Snad proto je v Dejvicích mlha tak smutná, ze se tam drív pálil dehet a trocha toho cerného koure se mezi sedivými fasádami válí doted. Ta mlha je ted uz stará, unavená a spinavá, jen se tak líne plazí ulicemi a prevaluje pres dvorky, prolézá putykami a ceká, az nekoho uvidí, aby mu mohla vrazit prsty do nosu a trochu ho povodit po okolí. Jen aby z toho taky neco mel, kdyz uz jednou do tech Dejvic vlez, aby vedel, kde tu udelal pes hromádku, copak dobrého dnes budou mít studenti elektrotechniky k obedu a taky ze si pan Stumpl zase jednou sundal boty. Letos uz potretí.

Dejvicím se vlastne dríve ríkalo Dehnice, to podle toho dehtu, pak Device, tezko ríct podle ceho, ale hádal bych, ze se to nepálilo, snad jedine, kdyz vám na to prisla manzelka. Kdyz se podíváte do nabídky realitních loupezníku, zjistíte, ze se Dejvicím nejspís brzo bude ríkat Jupíkov. Ted jsou to ale jeste furt Dejvice a tak to i nejakou dobu zustane. Proc se Dejvicím ríká Dejvice asi víte, on o tom kdysi jeden slavný komunista napsal pohádku. Ten komunista se sice neproslavil tím, ze jako první komunista vydelal milión, ale to neznamená, ze by se na to melo zapomínat.

V kazdém prípade v techhle Dejvicích zije ten nejvetsí bohém, jakého jsem kdy v zivote poznal a dost mozná, ze vubec jediný skutecný bohém, kterého znám. Ríkejme mu treba Knel. Knel má dlouhé vlasy, spís kourí, nez pracuje a ke sportu se dostal nejblíz tehdy, kdyz zakopl o baskytaru, ale i tu uz musel prodat, protoze mu dosly peníze a tak mu v nejblizsí dobe nejspís zádné dalsí sportovní výkony nehrozí. Jednou, kdyz prisel za Knelem jeho nejlepsí kamarád a rekl mu, ze se mu líbí jeho holka a co s tím jako budou delat, mávl Knel rukou a odpovedel, at si jí tedy spánembohem vezme a ze je odted jeho, pak jeste jednou mávl rukou a tím byla celá ta vec pro nej skoncená.

Vzpomnel jsem si na tuhle historku, kdyz jsem tehdy stál u Knela pred domem a naslouchal tichému praskání reprácku, ze kterého se Knelovým hlasem ozvalo lakonické:

„Bitva na Bílý hore.“

Pak se reprácek zase ponoril do tichého praskání.

Narídil jsem mu, at neblbne a kouká vyklopit kód domovních dverí, ale melo to stejný efekt jako poprvé, podruhé i potretí. Totiz zádný. Ne, ze by me Knel nechtel pustit dovnitr, vlastne se dalo ríct, ze me uvidí rád, ostatne jinak by u toho mikrofónu vubec nestál a hádanku mi neopakoval, ale na druhou stranu, to uz by me radsi nechal odejít, nez aby ted ustoupil. Povest má clovek jenom jednu.

Pozoroval jsem jak ulicí krácí muz, který vypadal, jakkoliv to muze znít sílene, jako budova Pompidou centra v Parízi, jak se legracne zhoupne pri kazdém kroku a jak se po chvíli norí do umazané mlhy a to poslední, co je videt, jsou jeho zárivé zluté slipy natazené pres uválené cerné dzíny. Zatrepal jsem hlavou a vrátil se k problému. Namátkou jsem vytukal nejaké ctyrmístné císlo.

„O-ou,“ ozvalo se vesele z repráku.

Spatne. Zvedl jsem oci k nebi, tedy presneji receno tam, kde jsem nebe tusil a zacal premýslet. Nic me nenapadlo a tak jsem se nakonec rozhodl udelat tretí nejvíc ponizující vec ve svém zivote.

„Prominte pane,“ zastavil jsem dalsího kolemjdoucího, „nevíte, kdy byla bitva na Bílé hore?“

„Ne, to nevim,“ odpovedel náhodný kolemjdoucí a aniz by zpomalil, minul me a odcházel pryc.

„A to si ríkás Cech?!“ zavolal jsem za jeho cikánskými zády.

Otocil jsem se zpet k císelníku.

„Bitva na Bílý hore,“ ozvalo se odtamtud jeste jednou.

Skrípl jsem zuby. Tebe se tak na neco ptám. Pak mi ale v nejaké náhlém osvícení naskocilo, ze Bílá hora byla sestnáct set a neco a navíc i ten zbytek byl docela kulaté císlo. Zacal jsem tedy zkouset variace po desítkách a hned napodruhé jsem to mel. Dvere klaply, praskání ustalo a já proklouzl do vecne chladné chodby poctivého cihlového cinzáku. Oslapal jsem osmactyricet schodu do tretího patra a zazvonil u dverí. Dvere se otevrely, vykoukla Knelova vlasatá hlava a pozvala me dál. Ocitl jsem se v docela obycejném stredostavovském byte, ale tam jsem nesetrval dlouho a Knel me odvedl dál az k bílým dverím, kterými jsme prosli do nejakého prujezdu, který vypadal, ze se v nem uhnízdil jakýsi bezdomovec.

Vzápetí me dohnala logika, poklepala mi na rameno a udelala ocima výmluvné gesto a me doslo, ze jsem preci jen ve tretím patre a tak tohle tedy nemuze být prujezd, ale Kneluv pokoj, Knelovo osobní království. Tak me zmátlo to obrovské grafity na protejsí stene. Tak moc me popletly ony dve nebo tri hromady vajglu sahajících ke kolenum, jak byly vkusne rozmístené po podlaze pokoje s perinou proplétající se mezi nimi v jakémsi beatnickém gestu.

Zustal jsem zpusobne stát u dverí.

Tak hlavne jsem se bál, abych do neceho neslápl. Taky jsem nevedel, co z toho je pruvodní znak dlouhodobé prítomnosti cloveka v objektu a co z toho umelecká instalace. Knel hodil kombinacky do zmeti drátu a vyzval me, abych se posadil. Toho jsem se taky bál.

Nevím sice, jestli to nejak souviselo s temi kombinackami, ale to, co jsem dríve povazoval jen za hromadu srotu, se probralo k zivotu a vyklubal se z toho pocítac. V ten okamzik jsem pochopil, ze jsem musel definitivne prijít o rozum, pokud jsem se s takovým clovekem, vzdor jeho talentu, rozhodl spolupracovat a pokud ne, pak se mi to urcite brzo stane. Usedli jsem k zázracnému stroji neurcité znacky a konfigurace a chvíli se venovali práci. Nemohlo to být samozrejme nadlouho a hlavne se muselo pred Knelem zatlouct, ze to vubec práce je. Stejne mu to po pár minutách asi zacalo docházet, protoze se tváril vselijak, kazdou chvíli vyskocil, nekam odbehl, odbocoval od tématu a zapaloval jednu cigaretu od druhé. Takticky jsem zavelel pauzu.

V pauze se mi ale Knel zacal sverovat a to taky nevím, jestli bylo dobre.

„Clovece, nejak me to v poslední dobe sere,“ rekl a potáhl z cigarety, „myslim to, jak mi holka odesla s mym nejlepsim kámosem. Von me sere, vona me sere a vubec celý me to tak nejak sere. Komplet.“ Odmlcel se, udelal festovní chrchel a pokracoval: „Hele, já vim, ze jsem mu jí dal a ze si nemam na co stezovat, ale v poslední dobe si cím dál tím víc myslim, ze vona proste nemela jít a von si jí nemel brát.“

Toto sdelení opatrilo jeho bohémství urcitým kazem a já byl proto zklamán. Taky jsem absolutne nevedel, co mu na to mám ríct. Bylo to v té dobe tak vzdáleno obvyklým problémum, které jsem resil.

„No nic no, stalo se,“ povzdechl si Knel, „tak sem holt blbej a muzu si za to sám.“

Pak foukl dalsí oblácek koure smerem ke stropu a uprene se zadíval, jak se bílý cigaretový dým rozpoustí na pozadí bílého stropu, jak se ztrácí a jak pomalu prestává být poznat, kde je kour a kde uz strop.

„Akorát jsem teda premejslel co budu delat, abych zase nejakou holku mel,“ rekl po chvíli Knel a furt se díval do stropu, „a nemusel kvuli tomu ven,“ dodal, „to by se mi totiz fakt nechtelo.“

„Tak to taky nevím,“ priznal jsem.

„Ale já uz jo,“ podíval se Knel na me. „Nasel jsem na netu chlápka, kterej tvrdil, ze vyresí kazdej muj problém. Tak jsem mu napsal, ze chci holku, ale ze se mi nechce ven.“

„No a co? Co ti na to odpovedel?“

„Prej mám proste v klidu zustat doma a pockat, az zazvoní u mejch dverí. Clovece, ten chlap je fakt machr!“

Po tomto sdelení u me Knel coby bohém zase stoupl v cene, zvlást kdyz upresnil, ze uz takhle ceká tri mesíce. Potom Knel zahodil nedopalek cigarety na nejblizsí hromádku, obrátil se k hromade srotu, coz jsem povazoval za jasnou výzvu k práci a tak jsme pokracovali. Nápad stíhal nápad, písmenka skákala po obrazovce, Knel skákal po byte, jak uz to zase po nejaké dobe nemohl vydrzet, tahal me vsude mozne a zrovna v okamziku, kdy mi z nejakého duvodu ukazoval, jak mu horí karma, a jaký to vydává zvuk, kdyz to blafne, ozval se domovní zvonek.

Knel nadskocil a vybehl ke dverím od bytu. Já vysel kousek za ním, protoze se mi nechtelo zustávat v koupelne a tak, kdyz Knel otevrel dvere, mohl jsem videt, jak za nimi stojí mensí blondýnka, trochu hezká, trochu hubená, s malými brýlemi a docela hezkým úsmevem.

„Ahoj,“ rekla mekkým a príjemným hlasem, „já jsem tvoje nová sousedka. Vcera jsem se pristehovala“ dodala a podala mu ruku.

A Knel tu ruku stiskl a uz jí nepustil. No a pokud jí nekomu nedal, chodí spolu dodnes. Ríkám si, ze Buh musí mít tyhle lidi opravdu rád.

P.S.: Auto prohlasuje, ze i kdyz se jedná o historku veskrze pravdivou, nekteré pasáze jsou smyslené. Napríklad vím, kdy byla Bitva na Bílé hore a vzdycky jsem to vedel! Uz kdyz me v Podolské porodnici poprvé pan doktor poplácal po zadku, vyprskl jsem prý 1620, i kdyz jsem se to samozrejme pozdeji snazil zamluvit nejakým tím táta nebo máma, abych rodicum udelal radost.