„Co myslís, srdícko, nebylo by to hezké?“ rekla paní Dumácková a pohybem dlaní naznacila imaginární stenu z proaktivního skla, kterou videla jen ona sama a která by podle jejího názoru významne prospela spolecenské místnosti.

Mezi stenami superluxusního sídla rodiny Dumáckových se vznásela tvurcí nálada paní Dumáckové, která spíse nez ze solidního základu vzdelání v oboru architektury, poprípade ze vzdelání v jakémkoliv jiném oboru, vzlínala ze strany trináct az dvacet sedm magazínu Vás dum, vase galaxie. Ty byly zpravidla venovány interiérum slavných osobností, které se vyznacovaly tím, ze vlastnily nejakou tu mensí planetku v nekonecném mori hvezd, a které pak absolutne nevedely, co s ní, kdyz se o tom prestalo psát v Parseku, legende vesmírného bulváru.

„Hm,“ prohlásil pan Dumácek neurcite, protoze uz dávno pochopil, ze paní Dumácková pouzívá jeho kreditní kartu, jako skokan do vody pouzívá odrazové prkno, a taky vycítil, ze tentokrát se odrazové prkno pekne prohne, nebot paní Dumácková se chystá k monumentálnímu výkonu.

„Ty si to nemyslís, srdícko?“

„Já nevím, srdícko,“ opácil pan Dumácek a pouzil pri tom slovo srdícko stejným zpusobem, jak ho uzívala paní Dumácková, tedy jako neco, co by se v prípade potreby dalo pouzít jako sekácek na led, „prece jen jsme meli nejaká vydání, vsak vís, dum a tak...“

Pan Dumácek nechal svá poslední slova viset ve vzduchu a doufal, ze zaberou, ale mel pred sebou zkuseného protivníka, který nezabalí sachovou partii po prvním tahu pescem jenom proto, ze se protihrác tise uchechtává.

Paní Dumácková pro zmenu nasadila výraz roztomilého zarmoucení, který spocíval v nafouknutí tvárí a naspulení rtu, coz bylo neco, co fungovalo naposledy, kdyz jí bylo triadvacet, ale ona si toho jeste nevsimla, a tak to zkousela dál.

Výsledkem bylo, ze oba mlceli, dívali se kazdý jinam a cekali na dalsí tah protivníka. Tím vznikla jakási prozatímní remíza, která trvala tak dlouho, ze si mezitím stacila vypestovat svou vlastní osobnost, a tak zatímco se zpocátku jen udivene rozhlízela, kde se tu vzala, ke konci, poté, co si podrobne prohlédla vsechno vybavení místnosti, si zacala znudene okusovat nehty.

Paní Dumácková znovu v duchu procítala clánek Utáhni ho na varený nudli z magazínu Zena a vesmír a premýslela, kde udelala chybu, kdyz se malá Dumácková, která se po celou tu dobu motala kolem, rozhodla, ze se do veci vlozí.

„Já si myslím,“ rekla vázne, „ze by tu mel být kompenyx,“ a pak, kdyz se na ni pan Dumácek s neprítomným výrazem otocil, celou vec jeste rychle upresnila: „Sedesátdesítka, ekluzívlájn, tady by byl ptdojektoj,“ vychrlila a ukázala na místo, kde predtím paní Dumácková videla kourovou stenu z proaktivního skla.

Do mozku pana Dumácka tahle informace pronikla, vubec se mu nelíbila, a tak se zase pro jistotu odvrátil, aby mohl delat, ze neslysí, a uprel zrak na malého Dumácka, který se vznásel v postýlce plující za chuze vzdy pár metru od nich a od kterého jeste nejakou dobu nehrozilo, ze by po nem neco chtel. Malý Dumácek se zatím skutecne omezil jenom na to, ze lehce nadzvednutý na vratkých rucickách sledoval celé dení temnýma ocima zasazenýma mezi zplostelý nosík a obrovitánské holé celo. Malý Dumácek se ucil.

Zatím.

Nadsení dcery Dumáckové ponekud ochladlo, ale rozhodla se svou vec nevzdat. CompanyX bylo neco, o co hodne stála. Prostorove reaktivní systém s holoprojektorem, prodávaný pod oznacením CompanyX, doprovázen slogany Ta nejlepsí parta kámosu u vás doma, se stal hitem teenageru po celé galaxii. Kdo by nechtel, aby se mu po podlaze cas od casu prohnal Generál Z i se svou mechanizovanou kavalerií a rozdrtil barbary z planety Simx? Kdo by nechtel, aby mu na horním okraji gauce vysedávali vesmírní lumíci, ovládající toho casu nejlepsí holovizní casy kanálu pro mladistvé, klátili nozkama a házeli si graviballem o protejsí stenu? Kdo by nechtel, aby mu pri ucení nakukovala pres rameno princezna Mona, budoucí vládkyne Divnoplanety?

Pan a paní Dumáckovi!

Ti napríklad docela urcite nestáli o to, a to by vám byli schopni dát i písemne, aby jim jejich predstavu dokonale vkusného a dokonale sterilního domova nabourávaly neposedné barevné holografické projekce. A je potreba podotknout, ze na jejich názoru by se nezmenilo nic ani v prípade, ze by znali vsechny prednosti modelu 6010, i se vsemi temi funkcemi umelé inteligence, které umoznily postavickám reagovat na vase chování, sledovat vás a vést s vámi jednoduchý dialog.

„Neprichází v úvahu,“ rekl pan Dumácek, kdyz se ho malá Dumácková zeptala uz asi potretí, címz se, dle jeho mínení, stávala doternou.

„A ptdoc?“

„Proto,“ odpovedel pan Dumácek slovem, který si v top ten argumentu pri komunikaci s teenagery nestál vubec spatne.

Malá Dumácková se rozhodla, ze neuskodí, kdyz vylozí vsechny výhody modelu 6010 v exclusive line jeste jednou. To by ji ovsem nekdo musel poslouchat, ze? To by se pan a paní Dumáckovi nesmeli dál venovat své zvlástní debate na téma sklenená stena, která se sem, kdyby se jí nekdo obtezoval zeptat, rekla by mu to, tak jako tak vubec nehodila, protoze bude tak akorát prekázet v rozbehu v nejvetsí místnosti v dome. Malé Dumáckové tedy nezbývalo nez se trefovat do pauz v hovoru, aniz by, vzhledem k podivnému charakteru dialogu, který oba dospelí vedli, vedela, kdy prijdou, takze to samosebou obcas neodhadla a skocila jim do reci, coz nakonec vedlo k tomu, ze jí matka rekla:

„Muzes být, prosím te, zticha, kdyz vidís, ze se tady s tatínkem o necem bavíme?“

Dcera Dumácková se zarazila.

„Já muzu jít taky ptdyc!“ prohlásil nakonec a otocila se k odchodu.

Paní Dumácková se za ní dívala.

„A neurázej se!“ zavolala za dcerou.

Nato se malá Dumácková, která uz tou dobou stála mezi dvermi, otocila: „Já se neutdázim,“ rekla, „já jdu ptdyc, abych vám tu neptzekázela.“

Trhla hlavou a doufala, ze její dlouhé blondaté vlasy ji v jejím gestu podporí.

Podporily.

Tak, a ted uz pul hodiny sedela ve svém pokoj a opakovala si, ze netrucuje, ze není urazená, a uz vubec se nechová jako malá holka, ale proste a jednoduse má svoji hrdost a oni, ti dva sobci, by o tom meli vedet. Vsak oni na to prijdou. Vsak ono jim to dojde, jak nemozne se chovali. Za chvíli ji zavolají, to aby se jí omluvili, aby jí rekli, ze vedí, ze tu s nimi zije taky nekdo tretí, a ze kdyz uz se jí nikdo neptal na to, jestli chce z Baby pryc, a nikdo se jí ani neptal, jestli se jí tenhle dum líbí, to on se jí zase líbil, to zase jo, ale zeptat se jí mohli, zkrátka, kdyz uz se nikdo nikdy nezajímal o její Názor, tak ze by mohli alespon vzít na vedomí, ze nejaký Názor má a ze podle jejího Názoru je CompanyX ta nejlepsí vec, kterou by mohli dum vybavit.

„Dumácková!“

Hlas mámy Dumáckové se ozýval z útrob domu i z interkomu zároven. Tak, a je to tady, ted se jí omluví. Malá Dumácková vyskocila a postavila se ke dverím.

„Du-má-cko-vá!“ ozvalo se znovu.

Malá Dumácková cekala. Pak ji napadlo, ze by si mohla teatrálne cistit nehty, a tak to i udelala. Nikdo by si nemel myslet, ze i kdyz je schopná odpoustet, ze to nekomu dá zadarmo.

„Dumácková, okamzite pojd dolu!“

Trikrát by mohlo stacit. Dumácková se odlepila od steny, o kterou se opírala, a sebehla po schodech. Hlasy se ozývaly od bazénu. Prosla kolem skulptury symbolizující felaci dvojice stojící, respektive klecící ve vode, umeleckého díla natolik abstraktního, ze v tom manzelé Dumáckovi puvodní motiv nepoznali, jinak by ho nechali okamzite odstranit, a vesla do místnosti, jejíz podlaha by mohla slouzit pro chuzi jenom nekomu, kdo má konexe hodne vysoko.

Uz první pohled na mámu ujistil malou Dumáckovou, ze tady se o zádnou omluvu rozhodne jednat nebude. Tvár paní Dumáckové byla stazená v zlostném sklebu, rukou ukazovala kamsi doprava, za ní stál otec, který mel ale ruce slozené na prsou a také se netváril buhvíjak povzbudive.

„Co to má znamenat?“ zasycela paní Dumácková.

Malá Dumácková se podívala smerem, kterým ukazovala ruka, a vydechla úzasem. Teprve ted si povsimla, ze vsechny steny místnosti s bazénem, které nebyly tvoreny silovým polem, jsou pokryty graffiti, nebo spís nástennými malbami, jakými na Zemi kdysi lidé pokrývali steny jeskyní tesne pred lovem, aby tak znázornením úspesného lovu docílili úspechu lovu samotného.

Malby byly namalovány prostými liniemi cervené barvy, zjevne rukou, a zachycovaly desítky ostrých predmetu nejruznejsích tvaru a velikostí. Mezi nimi se v jednotlivých scénách opakovane vyskytovaly vzdy ctyri stylizované postavy, také ruzných velikostí, které ovsem ponekud ztrácely svuj antropomorfní charakter, coz zjevne souviselo s temi ostrými predmety.

„Hustý,“ prohlásila malá Dumácková.

„No ne hustý,“ zvýsil hlas pan Dumácek, „maminka se te snad na neco ptala!“

I kdyby byla sebeurazenejsí, hlas pana Dumácka by ji vzdycky prinutil k okamzité a co nejpresnejsí odpovedi. Takovou ten hlas v sobe mel sílu.

„Ale já to nebyla,“ znela ta okamzitá a co nejpresnejsí odpoved.

Majitel hlasu, který dokáze nutit lidi, aby odpovídali rychle a pravdive, alespon co se malých holcicek týká, také musel poznat, kdyz pravdivou odpoved dostal, protoze obe ty vlastnosti pramenily ze stejné podstaty. Otec se tedy dál neptal. Ostatne logická úvaha by dríve ci pozdeji kazdého dovedla k otázce, jak se tytéz kresby dostaly i na dno bazénu samotného, tedy hluboko pod vodní hladinu.

Zádný z výse uvedených druhu uvazování se bohuzel netýkal paní Dumáckové.

„Ják nebylá,“ jecela o oktávu výse, „a muzes mi, mladá dámo, ríct, kdo to tedy byl?“

„Ne,“ odpovedela malá Dumácková po pravde, „nemuzu, ale já to nebyla.“

Pan Dumácek sáhl po telefonu. Byl to zkusený vedoucí pracovník, tedy byl kdykoliv pripravený delegovat práci na druhé, no a kdyz to nebyla dcera Dumácková, musel to být nekdo jiný, a ten nekdo za to musel být také zodpovedný, a pak taky, a to predevsím, nekdo by si to mel setsakramentsky odskákat!

„Nebere to,“ oznámil.

Zatímco pan Dumácek marne volal cílovou stanici, pristoupila malá Dumácková k jedné z maleb, naslinila si prst a pokusila se narusit náhodne vybranou linii. Neslo to a malá Dumácková si vzápetí uvedomila, ze to vlastne bylo jasné, ze to nepujde, protoze to by nevydrzely ani ty malby, co jsou pod vodou. Otocila se, aby si lépe prohlédla scenerii, která byla na dne bazénu, a zároven poslouchala, jak se pan a paní Dumáckovi vzrusene dohadují.

„Není mozný, tak to jednoduse zkus jeste jednou,“ nabádala paní Dumácková manzela.

Ty ctyri postavy, které se opakovaly v kazdé scéne stále znovu a znovu, mely zrejme znázornovat rodinu Dumáckových, a tím pádem ta nejmensí postava musel být malý Dumácek, a tak nejak to vyslo, ze se vzdy celý výjev, pokazdé jiný, soustredil práve kolem nej. No jasne, pomyslela si malá Dumácková, kolem toho prtavýho zmetka se vázne tocí úplne vsechno.

„No proste to nebere.“

Kazdý výjev namalovaný na dne bazénu se odehrával v jiné místnosti, co jich jen v dome bylo, a dohromady tak dno bazénu tvorilo jakýsi pudorys nového domu rodiny Dumáckových, kde v kazdé z tech místností se jednotlivým stylizovaným postávám dely opravdu osklivé veci. Ty veci byly pokazdé jiné, tedy jinak osklivé, a to podle charakteru místnosti, v jaké se odehrávaly. Nekdy byly pomerne výmluvné, treba ta zálezitost, co se jim stala v kuchyni, na tu se malá Dumácková radeji nedívala moc dlouho, zatímco jiné byly tak trochu hádankou, a u koupelny dokonce naklánela hlavu ze strany na stranu, aby alespon zjistila, kde mají mít postavy hlavy a kde nohy a ty dalsí soucástky, a nutno podotknout, ze výraz vzdoru neznámého umelce vuci klasickému kánonu lidské postavy a narusení smyslu pro prirozenou spojitost lidského organismu byly natolik vysoké, ze to az do té doby, kdy ji rodice vyhnali od bazénu, nerozresila.

„Jdeme,“ zavelel pan Dumácek, který se stále jeste nebyl schopen dovolat pozadované stanice.

O mnoho hodin pozdeji, to uz byly kresby z vetsí cásti pryc a najatá úklidová ceta slíbila, ze i kdyz takový svinstvo jsme jaktezivo nevideli, zítra uz to tu nebude, to se spolehnete, pane Dumácek, se pan a paní Dumáckovi chystali ke spánku. Dcera Dumácková lezela ve tme ve svém pokoji, dívala se do stropu a premýslela, jaký to byl podivný den, ale oci se jí klízily a brzo uz usne. Malý Dumácek zaplatpánbuh spal, ale behem noci se jeste mockrát probudí a bude se dozadovat budto mámy, nebo zrádla, anebo prebalení, ale nejspís vseho najednou. Pan Dumácek jeste jednou potýral telefon, znovu bezvýsledne, a tak ho polozil na nocní stolek vedle postele.

„Nic?“

„Nic,“ potvrdil pan Dumácek, „ale zítra si na nej osobne doslápnu a to si za rámecek nedá, to, co já mu povím.“

Paní Dumácková sedela na okraji postele a rozcesávala si vlasy. Delala to tak kazdý vecer, protoze mela pocit, ze dáma v jejím veku a postavení by takové veci zkrátka delat mela.

„Kdo myslís, ze to mohl být?“ zeptala se po chvíli a projízdela porost na hlave hrebenem, který citlive dávkoval vitaminy prímo pod kuzi.

„Nevím.“

„Musel by prijít pesky, protoze aerovuz by systém zaznamenal,“ premýslela paní Dumácková. Odlozila hreben do suplíku a suplík zase zavrela.

„Asi,“ pripustil pan Dumácek.

„Jenomze siroko daleko nikdo není,“ rozvíjela dál úvahy paní Dumácková, „takze pesky se sem nikdo nedostane, leda by sel nekolik dní, a to je hloupost.“

Paní Dumácková se natáhla na postel a prehodila pres sebe deku.

„Jo.“

Pan Dumácek zhasl.

Chvíli bylo ticho a do noci svítily pouze oci paní Dumáckové.

„Myslís,“ zeptala se po chvíli, „ze nám hrozí nejaké nebezpecí?“

„Hm, ne, to si nemyslím,“ zamumlal pan Dumácek.

„Vís, celý to vypadá, jako by nám nekdo vyhrozoval.“

Pan Dumácek se otocil se na druhý bok smerem od paní Dumáckové a tónem hlasu, kterým naznacoval, ze pro nej celá ta vec pro dnesek skoncila, rekl:

„Nemaluj certa na zed!“

Paní Dumácková pak jeste hodinu mlcky zírala do tmy, nemohla usnout, a teprve ve chvíli, kdy se jí zacaly klízit oci, se ozvalo lehké pofnukávání z postýlky, které predznamenávalo výtrysk nefalsovaného revu.

Den definitivne koncil a já mel na svém telefonu jednasedesát neprijatých hovoru. Vzdycky jsem mel pocit, ze zvedat telefon jenom proto, ze náhodou zvoní, zavání tak trochu hysterií.

Pokracování príste...