Uplynul týden, behem kterého se v dome pana a paní Dumáckových vystrídalo víc lidí, nez kolik byla paní Dumácková schopná, bez újmy na psychickém zdraví zbytku rodiny, unést. Jak sama ríkala, doma chce mít klid. Nutno podotknout, ze to ríkala i presto, ze se jí na to nikdo neptal, a pak jeste dodávala, ze doma chce mít klid proto, protoze doma je doma, coz je sice obycejná tautologie, a tudíz nenese zádnou informacní hodnotu, ale to bylo paní Dumáckové docela fuk.

Je treba jeste dodat, ze paní Dumáckové by to bylo fuk i tehdy, kdyby náhodou vedela, co to taková tautologie je, protoze i kdyz to slovo znelo samo o sobe dost slibne, na cistení ucpaného drezu se ta vec pouzít nedala a jako taková nemela pro paní Dumáckovou význam.

Jako první se hned na druhý den dostavil zástupce firmy Pyramida & syn a omluvil se za kolegu, který odcestoval na mesíc, nebo buhví na jak dlouho, na planetu Cumulonimby 2, planetu s konstantne hnusným pocasím. Hodlal se tam venovat aktivnímu odpocinku, tedy adrenalinovým sportum a outdooru, coz obvykle spocívalo v tom, ze promokl na kost, zlomil si nohu a nechal si zcela dobrovolne omrznout oblicej, coz mu z nejakých duvodu nezabránilo v tom, aby se tváril stastne. Nový zástupce firmy Pyramida & syn si prohlédl zbytky kreseb i projekci puvodního stavu, kterou porídil pan Dumácek jeste vcera, pak zakroutil hlavou, jako ze to je tedy blázen, a doporucil pánovi a paní Dumáckovým solidní detektivní agenturu.

Mezitím se v dome objevil agent pojistovací spolecnosti Vesmírná stráz, která shodou okolností nedávno vyhrála vleklý spor o svuj název s jistou nábozenskou sektou, která si ríkala Mimovesmírní lidé a která nejakou nestastnou náhodou vydávala casopis stejného jména. Casopis se vyznacoval tím, ze umoznoval otiskovat inzerci jiných nábozenských organizací s oduvodnením, ze bude jedine dobre, kdyz se z tech neverících psu vytáhnou nejaký peníze! Peníze pak mely být pouzity na boj s lidmi mimo vesmír, tedy az jednou prijdou, ale protoze stále nepricházeli, stala ze sekty postupem casu docela zazobaná particka lidí, se kterou bylo vedení soudního sporu nejen setsakramentsky tezké, ale také velice nákladné. Alespon takhle to vyprável agent, kdyz precházeli od aeroportu k bazénu.

U bazénu jeho výraz náhle ponekud posmutnel a stal se velice vázným. Agent vytáhl z kapsy zápisník a celou tu dobu, co si do nej neco zapisoval, jen pokyvoval hlavou a pronásel veci jako „Uz zase“ a „No docela jako minule“ a tak podobne. Pak najednou skoncil, smotal zápisník a vlozil jej do pouzdra a na docela malý okamzik to vypadalo, jako by chtel panu Dumáckovi neco sdelit, jen tak, z docela obycejné lidské slusnosti, jenomze si to vzápetí rozmyslel a v obliceji se mu usadil výraz, který by se dal nejlépe popsat slovy byznys je byznys. Jako svuj dalsí tah se pokusil pana Dumácka presvedcit o tom, ze kresby má na svedomí jeho dcera, a byl kvuli tomu dokonce ochotný, tak jak byl, skocit do bazénu, doplavat az ke dnu a tam setrvat témer pet minut. Pan Dumácek sice musel obdivovat jeho profesionální nasazení, ale umluvit se nenechal, a tak agent nakonec podepsal príslusné listiny a s nelákavou vidinou propadlých prémií zase odletel.

Tretí návstevník domu pana a paní Dumáckových byl soukromý detektiv, který prisel v doprovodu androida, jehoz umelý puvod ovsem zustal zpocátku nepovsimnut, a to presne do té doby, dokud android nenarazil do nove namontované steny z proaktivního skla a nezacal se úpenlive dozadovat restartu. Do té doby byl k nerozeznání od cloveka. Prvotrídní technologie, dozivotní záruka. Detektiv provedl klasický trojhmat, totiz zatahal androida za obe usi a kopl ho do zadku a nechal stroj, aby se znovu uvedl do provozu. Mezitím se sám dal do obhlídky místa cinu.

Jeho vysetrovací metody byly ovsem prazvlástní. Skládaly se prakticky jen z toho, ze obcházel po místnosti a cas od casu se zastavil, aby se mohl zahledet neznámo kam, zrejme do míst, kam oko bezného smrtelníka nedohlédlo, a zamyslene pronést vetu: Zvlástní, povezte mi o tom víc, coz byl frustrující zpusob, jakým obvykle reagoval na poslední slovo pana Dumácka. Bylo to vycerpávající. Teprve zvukový signál, oznamující dokoncení restartu androida, jim umoznil vyprovodit detektiva i s jeho strojem k aerovozu.

Celý následující den pak paní Dumácková obcházela kolem steny z proaktivního skla a na míste, kde do ní vcera narazil nebohý android, hledala nejaké poskození.

Zbytecne.

Proaktivní sklo neco vydrzí, ostatne proto se také montuje do kokpitu bojových stíhacu, coz ale paní Dumáckové nebránilo v tom, aby kazdému, kdo byl ochoten si ji poslechnout, nevykládala, jak je stena uz navzdycky znicená. Nutno podotknout, ze výcet jejích posluchacu zahrnoval pouze jednu starou masozravou rostlinu v rohu místnosti, a to jeste jenom proto, ze ta nemela jak utéct. I tak ale byla vecer podezrele blízko dverí, rozhodne blíz, nez bylo obvyklé. Navíc si nikdo nedokázal vysvetlit, jak to, ze je zakousnutá do dverního futra.

Malá Dumácková vetsinu z toho neslysela. Na hlouposti své matky nemela cas, musela totiz celý den postávat pred zrcadlem a prohlízet se v nem. Podivnostmi naplnený týden umíral na víkend a bylo domluveno, ze na jeho konci poletí Dumáckovi na návstevu k novým sousedum. To by nakonec jeste nebyla taková událost, hadru mela plný satník a nejaký by na sebe proste pred odletem hodila, ale ti sousedé meli syna. Toho syna znala malá Dumácková ze skoly, byl vysoký, sebevedomý, o sedm let starsí nez ona, hrál teamrocket za skolní druzstvo, byl oblíbený a tak vubec, a malou Dumáckovou jako by ani nevidel.

Ach jo!

A tak na sebe malá Dumácková koukala do zrcadla a premýslela, kdy uz jí zacnou rust prsa, a jestli by se s tím nedalo udelat neco jeste dneska vecer. Mela za sebou nárocný den, behem nehoz na sebe postupne navesila celý satník, a to vcetne tech nemozných kousku s vesmírnými lumíky, které jí dali její infantilní príbuzní k jedenáctým narozeninám, a neceho, co, jak si matne vybavovala, snad mohla nosit pred tremi lety, ale nejakým nedopatrením se toho jeste nestacila zbavit. V jednom zvláste vypjatém okamziku na sobe dokonce mela i tátovu zlutou závodní kombinézu z mladých let, ale pak uznala, ze to uz je hodne zoufalé, a zase ji sundala.

Zrcadlo, které do té doby videlo ze sveta jenom továrnu, v níz bylo vyrobeno, a pak strídave uklizený nebo neuklizený pokoj malé Dumáckové, si dnes prislo na své v podobe jakési kostýmní show s maskami. Kdyz se pak dramaturgický plán nachýlil ke svému konci, stála pred ním jedenáctiletá slecna v ohnive cerveném kostýmku, s jakýmsi hunatým boa a s lícením, které by se v prípade nouze dalo uzít k vyladení barev domácího holoprojektoru. Nakonec na sebe dcera Dumácková kriticky pohlédla a prohlásila:

„Tak, a ted ty prsa.“

Vzala do ruky vec, která vypadala jako malé vejcité orákulum a která mohla za to, ze malá Dumácková uz pres hodinu menila barvy. Pohladila ovládací panel a jasne a nahlas rekla:

„Jednicky.“

V ten okamzik se s jejím hrudníckem udála zcela viditelná zmena, která, kdyby se stala o pár centimetru níz, mohla snad pusobit jako nepríjemné nadýmání. Dumácková zavrtela nespokojene hlavou.

„Dvojky,“ porucila.

Zmena na jejím, ted uz to tak skutecne muzeme nazvat, poprsí dále extrapolovala. Úmerne tomu se rozjasnovala i tvár malé Dumáckové. Zálibne se podívala na obraz v zrcadle, krátce se zamyslela a nakonec rekla:

„Trojky!“

A znovu se s jejím hrudníckem udála zmena, kvuli které by zeny v jisté dobe byly ochotné i vrazdit, nebo si alespon nechat nadra vybouchnout v letadle.

„Hm, jo,“ spokojene kývla hlavou malá Dumácková a pak jeste jednou dodala: „Jo, to je ono!“

Byl uz ostatne nejvyssí cas, protoze z interkomu se ozvalo jasné a rízné:

„Dumácková, dolu!“

Dumácková tedy sebehla do prízemí. Dum uz byl prázdný, a tak zamírila ke vchodu. Vybehla ven a zavrela za sebou dvere. Pan Dumácek a paní Dumácková kráceli po ceste smerem k aeroportu, ale kdyz za sebou uslyseli kroky, oba se za chuze naráz otocili, aby se vzápetí oba dva také naráz vydesene zastavili. Pred nimi stálo neco, co by mohlo na soutezi remesel reprezentovat jednu velice starou profesi. Ani paní Dumáckové, ba ani panu Dumáckovi se to mnoho nelíbilo, protoze to byla taková ta profese, pri které jeden prijde, na jejich vkus, az moc do styku s lidmi, a navíc neuskodí, kdyz si porídí vetsí zásobu sítovaných puncoch.

„No tak to ne,“ prohlásil pan Dumácek, kdyz se vzpamatoval. Potrásl hlavou, jako kdyby se snazil probudit z obzvláste nepríjemné nocní mury, vytáhl z kapsy Univerzální Rodicovský Klíc, ukázal jím na dceru Dumáckovou a dvakrát s ním pípl.

V mziku, jako mávnutím kouzelného proutku, znicil její celodenní snazení. To, co se jí az doted rýsovalo na hrudnícku a co by jí, kdyby to melo být skutecné, zpusobovalo silné bolesti zad, náhle zmizelo. Také vsechny ty barvy z jejího obliceje se vytratily, a malá Dumácková ted díky tomu vypadala najednou ponekud pobledle.

Rozhodla se, ze celou cestu bude dávat najevo nesouhlas se zpusobem, jakým oba rodicové zacházejí s její Osobností, a také tak ucinila.

Svuj nesouhlas pak dávala najevo i celou cestu od sousedu zpátky, ale to k tomu mela jeste jeden duvod navíc. Nejenze na tu návstevu dorazila odená jako Bozena Nemcová, tj. chude, lec ciste, a pak jeste musela poslouchat nejaké nesmyslné blábolení tech lidí o pekných mladých princeznách, jako kdyby snad ani nevideli, ze na ní ty saty plandají jako triko na letosním vítezi souteze Dietár roku, ale oni si navíc prizvali Jeho, aby to potvrdil! A On na ni jen kouknul, rekl „hm“ a pak se zavrel v pokoji s terminálem a celý vecer hrál s kamarády nejakou stupidní pocítacovou hru a jí si vubec nevsímal!

To byl ten duvod, proc, sotva se vuz dotkl zeme aeroportu, chtela vyskocit, utéci do domu a tam se zamknout ve svém pokoji. Jenomze sotva otevrela dvere, rekl pan Dumácek: „Copak, copak, mladá dámo, na neco jsme snad zapomneli?“ a nechal ji, aby sla jako poslední a vlekla se s nejakým pitomým dárkem od tech lidí.

Kdyz dorazila do vstupní haly, upustila objemnou krabici hned vedle vznásející se postýlky, v níz spal malý Dumácek, a tak trochu zadoufala, ze se dárek tím pádem rozbije.

Pak si vsimla, ze v míste, kterým se vcházelo do kuchyne, stojí sousosí a ze to sousosí se nápadne podobá jejím rodicum. Pan a paní Dumáckovi skutecne stáli takrka bez hnutí mezi dvermi a dívali se kamsi pred sebe. Vydala se tedy k nim a uz cestou ucítila, ze v dome neco straslive zapáchá. Postavila se mezi oba dospelé a opatrne nahlédla dovnitr.

Strnula.

Kuchyn vypadala jako bozí dopustení. Jako kdyby nekdo vzal balícek karet s motivy domu a jeho okolí, porádne ho zamíchal a zase rozdal, a jeste predtím do vetsiny z nich primaloval kostru, lebku a presýpací hodiny. Mezi podlahou a stropem se v prostoru kuchyne prízracne vznáselo hejno rudých ptáku, kterí jak by se zastavili vprostred chaotického pohybu. Malá Dumácková v nich poznala ty, které kazdý den vídala poletovat kolem domu. Ted vsak byli do jednoho zmácení, zplihlí a predevsím definitivne mrtví. Namísto dlouhých a elegantních krivek, po kterých ptáci dríve létali, a rozvázných pohybu krídel, jimiz si s minimálním úsilím pomáhali v sestupných a vzestupných proudech vetru, se ted jen volne kývali v nezretelných stouchancích pruvanu. Viseli na svých vlastních vnitrnostech, s brichy rozpáranými a zaludky vyhrezlými, a presmutne hledeli na rodinu Dumácku bulvami, jez byly v polovine rozríznuté. Ocní tekutina z bulv stékala dolu, kde se mísila s materiálem, jenz obvykle odcházel z domu v porcelánovém objetí, který ale nyní plaval ve vode sahající Dumáckum po kotníky a prízracnost celé situace podtrhoval tím, ze se na hladine mírne kýval.

Pak se ozval tichý kvílivý zvuk, jak z jednoho z nafouklých zaludku zavesených pod operenci unikl vzduch. Okamzik strnutí pominul.

V Dumáckových zacukalo a vsem naráz se zvedl kufr.

Za príserných zvuku, které znely, jako kdyby jim nekdo rval vnitrnosti, vyprázdnili obsahy svých zaludku.

Nekde vzadu se rozerval malý Dumácek.

Dokoncení príste....