Elvíra se bez problému protáhla davem a podívala se dovnitr. Kruhovou místnost se stropem posazeným tradicne vysoko podepíralo sest úctyhodných kamenných sloupu. Sloupy stály na zádech sesti obru, odkud vybíhaly vzhuru, kde se jako vodotrysk rozpadaly do sesti mensích proudu. Nekteré proudy pak padaly zpátky po zdobených stenách dolu, jiné zustávaly viset v samém centru, kde obepínaly malého jestera goueveje. Ríká se, ze tesne pred tím, nez gouevej spálí neprítele na prach, varuje ho výkriky “jdi pryc, jdi pryc”. Tenhle kamenný gouevej vsak nehybne shlízel slepýma ocima dolu prímo na Maru, který sklesle sedel na zemi uprostred prázdné místnosti.

“A pamatujete si jeste, jak ve tretáku propasoval na kolej tu slapku?”

Elvíra se rozhlédla po místnosti, aby zjistila, kdo to mluví, ale az na zjevne zdrceného Maru byla místnost prázdná. Nebylo na ní docista nic neobvyklého. Vypadala, pokud to bylo mozné posoudit, úplne stejne, jako vypadala posledních ctrnáctset let.

“No abych si to nepamatoval,” ozval se tentýz hrubý hlas, ale z jiného místa, “ohnul si jí prímo o moje koleno.”

Jsou to ty sochy! Elvíra se prekvapene rozhlédla po sesti obrech, kterí stejne jako v predchozích staletích nehybne podpírali robustní sloupy s jednou nohou zaprenou pred sebe, ale tváre jim ted ozívaly neznámým kouzlem. Elvíre pripomínali divadelní herce na první ctené zkousce.

První obr: “Ta opovázlivost!”

Druhý obr (vecne): “Jenomze se mu nepostavil.”

Mara zaúpel. Ano, ted uz Elvíra chápala, co se Marovi vymklo z rukou.

Druhý obr: “Normálne jí stáhnul kalhotky, chvíli s ním marne smrdlal o ten její malej chlapeckej zadecek, a nic.”

“Vzdyt jsem byl opilej,” zaseptal Mara spís pro sebe.

Tezko ríct, jak dlouho uz tohle predstavení trvalo, ale studenti v predních radách kazdopádne slzeli smíchy.

První obr (s opovrzením): “Ten nevkus!”

Druhý obr: “O to nic, nekomu se tyhle chlapecký prdelky líbí, ale stálo to za to? Taky ho za to mohli vyhodit.”

První obr: “A taky by mu to patrilo!”

Tretí obr: “Rekni to s tim oltárem, s tim oltárem to rekni.”

Tretí socha trochu sípala. Zrejme jí kdysi dávno nekterý ze studentu vrazil do chrtánu nejaký predmet, který se tam ted vzprícil.

Druhý obr (naoko nejiste): “S tím oltárem? Myslís ten oltár, který si porídil pred zkouskou z evokací?”

Tretí obr (vzrusene): “No ten myslím, myslím ten!”

Druhý obr: “Vázne myslís ten malý prenosný oltár na privolání Maua, toho letitého vodního démona, který uz prosel rukama tolika studentu?”

Tretí obr: “Ano, ano!”

Vzrusení tretí sochy zacalo pripomínat záchvat astmatika.

Druhý obr: “To ne, to by tady vuci panu studentovi nebylo hezké.”

Mara se na sochu s nadejí podíval.

Druhý obr vzápetí: “Kazdý má prece právo ozrat se jako dobytek, a v noci nenajít cestu na záchod ze svého vlastního pokoje.”

Tretí obr: “Ha! Ha!”

Druhý obr: “Uz tak dost, ze musel starému Mauovi ráno vysvetlovat, proc mu v noci mocil do obýváku.”

Studenti reagovali dalsím výbuchem smíchu, který tentorkát doprovodili potleskem.

Mozná mel Mara v úmyslu pro pobavení odcházejících sestáku rozpovídat nejakou významnejsí sochu, domýslela se Elvíra, treba v nekterém z kabinetu ucitelského sboru, nebo dokonce v reditelne. Mozná mu na to ten kantor prisel, a namísto zbytecného kárného rízení se rozhodl docela v tichosti obrátit kouzlo proti Marovi. Mozná. Na tom uz ted nesejde. Marova nesmrtelná ostuda práve v techto chvílích zapoustela koreny do univerzitní pudy, a nebylo moci, která by to mohla zvrátit.

Elvíra zanechala Maru jeho politováníhodnému osudu, znovu se portáhla davem, tentokrát v opacném smeru, a vyrazila ke své cele. Tam za sebou zabouchla dvere, svlékla si talár, vyskocila na postel, a s rukama slozenýma pod hlavou uprela oci ke stropu.

Ona uz nemusí nikomu nic dokazovat. Je první zena, která kdy vystudovala magickou univerzitu, a jako taková uz bude navzdy zapsaná v knize historie zlatým písmem. Kazdý si jí proto bude pamatovat. Kazdý! Jenomze to nestací. Nikdy prece nechtela být jenom dobrá. Chtela být nejlepsí, zdaleka nejlepsí! A taky chtela, aby to ostatní vedeli. Nemá prece smysl být nejlepsí, uvazovala Evlíra, kdyz o tom ostatní nemají ani páru, no ne?

Odhodlání, které se v ní zrodilo uz na zacátku tohoto rocníku se znovu vzedmulo. Mesíce príprav, spusta bezesných nocí nad knihami a hromady vyresených problému. To vsechno má za sebou a ted jí ceká jen poslední tah. Elvíra se mírne usmívala, a vychutnávala si tyhle chvíle stejne, jako si predstavovala, ze by si je vychutnával generál pred bitvou. Uz je pomalu cas. Bubny uz zacínají vírít a vojáci trískají meci o stíty aby nahnali nepríteli strach. Praporce se trepetají ve vetru, a vévoduv syn poblil tátovu pobocníkovi boty. Kapitán prikládá k ústum otrískanou trubku a nadechuje se. Uz to zacíná!

Elvíra napnula snad vsechny svaly na svém nahém tele, které lehounký pruvan mezi tím pokryl husí kuzí, vypjala ploché bricho do dokonalého oblouku, a slastne se protáhla. Je cas.

“Vrr,” zapredla jako kocka a v ten okamzik se definitivne prestala podobat generálovi jakékoliv známé armády.

Pokracování príste...