Bedny se sotva slysitelným funením samy vpluly do nafouklého bricha obrovské civilní lodi, která vypadala jako velký tlustý pták s legracne malými kridélky, a je docela dobre mozné, ze se lod po nejakém takovém tvorovi skutecne jmenovala. Nafouklé bricho se zavrelo a lod, tehotná vsemi temi vecmi, se vznesla vzhuru k obloze a pak jeste dál do cernocerné tmy vesmíru, kde provedla trik, který stál miliony vedcu v prubehu nekolika posledních staletí celé zivoty jejich práce, a ze to byl nejaký trik, protoze se díky nemu ted mohli pan a paní Dumáckovi a jejich dve deti prenést behem nekolika málo dnu pres pulku vesmíru k Dominionu 3.

Bylo pul sesté palubního casu, coz neznamenalo prakticky nic, ale lidi tak nejak uklidnuje, kdyz vedí, kolik je hodin a taky kolikátého je. A pak taky Dumáckovi obvykle jedli v sest, a tak bylo dobré vedet, kdy tech sest vlastne je, i kdyz sest ve skutecnosti není, a uz vubec nikdo v tech nesest nemá hlad. Malá Dumácková nemohla pochopit, proc se nejí tehdy, kdyz se hlad má, ale jako u spousty dalsích vecí jí bylo receno, ze to tak proste je, a pak taky maminka, jak ríkal pan Dumácek, se s tím celý den delá, tak snad muzes být v sest u stolu, ne? A nekdy do toho stolu taky bouchl pestí, asi aby ukázal, který stul má na mysli, ale dost mozná do nej bouchl jenom proto, ze se malé Dumáckové vsechna ta ácka a écka na konci slov zacala nebezpecne protahovat. Malá Dumácková si pomyslela, ze kdyz maminka nedelá nic jiného, nez ze varí, tak s tím jeste nemusí terorizovat celou rodinu a mohla by si namísto toho najít nejakou rozumnou práci, ale mela dost pudu sebezáchovy, aby to nerekla.

Jedna osmdesátiminutová hodina z dvaadvacetihodinového dne se uz dostala kousek za svoji pulku a naslápla k sesté vecerní. Alespon to ríkal palubní cas a ten byl, pro vetsí pohodlí cestujících, nastaven v okamziku odletu lodi na cas Baby 5 a vydrzí kopírovat její denní cyklus az do príletu na Dominion 3. Pak samozrejme cestující zazijí sok z casového posunu, dá-li se tak ríkat utkvelému pocitu, ze vám nekdo krade kousky dne, protoze den je kratsí o dve hodiny, a navíc i ta hodina se asi nejak srazila pri praní v hyperprostorovém tentononc, zkrátka to nebude po príletu ono, ale s tím uz nase spolecnost nemá nic spolecného. To si vyridte s tou planetou, na kterou letíte, ano?

No, a o tom ta firemní politika vlastne je.

Ted se ale jeste Dumáckovi nacházeli na palube lodi, která mela svou vlastní centrální kuchyni, a tak paní Dumácková nemohla varit, coz ji cinilo neklidnou, nebot to byla polovina jejího pracovního dne, a proto alespon kazdý den prejela prstem po chirurgicky cisté ozdobné rímse ve spolecné jídelne a zhnusene se usklíbla. A pak se jeste jednou usklíbla, to kdyz podotýkala, ze tyhle ubrusy uz tu byly vcera, a ze tedy asi na jiné nemají.

Na lodi meli samozrejme i pokojovou sluzbu, která jejich apartmán denne uklízela, a tak paní Dumácková nemusela delat ani to, coz tvorilo obvykle druhou pulku jejího dne, ale ona to stejne delala, a to s oblibou tesne pred nástupem úklidové cety. Prý aby ji nepomluvili. Bylo to absurdní, protoze na palube uklízeli roboti, a paní Dumácková to vedela.

Jakmile se tedy zacalo schylovat k sesté vecerní, sesedli se Dumáckovi u jednoho stolu, protoze, jak se ríká, zvyk je titanová kosile. Posadili malého Dumácka na barovou stolicku s ohrádkou a spustili projektory jídelního katalogu. Pred nimi zacaly defilovat plastické obrázky nejruznejsích pokrmu. Malý Dumácek se na ne soustredil silou obou svých cerných ocí, velkých jako knoflíky od kabátu, jenomze bez der, a obcas se po nich snazil chnapnout rucickou, to kdyz mel pocit, ze nejaká ta vec je urcená k tomu, aby si ji strcil do pusinky, coz byla kazdá, az se nakonec, verný tradici, rozbrecel, to ze samé bezmocnosti, jak mu vsechny ty dobroty odplouvaly do neznáma, aniz by s tím mohl cokoliv delat.

„Tak vidís, co delás,“ napomenula máma Dumáckova dceru a zacala se venovat malému.

Dcera Dumácková chtela zacít cosi namítat, ale v tu chvíli si k nim prisedl jeden postarsí pán, kdyz se predtím dovolil, jestli muze. Jinde uz nebylo místo, a navíc se ukázalo, ze táta Dumácek toho pána zná uz ze vcerejska a bude rád, kdyz s nimi u stolu posedí taky nekdo, kdo nebrecí a netrucuje a nechce se ani bavit o vhodnosti výzdoby palubní jídelny.

Ukázalo se, ze starý pán je biolog a ze poslouchat jeho povídání o Dominionu je i pro malou Dumáckovou mnohem zajímavejsí, nez si nechat nesmyslne vynadat za to, ze její malý bratrícek neumí nic jiného nez rvát nebo si vynucovat prebalování a sem tam, asi pro zpestrení, se poblinkat.

„Je to ale stejne hrozná skoda,“ ríkal zrovna ten pán a oci mu pritom jiskrily neutuchajícím zanícením lidí, kterí se kdysi dávno pro neco nadchli a to nadsení jim uz zustalo na celý zivot, „ze zrovna taková planeta nemá zádného toho inteligentního tvorecka, který by jí dodal smrnc. Nekoho, kdo by privázal klacek ke kameni, aby o pár set let pozdeji privedl svoji planetu na pokraj zkázy a taky aby na poslední chvíli zmoudrel a odletel ke hvezdám privádet na pokraj zkázy jiné planety. Víte, jak to myslím? Proste nekoho, kdo je schopen privést na svet slovo Buh a povrazdit kvuli nemu spoustu jiných inteligentních tvorecku, kterí meli tu smulu, ze meli holt mensí klacky, aby nakonec stejne prisel na to, ze Buh je jen absolutním vítezem hry na schovávanou.“

Starický biolog si uvedomil, ze se nechal trochu unést, a vsadil vozík myslenek zpátky na starou vykotlanou jednokolejku.

„Totiz jinak je tahle planetka prakticky dokonalá,“ pokracoval, „protoze i kdyz je bez oceánu, její povrch je presto z dobré poloviny tvorený vodou. Voda je roztrousená v milionech velkých a malých vodních toku, vselijak zohýbaných a vzájemne propletených. A potom ty vodopády!“

Starec se zasnil.

„Nikde v celém vesmíru nejsou takové vodopády. A nesmíme zapomenout ani na jezera, jezera jsou taky moc krásná, a vsechna jsou pospojována tolika potucky, potoky, ríckami a rekami. Neujdete ani jeden kilometr, abyste tam vodu alespon nezahlédli. Díky tomu není na planete zádný kousek zeme vyprahlý. Proste krása.“

Povzdechl si a skoro to vypadalo, jako kdyby mluvil o nejaké puvabné dívce.

„Kdyz lidé poprvé videli tuhle planetku z vesmíru, mysleli si, ze není mozné, aby neco takového vzniklo náhodou. Pak pristáli a nasli miliony zivocisných druhu, ale ani jediný, který by zvládl postavit neco komplikovanejsího nez bobrí hráz. Vís, ze se téhle planete puvodne ríkalo Malik?“ Starík se pri posledních slovech otocil na dceru Dumáckovou.

„Ne, to jsem nevedela.“

„Tak to je. Ríkalo se jí tak podle takových malých tvorecku, pockej, nekde tady mám jejich projekci.“

Starý pán zasátral v kapsách a vytáhl malou plochou skrínku, která se akorát vesla do dlane. Vytrysklo z ní ostré svetlo, ale v mziku bylo zkroceno a ustálilo se ve tvaru pohublého malého chlupatého stvorení s velkýma ocima.

„Jé,“ vypískla malá Dumácková. Co se jí týká, malik byl opravdu k pomilování. Zvírátko stojící na zadních nohou, ale jakoby shrbené, krome obliceje a rukou chlupaté, s velkýma cernýma ocima, jako má malý Dumácek, jen obocí bylo usporádáno tak, ze mel malik v obliceji konstantní výraz lítosti. Popisek pod projekcí ríkal, ze tvorecek by jí byl asi po kolena, tedy asi jako bráska, kdyby se na tech svých nozkách udrzel.

„Lidé po celém vesmíru si je hned zamilovali a planete zacali ríkat Malik podle nich. Je ale hrozne tezké, no, vlastne skoro nemozné, je uvidet. Jsou velmi plasí, nepodarilo se zatím zádného polapit, a vlastne existuje jenom pár jejich záberu. Tohle je jeden z nich.“

Malá Dumácková posmutnela, chtela si totiz jednoho malika koupit. Snad by jí to doma proslo. Ted, kdyz mají mít velký dum s velkou zahradou.

„To je vlastne duvod, proc na planetu letím. Chceme s kolegy získat exemplár. První.“

Starický biolog pak jeste dlouho povídal o planete a její faune, flóre, strukture a historii a popravde receno malé Dumáckové uz ke konci vecera zacal pripadat mírne nudný, az vlezlý a proste, no proste trapný, protoze se vázne nedokázal bavit o nicem jiném. A to jeste netusila, ze s ním Dumáckovi meli absolvovat dalsí dva vecery ze trí, které zbývaly do príletu na Dominion.

Jenomze nudné kecy vzdor vseobecnému presvedcení nezabíjejí, a tak se malá Dumácková konce cesty dozila.

Na Dominionu 3 je privítal kosmodrom prozárený jasným sluncem a na tom kosmodromu je pak privítala vysoká a docela hezká stíhlá zrzka, která na ne uz z dálky vrhala zbytecne prepjaté úsmevy, no zkrátka vypadala jako nekdo, kdo dokáze ríct slovo sýr tak, jako by se vubec nejednalo o sejra.

„Vítejte na Dominionu 3, planete vecného léta, nejbezpecnejsí planete v galaxii,“ rekla jim na uvítanou a bez zbytecných formalit potvrdila osobní cipy.

Dumáckovi se chopili ovladacu a dali se spolu se svými zavazadly do pohybu. Kráceli odbavovací halou a taková vám na ne najednou zacala ze vsech stran padat stísnenost. Byl krásný letní den, nacházeli se v jedné z nejmodernejsích a nejdrazsích budov v galaxii, vsechno bylo jeste nové a funkcní, slunce dopadalo skrze velká okna a hrálo snad i do chodidel, vsude panoval cilý ruch a vsichni úredníci se na ne usmívali. Nikde nebyla ani jediná záminka k cemukoliv jinému nez k bezbrehé radosti, a presto, presto jako by Dumáckum nekdo skládal cihlu po cihlicce na ramena a ta ramena pod tou tíhou klesala stále níz a níz, a kdyby to nebylo nevhodné, snad by se i Dumáckové jeden po druhém smotali do prenatální polohy, jak jim bylo najednou smutno a úzko.

Snazili se nedívat do ocí lidem, kterí kráceli proti nim a popoháneli hulkami svá zavazadla v opacném smeru. Z tech ocí totiz, at uz to byly oci mladých, jeste jiskrivé a s hladkým a cistým okolím, nebo vodnaté oci starcu, olemované spletí vrásek, stékala na zem cirá úzkost a smutek, rozlévala se vsude po podlaze a vsakovala se do nove príchozích podrázkami bot. Tak to alespon pripadalo malé Dumáckové, která jen jednou zvedla hlavu a její zrak se setkal s pohledem zeny, tolik smutným a lítostivým, pohledem, který uz nikdy nemela zapomenout a který se mel az nadosmrti stát symbolem vecí, jez následovaly.

Pokracování príste...