Zvuk se hnal kruhovou podzemní chodbou, byl hluboký, temný a dunivý a ze vseho nejvíc chtel být také zlý. Chtel nahánet hruzu, rozpoustet myslenky a drtit vuli, ale jeho úkol byl jiný. Musel dosáhnout vsech koutu rozsáhlého podzemního labyrintu, a vsude si vynutit pozornost. Buh ví, ze na to mel. Mozná se cestou trístil o steny tunelu, svetlého a ruzového jako steny tlustého streva, zvlneného a dohladka omletého, jako kdyby se tudy nedávno prohnala vetsí dávka Guttalaxu, ale Zvuk to nevzdával a dral se dál, chvatne sbíral kmitocty, které po ceste drolil po stranách, a pohlcoval je zpet do sebe. Znal svuj úkol. Mel vsechny, vsechny bez výjimky, privést na Shromázdení.
Hákovac klecící v tu chvíli v tunelu upustil hák, vstal a sklepal ze sebe zbytky Zvuku, který ho jeste pred chvílí drzel pod krkem a rval mu do stojících spicatých usí, aby hned upaloval a nikde se nezastavoval, zatímco ukazoval do smeru, z nehoz prisel. Malik pochopil rozkaz presne a rozebehl se. Zanedlouho dohonil jiného malika, jehoz bosé nozky pleskaly o dno chodby, jak se ho snazily co nejrychleji donést do Srdce, aby mohl co nejdríve vyplnit rozkaz Krále.
Nekde cestou se k nim pridali Malíri dnu, kterí se vraceli z ranní sichty a díky nimz i dnes Dominion 3 dostojí své povesti planety s konstantne krásným pocasím, a tak jich ted bezelo víc, pekne jeden za druhým, protoze chodba v tech místech nemela víc nez pul metru v prumeru. Jak se ale od sebe steny, strop i podlaha postupne vzdalovaly, utvorili malici nejprve dvojstup a pak i trojstup, aby nakonec klusali vsichni vedle sebe. Jenomze to uz jich nebylo jen pár, to uz jich byly desítky. Postupne se k nim pridávali dalsí malici ze vsech bocních chodeb a chodbicek, které cestou míjeli. Nakonec se spolecne valili jako jedna velká prílivová vlna do stredu jeskynního systému.
Blízili se k Srdci, Zvuk byl stále silnejsí a s kazdým jeho úderem se malikum lehce zavlnily chlupy na hlavách. Pak ze tmy pred nimi vystoupila bílá plocha. Nejprve byla jen matnou skvrnou vpredu, ale jak se blízili, bylo cím dál tím zretelnejsí, ze je to velká, nastokrát sesívaná kuze napnutá desítkami úponu ukotvených ve stenách a ze prehrazuje ústí chodby. Skrze ni prosvítalo z druhé strany slabé svetlo a rýsovalo na jejím povrchu nezretelný propletenec linií, hranice jednotlivých malých kuzicek, na nichz bylo videt, ze jejich puvodní majitelé meli dve ruce, dve nohy a byli velcí asi jako malici. Plocha se v pravidelných intervalech prohýbala hluboko do nitra chodby pod údery obrovské koule, která dopadala z druhé strany na její povrch a vyvolávala Zvuk.
Zvuk, jenz svolával hlasem mnoha tvorecku, kterí asi jako jediní ve vesmíru byli schopni plne docenit význam rcení prijít na buben.
Malik spolu s ostatními proklouzl mezi dvema úpony pod jedním okrajem kuze a pridal se k zadním radám pocetného davu, který se sléval ze vsech stran v Srdci. Srdce, to byl podzemní dóm, jehoz velikost byla takových rozmeru, ze vedle adjektiva, jez by ho verne popisovalo, by výraz obrovský jen stydlive klopil oci. Stovky hlav se mlcky kývaly v pomalém rytmu, zatímco oci se upíraly k jeho stredu. Tady zezadu celá scéna pripomínala pohled, jaký by se musel naskytnout návstevníkovi La Scaly, kdyby chtel hodne usetrit za vstupenky, a navíc mel jeste tu smulu, ze by si vsechny ty vznesené dámy s lepsími místy k sezení odmítly v satne odlozit své chlupaté cepice.
Uprostred dómu byl trun. Shodou okolností stál na nejstarsím míste ve vesmíru, kde se kdysi dávno energie poprvé rozhodla vyzkouset, jaké by to bylo být hmotou. Kdyby bylo mozné od nej odtrhnout oci, a to mozné nebylo, protoze to byl trun takových rozmeru, ze pri pohledu na nej nekterá prídavná jména oznacující velikost páchala sebevrazdu, ale kdyby to mozné bylo, tedy potom by také bylo mozné spatrit steny podzemního dómu, v nepravidelných rozestupech záplatované mnoha stejnými kuzemi, jako byla ta, pod kterou pred chvilkou probehl Hákovac. U kazdého takovéhoto bubnu bylo zarízení, na nemz se houpali jiní malici a uvádeli tím v pohyb obrovskou palici, která v dlouhých, ale pravidelných intervalech dopadala na napjatou kuzi. Zpoza vsech blan se z chodeb do rozlehlého prostoru valili dalsí a dalsí chlupatí tvorecci s lysými chodidly a dlanemi.
A pak, i kdyz se to zdálo zprvu nemozné, se prostora zaplnila, príliv tel se zastavil a bubny utichly. Zraky vsech se upíraly k trunu. Jestlize tohle bylo to místo, které bylo krizovatkou významu, smyslem rodícím se z podstaty slov, jez byla vytvorena zivými, kterí byli smyslem samým, jestlize toto starobylé a vedomé místo bylo jako Uroboros smyslu pozírajícího svuj vlastní smysl, symbolizující nekonecnost a neuchopitelnost pocátku, marnost hledání prapuvodního smyslu vecí, pak trun byl hadí hlavou a Král hadím okem. Tady se sbíhaly a trístily významy z celého vesmíru, tady se prílezitostne zhmotnovaly, tady bylo to oko, do kterého jste mohli nahlédnout a spatrit v nem odpovedi na vsechny otázky, pokud jste ovsem byli dost silní na to, abyste je unesli.
K tomuto oku ted vsichni vzhlízeli. Ne s úctou, protoze úcta casto pramení jen z vlastní nedostatecnosti, vzhlízeli tam s vedomím své úlohy v rádu vecí a vseobecné nevyhnutelnosti. Národ maliku vedl debatu beze slov, a ani kdybyste to umeli, nenasli byste zde stopu po telepatii nebo jiné forme komunikace. To pravá podstata vecí, která pronikala bez výjimky vsemi od trunu az k posledním radám, k nim promlouvala.
Shromázdení zacalo.
Král prednesl problém.
Chování davu se nezmenilo. Masa chlupatých hlav se dál hypnoticky vlnila v tuseném rytmu a do vecnosti upadlo pár krátkých zmrtvelých vterin. Teprve pak se dav na jednom míste zredil a odizoloval nepocetnou skupinku maliku. Stáli az úplne na okraji Shromázdení, a máme-li býti uprímní, uz predtím byli tak trochu vyclenení ze spolecenství. Vznásela se kolem nich temná a tezká atmosféra strachu. Jako jediní meli na hlavách cerné kápe a jako jediní se kývali o neco pomaleji nez ostatní. Mezi lidmi by byli ekvivalentem osob, které sice stojí uprostred kolektivu, jenz se práve zasmál vydarenému vtipu, ale presto jsou oni jediní, kterí se nesmejí. Zato si zamyslene prohlízejí vsechny ostatní. A delají si poznámky. Nikdo se ani neodvazoval otocit se jejich smerem.
Král zavrtel hlavou. Ne, na to je jeste prílis brzy.
Masa se opet uzavrela a stala se celistvou. Z mohyly casu dál odpadávaly vteriny a na ruzných místech se tu a tam opet izolovaly skupinky, aby mohly být Králem vzápetí zamítnuty a sloucit se zase s davem. Dál mlcky probíhal snem za soustavného lehkého pohybu tel pokrývajících celou podlahu dómu. Pouze jedinkrát, kdyz Shromázdení vyclenilo Chytace lelku, se rytmus jednání narusil a za rozpacitého ticha, tedy ticha tichého i na pomery maliku, se cekalo, az se Chytacum urácí vzít zbytek Shromázdení na vedomí.
Znovu pokracovalo rokování a mechanismus zivého stroje dál produkoval a zase pohlcoval ostruvky, az se po nejaké dobe z davu vyloupla skupinka odená do prostých prehozu pokrytých prakticky kompletní sbírkou nejruznejsích barevných skvrn. Tehdy Král konecne kývl. Dál nebylo co resit. Malici se jeden po druhém rozesli zpet do chodeb za svou prací. Na míste zustala jen osamocená druzina odená do satu hýrících tolika barvami, ze by se duha v jejich prítomnosti nejspís cítila docela trapne. Nekolik dalsích vterin se ulouplo z obelisku vecného casu a behem nich probehla velmi krátká bezeslovná debata. Král se podíval pred sebe. Teprve tehdy byl opravdu konec.
Malíri certu se dali pomalu do pohybu. Podlezli kuzi a vydali se vzhuru ke stále uzsím a výse posazeným chodbám. Minuli stáje, kde si Jezdci mydlili blesky, vysvihli se za pomoci nekolika výtahu o pár pater výs, minuli plot z holí, které si tam na odpolední smenu chystali Lámaci, a zmizeli v chodbách, jimiz se nejiste plazilo denní svetlo zbité cernocernou tmou k nepoznání.
Pokracování príste...
