Do stísneného prostoru klimatizacní sachty pronikalo svetlo úzkými skvírami v mrízi. O tu mríz byla zlehka oprená ruka. Tak trochu tomu svetlu bránila, ale presto ho jeste pustila dovnitr dost na to, aby na ni bylo dobre videt. Spinavé a zcernalé nehty, u nichz nebylo poznat, kde koncí spína a kde zacíná letitá hniloba, byly jako vizitka. Ta vizitka oznamovala svetu, ze majitel techto nehtu vám s nejvetsí pravdepodobností nebude sympatický. Nehty dál neochotne precházely v prsty. Ty byly pokryty nahnedlou, hrbolatou kuzí s nazelenalými a mokvajícími boláky. Boláky obcas s tichým plop praskly a to, co z nich vyteklo, dovrsilo celkový dojem. Nerovný povrch dávno mrtvé, anebo naopak nezdrave zijící kuze se ale neomezoval jen na ctyri prsty s dlaní. S neutuchajícím nadsením se rozbíhal i po zbytku tela, kde exceloval bradavicemi, nezhojenými popáleninami a tu a tam i nejakými temi nádory.

Na druhou stranu to vsechno bylo porostlé hrozne roztomilou dlouhou srstí.

Malik stáhl ruku z mríze a odvrátil zrak od rodiny Dumácku, která se v predklonu zbavovala menu o sesti chodech. Velkýma hnedýma ocima, jez byly zasazené doprostred hlavy se stejným umem, s jakým by díte umístilo dva knoflíky do vrchní koule snehuláka, se pak podíval na své druhy. Nikdo se ani nepohnul, nikdo ani okem nemrkl, ale pres to malici náhle budili dojem, jako by v tu chvíli vsichni souhlasne pokývali hlavami.

Zvedaci kufru se jako jeden otocili a vydali se nejprve do útrob klimatizacních sachet a pak dál pod zemský povrch, dolu, stále se rozsirujícími a dohladka omletými kruhovými chodbami, az stanuli v Srdci.

Tam pohlédli na Krále a Král pohlédl na ne. Úkol byl splnen a nebylo co dodat. Zvedaci kufru se zase otocili a vytratili se jednou z bocních chodeb. Král v ohromném sále osamel.

Mozná ze kdyby Král byl clovek, bylo by mu náhle úzko. Sedel by sám uprostred Srdce a naslouchal by reci tunelu. Nejprve by se snazil mezi zbytky tlumených zvuku, které k nemu doléhaly, rozeznat jeden od druhého. Neúnavné údery háku od mlaskavých zvuku Trhacu hadu, kovové vibrato Klepacu kos od cehosi, v cem by, kdyby se opravdu soustredil, odhalil jemné ríhání Pojídacu vtipných kasí. Pak by se asi podíval na hodinky a zjistil by, ze uplynulo sotva pár minut od doby, kdy se na ne díval naposledy. Otrávene by se rozhlédl kolem sebe a spatril by, jak se ve vzdáleném rohu rozlehlého podzemního dómu zvedá vysoká a hubená postava Samoty vládnutí, jak si oprasuje hlínu z kolen a krácí k nemu. Pomalu a beze spechu. Dojde k trunu, vysplhá nahoru a zblízka se mu podívá do tváre. Docela drze a bez zábran. Pak dokonce zacne delat obliceje a vselijak se pred ním pitvorit, jako venkovan pred hradní strází.

Jenomze tohle byl Král a jemu se takové veci nestávaly. Král nepremýslel o case. Nemyslel si o nem, ze se plazí jako prízemní londýnská mlha ani ze pádí jako stádo prekrmených koní. Nemyslel si o case vubec nic. Proste si pockal, az se hodiny zmení v dny a ty dny se pak slepí do týdne.

Na konci toho týdne Král stále sedel bez hnutí. Presto prisli malici, vylezli na drevené konstrukce v ústí tunelu a rozhýbali velké palice, které pak dopadaly na napjaté kuze a svolávaly dalsí maliky do Srdce.

A malici pricházeli.

Hromadili se kolem trunu, na nemz sedel Král. Kývali se ze strany na stranu a vzhlízeli vzhuru. Pak se Srdce zaplnilo a zvuk bubnu ustal. Presto se malici dál kývali v tuseném rytmu. Král znovu prednesl problém, ale tentokrát to trvalo déle, protoze navíc pripomenul vsechna svá predchozí rozhodnutí. Ackoliv zde nebylo ani slov, ani myslenek, které by se mohly jakkoliv projevit pred nejakým ze známých smyslu, presto by prekladatel, kdyby takový byl, mohl mít na tomto míste pocit, ze tentokrát je Král opravdu nastvaný.

Z davu se jako první znovu vyclenila skupinka, která i presto, ze se tu musela tlacit spolu s ostatními, pusobila dojmem, ze je od nich oddelená vysokým plotem, v tom plote proudí dve ste dvacet voltu, nahore je spirála z ostnatého drátu, a navíc nekde na tom plote visí cedule s obrovským nápisem Zdrhej, dokud muzes! I kdyby nekdo mel takové nutkání a chtel se té skupince podívat do ocí, tak jako tak by je v neproniknutelné tme, která panovala pod cernou kápí z hrubé látky, nevidel. Tenhle druh maliku ted stál vprostred davu, a mezi nimi a ostatními jako by navíc pribyl jeste vodní príkop, ve kterém plavali tvorové s tolika zuby, ze by pro ne jejich dentista musel zalozit zubní kartu na roli toaletního papíru. Tihle malici ted cekali na rozhodnutí Krále.

Král zaváhal. Pak zaváhal jeste jednou. A zaváhal i potretí. Vsechna ta zaváhání se slila do jednoho jediného, na jehoz konci Král sotva znatelne kývl.

Natahovaci brk se zachveli a tma pod jejich cernými kápemi se zlovestne usmála. Kdybyste podobný úsmev spatrili v setmelé libenské ulicce, vedeli byste, ze ted uz vám nepomuze, ani kdyz odevzdáte penezenku, hodinky, svléknete se z obleku od Huga Bosse a nabídnete se, ze odtamtud pro pobavení majitele onoho úsmevu odskácete po jedné noze za rytmu cinkání jeho zlatých retezu.

Natahovaci brk se vytratili rychle a neslysne jako vzdychnutí kostlivce.

***

„Ty s námi pujdes taky,“ oznámila paní Dumácková své dceri a poradila jí, aby nedelala ksichty.

Byla to dobrá rada, protoze po schodisti uz scházel pan Dumácek a ten nemel tyhle veci rád. Vzdycky malou Dumáckovou strasil, ze uz jí to zustane. Malá Dumácková tomu nikdy neverila, ale pro jistotu mimické svaly umravnila.

„Jenom malýho necháme dneska doma,“ rekla paní Dumácková spís pro sebe a znovu starostlive pohlédla ven z okna, „dneska to venku nevypadá dobre.“

Paní Dumácková zapnula nejvyssí stupen ochrany, který moderní postýlka, v níz spinkal malý Dumácek, nabízela, a spolu pak vsichni tri vysli ven pred dum.

V den, kdy pracují Natahovaci brk, nikdo jiný nepracuje. Nebe bylo zatazené, den zasedlý k nepoznání a vítr podle mínení vsech prekracoval rozumné meze, kdyz cas od casu zvedl ze zeme hrst spadaného listí a mrskl jím po Dumáckových. Pocasí, okolní príroda, a vlastne i samotný dum pusobily jako orchestriste pred koncertem. Byly tu vsechny ty správné nástroje, ale nedalo se to poslouchat. Nic nebylo v souladu s nicím. Ano, voda sice dál tekla pres kameny, ale uz nezurcela, spís jenom tak bublala, pokud se to tak vubec dá nazvat, a taky se netrpytila v jasném slunci, protoze to se kamsi vytratilo. Pri blizsím ohledání bylo videt, ze v ní plave nejaký zelený hnus. Vetsina dríve jásavých odstínu dominionské kveteny se slila do nudných fleku a ty se nepríjemne tlacily skrz oci Dumáckovým do mozku. Listí na zemi, které dríve vytvárelo dojem, ze pozemek kolem domu je pokrytý mekkým kobercem fantastického vzoru, ted bylo najednou mekké az moc. Kdyz se na nej pan Dumácek podíval, s úzasem konstatoval, ze hnije. Uvedomil si, ze je to u listí asi normální, ale vubec si nevzpomínal, ze by si toho býval kdy predtím vsiml.

„Chod normálne,“ napomenula paní Dumácková dceru, ale bylo videt, ze to delá jen proto, ze je nesvá.

Dcera Dumácková totiz normálne sla. Sla stejne normálne jako pan a paní Dumáckovi; pomalu a prepadle. Mírili k jiznímu cípu zahrady. Byl tam strom. Obrovský a zrejme také nesmírne starý. Vypadal opravdu impozantne. Zahlédli ho uz nekolikrát, kdyz prelétali nad pozemkem, a rozhodli se, ze se k nemu jednou vydají, aby si ho prohlédli zblízka a mohli se ho treba dotknout. Tak jako tak si chteli svuj rozlehlý pozemek celý projít, proc tedy nezacít zrovna tam a proc z toho neudelat rodinný výlet?

Bylo to nesmyslné. Zrovna dneska, kdyz není buhvíjak hezky. Jenomze paní Dumácková na tom trvala. Pan Dumácek totiz vetsinou pracoval a cas mel nejvýse jeden den v týdnu. To bylo dnes. Paní Dumácková si nechtela nechat takovou prílezitost ujít, a tak tedy sli, i kdyz co se pana Dumácka týkalo, ten by nemel nic proti tomu, aby si ten strom zítra paní Dumácková prohlédla sama, az bude zase hezky. No, a dcera Dumácková ho treba nemusela videt vubec, kdyby to nekoho zajímalo.

Asi po deseti minutách volné chuze, behem kterých nikdo z nich nerekl ani slovo, dorazili ke stromu. Co k tomu ríct? Byla to fakticky velká hromada dreva a listí. Chvíli tam tak stáli a zírali na nej.

„Hm,“ rekla nakonec dcera Dumácková a do stromu kopla. Mela pocit, ze to tak nejak pekne shrnula za ne za vsechny.

Vtom se ozval komunikátor. Automatický hlásic oznamoval nestandardní situaci v dome. Paní Dumácková vzala prístroj a první, co udelala, bylo, ze zobrazila prostor kolem malého Dumácka. Uprostred záberu videla postýlku obehnanou silovým polem, uvnitr ní spokojene spal malý Dumácek. Kolem postýlky byl obvyklý nábytek, nejaký stolecek, váza, kus obrazu. Jinak klid. Rychle projela zbývající pohledy v dome. Kuchyne i bazén vypadaly v porádku, stejne tak druhá kuchyne, tanecní sál, vsechny spací pokoje i zbytek místností. Vsude byl naprostý klid. Nakonec prepnula zpet na vstupní halu, kde zanechali postýlku s malým Dumáckem. V jednom jediném sotva postrehnutelném okamziku se jí vytratila vsechna krev z hlavy.

Na krátký okamzik prestala dýchat. Kdyz okamzik pominul, zacala naopak dýchat velmi rychle a také vrískat a naprosto nesrozumitelným zpusobem sdelovat neco panu Dumáckovi. Tezko ríct, zda necemu z toho rozumel, ale z jejího výrazu bezpecne poznal, ze neco je moc, ale opravdu moc spatne.

Nakonec paní Dumácková zahodila komunikátor na zem a vystartovala smerem k domu. Pan Dumácek vybehl za ní. Dcera Dumácková zvedla prístroj ze zeme a prohlédla si záber. Videla kus obrazu, vázu, stolek a také postýlku s malým Dumáckem. Kolem postýlky stálo pet drobných postav v dlouhých cerných kutnách s kápemi a pomalu se k ní priblizovaly. Malá Dumácková fascinovane prihlízela, jak se malý Dumácek probudil, mozná se v nem ozval tisíce let zakorenený instinkt, který mu oznamoval nebezpecí, prevrátil se a vzeprel na vratký ruckách. Jen on jediný v tu chvíli videl postavám do tvárí.

Rozbrecel se.

Postavy se zatím dál nevzrusene blízily k postýlce. Malou Dumáckovou v tu chvíli napadlo, ze silové pole jiste tyhle nezvané návstevníky zastaví. Cerné kápe se zase o neco priblízily a stály ted prímo u postýlky, na hranici silového pole, kde se na malý okamzik zastavily. Pak vsechny naráz udelaly krok a jakoby nic prosly polem. Cerné pláste obklopily malého Dumácka a zcela zakryly výhled. Zvuk ale zustal. Bezmocný srdcervoucí krik, který trhal ticho na cáry, se behem pár okamziku vystupnoval a pak náhle utichl.

Postavy se odtáhly od malého Dumácka. Chvilku ho pozorovaly, pak se otocily a zmizely ze záberu. Vprostred obrazu, v malé postýlce obehnané zarucene neprekonatelným silovým polem, lezel na zádíckách malý Dumácek, nozky natazené, rucicky rozhozené, a nejevil známky zivota.

Uplynulo pár desive dlouhých a tichých chvil, behem nichz malá Dumácková doufala, ze se bráska nakonec pohne a zacne kricet, ale nestalo se tak. Namísto toho do obdélníku obrazovky komunikátoru vbehla máma Dumácková i s otcem Dumáckem. Vrhla se na postýlku, ale narazila na silové pole. Chvíli bezvýsledne zápasila s ovládacím panelem, ale nebyla schopná se soustredit, a tak do nej jen bezmocne busila pestí. Pan Dumácek ji odstrcil a pole vypnul. Paní Dumácková se vrhla k malému Dumáckovi, vzala ho do rukou, mluvila na nej, ale kdyz se neprobouzel, jen s ním zoufale a bezmocne trásla jako s hadrovou panenkou.

Pak omdlela.

Malé Dumáckové klesla ruka s komunikátorem. Podívala se smerem k domu a najednou jí doslo, ze se tam bude muset vrátit.

***

V teskných ocích rodiny Dumácku se uz zase jásave odrázelo dominionské slunce. Rudí ptáci poletovali v hejnech nad strechou prenádherného domu, vítr kolem nej prohánel naruzovelé okvetní plátky a nekolik priléhajících potucku vyzpívávalo do sumení stromu svou radost, ze mohou téct. Pan Dumácek zavrel vchodové dvere a cestou k aerovozu se ani jednou neohlédl. Paní Dumácková s dcerou uz ve voze sedely. Kdyz odcházely ony, zahalené do cerných satu, také se neohlédly. Pan Dumácek za sebou zavrel aerovuz, nastartoval a vzlétl. Opsal oblouk kolem domu, to aby srovnal smer, a co nejrychleji vyrazil ke kosmodromu.

Na okenních rámech a okapových rourách sedeli Mávaci a jeste nejakou chvíli za nimi mávali.

Konec.