„Kdyz me je s tebou tak hezky,“ odpovedel sladce Fotograf na mou otázku, jestli chce odvézt z obeda rovnou domu a nebo pojede se mnou k hyper-trzisti, protoze já si musím jeste nakoupit, a tak by tam pri té prílezitosti mohl svou konzumní potrebu vykonat taky.

Bylo jasné, ze má zase jednou nezvladatelnou chut udelat mi ostudu.

Platil jsem trochu ve spechu. Cítil jsem, jak se na nás zacínají lepit podezrívavé pohledy hostu a tak jsem gesty popohánel Fotografa a pomáhal mu hledat drobné, abych celou tu vec nejak urychlil. Ten si z toho samozrejme nic nedelal a docela v klidu a nahlas pokracoval nasládlým tónem, který by se dal sekat na kousky a prodávat jako turecký med:

„Jenom jeste zavolám mikulce-brekulce, abych se jí zeptal, co mám koupit a pak muzeme hopkat.“

Tak dobre, mám v podstate dve moznosti, budto mohu po jednom obejít vsechny hosty a vysvetlit jim, ze mikulka-brekulka je Fotografova zena, a nebo proste trochu zrychlíme, at to máme co nejdríve za sebou.

To by ovsem museli vsichni clenové týmu spolupracovat.

„A víte co?“ rozjaril se najednou Fotograf a podíval se nahoru na císníka, „já vám to dám v gastrturkách, vzdyt já bych na ne zapomnel jako na smrt,“ a uhodil se do cela.

Vsechny ty bankovky a drobné, které uz mel odpocítané, zase naházel do penezenky a namísto nich vytáhl stos lístku a bezradne se na me podíval.

„Zaplatím trema gastroturkama po osmdesáti obed za dve ste?“

Uhnul jsem zbabele ocima nekam za Fotografova záda a srazil se tam s pohledem postarsího pána s knírkem zazloutlým od dýmky a vráskami ve tvaru vejírku, který me provrtával s neskrývaným zájmem prvorepublikového komisare. Srovnával jsem si v hlave karticky s variantami, jak se k celé situaci postavit, pekne jednu vedle druhé, rovnou jsem nekteré vyhazoval a prubezne je radil podle duchaplnosti. Nakonec jsem je odevzdane promíchal jako mariásky a nechal polosíleného papouska mého sociálního taktu jednu náhodne vytáhnout.

„My jsme z televize,“ prohlásil jsem nahlas smerem k pánovi s knírkem tak, aby to slyseli i vsichni ostatní a mávl pánovi rukou pred oblicejem.

Hosté si náramne oddechli, zábava se znovu rozproudila a Fotograf, vida, ze ohen vásní se mi podarilo pocurat, a tak z toho uz nic nebude, konecne zaplatil. Z tohohle jsem tedy vyvázl, ale stejne bych radeji, aby napríste upoutával pozornost necím jiným. Co by mu to napríklad udelalo, kdyby nekdy na celý lokál zarval:

„Jo a pamatujes jeste operaci Poustní boure? Ale ze jsme tem Irácanum tenkrát nakopali prdel, co? Jeste ted cejtim, jak se mi v rukou chveje em sestnáctka!“

Já, Fotograf a mikulka-brekulka na druhém konci telefonu jsme vyrazili k trzisti, k té moderní hyper-varinate s nekonecnými radami regálu, ve kterých najdete skoro vsechno.

A bohuzel také auta na dálkové ovládání.

To o dva roky starsího Fotografa inspirovalo k tomu, aby me tituloval tatínku, coz mi vzhledem k tomu, ze bych ho musel mít v dobe, kdy nasi teprve uvazovali o tom, jestli by nebylo na case nejak významne posunout jejich vztah, prislo ponekud nelogické. Jeste bych chápal, kdyz jednou muj verný ucedník Spunt, po té, co jsme poprvé nastoupili do Pendolína, nahlas celému vagónu oznámil:

„Tatínku, tady to vypadá jako v letadle“.

To by bylo alespon kauzální. Sice nelegální, ale technicky mozné. No minimálne jsem v té dobe, kdy bych ho mel teoreticky mít, tusil, co je to erekce.

Pak Fotograf stouchl do dálkového ovladace schovaného nedbale za plastikem, metrový kamion s sebou zacal divoce zmítat a houkat, a kdyz nebyl k utisení, dal se Fotograf zbabele na útek, coz nás preneslo az k drogistickému zbozí, kde se mi dostalo velkého Ponaucení! Jestli me do ted nakupování stresovalo, pak po této lekci to bude nocní mura.

„JINDRICHU!“ hrozil se Fotograf, zatímco jsem klecel u regálu se sampónem v ruce, takovým, který kupuji vzdycky, „TY KUPUJES VÝROBKY, NA KTERÝCH NENÍ NAPSÁNO, ZE NEBYLY TESTOVANÉ NA ZVÍRATECH?!“

Velká písmena rozhorcení v jeho hlase me donutila sklopit stydlive zrak, ale jeste jsem odolal a plastovou nádobu s provinilým obsahem v kosi ponechal. Pro tentokrát. Ale já nejsem zenská a nevydrzím vsechno!

„Ukaz?“ rekl o neco pozdeji Fotograf a sápal se po balení mých cokoládovo-piskotových tycinek, které jsem drzel v ruce.

„No jo, to jsem si myslel“ ucedil a balení mi zase znechucene hodil zpátky.

Zustal jsem zmatene stát:

„Co?“

„E210!“ odplivl si Fotograf, „sebevrahu!!“

Ze trí balení jsem dve neochotne vrátil. Pápá susenky, mel jsem vás rád, ale vsechno hezký jednou koncí, pomyslel jsem si a postavil se k pultu se sýry. Pozoroval jsem paní prede mnou, jak resí znacné dilema: Pet. Ne deset. Ne tak radsi preci jenom pet. Jiste ze deka. Ano toho v akci.

„Ts ts ts,“ ozvalo se mi pojednou za zády.

Vedel jsem, ze toho budu litovat, ale stejne jsem se otocil, a velmi opatrne se zeptal:

„Ano?“

„Ale nic.“

Otocil jsem zpátky.

A znovu:

„Ts ts ts.“

Tak tohle jsem neslysel.

A chvíli bylo zase ticho, ale nevydrzelo dlouho.

„Ty kupujes nebalené potraviny?“

Premýslel jsem, jestli by pusobilo hodne blbe, kdybych si strcil prsty do usí a zacal nahlas opakovat blablabla porád dokola.

„A vís ty vubec, jaký je to svinstvo? Co tam s tím vzadu delají? Jak tam z toho seskrabávají tu plísen a hnilobu? Jak si hrají s daty výroby a hlavne! Jak to balí do tech slaných hadru?“

Blabl... bla?

„Na podlahu,“ oteckoval sdelení hlas za mnou.

Tak fajn, vystartoval jsem s kosíkem pryc, stejnak tam byla fronta!

Uhánel jsem kolem volne prodejných masných výrobku a snazil se neohlédnout.

„A nechtel sis koupit maso?“ sípal nekde za mnou predseda nezmarklubu.

Drz hubu! Utíkal jsem dál.

Zpomalil jsem az u zeleniny. To by snad slo. Na zvíratech to nikdo netestoval, oskrábat se z toho nic nedá, do hadru se to taky asi nebalí, a tamhlety merunky vypadají docela dobre.

„Vedel jsi,“ ozvalo se mi v obscéní blízkosti pravého ucha, „ze jsou ty merunky sírený?“

No nevedel, jasne ze nevedel. A nebo mozná vedel, ale zase jsem to stastne zapomnel. Zajímalo me, zda bude nutné, abych se zeptal, proc se ty merunky sírí, nebo mi to rekne sám.

„Oni to sírí proto,“ pokracoval Fotograf, jako by mi cetl myslenky, „aby tomu vydrzela ta oranzová barva. Merunky kdyz schnou, tak hnednou. Chápes? A jenom kvuli tomu to sírí! Kvuli nicemu jinýmu!“

Pak me Fotograf zastavil, chytl za rameno, otocil si me a mel tak dramatický výraz, ze jsem cekal, az mi rekne Tu más pusku soudruhu a jdi na barikádu. Tohle je revoluce! Nase revoluce! ale on mi týmz tónem, kterým by matka poslala svého posledního syna do války, oznámil:

„Muj mozek dokáze zpracovat informaci, ze merunka, kdyz schne, tak hnedne.“

A já v tu chvíli pochopil, ze i kdyz se známe uz léta, tak práve ted jsem se dostal k Fotografovým dusevním pochodum asi tak nejblíz.

„Já proste nechci, aby mi ty merunky sírili! Chápes to? Chci po nich tak moc?“

Merunky jsem samozrejme vysypal a smutne tlacil poloprázdný kosík k pokladnám. Tak tohle je konec. Jedna susenka a jeden sampón. Jeste se stavím pro neco k pití a muzeme jít domu, coz jsem také Fotografovi oznámil.

„Hele já si tady jeste najdu Zonku a muzeme jít, jo?“

Fotograf mi venoval uprímne vydesený pohled:

„Ty kupujes Zonky?“

Kroky mi zamrzly v puli pohybu a kdo ví, dost mozná jsem v tu chvíli vypadal jako Neo v nejlepsí forme. Krev se mi vyvalila do hlavy, periferní videní se stáhlo do spendlíkové hlavicky. Rudé hlavicky.

Ne, Zonku NE!

Ukázal jsem na Fotografa prstem:

„Ceknes proti Zonce a ses mrtvej Fotograf. Je ti to jasný?“

A pak jsem pro jistotu jeste jednou zahrozil prstem:

„Je ti to jasný?“

Fotograf na me vyjevene zíral, dvakrát polkl naprázdno a pak hlesl:

„No já jen, ze to delaj v Trebíci.“

Dobre, kývl jsem, s tím dokázu zít.