ prohlásila pro jistotu, ale ani to se nesetkalo s velkým úspechem a paní Dumácková dál mlcky prikrmovala bednu sedící uprostred místnosti, a to dokonce, povazte, vecmi malé Dumáckové, no tak to uz je tedy vrchol!

Malý Dumácek pozoroval tu komedii ze své postýlky obehnané mekkým silovým polem se shovívavým úsmevem a k celé veci prispíval tím, ze slintal na cervenou plastovou kostku, kterou si uz od snídane poctive hájil a cas od casu se ji pokusil strcit do pusinky. Malému Dumáckovi se to ale dalo odpustit, protoze mu jeste nebyl rok, a tak mel na takové výstrední chování právo. Pokud muzeme soudit, nikdo mu to ani mnoho nezazlíval.

Pan Dumácek se do celé veci vlozil az úplne navecer, jinak byl celý den v kancelári, kde musel na poslední chvíli zastat jeste nejakou práci, coz mu paní Dumácková rozhodne nemela za zlé. Ba naopak, kdyz se muz navrátil z firmy domu, mel na stole teplou veceri a vsechen majetek pana a paní Dumáckových a jejich dvou detí, tedy krome cervené plastové kostky, uz byl bezpecne ulozen v bednách a pripraven na zítrejsí cestu. Pan Dumácek peclive vyjedl talír, políbil svou zenu na tvár a vstal, ze pujde do loznice vyspat se na tu zítrejsí cestu, protoze dnes uz toho mel opravdu dost.

V ten okamzik do kuchyne vtrhla dcera Dumácková, rozkrocila se, jednu ruku dala v bok, druhou si zacala nervózne natácet na prstík jeden ze dvou culícku, a jak se tak nemohla rozhodnout, zda má být spís dospelá, nebo spís roztomilá, rekla:

„Nikam s váma neletím, pdotoze ste hnusný!“

A vubec to bylo docela dilema, teda to, jaký tón zvolit, jelikoz roztomilost, její obvyklá zbran, poslední dva tri roky uz tak nejak nezabírala, ale zase na druhou stranu, dost tezko k nekomu zaujmete útocnou polohu, kdyz meríte necelý metr dvacet, snad jedine, ze byste mu ukousli knoflík na pupku. Tak pustila culík a ukázala na tátu.

„Já s váma nikam neletím,“ zopakovala, „jenom ze se teda rozhodnete, ze se vám tahle planeta jako nelíbí, tak to jeste neznamená, ze já musím letet s váma. Ze jo. A taky ze jo. A taky ze nikam neletím. I kdybyste se na hlavu postavili, nikam neletím. A smitec. Nikam!“

Pan Dumácek, v tu chvíli stojící na pul cesty k loznici, ucinil pár kroku stranou a vlepil malé Dumáckové polícek spíse výchovný nez bolestivý.

„Sklapni a mazej spát,“ dodal k nemu docela klidne.

A byl klid. Malá Dumácková zalapala po dechu, sklopila hlavu a mlcky zaplula zpet do svého pokoje. Malý Dumácek vsechno bez hlesu pozoroval velkýma cernýma ocima, a kdyz pan Dumácek prostrcil ruku silovým polem a natáhl se k cervené plastové kostce, vplula do jeho dlane bez nejmensího odporu. Vhodil ji do bedny uprostred místnosti, která poprvé za celý den vypadala syte. Poprál vsem dobrého spaní a to bylo asi tak vse, co by ten den stálo za zmínku.

Pokracování príste...