Kdyz jsem je pak uvidel já, nebylo uz po jakékoliv stísnenosti ani stopy. Práve vycházeli z budovy kosmodromu. Slunce pózovalo sezonním fotografum na pozadí modrého nebe s lehkou prímesí fialové a trefovalo se paprsky do vnejsího pláste obrovské budovy, na jejímz povrchu vytvárelo na objednávku svetove proslulých architektu dojem záplavy sedmilistých svetelných kvetu, kterak v proudech padají dolu rodine Dumáckových na ramena. Voda a hojnost kveteny, dva z nejvetsích symbolu Dominionu 3. To ovsem Dumáckovi ze svého místa nemohli videt.

Nasadil jsem úsmev trojnásobného zamestnance roku realitní kanceláre Pyramida & syn, firmy s indexem originality 0,1 % v názvu, coz bylo neco, na co byl její zakladatel, bezdetný penzista Wagner, nálezite hrdý. Jak vypadá úsmev trojnásobného zamestnance roku, jsme my, agenti, vedeli docela bezpecne, nebot jeho oblicej na nás mrkal kazdý den ráno po príchodu do práce, a uprímne receno, dodnes si myslím, ze to nebyl tak docela stastný nápad, umístit mou projekci v nadzivotní velikosti do foyer sídla firmy. Jednak mi od té doby ubylo prátel, a pak taky co chvíli nekdo zalepil cást projektoru zvýkackou, takze po príchodu do firmy na me cekala má vlastní zpola rozteklá podobizna, které se nekde u kolen houpalo pomrkávající oko.

Fuj!

Vázne me to desilo.

Bohuzel, s prumernou inteligencí, minimálním talentem a s nulovým vzdeláním mi nezbývalo nez budto zalozit reklamku, anebo se vrhnout na reality. Zvolil jsem to druhé.

Upevnil jsem úsmev ve tvári a vykrocil Dumáckovým naproti.

„Vítám vás jménem realitní kanceláre Pyramida & syn na Dominionu 3,“ podal jsem panu Dumáckovi ruku a zopakoval zavedenou mantru, kterou jsme tady nove príchozím ríkali kazdý, „nejbezpecnejsí planete v galaxii.“

Nalozil jsem Dumáckovy do aerovozu, pustil muziku, ve které byla v podprahové rovine dávka uklidnujících frekvencí pro malého Dumácka, aby cestou nerval, coz nebylo tak docela legální, ale co uz, a pak jsem zacal zárit stestím a budit vseobecný dojem, ze celý muj zivot smeroval jen k tomuto jedinecnému okamziku, ve kterém nejakým buranum z okraje strelím barák.

„Uvidíte, ze je nádherný,“ spustil jsem nadsene, „hotový fesák mezi domy, které máme v nabídce. Stojí na pozemku o rozloze témer jedenácti hektaru a tento pozemek patrí k objektu. Velkoryse pojatá stavba domu je dílem slavného soucasného architekta, jehoz práce obdivují lidé po celé galaxii.“

Uprímne receno, nikdy jsem nechápal proc. Jeho budovy strasily po celém vesmíru a patrilo k nepsaným pravidlum, ze v jejich okolí se vzdy nápadne zvýsil pocet sebevrazd. Konkrétne jeho vítezný návrh pro pangalaktický senát vypadal jako skrabka na brambory. S tím jsem se ovsem Dumáckum nesveril, a navíc tenhle dum, který jsem se jim práve chystal prodat, byl opravdu dobrý. Snad proto, ze ho ten architekt nedelal pro souborné vydání divu moderní architektury, ale chtel v nem sám bydlet.

„Dum má sestnáct obytných místností,“ pokracoval jsem dál v chvalozpevu, „jednu automatickou a jednu manuální kuchyn, tri koupelny, bazén vcetne silového pole a dve holomístnosti. Dále je v dome tanecní sál, to kdyby milostivá paní chtela porádat recepce pro prátele.“

Milostivá paní nadsene prikyvovala a vypadala, ze kazdou chvíli radostí omdlí. Rozhodne mela v plánu si hned nejaké prátele porídit. Ted, kdyz bylo proc.

„K domu patrí vlastní aerodrom, garáz pro tri vozy a elektrárna. V okenních rámech jsou zabudovány organické filtry.“

Pan a paní Dumáckovi se na me tázave podívali. Chápal jsem je.

Organické filtry byly stále jeste docela novinkou a rozhodne nepatrily k beznému vybavení domu, a to zejména kvuli cene. Ani zavádení organických filtru pred zhruba triceti lety se neobeslo bez jistých potízí. První modely byly totiz navrzené tak, aby rychlým, sotva viditelným výbojem sezehly jakoukoliv neznámou bakterii, která by se chtela dostat skrz rám. Jiste skvelý nápad, který mel z domu ucinit dokonale bezpecné a zdravé prostredí, aniz by si jeho obyvatelé pripadali jako ve vezení, mel ale své trhliny. Problém nastal v okamziku, kdy do okna strcil ruku nekdo, kdo mel napríklad chripku.

Vlnu hromadných zalob spolecnost nejakým zázrakem prezila a nová generace patentních rámu pak byla o mnoho bezpecnejsí, ale také o mnoho drazsí. Navíc, jako takový vedlejsí efekt, obor regenerace koncetin zaznamenal necekanou renesanci.

Nyní byl tedy filtr montovaný do rámu schopný cílene likvidovat bunky s ohledem na okolní zdravou tkán, a navíc rozlisovat viry a bacily podle databáze, která byla pravidelne aktualizovaná prostrednictvím galaktické síte. Zpetná aktualizace pri zjistení fungl nové brebery byla samozrejmostí. Lidé vlastnící byt jen jediný takový dverní rám pak volali lékare uz pouze ke zlomeninám.

Cena ale byla obrovská.

Na jedné z okrajových planet prý zil farmár, který musel prodat celou svou farmu vcetne domu, v nemz zil, aby si mohl takový rám koupit. Byl to jediný rám toho druhu na planete a ten farmár pak s jeho pomocí zacal provozovat velmi výnosnou lékarskou praxi. Tenhle príbeh tehdy oblétl celou galaxii, a to nejen proto, ze to bylo vubec poprvé, kdy se nekde ve vesmíru lécilo prohazováním pacienta oknem.

„Nemusíte se ale bát,“ dodal jsem rychle, zatímco mi tohle vsechno letelo hlavou, „Dominion 3 je nejbezpecnejsí planeta ve vesmíru.“

Najednou to mé ujistení mne samotnému znelo absurdne.

„Jde ale také o cenu,“ pronesla dulezite paní Dumácková.

„Myslím, ze cena vás príjemne prekvapí,“ usmál jsem se na ni.

Paní Dumácková se nejiste podívala na manzela a pak zkontrolovala malého Dumácka, jenz tise vrnel v mobilní postýlce, kterou jsem nafasoval ráno ve firme hned poté, co jsem se vyporádal s jednou mimorádne zarputilou zvýkackou.

Paní Dumácková se rozzárila.

„Podívej se na nej, jak je dneska hodnej,“ rekla k panu Dumáckovi.

Jo, a takhle hodnej bude jeste týden, pomyslel jsem si, proto je to taky nelegální.

Pan Dumácek se neprítomne podíval na syna a pak se znovu otocil ke mne: „A jak je to s zivotností?“

To byla dobrá otázka a já se na ni vyslovene tesil. Od té doby, co se lidstvo vyporádalo z feudalismem a lidem nevládli králové, kterí cas do casu nechali spálit pár domu, címz významne napomohli rozvoji stavebnictví, bylo treba, zejména s ohledem na takzvané vecné materiály, vydávat povolení, jak dlouho smí stavba stát. Pak bylo treba dum budto zbourat, anebo zaplatit rekonstrukci v predepsané výsi. Povolenky se obvykle vydávaly na dvacet a více let.

„Této stavbe,“ rekl jsem pomalu a vychutnával si kazdé slovo, „byla udelena takzvaná výjimecná licence zivotnosti.“

Udivené pohledy pana a paní Dumáckových se na me tázave uprely podruhé.

„To znamená, ze dum muze stát prakticky neomezene dlouhou dobu, protoze patrí k celogalakticky chráneným architektonickým památkám,“ dodal jsem prakticky zbytecne, protoze oba velmi dobre vedeli, co výjimecná licence obnásí.

„No tak to si zcela jiste nebudeme moci dovolit,“ hlesla paní Dumácková zklamane, „takové povolení muselo stát celé jmení, a ty filtry a vsecko.“

Tak to más tedy pravdu, a ani nevís jakou, pomyslel jsem si, jenomze jednak tvuj manzel zadal nasí kancelári financní limit, který nesmíme prekrocit, a ty to vís, a potom! Prodat tenhle barák za cenu, kterou skutecne má, není zádná legrace a my ho musíme prodat rychle! Za chvíli totiz nebude prodejný ani za tu cenu, kterou vám za chvíli soupnu na display.

Ale ted ne. Ted jeste ne. Jeste chvilku. Trojnásobný zamestnanec roku ví, co je to správné nacasování.

„Mozná vás príjemne prekvapím, jen prosím chvilku vydrzte,“ rekl jsem a zacal predstírat, ze hned ted musím zadat neco dulezitého do zarízení, o kterém jsem vedel jenom to, ze cas od casu udelá modré blik, ale jinak jsem nemel ani páru, k cemu by mohlo být dobré. Ve skutecnosti jediná soucást vozu, kterou jsem umel ovládat, byly dvere, protoze celé rízení bylo plne automatizované, ale byla to dobrá záminka, jak se ted Dumáckovým chvíli nevenovat a nechat je samotné se svými myslenkami. Nebude to trvat dlouho, od cíle jsme byli vzdáleni necelou minutu letu.

Tenhle dum, to byl vubec takový Cerný Petr. Nikdo s ním nechtel mít nic spolecného. Vsichni jeste meli v zivé pameti tu nechutnou vec, která se stala paní architektové a kvuli které jsme museli pozvat úklidovou cetu z druhého konce galaxie a velmi dobre jim za tu práci zaplatit a doufat, ze výse honoráre bude dost vysoká a galaxie dost siroká na to, abychom stihli dum prodat jeste predtím, nez ta informace dorazí sem. Rozhodne jsme si nedelali iluze o tom, ze by to nakonec nekde nevyplavalo. Otázkou bylo jenom kdy.

„Kdybyste se ted podívali dolu,“ rekl jsem o neco pozdeji, a kdyz se sestero ocí uprelo k zemi, pustil jsem na display cifru, aby tam hezky cekala, az se zase otocí zpet.

Vedel jsem, jak tenhle pohled na lidi pusobí. Víc odstínu zelené, nez kolik by jich dal dohromady Celník Rousseau, ale mnohem dovedneji vyuzitých, spolu s mnoha odstíny okrové, oranzové, svetle hnedé, ale tu a tam i cervené az fialové, to vsechno v podání fantaskní kveteny planety Malik tvorilo, a ne náhodou, dve rozevrené dlane, gesto zíznivého poutníka, a mezi prsty tech dlaní skutecne protékala voda, reálná voda desítek prírodních pramenu, jen lehce usmernených a vytazených do výsky nad stromy dumyslnými úpravami skalek. Rozlévala se kolem a zneuzívala slunce, aby vypadala jeste krásnejsí a trpytivejsí. V tech dlaních pak byl polozený dum s takovou lehkostí, jako kdyby se mel kazdou chvíli odlepit od zeme a vzlétnout i se svými obyvateli, aby se mohli podívat na tu krásu, ale nepripomínal zádného ptáka ani zvíre, zádný stroj ani prírodní úkaz, vypadal proste jen jako dum snu, místo, kde byste se chteli narodit, zít tam a v nem i zemrít. Bez vsí té laciné symboliky a hloupých berlicek. Tak dobre byl navrzený a udelaný.

„Táááák,“ vydechla dlouze máma Dumácková a já vedel, ze si v tu chvíli nemuze pomoct.

„Ano, já vím,“ rekl jsem, „a nyní se prosím podívejte na vás display, pripravil jsem Vám nabídku“ a vubec poprvé za celý den jsem vyslovil velké vé v zájmene, které patrilo jim.

Pan Dumácek mrkl na obrazovku a pak se na me zkoumave podíval.

Já vím.

Já vím, ze by ses ted rád zeptal, v cem je ten trik. Proc nekdo poustí takovýhle dum, a nejen proc ho poustí za takovouhle cenu, ale proc ho poustí za jakoukoliv cenu. A já bych ti pak musel podle zákona odpovedet. Popravde. Dokonce ani já bych se neodvázil takový zákon porusit. Jenomze ty to neudelás. Ty se nezeptás, protoze ty ho chces, tak strasne ho chces, ze si radeji zacpes usi pred odpovedí, kterou bys mozná nechtel slyset. A pak! Más tady vedle sebe manzelku Dumáckovou, a ta by ti TOHLE nikdy neodpustila.

Peníze byly prevedeny na nás úcet jeste dríve, nez se vuz dotkl pristávací plochy, a stejne tak i vlastnická práva. Obchod byl uzavren a zbytek byl jen ciste zdvorilostní. Provázel jsem Dumáckovy po vsech pokojích, vsechno jim predvedl a jen jedinkrát krátce probehl mráz pres má záda, to kdyz jsem procházel kuchyní. Ale uz tu nic nebylo, vsechno vypadalo normálne. Víc nez normálne. Pak jsme vysli ven pred dum a tím moje úloha skoncila. Hotovo. Vzlétl jsem znovu nad dum a naposledy zamával rodine Dumácku, kterí byli tehdy tolik stastní.

Pokracování príste...