Strop tu byl neobycejne vysoký. Jednomu by se chtelo ríct, ze az zbytecne vysoký na tak malou místnost, ale kdyz vám to pak pod rukama zacalo bouchat, zhmotnovat se a cenit zuby, jeste jste byli rádi, ze to má kam uletet, ze se to muze usadit tam nahore, kde uz si s tím nekdo poradí. Nekterí ze studentu si podepírali rukou brady, az jim hlava padala dozadu, a prohlízeli si strop, který ted vlastne zobrazoval i kus jejich vlastní historie. Hle támhle ta cerná smouha, tu bych mel poznávat, to bylo tusím v prvním rocníku, a támhle zase ty rýhy po drápech, jak me to tehdy vydesilo. Panejo, to uz je dávno. Nejednomu studentovi se po tvári, z níz roky vymazaly vyjukanost prváku, rozlil zasnený úsmev.

Tezké rudé závesy byly toho dne roztazené, obvyklé soustredení, které provázelo výklad ci praktická cvicení se kamsi vytratilo, a slunce se zlehka opíralo do stále mladých tvárí sedmnácti studentu. Nekteré z okeních tabulek byly otevrené, a jednou z nich do místnosti vlétl roj motýlu a zacal se prohánet v pruzích, které vcházející slunce vyseklo do prostoru tam, kde ulpelo na poletujícím prachu. Byla to kouzelná, skoro nezná chvíle, a kdo ví, mozná jí nekdo nejakým tím mimodek zaseptaným kouzelm i pomohl.

„Musíte si uvedomit,“ rekl vázne profesor Marchain, vedoucí katedry aplikované magie, „ze tam venku se od vás bude ocekávat hodne.“

„No jiste! Mastickyyy! Likérkyyy! Láskosajrajrty!“ zahlásil vesele vytáhlý mladík v první rade, kterému ríkali Ícek, a rozhlédl se po ostatních.

Trída zarezonovala krátkým smíchem. Ícek vzápetí stouchl do Elvíry, az se jí dlouhé cerné vlasy zahoupaly ze strany na stranu, a zakryly polovinu pravého oka. Elvíra si závoj vlasu odhrnula zase zpátky, a úsmev Íckovi vrátila. Vedela, ze si naposledy uzívá roli trídního saska, kterou získal hned ten první den, kdy vstoupil do skoly, a ze které se pak marne snazil od tretáku vymanit. Dneska ale zjevne rezignoval, a svojí roli prijal, coz ostatní vítali a smáli se jeho vtípkum, i kdyz uz jim dávno vlastne nepripadaly zase tak vtipné.

„Á, pan Cekyr se nám zase rozhodl vyjevit jedno ze svých mouder,“ prohlásil na oko rozzlobene profesor Marchain, ale i jeho se zmocnila melancholická nálada posledního dne výuky.

„Tak nám povezte,“ zeptal se profesor Marchain a teatrálne se pri tom rozhlédl po tríde, „jak si predstavujete svojí kariéru, pane Cekyr. A postavte se pri tom.“

Ícek neméne teatrálne povstal.

„Slouzím lidu,“ zvolal a chtel pokracoval, jenomze zbytek zanikl ve smíchu trídy.

Ícek se po spoluzácích udivene rozhlédl, jako ze co je, a nejak se mu podarilo zachovat váznou tvár. Nenádpadne se pri tom snazil posunout do kuzele slunecního svetla tak, aby na nej dopadalo. Nikomu to ale neuniklo, jelikoz vsichni vedeli, proc to Ícek delá, ze je to jeho specialita, ze ze slunce cerpá svojí magickou sílu, stejne jako kazdý z nich má zase tu svojí cestu, jak získat moc. A tak jen napjate cekali, co se stane, a ze se neco stane, bylo jasné, protoze to byl prece Ícek.

„Co ze jste ríkal, pane Cekyr?“

„Budu plenit království, obcovat s princeznami a hromadit zlato,“ prohlásil vázne Ícek, a trída znovu vybuchla, „vsechny své neprátele sezehnu mocným ohnem,“ zvolal jeste do vseobecného veselí, a pak nadskocil, a ze vztycených rukou mu slehaly plameny.

V predstíraném údivu nad tím, co ze se to deje s jeho rukama, se je snazil uhasit, a plácal jimi komicky o stul, sebe i smející se spoluzáky. Profesoru Marchainovi zacukaly koutky, a jen stezí potlacil smích.

„Lehni, Ícku,“ zarval, címz vyprovokoval trídu k aplausu.

Ícek si sedl na obe ruce, aby je konecne uhasil, a omluvne se podíval na ucitele. Trída ricela smíchy. Jindy neomluvitelné chování bylo ted nejen tolerováno, ale svým zpusobem i vítáno. Byla to uvolnená chvíle, kterou provázela nostalgie toho, ze neco koncí. Nikdy pred tím taky profesor Marchain nerekl studentovi prezdívkou, jakkoliv o vsech jejich prezdívkách samozrejme vedel.

Trída postupne utichala, a profesor Marchain zacal preskakovat z jednoho studenta k druhému, a vyptávat se jich, na jejich budoucí kariéru. U nekterých to bylo jasné, to byli ti, kterí meli díky rodinným konexím zajistené místo v nekterém paláci, a budou tedy hájit zájmy místní slechty. Jiní se rozhodli teprve nedávno otevrít si svou vlastní magickou praxi, kde budou pomáhat lidem. Sem tam nekdo pripustil, ze se vydá na dalsí studijní cestu. U jiných to ale nebylo jasné ani po dotazu.

Profesor Merchain se zastavil u Naroka, vyssího, málo upraveného studenta, který vsem delal tak trochu starosti. To nejlepsí, co se o nem dalo ríct, bylo, ze cerný skolní talár, mu opravdu slusel. Skvele doplnoval cernou bradku, rozcuchané cerné vlasy a tmavé kruhy pod ocima. Podobne jako Ícek cerpal svojí sílu ze slunce, Narokova moc ozívala v prítomnosti mrtvých. Tolerance univerzity k této veci byla veliká, o to neslo, ostatne zádný carodej si zdroj své síly nevybral, ba je to práve naopak, vseobecne se mínilo, ze zdroj síly si hledá svého carodeje. Problém byl jaksi v tom, ze málomluvný Narok potreboval mrtvé uz jen k pouhému plnení svých studijních povinností, a ze vseho nejlépe se mu darilo studovat na hrbitovech. Celý ucitelský sbor tím pádem vedel, ze po jakékoliv vetsí zkousce budou mít po okolních vesnicích zase co vysvetlovat rozruseným lidem. Dav s vidlemi patril k pruvodním jevum celého Narokova studia. To byl také duvod, proc se ucitelský sbor obával záverecných zkusek více, nez-li nadaný Narok.

„A co vy pane Narok, jak vy vidíte svou budoucnost?“

Narok se nad tím vázne zamyslel.

„Bude to temné,“ odpovedel po chvíli.

Nekolik studentu se nejiste zasmálo. Nikdo si nebyl tak docela jistý, zda si Narok delá legraci, ci nikoliv. Za celých sest let se s Narokem nikdo nedokázal sblízit. Byl velmi neprístupný, v kazdém ohledu asociální, mel podivné zájmy, a popravde receno, zdroj jeho síly mnohé doslova odpuzoval. Málokdo by chtel také trávit cas s nekým, kdo po vetsinu doby smrdel po mrtvolách. Ted ale zacal Narok roztahovat koutky do sirokého úsmevu, a jakkoliv byl smysl pro humor dalsí z rady podivných vecí, které se pojily s Narokem, a kterým nikdo nerozumel, nyní se k jeho smíchu ostatní odhodlane pridávali.

Kdyz se smích utisil, presel profesor Marchain k Elvíre.

„Elvíra,“ rekl, „díte osudu.“

„Pri vsí úcte,“ odpovedela Elvíra a zamávala profeseorovi pred oblicejem dlouhými cernými rasami, „vsichni víme, ze nejsem tak docela díte osudu.“

Ani profesori aplikované magie nejsou proti dlouhým rasám tak úplne imuní, zvlást, kdyz k tem rasám patrí nápadne hezký oblicej s hlubokýma zelenýma ocima, dlouhé cerné vlasy, stíhlý krk, a mladé pruzné telo.

„Priznejme si, ze na to, abych byla díte osudu,“ pokracovala Elvíra, zatímco pod lavicí jako by mimodek polozila Íckovi ruku na stehno do zneklidnující blízkosti rozkroku, „musela bych být sirotek.“

Ícek náhle zjistil, ze mu to tam dole pod talárem tuhne, a jak to tuhne, tak se to zvetsuje a pomalu sune az k místu, kde má Elvíra ruku. Taky vedel, ze se to té ruky kazdou chvíli dotkne.

„Abych byla sirotek,“ pokracovala Elvíra jako by nic, „nesmela bych mít nikoho, komu by slo podekovat za znamenitou výchovu. Tedy ne, ze bych to nekdy delala,“ dodala, a jen tak mezi recí Íckovi stiskla stehno.

Kdyz se pred jednadvaceti lety Elvíra narodila, tedy sotva se vydrala matce z rodidel, hned bylo jasné, ze s tímhle dítetem to nebude jen tak. Porodní bába tehdy utekla s kletbami, a nikdy uz o té veci souvisle nepromluvila. At uz se té noci stalo cokoliv, následujícího rána se otec Elvíry objevil pred branou magické univerzity se rvoucím uzlíckem v rukou. To ze prý bude jejich zálezitost, tak at si s ní poradí. Po pár dnech podivné veci kolem Elvíry ustaly, a tak bylo rozhodnuto vrátit díte rodicum, jenomze ti zabouchli vyslancum univerzity dvere pred nosem. Vyslanci se vrátil zpet na univerzitu a Elvíra se brzo stala miláckem pradlen. Svoje detství prozila mezi zdmi správních budov, které nálezely k univerzitnímu komplexu. Zádné zvlástní schopnosti se u ní neprojevily az do trinácti.

Ícek úplne cítil, ze uz to kazdou chvíli prijde. Uz uz se napíná látka mezi spickou jeho penisu a Elvírinou rukou. Ted! V ten okamzik Elvíra pustila stehno a bez okolku sevrela Íckovi péro. Ícek v duchu zaúpel.

At uz profesor Marchain vedel, co se pod lavicí deje, nebo ne, nedával to statecne najevo. Vedet to ale mohl, ostatne vsichni tady vedeli, z ceho cerpá Elvíra svojí sílu.

Pocátky návratu Elvíriných magických schopností souvisely s dobou, kdy Elvíra objevila kouzlo masturbace. Trvalo dva roky, nez na to prisli. Ceho se taky chudácci meli chytit? Elvíra byla vubec první zena, u které se projevily magické schopnosti. Presneji receno, nebyla to tak úplne první zena, u které se projevily magické schopnosti, jen to byla první zena, u níz se projevily magické schopnosti, a kterou meli zdejsí mágové moznost zkoumat.

„Ale ano, svým zpusobem jsi díte osudu,“ odporoval profesor, který si jeste docela jasne vzpomínal, ze nebýt tehdy toho studenta, dodnes by Elvíru máceli ve vode a váleli v perí, protoze vana a postel byla dve místa, kde si to Elvíra delala nejcasteji.

To jim ovsem na zacátku nerekla. To holka ve trinácti starsím pánum obyvkle neríká. Ona vlastne jen popravde odpovedela na otázku, kdy a kde se u ní magie projevuje nejcasteji. V posteli a ve vane, páni profesori, ráno, v poledne, vecer, proste kdykoliv. No a oni se pak marne snazili dopátrat zdroje její síly. Teprve pred patnáctými narozeninami se její schopnosti projevily naplno, a dá se ríct, ze ten student na to nikdy nezapomene. Nekontrolovaná magie dokáze jednoho opravdu prekvapit. Nicméne od té doby nemohlo být o povaze její magické moci pochyb.

Mírný pohyb Elvíriny ruky se chystal vyvolat nemírnou íckovu reakci.

„Nebýt toho, ze jsi vyrustala tady na univerzite, nikdy bychom na to neprisli,“ rekl profesor Marchain a malinko se pri tom utápel ve vzpomínkách, „Nebýt toho, nikdy by jsi se na magickou univerzitu ani nedostala.“

A to byla pravda. Teprve tehdy, kdyz se Elvíra projevila v plné míre, zacal opravdický boj, který se uz ovsem odehrával jinde a s úplne jinými zbranemi. Mela se porusit po staletí dodrzovaná tradice, ze ke studiu na univerzitách jsou prijímáni pouze muzi? Tahle otázka rozdelila akademickou obec na dva stejne velké nesmiritelné tábory. Být to kdokoliv jiný, byla by odpoved jednoznacná. Jenomze takhle? Nebyly to totiz jen pradleny, kdo si malou holcicku, která odnepameti pobíhala kolem, oblíbil, a tak se nakonec Elvíra, byt po mnoha tahanicích, stala první zenskou studentkou magie.

Elvíra cítila, ze uz má dost, jak ona ríká, nahrabáno, pustila Íckuv penis a chystala se provést malý trik, neco s perím a vodou, takový malý zert, jen aby profesorovi pripomela jeho dávný omyl. V ten okamzik ale do trídy vtrhl student z jiné koleje.

Rozrazil dvere a zarval: „Marovi se to vymklo, Marovi se to vymklo,” sdeloval nadsene, “tohle fakt musíte videt!“ a jak to dorekl, hned zase zmizel.

Zbyly tu po nem jen otevrené dvere, ale vsem bylo jasné, o co jde. Kazdý si prece pripravoval svoje záverecné kouzlo, kterým chtel s ostatními naposledy pomerit síly v nikdy nevypsaném, ale pres to po staletí respektovaném klání. Slo o to vymyslet neco neobycejného, neco, co by ostatním ukázalo, co ve vás je. Nejlépe neco, na co by se jeste dlouho vzpomínalo. Cas od casu se také stávalo, ze nekterý student ve snaze ohromit ostatní precenil svoje síly, a obvykle se pak o jeho cinu skutecne dlouho povídalo. Ted to vypadalo, ze tahle nechtená sláva postihne Maru, jejich spoluzáka z Galaniho koleje.

Jako na povel se studenti zacali zvedat z lavic, aniz by cekali na povolení, a hrnuli se ke dverím, jeden pres druhého se tlacili, jak se snazili dostat se co nejdrív ven, aby jim nic z toho neuteklo.

Elvíra pochopila, ze na svuj malý trik bude muset prozatím zapomenout, a docela v klidu vypustila pripravenou energii. Magie se kolem ní rozlila jako omamná vune, a ta vune, její charakteristický znak, jí zjezila vlasy, které kolem ní zacaly povlávat a zárit, a spolu s tou nadpozemskou vuní jí ucinili na okamzik jeste krásnejsí, nez obvykle, ba dokonce tak krásnou, ze tu její krásu bylo mozné vnímat, i kdyz jste zrovna byli otocení zády.

Veskerý pohyb rázem ustal a chlapci se jako v mrákotách otáceli na Elvíru. Elvíra pomalu vstala, ostatní jí bezdecne udelali ulicku, a ona beze spechu odesla pryc. Na tuhle svojí moc uz si dávno zvykla.

„Pockej, ted nemuzes odejít,“ zvolal za ní Ícek, který jediný zustal sedet, a ted mel pocit, ze tu má Elvíra rozdelanou práci.

Elvíra nakoukla zpátky do trídy a rozpustile se na Ícka zasmála. Zamrkala na nej. Pak zase zmizela, a také do ostatních jako by se vrátil zivot, zacali se znovu strkat kolem dverí. Nakonec se vsichni preci jen dostali ven a vybehli za Elvírou. Ícek udelal pohyb, jako by chtel vybehnut za nimi, ale pak si uvedomil, ze preci jenom jeste chvíli posedí. Minutku, nebo dve.

Pokracování príste...